Nesápej se hned po kalašnikovu. Bělorusové na Ukrajině

Post Image

Nesápej se hned po kalašnikovu. Bělorusové na Ukrajině

Play icon
23 minut

foto Adéla Dražanová

Tu noc zůstali dlouho vzhůru, debatovali v běloruštině, byla to romantika. Ulehli až před čtvrtou. Když se pak, kolem desáté dopolední, probudili, Anna měla na displeji šestatřicet zmeškaných hovorů od matky a zvenku se ozývaly výbuchy. Začala válka. Oba, Kiryl i Anna, jsou Bělorusové, ale v Bělorusku žít nemohou: jako aktivní odpůrci režimu by šli okamžitě do vězení. A tak odešli. Do Kyjeva.

Začněme však Prahou. K té má Kiryl Dańko blízký vztah už mnoho let: žije tu jeho bratr Max Ščur, básník, překladatel a spisovatel. V roce 1997 Max napsal a s kamarády z univerzity secvičil satirickou hru, která si v podtextu dělala legraci z prezidenta Alexandra Lukašenka. Z toho, že v čele země může sedět takový trouba. Jak dlouho asi vydrží?

Skupina frašku předvedla na ulici v Minsku a lidé se smáli, ale na konci představení už přijela policie a herci utíkali. KGB pak trvalo asi rok, než celou skupinu vypátrala. Pro Maxe si přišli na kolej, odvedli ho do ředitelny, za stolem seděl kágébák: „Podepiš spolupráci, nebo půjdeš do lochu.“

Max si řekl o dva dny na rozmyšlenou, aby získal čas, a nazítří z Běloruska utekl. S Českem tehdy platil bezvízový styk, a tak se Maxim ocitl právě zde. Předpokládal, že jen na přechodnou dobu, než se situace uklidní, jenže ona se neuklidnila a Max nakonec v Česku požádal o azyl. Bylo mu jednadvacet, jeho bratru Kirylovi šestnáct.

Kiryl vzpomíná, že po Maxově útěku Lukašenkův režim rodinu šikanoval, odposlouchával telefony, matka musela chodit na výslechy.

Humbuk ustal asi po roce.

Podpořte Reportér sdílením článku