Janáček se dobře hraje po červeném, Dvořák po pivu

Lidé

V dětství doufal, že ho někdy ostatní kluci vytáhnou z domu na fotbal, ale marně. Nepřišli, a proto měl dnes jedenačtyřicetiletý virtuos Ivo Kahánek dostatek času na piano. Letos v květnu získal za album klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů titul pro nejlepší nahrávku roku od britského časopisu BBC Music Magazine, a kamarádů už má dávno spoustu. Zdaleka totiž nežije jen hudbou – a je s ním zábava.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Minulý víkend se ve vašem rodném kraji konala Beskydská sedmička. Tušíte, o co jde?

No jéje, horský ultramaraton na sto kilometrů – léta sním o tom, že se ho zúčastním.

 

Vážně?

Jednou už jsme se dokonce hlásili, ale na poslední chvíli mi odřekl parťák… Potíž je v tom, že v září bývají velké koncerty, na které se musím připravovat, a Beskydská sedmička taky vyžaduje trénink, takže těžko najít kompromis, nicméně jednou mi to, pevně věřím, vyjde.

 

Přitom vy o sobě občas vyprávíte, že jste v dětství býval tlouštíkem a astmatikem…

Navíc šprtem, takže klukem nepříliš populárním v kolektivu.

 

A dnes jste štíhlý, atletický typ. Kdy došlo ke zlomu?

V pubertě. Kvůli problémům s dýchacími cestami jsem odjel do lázní v Luhačovicích, a za deset týdnů tam zhubl o třináct kilo. Dodnes přesně nevím, čím to bylo.

 

Možná tím, že jste byl poprvé tak dlouho mimo domov?

Je pravda, že jsem jedináček, vymodlené dítě, které chtělo sportovat, ale zároveň bylo neustále nemocné, a tak se o mě táta s mámou báli. Což chápu, ale na druhou stranu si zatím myslím, že kdybych měl podobné dítě já, choval bych se tvrději: „Zkus zatnout zuby a běž ven.“ Nevím. Jisté je, že jsem měl spoustu volného času v prostředí domova a od čtyř let cvičil na klavír.

 

Po dvacítce začíná být pozdě

Měl jste někdy, pane Kahánku, takříkajíc na kahánku?

Je pravda, že jsem zažil několik těžších pádů z kola, a tehdy máte na kahánku přinejmenším jako klavírista, protože zlomená ruka může znamenat fatální problém. Pak jsem taky jednou lezl po Tatrách s velkým batohem na zádech, začalo silně foukat, a já se začal bát…

 

A co profesně? Zažil jste situaci, kdy to s vámi vypadalo bledě?

Mým prvním velkým úspěchem bylo roku 2004 vítězství na soutěži Pražského jara, a nedlouho poté mě pozvali na velkou tiskovou konferenci coby kulturní vložku. Háček byl v tom, že jsem podobnou tiskovku absolvoval o měsíc dřív ve Vídni, kde jsem byl skvěle připravený, ale přišli hlavně novináři, kteří se zajímali spíš o chlebíčky, a tak už jsem Prahu nebral tolik vážně. Jenže když jsem přišel na tu tiskovku do Obecního domu, vidím jmenovky potvrzených hostů – byly tam všechny důležité postavy české klasiky, včetně například Jiřího Bělohlávka.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

 

Zatrnulo vám?

Dost. V té zbývající půlhodině jsem vedl souboj s vlastní hlavou: Uvědom si, že hraješ na piano dvacet let, takže něco umíš. Zbytek musíš svěřit tomu nahoře a doufat, že to dobře dopadne.

 

Dopadlo?

Náhodou dopadlo. Po konci tiskovky mi tehdejší šéfdirigent Zdeněk Mácal nabídl debut s Českou filharmonií. Ale zrovna tak jsem to tehdy mohl podělat.

 

Ještě o rok dřív jste prý tvrdil, že pokud se brzy výrazněji neprosadíte, omezíte klavír a začnete studovat ekonomku. Proč, prosím vás?

Protože dejme tomu ekonomie, práva anebo medicína jsou obory, které když dlouhé roky studujete, tak je většinou v životě i děláte. Zatímco při studiu hudebních nástrojů, a speciálně klavíru, to tak být nemusí.

 

V čem je klavír speciální?

Není to orchestrální nástroj, takže se klavírista neuživí ve velkém orchestru… Když vystuduje, má před sebou trojí volbu: buď může hrát sólově, což je ideál, ale tím se v Česku uživí maximálně dva lidi z generace.

 

Včetně vás.

Zatím, díky bohu, ano. Druhou volbou je soustředit se na komorní hudbu, kde je šance vyšší, ale ne o moc. Dnes se takhle uživí dejme tomu desítka Čechů.

 

A možnost třetí?

Pro drtivou většinu vystudovaných pianistů zbude pedagogická činnost. U nás máme štěstí na rozvětvenou síť konzervatoří a hlavně základních uměleckých škol, což znamená, že dobrý pianista práci nejspíš najde, ale po zbytek života bude „pouze“ učit, což je sice zodpovědné a krásné zaměstnání, jenže při něm už nemůžete hrát na té nejvyšší úrovni. Když se chcete dostat na ni, musíte si kolem dvaceti let položit otázku: Co když to nevyjde?

 

Může se současnému klavíristovi stát, že nastartuje velkou kariéru třeba až ve třiceti letech?

Už ne, v hudbě se neustále zvyšují požadavky – dnes byste měl být do svého dvacátého roku hotovým pianistou, pokud možno s podepsanou profesionální smlouvou. A právě proto jsem si tehdy řekl, že pokud rychle neuspěju, zkusím se zorientovat i v dalším oboru. Po dvacítce klavíristova šance neúprosně klesá.

 

Z toho důvodu, že je mezi skvělými klavíristy pořád větší konkurence?

Přesně tak, poslední dobou se objevilo neuvěřitelné množství skvělých pianistů hlavně z jihovýchodní Asie. Příliv začal Japonskem, potom akcelerovala Čína a dnes je v kurzu Jižní Korea.

 

Copak Asiaté nemají kratší prsty?

Nejspíš mají, ale o to víc a vášnivěji pracují, a k tomu mají velkou základnu. Například v Číně jsou řádově miliony klavíristů, kteří by se rádi dali na profesionální dráhu.

 

Většina slavné klasické hudby pochází z Evropy. Dovedou ji Asiaté správně prožít?

Kdysi se říkával ošklivý vtip: Víte, jaký je rozdíl mezi asijským pianistou a šicím strojem? Asijský pianista je přesnější, ale šicí stroj má lepší výraz… Dnes to už neplatí, protože spousta mladých asijských pianistů studuje na univerzitách v Evropě nebo v Americe. I v tradičních evropských velmocích se pořád rodí velké talenty, ale brzdí nás jednoduchý fakt, že se tady máme velice dobře. Nepotřebujeme o životní úspěch bojovat tolik jako pianista z Asie.

**** clink rendering error ****

 

Vy jste roku 2004 vyhrál Pražské jaro, to víme. Ale kdo tehdy vyhrál fotbalovou ligu?

Baník, samozřejmě.

 

Nezačal jste mu náhodou kdysi fandit jen proto, abyste si konečně našel kamarády?

Vůbec ne, šlo to ze srdce, já bych si v dětství žádné kamarády nesehnal ani přes fandění. Řeknu vám frustrující historku. U nás na vesnici v podhůří Beskyd máme velikou zahradu mezi základní školou a hřištěm, a já, šprt a tlouštík, jednoho dne vidím, jak kráčí tři spolužáci s míčem v podpaží naší zahradou. Zaradoval jsem se, že mě chtějí vzít na fotbal, ale pak se ukázalo, že si jen zkracují cestu na to hřiště… Nicméně když se vrátím k Baníku, tak začátkem května roku 2004 se konalo jak Pražské jaro, tak zároveň vrcholila fotbalová liga. A to byla pro změnu euforie, dokonce na dvou frontách.

 

Vy jste své velké vítězství vybojoval letos na jaře, když jste spolu s dirigentem Jakubem Hrůšou získali cenu za nejlepší desku loňského roku; za skladby Dvořáka a Martinů. Předali vám ji britští pořadatelé osobně?

Nemohli, už zuřil koronavirus.

 

Žádná velká oslava nebyla?

Je to škoda, ale my byli šťastní i tak. Tu desku jsme pečlivě připravovali dva a půl roku, instinktivně jsme tušili, že může jít o náš osudový projekt, a proto jsme plní emocionálních zážitků, které jsou víc než nějaké předávání ceny. Nehledě k tomu, že jsme si oslavu vynahradili po Andělech.

 

No jo, vždyť vy jste získali i českou cenu Anděl!

Tam afterparty byla, a my se na ní s Jakubem bavili ještě líp, než jsme čekali. Mysleli jsme, že tam coby jako klasici v sáčku budeme za bílé vrány, ale rychle jsme zapadli mezi rockery v tričkách a večírek mohl začít.

 

Vystupoval jste někdy v životě přiopilý?

Pokud jsem hrál někomu soukromě, tak se to zcela jistě stalo, ale při veřejném koncertě jsem opilý nikdy nebyl. I když lehounce do nálady se před hraním občas hodím. Jeden můj kamarád má vypracovanou teorii, podle níž se každý skladatel hraje dobře po konkrétním pití, například Janáček po červeném víně z oblasti Rioja.

 

Souhlasíte?

Ano, ale stačí dvě deci, aby vám alkohol neovlivnil motoriku: hra na klavír je daleko složitější než řízení vozu.

 

Jaké pití se hodí k Bohuslavovi Martinů?

Možná koktejl říznutý absintem.

 

A ke Dvořákovi?

K jeho vřelé, bezprostřední a v nejlepším slova smyslu české hudbě se hodí klasický ležák plzeňského typu…

 

 

Namísto Londýna do Beskyd

Teď jedno vážnější téma, totiž koronavirová pandemie. Je to pro hudebníky vašeho typu vyloženě kritické období?

Tady v Česku máme štěstí v neštěstí, protože zdejší klasická hudba stojí na institucích, v nichž jsou výrazně zastoupeny státní peníze. Když se podíváme do Ameriky nebo do Velké Británie, kde výrazně převažují peníze soukromé, tak tam se trh otřásl daleko silněji, a některé slovutné hudební instituce se najednou bojí o holou existenci. I u nás přijde utahování opasku, ale asi se nestane, že by někdo rušil například Českou filharmonii; v tomhle si prozatím můžeme gratulovat.

 

Vám osobně za poslední půlrok hodně klesla životní úroveň?

Záleží na tom, čemu říkáte životní úroveň. Když to vezmu z finančního hlediska, tak klesla, ale spíš mám pocit, že dost stoupla. Během karantény jsem si například dovolil odjet na tři týdny tam k nám, pod Beskydy, kde jsem sice cvičil a občas streamoval koncerty, ale taky jsem si denně zaběhal v lese a zacvičil v přírodní posilovně, kterou mám za plotem. Nechci se rouhat, ale mně bylo dobře.

 

Přišel jste o spoustu vystoupení po světě. Které vás mrzelo nejvíc?

Asi londýnský festival BBC Proms.

 

Tam posluchači stojí a nezvykle hlučně fandí, že jo?

Přesně tak, navíc jsou jich v Royal Albert Hall tisíce. Já už to jednou zažil, ale tím spíš se chci vrátit.

 

A víte, že já bych na vás zašel vlastně kamkoli?

Vždyť můžete… Už v neděli (6. září) hraju dvořákovský recitál ve Dvořákově síni Rudolfina na festivalu Dvořákova Praha, což je zavazující kombinace, no a víte, kde by se vám mohlo líbit? V Českém Krumlově. Brzy tam začne mezinárodní festival, který mám tu čest 3. října zakončit.

 

Domluveno, potkáme se tedy v Krumlově.

Perfektní. Spolu s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem zahrajeme Šostakoviče, což bude náročné – ale doufám, že taky krásné.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama