Podcast: S tímhle psem můžu jet na kraj světa, říká cestovatel Slávek Král

Lidé

U mikrofonů v redakci Reportéra se scházejí dva cestovatelé, kteří projeli svět autostopem, a tak si můžou předávat neobvyklé zkušenosti. Ptá se Tomáš Poláček, odpovídá Slávek Král, který pochopitelně přišel i se svou nerozlučnou přítelkyní, dva a půl roku starou border kolií jménem Corey. Audioverzi celého rozhovoru najdete buď na konci tohoto článku, nebo na všech podcastových aplikacích.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Měl jsi už někdy, Slávku, cestování plné zuby?

Měl. Bylo to při poslední velké cestě roku 2019 stopem do Japonska, kam jsme se ale nakonec s Corey nedostali.

 

Víš co? Začněme trochu jinak: Proč vlastně jezdíš po světě s border kolií?

Před dvěma lety jsem se vrátil po půl roce z Afriky a řekl si, že už mám prostopované všechny obydlené kontinenty, na každém jsem strávil alespoň půlrok, a tak bych se mohl usadit, napsat knížku a pořídit si psa. Sehnal jsem štěně a jednoho dne ho vzal stopem z Prahy do Plzně, jenže můj řidič mířil shodou náhod do Švýcarska, tak jsme toho využili, svezli se s ním, a ukázalo se, že Corey jízdu snáší.

 

Překvapilo tě to?

Ani ne. Dopředu jsem věděl, že jsou borderky boží, nezničitelné, a že člověka rády doprovodí kamkoli. Abych to ještě ověřil, zastopovali jsme si tři týdny na Balkáně, šlo to tam snad pohodlněji než dříve bez psa, a tak jsem vzal po návratu domů mapu, na které mi Japonsko připadalo jako výborný nápad. Ale před samotným odjezdem jsem ještě Corey osm měsíců trénoval.

 

 

 

Co tím trénováním myslíš?

Jezdívali jsme různě kempovat.

 

A všechno bylo v klidu?

Jeden český řidič jel jako dobytek, Corey se udělalo špatně, a od té doby se jí v autech zvedal kufr, což jsem ji musel několik měsíců odnaučovat třeba tím, že jsme opatrně jezdili v našem rodinném autě.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.

 

 

 



Rychle do Omsku!


Dobře, a teď se vraťme k cestě do Japonska. V čem byl zádrhel?

Až do Vladivostoku šlo všechno dobře, z Plzně mi cesta trvala jen osmadvacet dnů, ale tam mi pak chybělo nějaké důležité razítko, takže nás nepustili na trajekt do Jižní Koreje, potažmo do Japonska. Nastalo perné období, protože mi bylo řečeno, že abych nepřekročil platnost ruského víza, musím za dva dny dostopovat do Omsku a vlastně ještě o kousek dál, na kazašské hranice, což je ale sedm tisíc kilometrů.

 

Čili nereálný požadavek.

Přesně tak. Naprostý průser.

 

Mimochodem, jak na tebe působilo Rusko?

Příjemně mě překvapilo. Čekal jsem rozbité silnice a hektolitry vodky, ale i když mě řidiči zvali domů, vodku jsme pili jen dvakrát. A ještě víc mě překvapila krásná silnice, která vede vlastně přes celou zemi z Petrohradu až do toho Vladivostoku.

 

Pak ses tedy musel otočit a stopovat zpátky na západ, přes Sibiř do Omsku. Jak to šlo?

Nic podobného jsem nikdy nezažil. Byl sice červen, ale jednoho dne začalo sněžit. Stopoval jsem od brzkého rána do noci, ale velmi neúspěšně, pomalu, ačkoli cesta do Vladivostoku šla předtím hladce.

 

 

Dovedeš si to vysvětlit?

Dovedu. Stopování mě přestalo bavit, měl jsem ho už plné zuby, a to je vždycky poznat; řidič si do auta morouse nevezme. Jel bych klidně i vlakem nebo autobusem, ale tam by nevzali psa, takže jsem vystresovaně stopoval a jednoho dne si utvořil smutný rekord, když jsem sice stopl sedm aut, ale dohromady v nich ujel jenom dvě stě kilometrů. Zoufale unavenej jsem se protrpěl do Omsku, potom na kazašskou hranici, ale tam začalo tóčo, které vyvrcholilo tím, že mě zavřeli.

 

Do vězení?

Naštěstí ne, protože tam nemůže pes a já se bez psa nikam nehnu. Ale mohl jsem zůstat zavřený na policejní služebně. Po dvou dnech mě poslali k soudu, což byla fraška, protože soudce se ptal rusky a já moc nerozuměl, takže jsem určitě odpovídal nesmyslně. Nakonec nicméně pochopili, že jsem neudělal nic schválně, poslali mě do Omsku, ať si nechám prodloužit vízum, a pak mě pustili do Kazachstánu. Než jsem se ale dostal domů, trvalo to čtyři další měsíce.

 

Protože ses kochal?

Ani ne. Spíš jsem v každé zemi musel čekat na vízum země další.

 

Jak se ti Střední Asie líbila?

Je to nádherný kus světa, který doporučuju, třeba Tádžikistán nebo Kyrgyzstán patří k mým esteticky vůbec nejhezčím stopům. Potíž byla v tom, že hlavně v zemích muslimských se špatně cestuje se psem. Tamní lidé se psů často bojí, takže je nepustí do restaurace, do hotelu, do tramvaje, nikam. Celou dobu jsme spali jen ve stanu. Přes den nám řidiči nechtěli moc zastavovat, do toho bylo často přes čtyřicet stupňů, no prostě dalo mi to zabrat, a tehdy jsem si říkal, že už snad nikdy nikam daleko nepojedu.


Zůstat doma, nebo odplout?

Skutečně ses usadil?

Snažím se. Žiju teď spokojeně u našich v rodné Sušici, ale u mě vždycky stačí málo k tomu, abych se naštval a zvedl kotvu. Bývá to moje tradiční reakce, když se něco nedaří; takhle vlastně moje pořádné cestování začalo.

 

Jak?

Na vysoké škole jsem vystudoval strojařinu, našel si dobrou práci v oboru za slušné peníze, ale po třech měsících mě vyhodili, aby šéf mohl vzít na moje místo nějakého kámoše. Tehdy jsem se vytočil, zařídil si vízum, koupil letenku a o dva týdny později přistál na Novém Zélandu, kde jsem pak zůstal rok.

 

Jsi teď ve fázi, kdy už si na křižování zeměkoule se psem připadáš starý?

Ve třiceti čtyřech letech myslím na to, že přišel čas, kdy by nebylo špatné založit rodinu, ale na druhou stranu se cítím na pětadvacet a vím, že jsem toho na světě ještě spoustu neviděl. Nicméně opravdu se asi usazuju, protože jsem napsal tu knížku, jmenuje se Stopařův průvodce zeměkoulí.

 

Navazoval jsi v posledních deseti letech, kdy jsi hodně cestoval, nějaké vztahy s cizinkami?

Pár jich bylo. Nejdéle jsem chodil s Japonkou, a to klapalo na začátku bezvadně, jenomže pak ti dojde, jak jsme úplně jiní. Japonky prostě a jednoduše poslouchají, zatímco my jsme zvyklí na nějaký partnerský dialog. Neboli já jsem se zeptal, jestli si po práci nevyrazíme na kolech, a ona přikývla, protože to asi brala jako rozkaz od muže. Až během výletu jsem pochopil, jak je otrávená, a z podobných detailů mi vyšel závěr, že by pro mě byl takový vztah do budoucna nefunkční.

 

Pokud vím, tak ty jsi před pandemií hodně jezdíval po cestovatelských přednáškách, které teď ale nejsou.

Nejsou. A já je míval šestkrát týdně. I v Česku jsem žil jako nomád, jezdil z města do města.

 

Co tě teď tím pádem živí?

Trochu prodej knížky, protože jsem vydal dva tisíce kusů a ty jsou skoro pryč, chystám dotisk. Ale jinak žiju u rodičů, a to skromně. Například skoro nepiju, když jsou zavřený hospody, takže to jde. Občas si střihnu nějakou přednášku online, čímž sice nic nevydělám, ale aspoň hlásím do světa, že pořád žiju, a jakmile se svět vrátí do normálu, tak za lidmi zase přijedu.

 

Máš nějaké konkrétnější plány?

Až do konce dubna jsem se rozhodl izolovat, protože současnost považuju za nejtěžší pandemické období, během něhož není třeba blbnout, což říkám i na svých online přednáškách: „Prosím vás, lidi, teď radši nikde moc netrajdejte, počkejte si s kratší cestou na léto a s delší na příští rok…“ Osobně si jen říkám, že kdyby u nás bylo všechno zavřené i po tom dubnu, zkusím si sehnat na pár měsíců práci někde na Islandu, v Norsku, nebo třeba v Kanadě. Ta by byla hodně zajímavá, protože od té doby, co mám psa, už nelétám.

 

Proč ne?

Dva důvody. V životě jsem už měl přes sto přeletů a uvědomuju si, že jsem za sebou nechal výraznou uhlíkovou stopu. No a za druhé je delší létání nebezpečné pro psa. Kdybych ho chtěl vzít přes Atlantik, tak mi ho zdrogují, což nepřipustím, a proto můžeme jezdit jenom po zemi nebo plout lodí.

 

Do Kanady byste tedy pluli?

Ani by to nebylo nic těžkého, jen by cesta zabrala skoro čtvrt roku. Stopem do Portugalska, kde bychom si nakonec snad stopli loď na Kanáry, což je ze všeho nejtěžší. Na palubě bych nabral zkušenosti, se kterými už podle mě lehce seženu místo na lodi do Karibiku, a potom na další směr Florida, odkud bychom zase už stopem zamířili na sever. Tohle by mě, myslím, bavilo.

 

Jde o to, jak by to bavilo Corey.

Jak říkám, borderky zvládnou cokoli, ale samozřejmě bych ji nejdřív vzal na zkušební plavbu třeba do Chorvatska, kde by o jakékoli další a delší plavbě rozhodla ona. Kdyby se jí na lodi nelíbilo, nikam se nejede.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama