Tak jsme kněží – no a co?
8. března 2020
Reportér 03/2020 · Číslo 67
Tak jsme kněží – no a co?
Zvětšitfoto Tomáš Binter
Hlavní kaplan české armády vybojuje ve vlastním obranném pásmu míč. Pološílený reprezentační trenér vběhne zpoza lajny tři kroky do hřiště, což se samozřejmě nesmí, a z hlasivek vyškrábne zbyteček řevu: „Nabíhá ti Metoděj!“ Kaplan tedy přihrává dopředu dominikánovi, který zblízka přestřelí soupeřovu bránu, a jiný řeholník, kapucín, na tribuně zvolá: „Nevadí, hoši, příště to vyjde!“
Na fotbaly chodím třicet let a většinu pokřiků znám („Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev!“), jenomže teď zní z tribun chorál jak z jiného světa:
„Ktož sú boží fotbalisti, co na hřišti běží? / To jsou, milý kamaráde, naši čeští kněží! / Svatý Jiří branku brání, nepropustí žádný gól, / svatý Václav, ten nás chrání, modlíš se ty, já i on…“
„Tak to je teda něco, otče,“ povídám řeholníkovi v hnědém hábitu, který sedí na tribuně vedle mě, načež zjišťuju, že fanouškovský chorál ještě pokračuje: „Kvůli naší české hymně – hrajte, chlapci, proaktivně!“
Řeholník vedle mě zatleská. Jmenuje se Dismas, je to provinciál (čili šéf) všech českých kapucínů, třiapadesátiletý muž s okem velmi bystrým a zdravým, ale tělem trochu pokřiveným. „Nebýt téhle mé nemoci,“ poznamená, „dnes za naše hraju taky.“
Poctivě fandíme až do přestávky, a pak se Dismas rozpovídá. Fotbal odmalička miloval, na čemž není nic divného, fotbal miluje každý druhý kněží – například papež František vroucně přeje argentinskému klubu San Lorenzo.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
