Tak jsme kněží – no a co?

Report

Hlavní kaplan české armády vybojuje ve vlastním obranném pásmu míč. Pološílený reprezentační trenér vběhne zpoza lajny tři kroky do hřiště, což se samozřejmě nesmí, a z hlasivek vyškrábne zbyteček řevu: „Nabíhá ti Metoděj!“ Kaplan tedy přihrává dopředu dominikánovi, který zblízka přestřelí soupeřovu bránu, a jiný řeholník, kapucín, na tribuně zvolá: „Nevadí, hoši, příště to vyjde!“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na fotbaly chodím třicet let a většinu pokřiků znám („Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev!“), jenomže teď zní z tribun chorál jak z jiného světa:

„Ktož sú boží fotbalisti, co na hřišti běží? / To jsou, milý kamaráde, naši čeští kněží! / Svatý Jiří branku brání, nepropustí žádný gól, / svatý Václav, ten nás chrání, modlíš se ty, já i on...“

„Tak to je teda něco, otče,“ povídám řeholníkovi v hnědém hábitu, který sedí na tribuně vedle mě, načež zjišťuju, že fanouškovský chorál ještě pokračuje: „Kvůli naší české hymně – hrajte, chlapci, proaktivně!“

Řeholník vedle mě zatleská. Jmenuje se Dismas, je to provinciál (čili šéf) všech českých kapucínů, třiapadesátiletý muž s okem velmi bystrým a zdravým, ale tělem trochu pokřiveným. „Nebýt téhle mé nemoci,“ poznamená, „dnes za naše hraju taky.“

Poctivě fandíme až do přestávky, a pak se Dismas rozpovídá. Fotbal odmalička miloval, na čemž není nic divného, fotbal miluje každý druhý kněží – například papež František vroucně přeje argentinskému klubu San Lorenzo.

Dismas do svých sedmnácti výborně i hrával, tehdy už za dospělé chlapy ve Valašských Kloboucích. „Jenomže pak mě postihla Bechtěrevova nemoc, která způsobuje tuhnutí páteře, a s fotbalem byl konec.“

Nejdřív cítil prázdno, ale nakonec je otec Dismas rád: „Začal jsem se zajímat taky o jiné věci – objevil víru, Boha, a později přišlo i povolání k zasvěcenému životu.“ Dnes žije v klášteře vedle pražské Lorety, a to skromným způsobem, po vzoru svatého Františka z Assisi, což ovšem neznamená, že by nemohl sledovat sport. „Když hrají důležitý fotbalový zápas Češi, obvykle si s jedním bratrem čas najdeme – a třeba světový biatlonový šampionát mě zajímal taky.“

Dismas má jednoduše přehled a rozmlouvat se s ním dá i o aktuální situaci v Lize mistrů: „Ale tam spíš zpětně studuju výsledky, dívat se nemusím – Slavia už stejně vypadla...“

Teď přestávka končí, čeští duchovní za nerozhodného stavu nastupují ke druhému poločasu, a já se Dismase ptám, zdali by jim nepomohla modlitba. Rozesměje se: „Pomodlit se klidně můžeme, ale protože tu je spousta kněží z osmnácti zemí, tak těžko říct, čí modlitba by byla vyslyšena. Ono stejně není možné, aby Pán Bůh opomenul kvalitu jednotlivých mužstev. Někdy dá požehnání i týmu slabšímu, ale kdyby vždycky vyhrávali ti, kteří se nejvíc modlí, fotbalově lepší by ztratili motivaci.“

Přikývnu: „A tohle mistrovství by tím pádem nejspíš vyhráli...“

„... možná Poláci,“ dokončí mou myšlenku Dismas, a pak už zase musíme fandit: „Hrajte, chlapci, proaktivně!“

 

Defenzivní svatý Petr

V nábožensky chladném Česku má spousta lidí mylné představy o kněžích: vidí v nich jemné, od reality odtržené velebné pány.

Jen málokdo si dokáže představit, že by kněz pořádně zařval, natož třeba tohle: „Do prdele! Když bráníš, musíš stát za protihráčem, nikdy ne před ním!“

Návštěvníci mistrovství Evropy i takovou hlášku zaslechnou, ačkoli, pravda, pouze výjimečně – když nervy v rozhodujících zápasech opravdu tečou...

První ze dvou hracích dnů se koná v Říčanech a už dopoledne začíná mší v narvaném kostele sv. Petra a Pavla.

Tady ještě kněží skutečně vypadají jako velebníčci. Mnozí jsou zatím v hábitech, a protože tu skutečně máme osmnáct různých národností, zpívá se občas anglicky: „Jesus Christ,“ tlesk do rytmu, „you are my life,“ tlesk, „hallelujah!“

I tato bohoslužba už je trochu fotbalová, takže v jednu chvíli se například místní, říčanský farář u oltáře modlí: „Pane, prosíme tě o ducha bratrské lásky v každém zápase, kyrie eleison.“

Ten místní farář je zjevně veselá figurka – drobný, plešatý, extrovertní typ, který občas posílá věřícím vzdušné polibky a v jednu chvíli na celý kostel zvolá: „V Říčanech jsou ti nejlepší lidi na světě a moc jsme se na vás, naši hosté, těšili!“

Až po bohoslužbě zjistím, že tento zhruba pětapadesátikilový kněz je jedním z hráčů, kteří za chvíli oblečou národní dres: jmenuje se Konstantin Petr Mikolajek, ale pro říčanské to je Kosťa. „Kosťa, Kosťa,“ budou řvát už za hodinu dvě stovky fandů v hale, a on jim opět pošle své vzdušné polibky, osobně rozjede mexickou vlnu, přetáhne si zpocený dres přes hlavu, čímž světu ukáže hubený kněžský břich, načež se po tom břiše sklouzne směrem k tribuně na oslavu prvních úspěchů. (A ještě jednu důležitou funkci Kosťa má – občas nastavuje spoluhráčům svou holou lebku k polibku pro štěstí, což v nedávné minulosti úspěšně praktikovali profesionálové francouzští: ti když líbali lysinu gólmanovi Fabienu Barthezovi, stali se mistry světa.)

Říčany byly zjevně dobrou volbou – i zdejší starosta Vladimír Kořen má fotbal upřímně rád a při mši pronese zajímavou prorockou myšlenku: „Tento kostel je zasvěcený Pavlovi a Petrovi,“ připomíná, „přičemž svatý Petr má na starosti nebeskou bránu, z čehož mi vychází, že se bude dařit hlavně brankářům...“

Už od oka tady v kostele je zřejmé, že turnaj nemůže být vyrovnaný: například Portugalci nebo Poláci vypadají vesměs jako Milanové Barošové a i při modlitbách se houpají v kolenou, nahoru, dolů, aby jim neztuhly svaly, zatímco Kazaši nebo Černohorci jsou často stříbrnovlasí tlouštíci s dioptrickými brýlemi; z těchto zemí přijel každý kněz, který umí alespoň popoběhnout a mohl si dalekou cestu dovolit.

 

Reprezentanti naši, to je zvláštní směska. Věkový průměr něco přes čtyřicet, několik jasných sportovců, pár rachitiků Kosťova typu (jakmile se kněží převléknou do sportovního, skutečně je lze jen stěží oslovovat „pátere Konstantine“), a třeba gólman Jura (Jiří Polach z římskokatolické farnosti Budišov u Třebíče) má postavu medvědí, což mu nebrání v tom, aby po mši před kostelem ochutnal tři vynikající, říčanskými ženami nabízené domácí koláče: „Aspoň vyplním objem brány,“ vysvětluje. „Sice mám problém zavázat si tkaničky, ale hodit sebou na zem ještě umím,“ dodává, a je to tak – i jeho jméno bude mnohokráte skandováno: „Jura, Jura!“

Od kostela jdeme kilometr k hale: houf fanoušků s obličeji pomalovanými národními vlajkami plus tucet farářů v hábitech, z nichž jeden nese tašku s lahvemi staré myslivecké a další dělá rámus řehtačkou. Nic netušící obyvatelé Říčan si mnou oči: „Hele, ten farář s řehtačkou je úplně černej!“

Ano, to jsme ještě nezmínili – českou hymnu si za chvíli zazpívá i osmatřicetiletý Konžan jménem Georges Mondo, rodák z Kinshasy, který ovšem už pět let slouží věřícím v Kolíně a perfektní češtinou praví, že právě fotbal je jeho zdaleka nejmilejší kratochvílí (fandí samozřejmě reprezentacím Konga a Česka, klubům TP Mazembe a Slavia Praha a jeho dávným vzorem je anglický obránce Rio Ferdinand).

Když kněží zaplují do své šatny, krátce shrnují taktiku: „Hoši, pecky a do šibenic.“ Už v dresech si stoupnou do kruhu a nahlas se modlí: „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou...“ Po posledním „Amen“ se všichni pokřižují a hned potom začnou halekat: „Tak jsme kněží, no a co, no a co, no a co-o-o? Tak jsme Češi, no a co, no a co, no a co-o-o?“

Za moment zpívá tentýž song i celá hala – na palubovce stojíme proti Itálii, a zatímco my soupeřům předáváme starou mysliveckou, oni nám kilo parmezánu: Sportu zdar!

 

Pane, pomoz Baníku

Starosta Kořen měl pravdu, daří se brankářům, hlavně tedy tomu italskému – škoda! Jsme mnohem lepší, pět společných tréninků před mistrovstvím je znát. Skvěle bráníme, solidně kombinujeme, ale ta střelba, ta střelba...

„Tak už střílejte,“ vbíhá český trenér do hřiště, kope do vzduchu a chytá se za hlavu. Taky neuvěřitelný typ – velmi svalnatý, elegantní, opálený, temperamentní... Spíš bych tipoval, že trénuje Atlético Madrid než české faráře, ale on mi po bezbrankovém zápase s Itálií všechno vysvětlí.

Jmenuje se Marek Vomáčka, před čtvrt stoletím si párkrát zahrál nejvyšší fotbalovou ligu, po zranění nohy se stal jedním z nejlepších českých kulturistů a teď, v šestačtyřiceti letech, žene kupředu své duchovní.

„Já byl vždycky věřící,“ říká, „ale manželka mě pak přivedla k ještě hlubší víře; už nám nestačilo chodit do kostela jen v neděli, pan farář nám vysvětil dům, křtil děti – a jednou mě taky pozval na jejich fotbal. Rychle jsem si uvědomil, jak mě tenhle kolektiv dobíjí energií. Kluci hrajou gentlemansky, jsou hodní a obvykle slušní, ale zároveň si ze sebe rádi udělají srandu, a když fotbal skončí, tak si klidně dají pivo nebo slivovičku...“

Je to přesně tak. Známe se pár hodin, a já už farářům automaticky tykám: „Honzo, můžu na slovíčko?“ zastavuju útočníka Jana Slavíka, který si proti Itálii vytvořil nejvíc šancí a s trochou štěstí dnes pár branek dá. „Jo, bude fajně,“ praví ostravským dialektem tento osmatřicetiletý kněz ze Staré Vsi nad Ondřejnicí, kterého přijelo osobně podpořit osm farníků.

Honza se netají tím, že turnaj prožívá. „Odmalička jsem hrál na Ostravsku vesnickou ligu,“ říká, „a nic moc se nezměnilo ani po vstupu do kněžského semináře – tam jsem měl snad vůbec nejlepší kondičku, protože jsme každý večer hráli v tělocvičně fotbal nebo florbal.“

Kdykoli Honza může, zajde na zápas Baníku Ostrava: „Tak dlouho jsem své farníky otravoval při kázáních zmínkami o Baníku,“ směje se, „až mi nakonec věnovali permici – možná proto, abych s tím dal v kostele pokoj.“

 

Modlitba až po zápase

Česká reprezentace se mistrovství Evropy účastní popáté, doposud se vždycky snažila neskončit poslední, ale doma by hoši rádi byli nejhůře desátí – a k tomu udělají důležitý krok ve druhém zápase s Kazachy.

První český gól vstřelí patičkou devětadvacetiletý benjamínek mužstva s přezdívkou Colins a občanským jménem Jiří Šůstek – kněz v Rajnochovicích, což je obec v podhůří Hostýnských vrchů.

I Colins přiznává, že si občas vezme kopačák na kázání: „Snažím se v kostele vysvětlit, jak je týmová hra důležitá, což je dobře vidět i tady na turnaji. Každý z nás má jiné dary a schopnosti – já bych nikdy nemohl stát v bráně, ale běhám a občas dám gól. Jsou tu i kluci, kteří tráví většinu času na střídačce, ale hecují odtamtud ostatní. Všem jde o to, že jsme tým; a tohle je důležité nejen ve fotbale.“

Během našeho krátkého rozhovoru po vítězství nad Kazachstánem přijde Colinse několik spoluhráčů poklepat po ramenou („Skvělý, bejku!“) a mezi gratulanty je i uřícený hlavní kaplan Armády České republiky, čtyřiatřicetiletý Jaroslav Knichal – pro mě už pochopitelně Jarda. Tohle je teprve fanatik!

„Asi jsem,“ krčí rameny. „Přiznávám třeba, že jsem byl kvůli vesnickému fotbalovému zápasu několikrát schopný přehodit nedělní mši na osmou ranní, abych byl o půl desáté v kabině a v deset na hřišti.“

Anebo jiná vzpomínka: „Když hráli Češi na Euru 2004 fantastický zápas proti Nizozemsku, mládež v kostele adorovala a kdosi za mnou přišel: Otče, pojďte se modlit s námi... Řekl jsem jim, že to snad nemyslí vážně: Teď!? Ve chvíli největšího dramatu? Vždyť já bych s vámi u té monstrance nevydržel ani minutu!“

Nebýt fotbalu, kněz by se z něj nejspíš nestal. „Coby kluk z Nedachlebic na Slovácku jsem sice k víře vychovaný byl, ale spíš mě zajímal ten balon. Jenomže v čase dospívání, kdy člověk hledá, co v životě dál, k nám přišel nový duchovní jménem Jan Bobčík, což byl zároveň bývalý hráč Baníku Ostrava. Chodil si s námi zakopat, občas jsme vyrazili fandit, seznámil nás se svými kamarády: Mikloškem, Kulou, Chovancem nebo Daňkem. Tehdy mi došlo, že se sport a kněžství nemusí vylučovat a že mě láká touhle cestou jít.“

Na misi v Kosovu se Jarda pravidelně účastnil fotbálků mezi Čechy a Slováky, v Iráku zažil zápas proti Britům: „Porazili jsme je tehdy tři nula a já dal všechny tři góly,“ vzpomíná hrdě, a mně v tu chvíli dojde, že kněží, kteří hrají fotbal, mívají výhodu. Na hřišti si získají důvěru ostatních, prolomí ledy. Umím si představit, že spousta vojáků mířících na misi nechce mít s farářem nic společného – jenomže pak s ním hrají v jednom mužstvu, a ty bláho, on to je kámoš, a navíc vstřelil hattrick!

„No jo,“ přikývne Jarda, „a je tu ještě jedno plus. Fotbal mi umožňuje poznávat charaktery ve vypjatých situacích – každý na hřišti občas vybuchne, ale mě třeba na misi zajímá, jak rychle se dokáže zas zklidnit. Měl bych být trochu psychologem a tyhle poznatky se hodí...“

 

Míč v klášteře

Následují dva zápasy proti favoritům turnaje, Maďarům a Portugalcům, což jsou mládenci střídající při rozcvičce pořád dokola hlavičky, patičky a prsíčka.

Naši bojují, například právě armádní kaplan Jarda dostane jednou bombu míčem do rozkroku a podruhé neúmyslné koleno do zad, pokaždé vstane a zase běhá tam a zpátky, diváci šílí, ale v obou případech prohrajeme o gól.

Klíčový zápas nás čeká večer proti Rakousku; pokud zvítězíme, skončíme nejhůř desátí, což by znamenalo historický úspěch.

Trenér Mára už nemůže mluvit, gólman Jura má palec pravé ruky napuchlý na dvojnásobek a monokl v obličeji, ale tento zápas se mimořádně podaří Metodějovi, jehož oranžová kopačka jeden nádherný gól k tyči dá a na druhý přihraje.

Metoděj působí jako fotbalista, který by i ve svých čtyřiceti mohl hrát divizi, ale ve skutečnosti je to mnich, dominikán z olomouckého kláštera. Opět podivuhodný příběh: vystudoval architekturu, jako architekt pak taky pracoval, jenže přišlo obrácení k hluboké víře. Přivedlo ho až do mnišské klauzury, která naštěstí pro českou reprezentaci není úplně přísná: „S mým představeným jsme se dohodli,“ vypráví Metoděj, „že když mi to klášterní rozvrh jen trochu umožní, můžu si přinejmenším jednou týdně zatrénovat s míčem – ono mi to pomáhá v duševní rekreaci.“

Metoděj je snad jediným členem českého týmu, kterého nelze označit za fanatika: „Kopnu si rád, ale základní linka života v klášteře je přece jen jiná,“ říká. „A před fotbalem bude mít vždycky přednost.“

 

Poslední penalta

Během dne volna si kněží prohlédnou Strahovský klášter, svatovítskou katedrálu a Pražské jezulátko, ale vrchol programu přichází následující odpoledne: tentokrát už v hlavním městě se konají zápasy o konečné umístění.

Naši půjdou do souboje se silným Chorvatskem, buď skončí devátí, anebo desátí. Tak jako tak budou spokojení, ale přece jen, devítka je tak lákavá...

Trenérovi se vrátil hlas, takže po Zdrávas Maria v šatně radí: „Hrajte podobně jako v Říčanech, napadejte je ve čtverci, posunujte se v něm ze strany na stranu. Kombinačně jste na tom dobře, jen si líp připravujte střely. Od začátku jezděte po hřišti důrazně – ale hlavně si to užijte, kluci, je to váš poslední zápas; pro někoho definitivně, že jo, Jožko...“

Po těchto slovech všichni mrknou na spoluhráče s kapitánskou páskou na ruce, Jozefa Kadlice, kterému pomalu končí devítileté kněžské hostování na farnosti v Příchovicích a v létě se vrátí sloužit na rodné východní Slovensko.

„Jo, kluci,“ přikývne dojatě, „je celkem možné, že budu příští rok hrát za Slováky, ale k vzájemnému zápasu bych z úcty k vám nenastoupil...“

Celý příběh by mohl mít úžasnou pointu, protože právě Jožka dostane možnost utkání s Chorvatskem rozhodnout.

Zápas je bojovný, vyrovnaný, ale i tentokrát ho nejspíš ovlivňuje svatý Petr, strážce branek, gól nepadne, a proto rozhoduje penaltový rozstřel. Naši v něm mají dvakrát možnost rozhodnout, stačí proměnit, ale tvrdou střelu mnicha Metoděje vyrazí chorvatský gólman, a Jožka pak dokonce zamíří vedle.

Konec, skončíme desátí.

Ach jo.

Vlastně nevadí: „Tak jsme kněží – no a co-o-o?“

 

•••

Představa, že by fotbalový šampionát kněží vyhrála země, která se nejvroucněji modlí, je pochopitelně nesmyslná, ale...

... ale na českém mistrovství Evropy zvítězili Poláci.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama