PODCAST: Všechno, co umím, mě naučil Laco Déczi

Lidé

Pandemie mu změnila život. Vynikající muzikant (hlavně basák, ale dnes už taky zpěvák) Michael Krásný opustil po devíti letech svou základnu v New Yorku a nejspíš nastálo se vrátil do rodné vlasti. Sedmatřicetiletý Michael umí vyprávět – a nejspíš se to naučil v kapele od svého šéfa, trumpetisty Laca Décziho. Posuďte sami: v audioverzi na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Náš rozhovor jsme několikrát odkládali, Míšo. Proč vlastně?

Spolu s přítelkyní jsme rok 2020 zakončili covidem. Nějak jsme si mezi sebou tu virovou nálož pinkali, nechtělo nás to pustit, já se trápil týden, těhotná přítelkyně to měla ještě těžší, ale všechno už je v pořádku, tak se ptej.

 

Koncem roku jsi taky vydal sólovou desku jménem 20:20, na které překvapivě hodně zpíváš. Co na to tvůj kapelník Laco Déczi, starý jazzman opovrhující obzvláště popovými zpěváky?

Za to, že zpívám, může Laco.

 

Neblázni!

Před sedmi lety jsme u něj v Connecticutu domíchávali desku. Laco se odjel vykoupat k moři, já nahrávku poslouchal pořád dokolečka, z čehož ti hrabe, takže jsem u piana začal zpívat, a když se Laco vrátil, už od dveří řval, že to takhle musíme hrát. Se zpěvem. Začal jsem chodit na hodiny zpěvu, postupně mi došlo, že takhle svoji tvorbu můžu otevřít i lidem, kteří neposlouchají instrumentální jazz, a taky že jo. Nikdy jsem na žádnou svoji práci nezažil tak pozitivní ohlas, jako na tuhle desku.

 

Kde jsi ji vlastně natáčel?

Začínal jsem v New Yorku, ale tam se na jaře rozšířila pandemie extrémně, takže většinu pak v Česku. Mám radost, že pozitivní ohlas teď přichází i z té Ameriky.

 

Co to pro tebe znamená? Budeš se víc soustředit na sólovou dráhu?

Nikdo nevíme, co se bude v muzice dít dál, ale rozhodně nemíním opouštět Laca kvůli svým kariérním snům.

 

Třeba ti dovolí, ať na vašich koncertech víc zpíváš.

Mě šokovalo, že je tomu otevřený; poslední dobou už dvě nebo tři takové písně zařazujeme. Na druhou stranu to nechávám na něm, protože co si budeme povídat, Laco Déczi je hvězda a já jeho basista. Po devíti letech společného hraní už do ledasčeho mluvit můžu, ale rozhodnutí bývají na něm.

 

 

Kolik mu teď vlastně je?

Na jaře Laco oslaví třiaosmdesátiny.

 

Připadá mi neskutečné, v jaké je kondici.

Je skvělej. Úplně v pohodě. Srší vtipy. I tak si zhruba od jeho pětasedmdesáti let vždycky říkáme, jestli to nadcházející turné nebude poslední. Jenomže potom naskočíme do brutálně rychlého vlaku, dáváme třicet koncertů za měsíc, my mladí jsme po pár týdnech hotoví, a on to zvládá nejlíp z kapely, protože nepije, nejí nesmysly, cvičí s činkami a podobně.

 

Na druhou stranu Laco má i svoje mouchy. Každého například sem tam pošle do háje, dovede se hádat...

Kolikrát se pošleme do nejhlubších končin, ale potom na pódiu stejně necháme duši a druhý den nevíme o tom, jak hlasitě jsme se včera pozuráželi. Ono ani není divu: Spousta mužů má potíž vydržet dva týdny v kuse s vlastní manželkou, a my jsme ve čtyřech chlapech dva měsíce od rána do noci pořád spolu, v jednom autě, které je navíc žluté, takže to je naše Žlutá ponorka. Může se někdo divit, že nakonec oprášíme všechna sprostá slova, která jsme se naučili od mateřské školy?

 

Jak říkám, Laco Déczi je v nadávání mistr světa.

A protože silně ovlivňuje každého kolem sebe, po čase absorbuješ ten jeho lacismus – někdy na sebe řveme neskutečně, a to ještě nic není proti konverzacím Laca s jeho manželkou Moon. Když jsem k nim před devíti lety přijel poprvé, myslel jsem, že jsou uprostřed dramatického rozvodu, a až po pár hodinách mi došlo, že je to přesně naopak a oni spolu jsou šťastní.

 

Když není turné, voláte si?

Upřímně řečeno, hlavně v prvních týdnech, pak o sobě nechceme ani slyšet, psychicky býváme vyčerpaní. U mě to zachází tak daleko, že mám psychický blok z lidí obecně – když vidím na ulici hlouček lidí, přecházím na druhý chodník. Nestěžuju si, tohle povolání jsem si vysnil, v našem každodenním systému je to ale náročnější. Denně podepisuješ desky, denně dostáváš vesměs stejné otázky, a tohle se na psychice projeví.

 

Zajímavé je, že právě starý Laco se fanouškům vždycky věnuje nejvíc – klidně i dvě hodiny po koncertu.

Podle mě je ve svém věku světovým unikátem. Jen si to představ: po koncertě máš v hlavě bordel, jsi vyčerpaný, hladový, seženeš večeři, ale okamžitě si někdo přisedne, že si chce pokecat. Laco žvejká vystydlé jídlo a plnou pusou říká: No, kamaráde, tak mi dej nějakou další otázku...

 

Važ si toho, že chodí na vaši jazzovou hudbu stovky lidí!

To mě nepřestává fascinovat. Když jsem se k té kapele před devíti lety přidal, byli jsme naprosto spokojeni, když přišla stovka lidí. Pak ale začal stárnoucí Laco strhávat davy, k čemuž snad přispělo to, že nehrajeme žádný brejličkářský, asexulální jazz. Svět si všiml i toho, jak skvěle a vtipně dovede Laco vyprávět, a je třeba říct, že k úspěchu přispěl jeho nejmladší syn Pišta, který nastartoval propagaci v médiích i na sociálních sítích. No a výsledek? Hrajeme své vlastní, většinou instrumentální písně, do nich dejme tomu basová sóla, což by podle všech předpokladů nemělo nikoho zajímat, ale lidi freneticky tleskají.

 

Když nejedete šňůru, Laco často relaxuje u malování. Máš něco podobného?

Přiznávám, že jsem po jeho vzoru začal malovat taky. Já teda maloval odmalička, do gymplu jsem se účastnil i soutěží, ale možná proto, že nejsem z nijak umělecké rodiny, to nakonec vyprchalo. Až po třicítce jsem sledoval toho Laca, jak mu malování pomáhá, a jednoho dne měli v Lidlu napnutá plátna, ke kterým jsem dokoupil akrylové barvy, a od té doby relaxuju stejně. Laco obrazy dobře prodává, ale mně úplně stačí, když ty svoje nakonec můžu někomu dát... A jinak se ve volném čase věnuju ještě úplně jiným, technickým věcem.

 

Ty jsi vlastně vystudoval ČVUT, viď?

Jo, elektrotechniku, ale snad nejvíc mě bavily obnovitelné zdroje energie, takže jsem kdysi dělal projektanta fotovoltaických elektráren… Čili tohle je můj druhý svět. Nedávno jsem například vytvořil pořádný e-shop, což by Laco samozřejmě nezvládl, ale já si u takové činnosti větrám hlavu.

 

Kdy se chystáš vrátit do New Yorku?

Nastálo už možná nikdy. Řekl bych, že tu s námi virus zůstane, a například my, umělci, už nikdy nebudeme žít jako v době před pandemií.

 

Jsi naštvaný?

Ne. Na jaře jsem pochyboval, jestli nepřeháníme hysterii, ale když ti pak odvážejí souseda v igelitovém pytli, což jsem v New Yorku zažil, tak začneš chápat, že to sranda není… Takže já byl do konce května zabarikádovaný v New Yorku, pak jsem se dokázal složitě vrátit do Česka a postupem času přestal návrat plánovat. Důvodů je několik, ale na prvním místě je fakt, že je New York extrémně drahé město, kde platím za pokojík dvojnásobný nájem než v Praze za byt. Spousta třicátníků tam žije se spolubydlícími jak v seriálu Přátelé, což jde i díky tomu, že domů chodíš vlastně jenom přespávat. Například já si nevařil, na to není čas: radši si venku koupíš oběd za deset dolarů a frčíš dál: ze zkoušky na jeden koncertní kšeft, pak na další...

 

A od jara kšefty nejsou.

Teď bych tam byl skoro jako ve vězení a zbytečně vyhazoval peníze do větru. Koncerty se samozřejmě nekonají a podle mě ještě nějakou dobu konat nebudou. New York, kde na sebe lidi byli vždycky nahňácaní, se nutně změní. Neumím si představit, že by tam zas v dohledné době byly plné kluby.

 

Máš ještě nějaký další důvod, proč zůstávat v Česku?

Mám, těhotnou přítelkyni – na jaře se nám narodí klasické covidové děcko.

 

Tvoje druhé, že jo? Skoro čtyřletého syna máš s herečkou Evou Burešovou...

Malej Nathan je bezvadnej, nemůžu si teď na nic stěžovat.

 

Jen jaksi nevíš, co s tebou bude dál profesně...

Pořád plánujeme turné na květen a červen, ale jistota není žádná. Kéž by to vyšlo, a ani tak kvůli mně, jako spíš kvůli Lacovi, pro kterého je koncertování životním motorem. Já mám výhodu, že se dokážu přeorientovat na onlajnový svět, a mimo jiné jsem nedávno s kamarádem založil nahrávací společnost. Ale koncert bych si teda zahrál neskutečně rád, snad to v květnu vyjde.

 

A jestli ne?

Tak se nediv, až mě v létě potkáš s depresí.

 

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde, nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra: Jan Pirk.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama