PODCAST: Všechno, co umím, mě naučil Laco Déczi

Náš rozhovor jsme několikrát odkládali, Míšo. Proč vlastně?

Spolu s přítelkyní jsme rok 2020 zakončili covidem. Nějak jsme si mezi sebou tu virovou nálož pinkali, nechtělo nás to pustit, já se trápil týden, těhotná přítelkyně to měla ještě těžší, ale všechno už je v pořádku, tak se ptej.

Koncem roku jsi taky vydal sólovou desku jménem 20:20, na které překvapivě hodně zpíváš. Co na to tvůj kapelník Laco Déczi, starý jazzman opovrhující obzvláště popovými zpěváky?

Za to, že zpívám, může Laco.

Neblázni!

Před sedmi lety jsme u něj v Connecticutu domíchávali desku. Laco se odjel vykoupat k moři, já nahrávku poslouchal pořád dokolečka, z čehož ti hrabe, takže jsem u piana začal zpívat, a když se Laco vrátil, už od dveří řval, že to takhle musíme hrát. Se zpěvem. Začal jsem chodit na hodiny zpěvu, postupně mi došlo, že takhle svoji tvorbu můžu otevřít i lidem, kteří neposlouchají instrumentální jazz, a taky že jo. Nikdy jsem na žádnou svoji práci nezažil tak pozitivní ohlas, jako na tuhle desku.

Kde jsi ji vlastně natáčel?

Začínal jsem v New Yorku, ale tam se na jaře rozšířila pandemie extrémně, takže většinu pak v Česku. Mám radost, že pozitivní ohlas teď přichází i z té Ameriky.

Co to pro tebe znamená? Budeš se víc soustředit na sólovou dráhu?

Nikdo nevíme, co se bude v muzice dít dál, ale rozhodně nemíním opouštět Laca kvůli svým kariérním snům.

Třeba ti dovolí, ať na vašich koncertech víc zpíváš.