I my, fotbalisté, držíme s vámi!

Lidé

Ze dvou rozdílných důvodů se stal výraznou postavou listopadu 1989 fotbalista Ivan Hašek. Už ve středu patnáctého přivedl coby kapitán československou reprezentaci k postupu na mistrovství světa v Itálii. O týden později kvůli násilnému potlačení studentské demonstrace prosadil, aby se nehrálo ligové kolo, a v pátek 24. listopadu promluvil na Václavském náměstí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V pátek sedmnáctého listopadu 1989 vyšla na úvodní straně deníku Mladá fronta fotografie rozzářeného fotbalisty Ivana Haška, prodírajícího se špalírem fanoušků na ruzyňském letišti. Naši reprezentanti to dokázali: uhráli potřebnou remízu v Portugalsku a po osmi slabších letech postoupili na mistrovství světa, které se bude konat následující léto v Itálii; takže veliká radost, veliký úspěch!

A nyní střih. 

Uplyne šest dní, je tedy středa dvaadvacátého, a mnohem vážnější Ivan Hašek veřejně vysvětluje, proč se neuskuteční ligový zápas Sparty proti Dukle: „Jakmile jsme se dozvěděli úděsnou zprávu o událostech na Národní třídě, nemluvili jsme o ničem jiném a náš názor byl jednomyslný. Odmítáme hrát v době, kdy se rozhoduje o naší budoucnosti. Naopak všichni chodíme na Václavské náměstí, abychom studenty podpořili – není přece myslitelné, aby do nich někdo mlátil jako do zvířat. Jako kapitán Sparty bych chtěl poděkovat hráčům Dukly, příslušníkům Československé lidové armády, že v této vážné chvíli projevili stejný postoj jako my...“

Když Ivan Hašek po třiceti letech vzpomíná na listopad roku 1989, několikrát zdůrazní, že nikdy nepatřil k hrdinům ani revolucionářům: „Jenom jsem byl shodou okolností kapitánem nároďáku a Sparty, a proto jsem se schovávat nemohl.“

 

Stroj na vítězství

Nejen kvůli výrazné roli v revolučních dnech je příběh Ivana Haška unikátní. Pamětníci z řad fotbalových fanoušků se shodnou, že nešlo-li o nejlepšího tuzemského hráče osmdesátých let, jistě byl tím nejužitečnějším, ačkoli mu zdánlivě chyběly fyzické předpoklady.

Za pražskou Spartu poprvé nastoupil v létě roku 1981, kdy mu táhlo na osmnáct. Vypadal na čtrnáct a studoval pražské gymnázium Nad Štolou: „Moje postava se vymykala fyzikálním zákonům,“ vzpomíná. „Vážil jsem asi padesát dva kilo, jakmile foukl vítr, hrozilo, že mě odnese, a každý den po tréninku jsem počítal nohy, jestli mám obě.“

V dobách jeho začátků byla Sparta průměrným ligovým mužstvem, což se ale brzy mělo změnit. Roku 1983, po příchodu vynikajícího trenéra Václava Ježka, se hráči, jakými byli právě Hašek, ale taky Berger, Skuhravý, Chovanec, Griga anebo Straka, sladili do podoby vítězného stroje – proto se dnes Ivan Hašek může chlubit sedmi ligovými tituly. „Všichni jsme tehdy měli zaťaté povahy,“ přemýšlí nahlas, „nestačilo nám vítězství jedna nula, chtěli jsme vyhrát tři nula, no a pak ten trenér Ježek: on nás dokázal připravit tak, abychom byli schopni položit na hřišti život.“

Sparta vyřadila například Real Madrid v prvním kole poháru UEFA a o pár měsíců později, koncem roku 1983, taky britský Watford. „Zážitek jako hrom. Do Anglie se často nejezdilo, za Watford hráli i reprezentanti, které jsme znali jen z televize. Majitelem klubu byl zpěvák Elton John, takže jsme ho potkali,“ líčí Hašek, „no a cvakli jsme je jak u nich, tak i potom doma.“

Dokázali vyhrát v Barceloně a na Letné porazit Juventus Turín, polovina hráčů Sparty najednou oblékala národní dres.

Za demokratických podmínek by každý z nich odešel vydělávat mnohonásobně lepší peníze na Západ, ale v osmdesátých letech to ještě nebylo snadné – i nejlepší fotbalisté mohli přestoupit do zahraničí jen výjimečně, na sklonku kariéry.

Jak se jim tedy za normalizace žilo?

Naoko to byli zaměstnanci podniků typu Prefa, ČKD nebo Stavoservis, kam si chodívali pro výplatu; dalších pár tisíc korun měsíčně si vydělali na prémiích za vítězná utkání. „Například já jsem studoval práva,“ říká Hašek, „a k tomu byl vedoucím údržbářské čety ve Stavoservisu, což znamenalo, že jsem si tam jednou měsíčně došel pokecat se šéfem o fotbale. Začátkem osmdesátých let jsem měl základní plat sedmnáct set, na jejich konci, pokud si vzpomínám, sedm tisíc.“

Špičkoví fotbalisté tedy brali zhruba čtyřnásobek průměrného platu a v rámci Československa si žili slušně: „Každý z nás měl navíc svého řezníka nebo zelináře – věděli jsme, kde seženeme svíčkovou a kde banány, tohle byly naše výhody.“

V zimě jezdívali na dlouhá soustředění do zemí Střední nebo Jižní Ameriky, v létě měli přípravná utkání po Evropě – a hráči věděli, od kterých veksláků sehnat dolary nebo marky, díky čemuž se dostali k nedostatkovému zboží; to bylo dobré.

Třeba právě Ivan Hašek si mohl ve dvaceti letech dovolit první ojeté auto Žiguli, a když se mu brzy nato narodil syn, dostal od Sparty dekret na panelákový byt v Modřanech – jeho sousedem byl spoluhráč a spolužák z Právnické fakulty, kanonýr Stanislav Griga.

I tak byla většina fotbalistů se situací v Československu nespokojená. Alespoň Ivan Hašek si nevzpomíná na jediného spoluhráče, který by socialismus schvaloval: „Dobře jsme věděli, o kolik lépe se žije na Západě, poslouchali jsme Hlas Ameriky, v soukromí nadávali na režim, ale jak říkám, veřejně jsem žádný rebel nebyl. Bál jsem se například toho, že mě okamžitě pošlou na vojnu; nechtěl jsem si zničit kariéru, ohrozit vlastní rodinu.“

Vsuvka: Ve Spartě osmdesátých let byl jediný skutečný rebel, a to Jan Berger, kterému se na podzim roku 1982 povedl výjimečný zářez. Opil se, začal řádit v hospodě, urážel přivolané příslušníky Veřejné bezpečnosti, vulgárně urazil i komunistického prezidenta Husáka – stálo ho to měsíc ve vazbě, tři měsíce protialkoholní léčby a téměř půl roku manuální práce ve fabrice...

Vraťme se ale k Ivanu Haškovi, který průběžně dostával lákavé nabídky na přestup, například z italského Říma nebo Florencie, jenomže Sparta ho nepustila a ilegálně opustit republiku nechtěl. „Měl jsem dvě malé děti a s těmi se utíká těžko. Kdyby mi bylo osmnáct a žil bych sám, tak to možná risknu, ale takhle jsem zůstal doma a s dětmi netrávil čas ve Florencii, nýbrž jednou za rok o prázdninách v Třeboni.“

 

Co kdybychom nehráli?

Koncem osmdesátých let byl Ivan Hašek na výkonnostním vrcholu – a tehdy konečně dostal na fotbalovém svazu ústní příslib, že pokud ještě jednu sezonu zůstane bez řečí ve Spartě a s nároďákem postoupí na mistrovství světa, zahraniční angažmá mu ihned poté umožněno bude.

Nároďák uspěl: „Spíš než na to poslední z 15. listopadu, kde jsme v Lisabonu jenom takticky bránili, vzpomínám na domácí utkání proti Portugalsku o měsíc dřív. Na Letné vládla snad nejlepší atmosféra, jakou jsem kdy zažil, hmatatelně jsem cítil, že jsou lidi vlastenečtější, soudržnější, dokonce snad i hodnější...“

Ve čtvrtek šestnáctého listopadu se reprezentanti vrátili letadlem z Portugalska, v pátek sedmnáctého jel Ivan Hašek na besedu s fanoušky, a už večer se ze Svobodné Evropy dozvěděl o zákroku na Národní třídě: „Ty svině!“

Za zdánlivě normálních okolností se ještě uskutečnilo další kolo fotbalové ligy – Sparta měla v neděli odpoledne hostit bratislavský Inter. To už ovšem začínala stávka a na Letnou přišel herec Jan Potměšil. „Co kdybyste nehráli?“ navrhl.

Hráči o jeho otázce přemýšleli. „Honza Potměšil byl jedním z umělců, které jsme znali,“ vysvětluje Hašek, „a to nejspíš proto, že sekretářkou na Spartě bývala paní Špalková, maminka herců Jakuba a Petry Špalkových – dobrá žena, která se starala o to, abychom občas zašli do divadla... Takže jsme Honzu brali vážně, ale potíž byla v tom, že se pořád mluvilo o studentovi Martinu Šmídovi, který měl na Národní třídě přijít o život, ale v neděli už začal převládat názor, že jde o fámu. Vedení Sparty řeklo: ,Kdyby se potvrdilo, že někdo umřel, tak vám rozumíme, ale takhle?‘ A navíc se stala ještě jedna věc – do Prahy přijel soupeř z Bratislavy a slovenští kluci vůbec netušili, že se něco děje. Vyřešili jsme to aspoň tak, že jsem si vzal jako kapitán černou pásku. A vyhráli jsme, i když zápas to byl o ničem, protože na fotbal neměl nikdo myšlenky...“

Další ligové kolo se mělo konat hned ve středu, Spartu čekalo derby s armádním týmem Dukly – tehdy už se ovšem hráči shodli, že chtějí naplno podpořit stávku, a to nejen ti letenští: stejný názor zazněl i od soupeřů z Julisky, kteří tím, coby vojáci, riskovali mnohem víc. V úterý odpoledne přišli na Spartu tři zástupci Dukly: známí fotbalisté Milan Luhový, Pavel Karoch a Dušan Fitzel. Probrali situaci, na všem se shodli a vyrazili na ústředí fotbalového svazu, kde oznámili stanovisko tehdejšímu předsedovi Rudolfu Kockovi – v této společenské atmosféře hrát nechtějí. „Kocek, což byl samozřejmě straník a voják, nakonec řekl, že náš názor respektuje, a přeložil celé to ligové kolo,“ popisuje Ivan Hašek: „Klobouk dolů.“

A potom se šlo demonstrovat, jako každý den. 

 

Havel, těší mě

Spolu s manželkou zamířil Ivan Hašek na Václavské náměstí i v pátek čtyřiadvacátého – a tehdy se překvapivě dostal do role táborového řečníka, o niž nestál.

Dodnes přesně neví, koho napadlo pozvat jej na balkon Melantrichu: „Je ale pravda,“ uvažuje, „že jsem měl kamarády, kteří demonstrace organizovali, jedním z nich byl třeba syn slavného fotbalisty Andreje Kvašňáka.“

Okolo šestnácté hodiny se z mikrofonu ozvalo: „Rozestupte se; ať může projít kapitán národního mužstva!“

Ivan Hašek se bál průšvihu, jeho žena se strachy klepala, ale co měl dělat?

„Vzpomínám, jak mi podal ruku Václav Havel a řekl, že teď se díky mně konečně proberou i poslední chlapi v hospodách. Pozdravil jsem se i s Václavem Malým, Alexandrem Dubčekem nebo Věrou Čáslavskou, všiml si, že jsou všude západní kamery – a já byl oblečený kompletně ve sportovních hadrech! –, ale mnohem víc mnou zacloumal ten pohled na přeplněné náměstí; byla ve mně malá dušička.“

Žádný proslov připravený neměl: „Pořadatelé ale rozhodli, že mám mluvit jako jeden z prvních, abych lidi trochu rozproudil, tak jsem spustil. Poděkoval jsem za to, jak nám všichni fandili v kvalifikaci, čímž pomohli k postupu, a dodal jsem, že teď zase držíme my s národem. Společně jsme silní, a tak tuhle politickou situaci zvládneme.“

Hned po demonstraci vyrazil s manželkou k domovu – museli vystřídat paní Špalkovou, která jim hlídala děti. „Pořád jsme měli strach, že tam na mě třeba budou čekat vojáci a hned mě odvedou, a tak jsme šli raději zadním vchodem.“

Vojáci ale nečekali. Ve večerních zprávách se naopak ozvala zásadní novinka: Miloš Jakeš, nejvýše postavený komunista v zemi, rezignoval na svou funkci.

A tak si manželé Haškovi mohli připít: „Teď už to vypadá nadějně...“

Povinné vojenské službě se Ivan Hašek nakonec vyhnul: dva dny před startem mistrovství světa podepsal smlouvu s francouzským Štrasburkem, kam se o pár týdnů později přestěhoval, a v překotné porevoluční době se armádě ztratil ze systému.

To mistrovství se, mimochodem, povedlo. Na každý zápas přijely do Itálie tisíce československých fandů a kapitán Hašek dovedl své spoluhráče až do čtvrtfinále, kde prohráli s budoucími šampiony. „Věčná škoda,“ lituje dodnes, „že jsme se před Němci trochu rozklepali – o moc horší tým než oni jsme tenkrát neměli.“

Byl to vzrušující půlrok, na který vzpomíná často. „A děsí mě,“ dodává, „že spousta lidí naopak zapomněla na to, jak zoufalý režim tehdy skončil a o kolik lepší doba začala.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama