150 let v jedné dílně

Byznys

Látky ve strmilovské tkalcovně vznikají způsobem, který textilní továrny už dávno opustily, a na trhu tudíž nemají obdobu. Tomu odpovídá i vyšší cena těchto řemeslných unikátů, pro něž není úplně snadné získat dostatek zákazníků. Kubákovi, kteří na tomtéž místě podnikají už v šesté generaci, však nehodlají na výrobních postupech nic měnit.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Znají to téměř všechny ženy i leckterý muž: okraje dnešních látek bývají roztřepené, neboť se na koncích pářou. Pořád přitom ještě existují textilie utkané způsobem, který vytváří pevné okraje, jež není třeba zapošívat. Proto i víc vydrží. Oceňují to například fanoušci „jediných správných“ džín, kteří vystavují zakončení svých nohavic na odiv právě z tohoto důvodu. Materiál, jemuž se říká selvedge denim, se totiž vyznačuje čistě zakončeným okrajem (self-edge), který se netřepí.

Takovou fajnovost umožňuje výroba látky na klasickém člunkovém stroji, který nit nepřestřihává, ale vede ji od jednoho okraje k druhému – na rozdíl od modernějších tkalcovských stavů, jež každý útek provedený osnovou vždy na konci ustřihnou.

Džíny označované jako selvedge denim jsou podstatně dražší než jakékoliv jiné a v komunitě zastánců těchto kalhot jsou velkým hitem. „Na první pohled to není moc poznat, laik si toho v podstatě nevšimne. Je kolem toho ale děsnej cirkus a lidi jsou ochotný utratit za takové džíny spoustu peněz,“ říká Filip Kubák a ukazuje, jak takový pevný okraj vypadá. „Je to důkaz, že látka je vyrobená na člunkovém stavu, čili klasickou pomalou cestou. A tenhle punc mají všechny naše výrobky.“ 

 

Od Artělu ke Krásné jizbě

Džíny se však ve Strmilově dosud nevyráběly a zatím se k tomu ani neschyluje. Hlavním artiklem jsou vlněné deky, přehozy, koberce, plédy, šátky a šály, v poslední době přibylo zboží z bavlny – ubrusy, prostírání, ložní prádlo, tašky. Na strmilovskou tkalcovnu se obracejí také absolventi umělecko-průmyslových škol, kteří si tady nechávají utkat látky podle vlastního designu; jmenovat lze Studio Geometr či Durch Duo. Klíčová je právě zdejší technologie: člunkové stavy z roku 1936, jež z evropských textilek už dávno zmizely, a jsou proto čím dál vzácnější.

„Jedeme si na svém písečku, takže to, co se v textilním průmyslu odehrává v globálním měřítku, nás vlastně nemusí až tolik zajímat. Nezastírám ale, že by nám pomohla jedna větší a trvalejší zakázka, o kterou bychom se mohli dlouhodoběji opřít,“ říká třicetiletý Filip Kubák, jenž má na starosti především obchod. Po vystudování textilní průmyslovky v Jihlavě strávil dva roky v malé manufaktuře v sousedním Rakousku, poté se vrátil domů. „Nikdy jsem neuvažoval, že bych dělal něco jiného, byla to pro mě jasná volba,“ říká otec čtyřměsíční Mariany. 

Podle místní kroniky bylo už v roce 1654 ve Strmilově devět tkalců, v roce 1757 tvořili tito řemeslníci téměř třetinu zdejšího obyvatelstva. Tkalcovna Kubák vznikla v roce 1870 a až na dvě kratší přestávky v době první světové války a po znárodnění v roce 1948 funguje dodnes. V začátcích Kubákovi vyráběli hlavně pro vídeňskou textilku Kurz Söhne, důležitým artiklem byly orientální látky určené pro vývoz na Balkán a do Turecka; hlavní surovinou byl tehdy len. Za první republiky putovalo zboží do pražských obchodních domů a prodejen řemeslného družstva Artěl.

Tkalcovna přecházela z otce na syna po několik generací, přerušil to až komunistický převrat. Nová státní moc rodinnou fabričku zabavila, výroba byla zastavena. V roce 1955 se ovšem zdejší stavy opět rozjely: strmilovská tkalcovna začala dodávat zboží pro Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), pod něž patřily i oblíbené prodejny s názvem Krásná jizba. „Provozním vedoucím se stal můj dědeček Ferdinand, od sedmdesátých let mu pomáhal táta,“ říká Filip Kubák, který se narodil v roce 1989, a když mu byly tři roky, dostala rodina tkalcovnu zpátky v restitucích.

„Stát nám vrátil vybavení, u něhož bylo dohledatelné naše vlastnictví, což bylo jen tohle staré snovadlo, které odhadci vyčíslili na čtrnáct set korun,“ ukazuje devětapadesátiletý Filipův otec Zdeněk Kubák dřevěné soustrojí s desítkami cívek. Na zbytek si rodina musela vzít třímilionový úvěr. Navzdory sedmnáctiprocentnímu úroku se podařilo půjčku splatit, teprve potom ovšem přišly existenční problémy: český textilní průmysl prakticky přestal existovat, skončily i časy lidových družstev, mezi něž patřil rovněž hlavní odběratel strmilovských látek, ÚLUV.  

 

Přesně vás shledám!

„Tatínek věřil, že tady bolševik nebude věčně, a prozíravě mě poslal na školu uměleckých řemesel do Prahy. Učebny jsme měli v Podkovářské ulici ve Vysočanech a hrozně rád na to vzpomínám. Učili tam lidé vyhození z vysokých škol a různí nepřátelé zřízení, jak se tehdy říkalo. Velký dojem na mě udělal například Jaroslav Med (literární kritik, historik a spisovatel – pozn. red.),“ vypráví Zdeněk Kubák, kterému se otcovo rozhodnutí dát ho do učení na tkalce nejdřív nezamlouvalo: „Považoval jsem tkalcovství za řemeslo pro ženské, ale to jsem byl jenom zblbnutý tím, že tehdejší režim je z propagandistických i ekonomických důvodů nahnal do fabrik. Tkalci bývali tradičně chlapi.“

V dobách, kdy měla strmilovská tkalcovna zakázky od ÚLUV, v ní pracovalo deset až patnáct lidí, letos v polovině března se tu v pracovní době (6.00 až 14.30) pohybovaly čtyři zaměstnankyně. „Víc lidí momentálně neuživíme,“ říká Filip Kubák, který má na starosti především obchod, zatímco jeho otec Zdeněk se věnuje strojům a maminka Irena vede účetnictví. Roční obrat se pohybuje okolo čtyř milionů korun, zdejší stroje by rozhodně zvládly větší vytížení. „Bohužel neumím dobře anglicky, což nás limituje ve shánění zahraničních zakázek, které bychom potřebovali jako sůl,“ připouští Filip a dodává: „Když vidím, jaké peníze se dají vydělat jinde, není někdy lehké to ustát.“

Jedna speciální objednávka z ciziny přesto před časem dorazila. „Doslechl se o nás Kanaďan, který chtěl vyrobit stejnou deku, jakou kdysi přiváželi do Ameriky kolonizátoři a směňovali ji s indiány za bobří kožešiny,“ líčí Zdeněk Kubák. „Jenomže když nám poslal k vyplnění formulář, zhrozil jsem se. Zajímaly ho nejrůznější úpravy, například jestli je naše vlna karbonizovaná. Takové věci neděláme, takže jsme museli všechno proškrtat. A on nám napsal: Přesně vás hledám!“ Od té doby se v jihočeském Strmilově vyrábějí deky jménem Hudson Bay Rainbow, která má na okraji několik černých čárek – právě jejich počet vyjadřoval, kolik kožešin za tu či onu deku běloši požadovali. 

 

Vlk, který trhá vlnu

Hlavním materiálem v tkalcovně rodiny Kubáků je ovčí vlna. „Jsme vybíraví. A nezáleží jen na plemeni, důležitější bývá, jak je o zvíře postaráno. Když žije v hnusném prostředí a vlna je zahnojená a zplstnatělá, není plemeno nic platné,“ říká Filip Kubák, který za okolními chovateli často jezdí osobně. Loni se však objevila nečekaná komplikace: „Někteří naši dodavatelé stáda vybili, protože pro ně kvůli suchu neměli seno.“

První úprava – praní a barvení – probíhá v podniku Lanatex v Ivančicích na Moravě. Z vlny se tam mimo jiné odsává ovčí tuk zvaný lanolin, který tvoří téměř polovinu její hmotnosti. „Lanolin se využívá v kosmetice, ve vlně by ho ale nemělo zůstat víc než pět procent, jinak by byla mastná a lepila by se,“ vysvětluje Filip Kubák. Z Ivančic vlna putuje zpátky do Strmilova, kde ji polkne stroj, kterému se říká vlk. „Opravdoví vlci trhají ovce, tenhle vlk trhá jen vlnu, která drží pohromadě a tvoří chuchvalce – my je potřebujeme naporcovat na menší vzdušné kousky.“ 

Následuje mykací stroj, který vlnu vyčesává. Odtud pokračuje do dopřádačky, kde z ní vzniká jemná pavučinka, předpřádací stroj ji poté „sežmoulá“ do úzkého pramene, jenž ještě postrádá pevnost. Navíjí se proto na tyče, aby vznikla jednoduchá příze. Další stroj se jmenuje skačka a probíhá v něm skaní, při němž se nitě spojují a zakrucují, příze se tím dále zpevňuje. „Právě to je proces, který moderní provozy kvůli urychlení výroby často vynechávají. Látka je pak méně odolná vůči oděru, a tudíž ne tak trvanlivá,“ vysvětluje Filip Kubák. Následuje soukačka a snovadlo, potom už přijde na řadu tkalcovský stav, v němž člunek vystřeluje jako projektil na třímetrovou vzdálenost takzvaným prošlupem rychlostí šedesát prohozů za minutu (modernější stavy zvládnou 140 prohozů a nejmodernější 800 – neumějí však vytvářet ony kýžené pevné okraje). Zde už vzniká výsledná tkanina. 

Ve vzduchu je cítit směs litiny, oleje a vlny, na romantiku však je lepší zapomenout. „Naším největším nepřítelem je mol šatní. Válí se nám tu spousta vlněného prachu, ten je pro něj nejlahodnější, do dek se tudíž naštěstí nepouštějí. Bojovat s ním ale musíme: jednou za rok rozmístíme po přádelně i tkalcovně dýmovnice, které zahubí i vajíčka, housenky a kukly. Za čtrnáct dní jsou však zpátky,“ popisuje Filip Kubák nekončící bitvu se škůdcem.

 

Jsme rádi pohromadě

Nejvzácnější mašina nás čeká na závěr prohlídky:  „Tohle je náš žakár,“ říká Zdeněk Kubák a poplácává soustrojí, které vypadá jako z verneovky a nese jméno Josepha Jacquarda – původně knihaře, který vymyslel nový systém zvedání nitěnek. „Každá nit je ovládaná zvlášť, díky tomu žakár dokáže utkat i složitější ornamenty. Jsou k tomu potřeba tyhle děrné štítky, které si z kartonu sami vyrábíme,“ vysvětluje Zdeněk Kubák. Jeho syn Filip doplňuje: „Momentálně nemáme nikoho, kdo by to uměl obsluhovat. Paní, která to zvládala, odešla do důchodu, takže až přijde další zakázka, musíme ji poprosit, aby docházela ženské zaučovat.“ Nezní to příliš optimisticky, nicméně otec a syn Kubákovi působí vyrovnaně: „Jsme tady jako rodina pohromadě, nějak nás to zatím uživí, a hlavně nás to pořád baví. Zatímco na elektronických stavech bychom museli každou chvíli přeprogramovávat systémy, tady stačí vzít klíč osmnáctku, někde povolit, jinde utáhnout – a už se dělá nová deka.“ 

 

Součastí speciálu o rodinném podnikání jsou následující články:

 

O škodovácké firmě Auto Dryml.

 

O oříškovém království Alika.

 

O lékárenské firmě Pilulka.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama