Jak prolomit církevní omertu

Kultura

Film, jehož název lze přeložit Díky Bohu nebo také Z milosti Boží (v originále Grâce à Dieu), získal Stříbrného medvěda na právě skončeném festivalu Berlinale. Režisér Françoise Ozon se v něm vydává na tenký led tématu zneužívání dětí v katolické církvi. Zmíněný název vychází ze slov obžalovaného kardinála Barbarina, který na tiskové konferenci k pedofilnímu skandálu prohlásil: „Díky Bohu jsou tyto skutky už promlčeny!“ Vypadá to, že se spletl.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

První člověk, jehož na plátně spatříme, je dobrý otec rodiny a vzorný bankovní úředník Alexandre Guérin – téměř vždy v obleku a kravatě, věřící, úhledný, elegantní.

Stopy násilí a utrpení, které jako devítiletý až dvanáctiletý chlapec před více než třiceti lety prožil, na něm ani v nejmenším nejsou znát.

A právě tento muž (jeho skutečné příjmení je jiné), se stal jedním z hlavních svědků francouzského pedofilního skandálu, který nyní otřásá základy katolické církve.

 

Rozsudek se blíží

Diváky, kinaře, nákupčí i streamingové platformy v poslední době enormně přitahují příběhy skutečných lidí a událostí. Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně (konal se 7. – 17. února) se takových filmů objevilo několik, přičemž všechny se týkaly hodně kontroverzních témat a všechny byly vytvořeny v duchu cinéma vérité. Na některé „hrdiny“ se už zapomnělo (sériový vrah ze sedmdesátých let Fritz Honka ve filmu U zlaté rukavice), jiné události jsou ale naopak velmi naléhavé a aktuální…

Od ledna probíhá v Lyonu soudní proces, jehož hlavním obžalovaným je kardinál Philippe Barbarin (ve filmu jej hraje François Marthouret). Tato prominentní postava katolické církve a s ním šest dalších církevních činovníků jsou podezřelí z toho, že včas neoznámili sexuální agresi kněze Bernarda Preynata (ztvárnil jej Bernard Verley). Kryli ho a odmítli jej v roce 1990, kdy se poprvé o aféře dozvěděli, odvolat z diecéze. Dokonce ho nechali dál pracovat s dětmi.

Ve veřejnou známost vešly Preynatovy skutky až v roce 2015, kdy se Guérin jako jeden z postižených (otec pěti dětí a muž stále věrný katolické církvi) rozhodl oznámit, co se v letech 1983–1986 odehrávalo v rámci sportovních táborů organizovaných církví v Portugalsku nebo ve fotokomoře dětského fotografického kroužku v Lyonu. Vedla ho k tomu prý snaha uchránit svoje vlastně děti před něčím podobným. Rozsudek by měl padnout osmého března.

Režisér Françoise Ozon nezachází mimo ověřená fakta. Jde spíše o sumář toho, co se v rámci skandálu odehrálo od chvíle, kdy Guerin na vlastní pěst začal jednat. Přesto – nebo právě proto – film na Berlinale získal Stříbrného medvěda, čili Velkou cenu poroty. Ozon dosud točil jen satirické komedie a absurdní dramata, návštěvníci českých kin si možná vybaví jeho film Bazén (2003) s Charlotte Ramplingovou v hlavní roli. Tentokrát se rozhodl pro nezvykle vážný tón a takřka dokumentaristický přístup.

 

Církevní mlčenlivost

Film se snaží dát dohromady paletu názorů, které se kolem skandálu vynořily, včetně hlasů příbuzných. „Nemá smysl hrabat se v minulosti,“ říká například matka již zmíněného Alexandra Guérina, která si nepřeje, aby stín skandálu dopadl na celou katolickou církev. A dá se říci, že je to pro rodiny obětí víceméně typický postoj. Film přitom stojí jednoznačně na straně obětí. Katoličtí kněží jsou jmenováni svými skutečnými jmény, zatímco poškození mají změněná příjmení.

Preynat v letech 1981–1991 zneužil až sedm desítek chlapců, i poté se dál věnoval práci s dětmi. Většina obětí se rozhodla mlčet, byť někteří muži si nesou emoční poruchy a traumata dodnes. Film Françoise Ozona nejprve líčí sólo setkání Alexandra Guérina (hraje ho Melvil Poupaud) s představenými katolické církve a pak i Preynatem samotným. Jde o komorní výměny názorů v přítmí katedrál a kostelů, po nichž vždy následuje jakási omerta – úmyslně volím pro tuto církevní mlčenlivost výraz obvykle používaný v prostředí mafie.

Alexandrova snaha, aby pravda vyšla najevo, se míjí účinkem, zvolí proto jiný postup: kontaktuje další oběti.

Druhý svědek Emmanuel (hraje ho Swann Arlaud) dodnes trpí Peyronieho chorobou, což je velmi bolestivé ohnutí penisu při ztopoření. Třetím svědkem je bojovný ateista François (Denis Ménochet), což je postava odpovídající Françoisovi Devauxovi, jehož názory a videa jsou dostupná na YouTube a Facebooku. François byl mimo jiné autorem nápadu happeningu, při němž mělo nad lyonskou katedrálou přeletět letadlo a ve vzduchu rozvinout obří penis. Nakonec se ovšem kvůli protestům rodin postižených nic takového neuskutečnilo.

Film trvá dvě a půl hodiny, ale má svižný střih a udrží pozornost diváka. Vůči protistraně není dehonestující, nejsou tu například trýznivé retrospektivy z doby, kdy Preynat tehdy nezletilého Guérina zneužíval. Místo obrazu ve fotokomoře vidíme jen polotmu, táborovou scénu vyjadřuje odchod chlapce od táboráku a zatažení zipu u stanu. Jde o snímek aktuální, faktografický až dokumentární, který ovšem mluví filmovou řečí, mění perspektivy a vybízí k diskusi o tom, jak soudit pachatele.

 

Promítat se bude

Oběti skandálu – nakonec se jich dalo dohromady deset – vytvořily v Lyonu iniciativu La parole libérée (Osvobozená řeč). Kontaktují právníky a média, sumarizují, co se před třiceti lety vlastně stalo. Nicméně, jak již bylo řečeno, jejich rodiny se až na výjimky publicitě pedofilních zločinů brání: nelíbí se jim, že by jejich nejbližší museli u soudu vypovídat o podrobnostech týkajících se sexuálního zneužívání, včetně příslušných sexuálních praktik.

Film je svým způsobem velmi cudný, zkratkovitý, rozhodně není senzacechtivý. „Ty věci byly tak intimní, že jsem je ve filmu ukázat nemohl a nechtěl,“ nechal se režisér slyšet při slavnostním uvedení na festivalu v Berlíně a dodal: „Pro mě je to především film o občanské statečnosti.“ Natáčení probíhalo z důvodu utajení v Lucembursku a Belgii, v Lyonu byly natočeny jen některé exteriéry.

Financování bylo složité, neboť pro mnohé finanční instituce je téma pedofilie v katolické církvi tabu. A výsledek rozčílil otce Preynata natolik, že se snažil předběžným soudním opatřením zamezit uvedení filmu jak na berlínském festivalu, tak ve francouzské distribuci – obojí neúspěšně. Do francouzských kin vstoupil snímek tento týden, úspěšný byl v rámci Evropského filmového trhu v Berlíně, do distribuce jej zakoupila i celá řada katolických zemí.

 

Má to smysl?

Celá věc má jednu širší souvislost: je vůbec etické dnes takto veřejně popotahovat člověka, který činil zlo před třiceti lety? Kardinálu Barbarinovi je dnes téměř sedmdesát let a dál patří k nejvýznamnějším činitelům katolické církve. Sám doporučil jednomu z postižených (Guérinovi), aby všechno sepsal a poslal papeži, což se také stalo. Katolická církev oběti nepronásledovala jako třeba u nás za socialismu. Snažila se sice chránit důstojnost instituce, ale zároveň i pomáhat obětem v komunikaci s duchovními.

Otec Bernard Preynat skončil se zneužíváním dětí v roce 1991 patrně po domluvě představených, žádný další případ sexuálního zneužívání dětí z jeho strany každopádně už nebyl doložen. Má smysl soudit toho, jenž dětem „zničil ideu otce a otcovství“, jak se říká ve filmu, ale ony samy jeho konání uznávaly a tolerovaly? Má význam dodatečně trestat ty, kteří takto zhřešili, soudit další, kteří se už nemohou bránit, a veřejně rozebírat dávné zločiny? Osobně jsem přesvědčen, že to smysl má. Všechno zraje postupně.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama