Ten megafon už nebudeš potřebovat
18. září 2019
ZvětšitArchív
Od mládí věděl, že musí pryč. Zkoušel požádat o vystěhování, odmítli ho. Zkoušel utéct, zatkli ho, bili a ponižovali. Dostal se na dno. A pak, na jaře 1989 v televizi zahlédl, jak si jeho krajané snaží svobodu vyvzdorovat na velmi neobvyklém místě. Christian Bürger je jedním z východních Němců, kteří se před třiceti lety dostali z NDR přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Toto je jeho unikátní svědectví.
Christian stoupá malostranskými uličkami Tržiště a Vlašská. Jde volným, nenuceným krokem, předstírá, že je turista. Srdce má v kalhotách: jestli ho zastaví esenbáci a budou chtít doklady, je konec.
Na náměstíčku před západoněmeckou ambasádou má SNB služebnu, dva příslušníci zrovna postávají ve dveřích a kouří. Christian má šílený strach, ale jde dál. Snaží se na ty dva necivět, koutkem oka ale sleduje každý jejich pohyb.
Jeden z esenbáků najednou típne cigaretu a vykročí, Christian má pocit, že jeho směrem. V tu chvíli jako by někdo vystřelil ze startovací pistole. Turistický krok je ten tam, zbylých dvacet metrů ke vchodu na velvyslanectví zdolává Christian tryskem. Dveře jsou otevřené, zaplaťpánbůh!
Uvnitř v průjezdu zasklená budka, vrátný. Christian buší na okno: „Jmenuju se Bürger, jsem občan NDR a už se odsud nehnu!“ Vrátný se pousměje, zvedne telefon. Christianovi letí hlavou, že je s ním amen, ten chlap určitě volá ostrahu, která vetřelce vyvleče ven. A přede dveřmi jistě číhají ti dva esenbáci.
Jenže vrátný nevolá ostrahu. Volá Hanse Webera – diplomata pověřeného otázkou východoněmeckých uprchlíků. Je 21. června 1989 a pro Christiana Bürgera, dvaatřicetiletého občana Německé demokratické republiky a nedávno propuštěného politického vězně začíná poslední fáze jeho dlouhé cesty za svobodou.
Přestupní stanice
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je úplně nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
VÝBĚR DNE
