Po letech vězení ho pustili zemřít

Post Image

Po letech vězení ho pustili zemřít

Play icon
23 minut
Leopoldov.

foto archiv autora a Jan Jakub Zahradníček

„Vrátil jsem se zvalchován, ale vyztužen,“ psal po propuštění z komunistického vězení jeden z vrcholných představitelů české katolické poezie Jan Zahradníček básníkovi Jaroslavu Seifertovi. Života mimo věznici si však Zahradníček dlouho neužil – zemřel jen pár měsíců po velké amnestii, od níž v květnu uplynulo šedesát let a v jejímž rámci režim propustil tisíce politických vězňů. Tak v reálu vypadalo ohlášené vítězství socialismu.

Poslední měsíce svého bezmála devítiletého trestu trávil básník Jan Zahradníček v jedné z nejobávanějších věznic padesátých let, v bývalé vojenské pevnosti ve slovenském Leopoldově.

Před šedesáti lety vyhlásil komunistický prezident republiky Antonín Novotný „širokou všeobecnou amnestii“ – konkrétně se tak stalo v květnu 1960 u příležitosti 15. výročí osvobození Československa. Propouštění vězňů souviselo s odstraňováním pozůstatků stalinismu v éře sovětského vůdce Nikity Chruščova; zároveň se mělo stát výrazem údajné síly, pevnosti a dovršování budovatelského úsilí výstavby socialistického zřízení.

Májová amnestie se vztahovala i na tisíce politických vězňů, kteří v komunistických kriminálech a lágrech nespravedlivě trávili svá nejlepší léta. Z vězeňských cel a ubikací tehdy propustili 5 601 politických vězňů z celkového počtu 8 708. Mezi nimi byl i již zmíněný básník a překladatel Jan Zahradníček. Čekala na něj manželka Marie, syn Jan a dcera Marie. Dvě dcerky, Klára a Zdislava, se otcova návratu nedočkaly, zemřely v roce 1956 na otravu muchomůrkami.

Z leopoldovské mučírny

V Leopoldově probíhalo propouštění ve dnech 10. až 12. května 1960. Vězně nejdříve vyvolali na nádvoří a nechali nastoupit do čtyřstupů – pak jim velitel věznice přečetl z preambule prezidentovy amnestie: „Vítězství socialismu v naší zemi se stalo radostnou skutečností, naše republika je silná jako nikdy dříve. Tato neotřesitelná síla a pevnost našeho socialistického zřízení umožňují, aby osobám, které se dopustily v minulosti závažných trestných činů směřujících proti politickým a hospodářským základům naší republiky, byla dána příležitost odčinit svou vinu před lidem poctivou prací.“

Velitel začal číst jména propouštěných. „Zahradníček Jan,“ zaznělo mezi posledními. Při pohovoru s propouštěcí komisí mu nekompromisně zabavili dříve povolený černý sešit s básněmi, které si poslední dva roky zapisoval: básník se musel spolehnout na svou dobrou paměť. Poté vyfasoval chatrné oblečení, v němž ho kdysi zatkli; silně páchlo naftalínem – ze šedivého kriminálního mundúru se převlékl do zetlelé košile, děravých ponožek a saka, které teď na něm, vyhublém, viselo jak na hastrošovi. Zbytek věcí mu dali do papírové krabice od bot, kterou převázali tkaničkami od bot. Dostal ubohou padesátikorunu.

Podpořte Reportér sdílením článku