Dceři se stýská po škole, podala ústavní stížnost

Lidé

Už čtvrt století patří mezi mé nejbližší přítele. V posledních týdnech mi nemohlo uniknout, že v něm cosi bublá, že to možná brzy přeteče, a minulý týden špunt vystřelil. Advokát Lubor Bystřický podal jménem své sedmileté dcery ústavní stížnost kvůli zavřeným školám, družinám a kroužkům. Následující den sice vláda opatření zmírnila, ale kamarád Lubor se rozhodl, že stížnost nestáhne. Celý rozhovor nabízíme i v audioverzi na konci tohoto článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.

Začátkem listopadu jsi podal ústavní stížnost kvůli zavřeným školám. Ty máš pocit, Lubore, že jsou omezována naše základní práva a svobody?

Hlavně mám pocit, že i za současné situace musíme mít možnost právně se bránit. Zažíváme dříve nepoznaný krizový stav a potřebujeme právo obrany, aby se náhodou nestalo, že se vláda zblázní a vydá skutečně zničující opatření. Coby právník jsem dospěl k závěru, že jediná rychlá a efektivní možnost, jak se v tuto chvíli bránit, je ústavní stížnost – a doufám, že s ní můžu uspět.

 

Co přesně jsi v té stížnosti napadl?

Žádal jsem otevření základních škol, družin a kroužků, protože to jsou místa, kam dochází má dcera. Formálně se na Ústavní soud obrací ona coby dotčený subjekt, ale jejím jménem jsem stížnost samozřejmě podal já; otec, zákonný zástupce a zároveň advokát.

 

Souhlasí dcera s obsahem?

Souhlasí – upřímně ji mrzelo, že nemá školu. A důležité je říct, že nejde jenom o samotnou výuku, protože ano, násobilku ji jsme schopni naučit i doma. Ale ve stížnosti jsme uvedli i druhý rozměr, totiž ten, že dítě nemá právo jenom na vzdělání, ale taky na zdravý fyzický a psychologický vývoj, který předpokládá pobyt v kolektivu. Trochu se obávám, že čím víc budeme držet děti mimo kolektiv, tím spíš z nich vyrostou nerdi závislí na mobilu.

 

Kdybychom otevřeli školy, výrazně se zvýší počet hospitalizovaných. Jak odpovídáš na podobné námitky?

Že to je trošku jiné téma. Mně jde v první řadě o to, že vláda letos radikálně zasahuje do našich životů, a že to znamená významné omezování základní práv: nemůžeš vyjít v noci z domu, nemůžeš poslat dítě do školy, nemůžeš podnikat... Žijeme v právním státě uprostřed demokratické Evropy, a vláda podle mě musí v takhle výjimečné situaci velmi dobře a srozumitelně argumentovat: „Bylo zcela nezbytné udělat ten a ten krok, abychom něčemu zamezili; naše restrikce nepochybně způsobí méně škody, než kolik by jí vzniklo bez nich, a navíc ta opatření budou prováděna pouze v nezbytně nutné formě.“ No a my v ústavní stížnosti uvádíme, že vláda svá opatření přinejmenším v souvislosti se základními školami pořádně nevyargumentovala.

 

A můžu se tě přesto zeptat taky na osobní názor?

Můžeš, ale ten opravdu není zásadní. Jakožto Lubor bych ti řekl třeba to, že mám známé v Německu, a tam se otevírají školy dřív než u nás, v půlce srpna. Němci si na začátku školního roku vypracovali empirickou studii, ve které došli k závěru, že otevřené školy dramatické riziko nepředstavují. Nevím, jestli to je pravda, ale kdo to vlastně ví? Žádná civilizovaná vláda nemůže říct jen stručnou větu: Je covid a tečka. Obhájila by si to snad na jaře, kdy jsme nevěděli, jestli se na nás neřítí mor, ale dnes už s covidem žijeme tři čtvrtě roku. Podle mě je tu spousta lidí, kterým nebylo a dodnes není restriktivní jednání vlády srozumitelné, a to je průšvih.

 

V čem přesně to je průšvih?

Lidi jsou ochotni dodržovat nařízení pouze tehdy, když chápou jejich užitek. V opačném případě bývají spíš naštvaní, a s tímhle nastavením krizi těžko zvládneme – nejsme totiž národ, kde by pět milionů policistů hlídalo pět milionů svých spoluobčanů. Čili ještě jednou: Pokud nám vláda sáhne na základní práva, tak musí jasně vysvětlit, proč a na základě čeho se rozhodla.

 

Kdyby lépe vysvětlovala, stížnost byste s dcerou nepodali?

Nejspíš ne. Ale důležité je, že takové vysvětlení musí být opravdu komplexní.

 

V jakém smyslu?

Teď máme plné nemocnice a kvůli covidu umírají lidé, což by mohl být pádný argument, ale pojďme o tom uvažovat dál: Ti umírající lidé jsou většinou hodně staří a nemocní. Samozřejmě je to hrůza, škoda každého života, ale potom jsou tu další hrůzy; například právě situace našich dětí, které na jaře i na podzim zameškaly spoustu školy. Nevíme, kolik jí ještě zameškají. Nevíme, jak je to poznamená, co z nich vyroste. A nevíme, jestli to ve výsledku nepřinese ještě horší problémy, než jaké jsou ty současné… Takže například tohle by mělo být součástí srozumitelného vysvětlování ze strany státu, ale já žádné přesvědčivé argumenty neslyším.

 

Co nám podle tebe pandemie prozradila o nás samotných?

Ukazuje, jak jsme iracionální. Všichni se topíme v protichůdných informacích, slyšíme stovky odborníků, kteří si navzájem protiřečí, strašně se štěpí názory; epidemiolog by nás chtěl všechny zavřít doma, ekonom oponuje, že bychom umřeli hlady, psycholog dodá, že se někteří z nás zblázní, právník se ptá, jestli nejsou poškozena základní práva, a tak dále. Zmatek, já vím. Ale stát musí všechny takové názory vstřebat a zvolit i obhájit srozumitelnou politiku, kterou se lidé budou řídit. Zatím to nezvládá.

 

Půlka tvé rodiny žije v severní Itálii, a tak mě napadá: Jak se tvůj osobní vztah k pandemii vyvíjel?

V únoru mě italská situace vystrašila, i když je třeba poznamenat, že Italové jsou národ poměrně chaotický a se sklonem k hysterii. Začal jsem studovat tamní statistiky a po pár týdnech mi došlo, že průměrný věk obětí je přes osmdesát let. Opravdu nechci nic bagatelizovat, ale mně najednou došlo, že ještě víc než covidu se bojím budoucích problémů, které opatření proti pandemii přinesou. Ano, je mi čtyřicet let, nemám nadváhu, nejsem příliš rizikový. Já vím. Na druhou stranu věřím, že kdybych byl v osmdesáti letech nemocný, zbýval by mi rok a dcera za mnou přišla s tím, že se dá pořídit zázračný lék, který by mi prodloužil život o pět let, jen bychom kvůli němu těžce zadlužili má vnoučata, tak bych dokázal říct: Děkuju, nechci.

 

Co podle tebe hrozí příliš opatrné společnosti, která sází na restrikce?

Nepochybně ekonomické problémy, ze kterých ale vyplývá mnohé další. Vezmi si třeba Řecko, civilizovaný stát. Před deseti lety zkrachoval a dnes má o polovinu nižší rozpočet na zdravotnictví než tehdy. Je vyloučeno, že zkrachujeme podobně jako Řecko? Podle mě není. Stejně tak není vyloučeno, že tu roste generace méně vzdělaných dětí, která bude mít menší možnost uplatnění… Už slyším námitky, že chci obětovat chudáky stařečky za to, abychom my mohli chodit do práce, do škol nebo do hospody, ale chápeš mě? Vůbec není vyloučeno, že za deset let budeme mít polovinu peněz na zdravotnictví a péče se nedostane ani člověku se středně závažným nádorem – pošlou ho domů, aby se rozloučil s rodinou... My Evropané si dál nemůžeme namlouvat, že máme všeho dost, že jsme schopni všechny a všechno zachránit. Nejsme. Občas už narážíme na strop.

 

Tebe osobně restriktivní omezení ničí hodně?

Mě ne. Kdybych byl sobec, tak dokonce podporuju, ať se všechno zavře, protože pracovat můžu onlajn, jako právníkovi mi za krizové situace přibývá klientů, doma máme dva laptopy, jeden pro dceru, se kterou se jsme schopni učit, navíc mám rodiče a babičku, kteří jsou v rizikové skupině… Čili mně by restrikce mohly vyhovovat, jenomže my se přece musíme dívat na zájem celku a já vím, že spousta rodin nemá laptop, nemá ani schopnost nebo energii se svým dětem věnovat, a tak už tu možná klíčí enklávy budoucích nevzdělanců. Třeba ne, ale jedno vím: školáci jsou velkou obětí téhle pandemie. Čas ukáže, jestli jsme na nich nespáchali zločin.

 

Co konkrétního si teď od ústavní stížnosti slibuješ?

Samozřejmě bych byl spokojený, kdyby soud konstatoval, že zavřením základních škol došlo k neodůvodněnému zásahu do práv školáků, ale ještě důležitější pro mě bude zjištění, jestli a jak se v podobných situacích můžeme bránit. Třeba Ústavní soud stížnost zamítne a odkáže mě nejdřív jinam, ale tohle je kritická situace, která hoří, a my logicky nemůžeme čekat na nějaké rozhodnutí dva roky. Protože pak by spousta lidí došla k závěru, že jim zbývá poslední právo, a to právo na odpor, což sice může znamenat klidné demonstrace, ale někdy taky nepokoje v ulicích… Neboli já bych si přál zjistit, jakou – pokud možno rychlou – právní cestou se můžeme bránit, a pak bych si přál, aby napříště každá další vláda věděla tohle: Pokud chceme zcela výjimečně omezovat lidem jejich práva a svobodu, tak musíme přesně a v kontextu vysvětlit, jak a proč to děláme. Přeje si to i moje dcera – tak uvidíme, jakou dostaneme odpověď.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde a ve vašich podcastových aplikacích.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama