Příběh

Ročník 1989: Co pro mne znamená svoboda?

12 / 11 / 2018

Proč má generace, která nikdy totalitu nezažila, potřebu děkovat za svobodu a demokracii získanou v listopadu 1989? Své osobní vyznání sepsala pro magazín Reportér mladá žena, která se narodila jedenáct měsíců před koncem komunistického režimu. Se svými vrstevníky připravuje každoroční oslavu v Praze na Národní třídě, kde rodiče některých z nich byli zmláceni pohotovostním plukem.

Proč má generace, která nikdy totalitu nezažila, potřebu děkovat za svobodu a demokracii získanou v listopadu 1989? Své osobní vyznání sepsala pro magazín Reportér mladá žena, která se narodila jedenáct měsíců před koncem komunistického režimu. Se svými vrstevníky připravuje každoroční oslavu v Praze na Národní třídě, kde rodiče některých z nich byli zmláceni pohotovostním plukem.

Narodila jsem se v roce 1989 a jen pár měsíců poté se mi zcela bez mého přičinění změnil život. Své křtěné jméno mám zapsané v občance, chodila jsem na církevní gymnázium a studovala rok v zahraničí. Pracuju jako freelancer, tedy vlastně podnikám. Dělám PR kultuře a alternativnímu umění – profesi, která by bez sametové revoluce neměla šanci existovat. Můj kluk je Francouz a naše děti jednou budou mít dvě občanství. Tenhle text dopisuji v letištní hale na cestě do Milána, kam jedu na prodloužený víkend s kamarádkami. A nad ničím z toho se nepozastavuji ani já, ani moje okolí. Přitom o několik let dříve by tohle všechno znělo jako science fiction. 

Předlistopadové období jsem zažila jen pár měsíců, schovaná v náručí své mámy nebo kočárku z NDR. Znám tu dobu pouze z fotek v rodinných albech. Mají zvláštní červený tón, rudý jako celá ta doba. Mámě i tátovi bylo tehdy o pár let míň, než je teď mně. Při svatební cestě navštívili maďarský Siófok, jednou byli v Jugoslávii a mamka vyjela s pedagogickou fakultou na studijní cestu do Volgogradu. Měla docela štěstí, že ji na vysokou školu vůbec přijali, protože mít v kádrovém spisu poznámku, že v šesti letech chodila na náboženství a její příbuzný je farář, neznačilo nic dobrého. Ostatně o rok dřív ji jiná její vysněná škola právě kvůli tomu odmítla.

 

Díky, že můžem

17. listopadu na Národní třídě spolu s vrstevníky říkám: Díky, že můžem. Děkujeme za svobodu, kterou nám vybojoval někdo jiný. Děkujeme za příležitosti, které naši rodiče neměli. Děkujeme, že svůj život řídíme my a nikoliv spisy plné informací od uličních důvěrníků. Listopad 1989 jsme nezažili, ale hodně pro nás znamená. Je pro nás synonymem každodenní svobody, na kterou – s iPhonem v ruce, batůžkem Fjällräven na zádech a sluchátky Beats na uších – máme sklony zapomínat.

Svoboda pro mě znamená možnost dělat vlastní rozhodnutí, nemuset se řídit rozhodnutím druhých. Možnost žít tady, ale klidně i jinde. Možnost pracovat, kde chci, cestovat, kam chci, poslouchat, co chci, zajímat se o to, o co chci. Možnost dosáhnout úspěchu podmíněného vlastní pílí a ne příslušností k „jediné správné“ politické straně. Možnost psát tenhle článek.

Před třemi lety za mnou přišel kamarád-dramaturg, jestli bych se chtěla přidat k jejich týmu. Že jim je sice něco málo přes dvacet, ale umí z Národní třídy udělat na jeden den promenádu pro pěší a zařídit třeba koncert Ivana Krále, kterého táta poslouchal celé moje dospívání. A že by byli rádi, kdyby o téhle akci vědělo víc lidí, a aby média v ty dny nereferovala jen demonstracích, frustraci a nespokojenosti, které probublávají na povrch. 

Šla jsem do toho. O podobě slavnosti mluvíme už v době, kdy kalendář ukazuje výročí konce 2. světové války, program vymýšlíme ve sváteční dny spojené s upálením Jana Husa a příchodem Cyrila a Metoděje, bezesné noci začínají produkčnímu týmu na svatého Václava a 28. října už naši mladí experti na sociální sítě rozjíždějí ten správný buzz. Ačkoli jsme skupina mladých lidí, kteří (naštěstí) nikdy totalitu nezažili, jsme přesvědčení, že oslav svobody není nikdy dost a náležitě si je užíváme.

5be2d310e4b0266373c33a62 MEDIA_ITEM image
Organizační tým Díky, že můžem, který pořádá oslavy Korzo Národní.

 

Padne letos rekord?

Věřte, že nejsme nekritičtí pravdoláskaři. Nemáme stejné politické názory, výsledky volebních kalkulaček se nám často neshodují, ani nepocházíme ze stejného sociálního zázemí. Ve svých názorech jdeme mnohdy proti proudu i proti sobě, a říkáme věci, které se našemu okolí leckdy špatně poslouchají. 

A ještě jedna věc stojí za zdůraznění: na Národní neoslavujeme současný stav společnosti, ale možnost, že můžeme společenské dění svobodně rozvíjet a přispívat k jeho změně.

Až odezní poslední tóny večerního koncertu, uklidíme židle, zameteme ulice od popadaných trikolór, svíčky u památníku dohoří a i večírek v Rock Café pod tíhou celodenní únavy nad ránem ustane, zůstane pocit, že to celé mělo smysl. Věříme, že tenhle pocit můžete zažít i vy. Vloni vás bylo už 76 251!

 

Podrobný program letošních oslav Korzo Národní najdete zde. Jak a proč to celé vzniklo a kdo za tím stojí, přibližuje článek, který vyšel v loňském magazínu Reportér.

Galerie (9) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat