Jsem jako ten osel s mrkví

Lidé

Na koleji se cpal fast foodem a vysedával v hospodě. Pak to jednoho dne otočil, přestal pít a začal cvičit jako o závod. Vyvinul vlastní tréninkové metody a dnes provozuje úspěšné tělocvičny Železná koule. Michal „Radar“ Vrátný, mladý muž, který chce jít pořád kupředu „jako osel za mrkví“ a do všeho se pouští na sto padesát procent.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vystrč ten zadek! Pořádně! Představ si, že máš za sebou krabici a chceš ji odstrčit…

Michal Vrátný, vousatý třicátník s přezdívkou Radar, zakladatel a majitel posiloven Železná koule, mě právě učí dělat správně dřep. Ano, úplně obyčejný dřep, o kterém jsem si od první návštěvy mateřské školky až do nynějších šestačtyřiceti myslel, že na něm není nic komplikovaného. Ukazuje se, že je to trochu složitější. Správné postavení nohou, celá chodidla stále na zemi, pokyny, jak se správně nadýchnout a kdy vydechnout. A k tomu v ruce kettlebell, tedy železná koule s držákem, po níž se tělocvičny Michala Vrátného jmenují.

Tssss! Ozve se krátký a silný zvuk, jako když pustíte kompresor. To mi ovšem jen šéf Železné koule ukazuje ten správný výdech. Nakonec mne ale pochválí za dýchání i bez doprovodného syčení. „To je ono, je potřeba dostat vzduch až dolů do břicha a pak při zvednutí vydechnout. Správná práce s dýcháním pomáhá, člověk zvládne mnohem víc,“ vysvětluje.

Je příjemné prázdninové ráno a v tělocvičně ve čtvrtém patře budovy někdejšího Knižního velkoobchodu v Opatovické ulici v centru Prahy se potí zhruba patnáct dalších mužů a žen. Cvičí ve skupinkách s instruktory, což je základní princip fungování Železné koule. Skupinové cvičení, vzájemná spolupráce, tykání a povzbuzování. „Panuje tady taková přátelská atmosféra. Nikdo nikoho nesoudí ani se nevytahuje. Naopak ti pokročilejší se snaží pomoci nováčkům,“ říká Michal a vysvětluje, že se ve skupinách záměrně potkávají lidé, kteří jsou na různém stupni výkonnosti. „Kdokoli se kdykoli může připojit do jakékoli skupiny. Trenéři jsou na to připravení a vyškolení a dovedou poskytnout kvalitní trénink v různých úrovních zároveň,“ pokračuje. 

 

 

Je to efektivní jak z pohledu samotného tréninku, tak i z hlediska byznysu. „Původně jsem vždycky otevřel nový kurz pro začátečníky a pokračoval s nimi. Jenže lidé pak postupně odpadali, což je u cvičení zcela běžné. Najednou pak zbyli ve skupině třeba tři, a to už se moc nerentovalo. A noví zájemci zase museli čekat, než se za čas otevře další skupina začátečníků. Tak jsme to změnili a vymysleli systém, jak zapojit každého hned, když chce začít. To je samozřejmě mnohem efektivnější,“ popisuje Michal a zdůrazňuje, že výhodnější je to i pro klienty, protože je to levnější, než kdyby platili za individuální hodinu, a přitom dostanou od trenéra velmi podobnou službu. 

Cvičení v Železné kouli zkrátka není nic pro samotáře. Už když vstoupíte poprvé (a vydýcháte se po čtyřech patrech bez výtahu), pozdraví vás do té doby zcela neznámí lidé „ahoj“ a slečna na recepci vám automaticky tyká. „Mám rád v tělocvičně skupinový ševel, je to lepší, než když je tam sterilní ticho a každý cvičí sám se sluchátky na uších,“ vysvětluje „otec zakladatel“, proč od začátku uvažoval výlučně o skupinovém cvičení, byť s velmi individuálním přístupem k potřebám a schopnostem každého cvičícího.

 

Dvě stě koulí do bytů

Individuální přístup v Železné kouli uplatňovali i během jarní koronavirové výluky. „Těsně před vyhlášením výjimečného stavu jsem byl na dva týdny v Norsku a začal jsem tam sledovat články o tom, jak se virus šíří. Bylo jasné, že pandemie dojde brzy i do Česka. Rychle nám došlo, že tělocvična bude jistě patřit mezi exponovaná místa, kde se může nákaza významně šířit. Proto jsme začali uvažovat o tom, že bychom zavřeli, sami o své vůli. A když o tři dny později přišla vládní opatření, nebyli jsme nijak zaskočeni. Prostě se to dalo čekat,“ popisuje Michal Vrátný začátek nucených prázdnin. 

Zavření Železnou kouli ekonomicky příliš výrazně nezasáhlo. Lidé si předplácejí cvičení dopředu a řada z nich využila možnost využívat online hodiny posilování na dálku. „Rozvozili jsme po Praze a okolí dvě stě kettlebellů, aby měli s čím cvičit doma. A když karanténa skončila, začala chodit spousta lidí. Ať už těch, kteří s námi cvičili už předtím, nebo takových, kteří seděli přes dva měsíce doma, nic nedělali a uvědomili si, že se potřebují hýbat,“ popisuje Michal. „K tomu nám přibylo hodně studentů, kteří předtím hodně cestovali a neměli čas na pravidelné cvičení. Teď jim cestování většinou odpadlo, a tak mohou začít soustavněji pečovat o svou kondici,“ doplňuje. 

Proč ale říká svým zákazníkům „studenti“? Prý proto, že se nesnaží lidi jen pověsit na hrazdu a počítat jim shyby, ale chtějí je zároveň vzdělávat v oblasti výživy, péče o tělo, životního stylu a podobně. „Chceme poskytovat silový trénink s přesahem do reálných životních situací. Ideální je, když na sobě lidé sami uvidí, že se jim lépe nosí a nakládají kufry, snáz vyběhnou schody s nákupem do pátého patra a podobně.“ Sám o sobě pak Michal tvrdí, že není trenér, ale tělocvikář.

 

Fitko pro pražskou kavárnu

O Železné kouli se občas říkává, že je to „fitko pro pražskou kavárnu“. Původní Michalův záměr byl přitom úplně jiný, chtěl poskytovat silový trénink špičkovým zápasníkům v bojových sportech. Jenže život šel nakonec jinudy. Typickými „studenty“ jsou dnes lidé mezi třiceti a pětačtyřiceti, zpravidla se živí spíše hlavou než rukama a do tělocvičny si chodí kompenzovat sedavé zaměstnání u počítače, aby neskončili jako rosolovitý knedlík. 

„Chodí k nám ti, kteří vědí, že by cvičit měli, ale nechtějí to dělat v klasických fitness centrech,“ popisuje svou klientelu Michal „Radar“ Vrátný. Průměrně lidé vydrží tři čtvrtě roku, někteří to samozřejmě vzdají už po pár týdnech, ale existují i opravdoví držáci. „První skupinu jsem otevíral v roce 2012 a z devíti tehdejších účastníků k nám šest stále chodí,“ vypráví Michal. 

Vedle klasického skupinového cvičení nabízí svým „kavárníkům“ i program nazvaný Amazing 12. Ona dvanáctka ukazuje počet týdnů, během kterých se má život účastníků programu významně změnit. Primárně jde samozřejmě o vylepšení kondice, spojené i s redukcí váhy, proměnou vzhledu, změnou životního stylu, stravovacích návyků a podobně. Jsou ale lidé, kteří svou proměnu pojmou ještě důkladněji. Někteří dokonce mění partnerský život, jiní práci, našli se i tací, kteří mohli vysadit užívání antidepresiv a podobně. Program obsahuje trénink pětkrát týdně, doporučenou změnu stravování, účastníci by měli po dobu programu abstinovat a hodně spát, tedy nejméně sedm a půl hodiny v kuse. Pak se podle Radara a jeho lidí po třech měsících dostaví skutečně dramaticky pozitivní výsledek. 

Není to úplně laciná záležitost, účastníci zaplatí padesát tisíc korun, ale prý ještě nikdy nikdo nepřišel s tím, že by chtěl peníze vrátit. Mnozí naopak Amazing 12 opakují. „Ze zhruba pětačtyřiceti účastníků, které pokaždé program má, je asi polovina těch, kteří pokračují a navazují na právě ukončené tři měsíce. Máme tu i takové, kteří jedou už rok a půl v kuse,“ popisuje Michal Vrátný.

Konkrétní tříměsíční program je jedna věc, ale fyzický trénink je podle něj trvalý proces. Stejně jako tělo potřebuje pít, jíst a spát, tak by mělo dostávat i pravidelnou údržbu: „Je to takové nekonečné plavání proti proudu, a čím je člověk starší, tím je ten proud silnější.“ Proto si prý u svých svěřenců vlastně nikdy neřekne, že teď už je to dobré a „hotovo, můžeš jít“.   

 

Cesta ke kouli

První klienty začal Michal Vrátný trénovat zhruba před deseti lety, cvičení probíhalo se dvěma kettlebelly v nářaďovém kumbále u tělocvičny v jedné smíchovské průmyslovce. Jak se vlastně dostal ke kettlebellu? Sám v té době hodně trénoval bojové sporty a hledal způsob posilování, který by byl efektivní, a přitom nezabral mnoho času. Od izraelských lektorů bojového umění Krav maga okoukal právě cvičení s železnou koulí opatřenou ouškem. Když viděl, jaký efekt to přineslo už za pár týdnů, byl nadšený a chtěl tuhle svou zkušenost předat dál. A tím začala jeho cesta k trénování a následně i k vybudování Železné koule.

Jeho příklon ke sportu a pohybu odstartoval ještě o něco dříve. A bylo to víceméně náhodou. Ještě na střední škole v Liberci se hodně věnoval počítačové grafice, a když si vybíral další studium, měl pocit, že tou správnou volbou bude FEL, tedy elektrotechnická fakulta ČVUT. Jak sám říká, nebyla. Při škole dělal servisního technika počítačů. Bydlel na koleji Větrník, v místě byla kolejní hospoda s příznivými cenami piva i panáků zelené… „Takže jsem v podstatě v jednom kuse pracoval nebo kalil v hospodě. Dost jsem přibral a byl úplně bez energie. Tak jsem si k tomu začal hledat nějaké informace a našel docela obyčejný článek z lifestylového magazínu, kde poměrně přesně popisovali můj život a pod tím bylo napsáno, že při takovém životním stylu je jasné, že se člověk cítí pořád unavený,“ vypráví Michal. 

Udělal tehdy přesně to, před čím dnes lidi varuje. Ze dne na den otočil svůj život o sto osmdesát stupňů. „Vyházel jsem všechna nezdravá jídla, nakoupil zeleninu, kuřecí prsa, přestal jsem na sedm měsíců úplně pít alkohol a začal čtyřikrát týdně cvičit a k tomu ještě běhat. Společenský život se úplně vytratil, jen jsem pracoval, cvičil a chystal si zdravá jídla,“ popisuje Radar svůj životní obrat, k němuž obvykle dospívají lidé spíše až po třicítce, v jeho případě se však změna odehrála v jedenadvaceti. 

Čím to, že přišlo zdravotní prozření tak brzy? „Jsem poměrně věrnou kopií svého otce, a co si od mala pamatuju, vždycky mluvil o tom, jak je na tom bídně s kondicí a že by už měl začít něco dělat. Jenže na to ne a ne dojít. A mně nejspíš v té době secvaklo, že takhle to mít nechci. Jsem zároveň ten typ, co musí všechno dělat naplno, a proto měl začátek tenhle průběh.“

Pak se postupně přes vlastní cvičení dostal k trénování. Nejprve si pronajímal prostory, ve kterých se svými svěřenci cvičil. Nevýhodou ale byla horší časová flexibilita a také omezená kapacita. Necvičilo se, když měli čas na cvičení klienti, ale když byly volné hodiny k pronájmu tělocvičny. Proto se Michal rozhodl hledat vlastní prostory a narazil právě na budovu bývalého Knižního velkoobchodu. Má skvělou polohu, tři minuty pěšky od stanice metra Národní třída, a je, mírně řečeno, poněkud ohlodaná zubem času.  

První tři měsíce se v Opatovické cvičilo na špinavém betonu, bez sprch, šaten a jakéhokoli zázemí. „Byl to hrozný punk. Jsem rád, že to lidi vydrželi a chodili, ale opakovat bych to už nechtěl,“ vzpomíná Michal. Co vydělal, investoval do postupného budování. Významné zlepšení přišlo, když se tělocvična v rámci budovy, kterou kdysi „proslavila“ privatizace Knižního velkoobchodu politikem Miroslavem Mackem, přesouvala o patro výš, do současných prostor. I dnes má Železná koule v Opatovické ulici svůj undergroundový nádech, ale zázemí už je na úrovni a „kancelářské myši“ mohou po ranním cvičení odejít do práce vysprchované a s dobrou kávou v ruce.

 

Tablety na stěny? To fakt ne 

Později přibyla druhá tělocvična v pražských Holešovicích. Železná koule je také v Berouně, Mladé Boleslavi a Českých Budějovicích. Tréninky tam vedou Michalovi kolegové a zároveň kamarádi. Absolvují společná školení a cvičení, postupy a metody jsou tedy stejné jako v obou pražských tělocvičnách, což naznačuje i užívání stejného jména. Po obchodní stránce jde ale o samostatné jednotky, kde jejich místní provozovatelé podnikají na vlastní triko. Jedním z plánů Michala Vrátného do nejbližších let je tak otevření skutečných franšíz, ze kterých by do mateřské Železné koule plynuly i nějaké příjmy. Dalším krokem by pak mohlo být proniknutí na trhy do dalších zemí. 

„Tím, jak se v oboru pohybujeme a potkáváme se s lidmi, tak se občas stává, že mě někdo osloví a říká, že by chtěl zkopírovat náš model tréninku, ale i marketingu a vůbec fungování a že by za to rád platil nějaké peníze,“ říká s tím, že to dříve nechával být, ale v příštích dvou třech letech by chtěl možnost licenční přeshraniční spolupráce důkladně prozkoumat a případně rozjet. Zatím registroval zájem od lidí ve Spojených státech, Irsku, Maďarsku, ale také z jihovýchodní Asie, například z Číny a Vietnamu. Ovšem jak se čínsky nebo vietnamsky řekne železná koule či kettlebell, zatím nezjišťoval.

„Nejsem moc typ, který by si dovedl vytyčit jeden vzdálený konečný cíl, daleko víc připomínám toho známého osla, který má před sebou na klacku mrkev, za kterou musí jít. A právě rozšíření poboček po Česku i v cizině je pro mě teď ta mrkev,“ říká Michal. 

O tom, že by se spojil s nějakým investorem, aby se rozjezd urychlil, ovšem Michal Vrátný neuvažuje. „Jsme soběstační, běží to dobře a radši v klidu porosteme rozumným tempem, než abychom dělali kompromisy v tom, jak si představujeme správné fungování,“ říká a přidává historku o tom, jak před lety s jedním investorem o spolupráci jednal a jako první slyšel návrh, že by papírové tréninkové deníčky jeho „studentů“ mohly nahradit iPady na stěně tělocvičny, kam by si cvičící ťukali zápisy o tréninku a měli je pak k dispozici v elektronické podobě. „Já mu na to říkal, že potřebujeme nejprve dokoupit činky a nářadí do posilovny, dořešit šatny, sprchy a zázemí a také investovat do výcviku trenérů. Když stále trval na těch iPadech, pochopil jsem, že si neporozumíme a že bude nejlepší, když se budeme každý držet svého kopyta,“ směje se Radar. Proto také prý neuvažuje o tom, že by sám začal podnikat ještě v něčem jiném: „Chci dělat to, čemu rozumím, tak to funguje nejlíp.“    

 

Pandemie podle plánu

Časy někdejšího obtloustlého unaveného ajťáka jsou definitivně pryč. A odpovídá tomu i proměna trávení volného času. Vysedávání v kolejní hospodě nahradily adrenalinové zážitky, zejména seskoky s padákem.

„Vždycky jsem chtěl skákat, už od mládí. A pak k nám chodil cvičit jeden chlapík, který dělá u policie. Jednou se zmínil, že má kamaráda instruktora a že kdybychom v Kouli dali dohromady partu, že by nám mohl udělat takový základní kurz,“ popisuje Michal, jak se poprvé dostal k seskokům. Postupem času pak zjistil, že ho nejvíce baví „free flying“, tedy ta část, kdy se skokan ještě před rozevřením padáku řítí volným pádem k zemi zhruba třistakilometrovou rychlostí. Let může kormidlovat, měnit směr, skákat v sestavách s více lidmi. A protože, jak už bylo řečeno, je to typ, který se vždycky pouští do všeho na maximum, má za sebou už přes čtyři stovky seskoků a desítky hodin strávených ve vzdušných tunelech, které právě takový let bez padáku simulují. 

Druhým podobným koníčkem je pak pro Michala snowkiting, tedy jízda na snowboardu, kdy jezdce táhne malá plachta připomínající draka, jakého si děti pouštějí na podzim. Dvakrát dva týdny ročně v tiché norské divočině s prknem, kitem, čajem a partou podobných nadšenců je prý zatím to nejlepší, co v tomto směru objevil.

„Poslední dva roky jsem se ovšem těmhle aktivitám možná věnoval až moc, a proto jsem si před letoškem řekl, že to omezím a zase budu naplno makat a rozvíjet Železnou kouli. Když pak přišla pandemie, která cesty za adrenalinem znemožnila, tak to vlastně bylo úplně v souladu s mým osobním plánem. Takže teď ten čas zkusím využít, abych Železnou kouli posunul dál. Třeba se to nakonec ukáže jako super období,“ tvrdí chlapík, jehož optimismus působí až nakažlivě. 

Takže i já si nakonec říkám: Kdybych neměl už skoro dvanáct let skvělého trenéra Jakuba, možná bych tomu šíření dobré nálady podlehl a posílil Radarovo stádo cvičících kancelářských myší o dalšího jedince. A naučil se dřep s tím správným hlasitým tsssss…

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama