Milý synu, vítej do podivné doby

Názory

Za pouhých čtyřicet let jeho života se svět dramaticky změnil. Letos v únoru se stal moderátor Libor Bouček poprvé otcem, a v následujícím dlouhém, velmi osobním dopise se pokouší svému synovi vysvětlit, jaký ten svět podle něj je a jak v něm dobře žít. Odpovídá tím zároveň na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? Takže milý Alberte, tady máš tátovu zprávu z končící zimy roku 2021.

Milý synu,

už pár týdnů máme s maminkou tu úchvatnou možnost trávit většinu času ve tvé přítomnosti. Najednou dostala veličina času zcela jiný rozměr, a byť jsem vždy pochyboval o slovech ostatních tatínků, že příchod takového daru všechno změní, teď souhlasím.

Na život s tebou se nedá plně připravit, musíme ho žít – s pečlivostí, láskou a opatrností, která je vlastní většině rodičů v každém živočišném prostředí. Každý pláč vyvolá otázku, jestli nemáš hlad, ale pak jsou i otázky bez pláče, například: Kým se budeš chtít stát a jak se ti na tomhle světě bude líbit?

Odpovědi jsou v nedohlednu a nakonec si je z velké části zformuluješ sám. S maminkou nebudeme bránit ničemu, pokud se nerozhodneš stát bankovním lupičem nebo si neřekneš, že svět není správný místo pro život.

Věř, milý Alberte, že je.

Žádné jiné místo už náš život nenabízí.

Jediné, co ti můžeme nabídnout, je základní orientace a pohled na to, do čeho jsi (pro mě lehce nepochopitelným zázrakem) vstoupil.

 

Narodil ses v Praze...

... hlavním městě naší země. V dynamické metropoli, o které jsme zvyklí vyprávět jako o nejkrásnějším městě světa, a nadšeně přikyvujeme, když nás v tom utvrzují známí z ciziny, kteří to dělají za a), aby nás potěšili a konverzace se dále odehrávala v rytmu vřelosti, nebo za b), když rádi vzpomínají na to, jak za cenu dvou sodovek v Paříži vypili u nás dva litry piva, ale o pivu se zatím bavit nebudeme...

Praha je schovaná uprostřed kontinentu v zemi, které se poslední staletí vyhýbá naprostá většina násilných střetů – troufám si proto tvrdit, že jsme s maminkou vybrali dobře. Zažíváme letní tropy, v lednu se dá lyžovat a bruslit, prostě radujeme se ze střídání ročních období, což ti jednoho dne vysvětlím.

A jací jsou tví potenciální kamarádi? Vím, že tenhle pojem pro tebe nic neznamená, protože se na základě prvních pár dní domníváš, že svět tvoříme my dva s maminkou za podpory babiček a dědečků, ale věř mi, že budeš brzy obklopen řadou dalších Albertů, se kterými musíš zkusit vycházet. Dokonce se dá předpokládat, že si mezi nimi vybereš i tu absolutně nejlepší bytost, se kterou jednou napíšete podobný dopis, jako píšu právě teď, ale to se ještě mnohokrát probudíš a nemá smysl to rozvádět.

Zpátky k věci – jací budou ti kamarádi? Základním rysem obyvatel naší země je fakt, že chceme-li se s někým kolem domluvit, musíme se nejprve naučit jeho řeč. Osvojit si jeho slova a následně je srozumitelně řadit za sebe, abychom sdělili, co je náš zájem. Možná se ti to zpětně bude zdát jako banální a zbytečná poznámka, ale ona je podstatná. Aby ses s někým mimo naši zem domluvil, nestačí ti jazyk, kterým na tebe s maminkou promlouváme, ale musíš umět nějakou cizí řeč. Naučit se ji vyžaduje dost práce, tréninku, a ne každému to jde snadno. Vezmi si, jak daleká cesta vede k prvnímu slovu, a teď si představ, že ještě jedna povede k tomu, abys porozuměl těm, kteří nás za horami obklopují.

Kvůli náročnosti cizí řeči je většině našinců nejlépe doma, a možná až zbytečně se uzavíráme v sobě a v našich souvislostech. Snad proto jsou nám někdy cizí postupy, které fungují v okolí, a zbytečně často spoléháme na něco, co nazýváme českou chytrostí, což je schopnost nečekaně reagovat na vzniklou situaci. Schopnost improvizovat. Lišácky na někoho vyzrát i za cenu opomenutí pravidel. Dokážeme to uplatnit na dovolené, kdy na lehátko pokládáme ručník ještě před snídaní, abychom vytvořili dojem, že je obsazené. Dokážeme to uplatnit i v době ohrožení země, kdy hotely proměníme v apartmány a dovolenou s rodinou ve služební cestu. Možná se ptáš, proč se to děje, ale nevím. Nejspíš je rysem české chytrosti také jistý pocit vítězství nad systémem, a to ať už je systém nastaven pro šikanu lidí, nebo na jejich záchranu. Porazíme-li systém, počítá se vítězství a ne následky.

Ta česká chytrost má svoje kouzlo, ale taky limity, takže s ní, milý Alberte, zacházej opatrně.

Na druhou stranu má pouto k domovu i obrovské výhody. Narodil ses do země, která vyniká smyslem pro humor. Všichni kolem se permanentně snaží zlehčit i sebetěžší situaci a cesta k nejúdernější pointě je národním sportem. V rámci humoru jsme schopni překročit hranice, které jsou pro naše sousedy nemyslitelné. Pýcha a hrdost jdou stranou, zlehčování situace je nám vlastní, a proto ti garantuju, že se v téhle zemi nudit nebudeš.

Opravdu nechci jen varovat nebo vybízet k opatrnosti, protože tuhle zemi si zamiluješ. Tolik rozmanitých koutů, zážitků a zvyků, které nabízí plocha srovnatelná se státem Jižní Karolína! Oblíbíš si subtropickou oblast kolem Mikulova, utopíme se společně v nedotčených lesích Novohradských hor, na Šumavě dokonce objevíme nefalšovaný prales. Zmizíme v Krušných horách, přírodním ráji nad brutalistickou kulisou průmyslové bašty, dobudeme společně Sněžku. S babičkou a dědečkem projdeme Hanou od svatého Kopečku kolem řeky Moravy až do Horky, z ní vzhůru do Jeseníků, a na každém kroku potkáme ty, kterým budeš rozumět – Čechy nebo Moravany. Přes různé rozpory, zbytečně silné názory nebo vychytralost objevíš to, co je v každém z nás.

Pohostinnost a dobrosrdečnost.

Protože my raději vítáme a hostíme, než abychom útočili.

 

Do jaké doby jsi vstoupil?

O tom se mi, milý Alberte, nepíše snadno, protože byť se snažím zůstávat v obraze, začínám se v charakteristice doby ztrácet.

Když jsem byl starý jako ty, stály proti sobě dva světy, východní a západní. Byť byly v neustálém sporu, napjatá atmosféra se mého dětství nedotkla – ostatně i z toho důvodu, že napětí v mých devíti pominulo a jediným překvapením byl okamžitý přerod ruštinářky na angličtinářku.

Dnes proti sobě zdánlivě nikdo nestojí, ale to může být zdání.

Co bude zcela jistě nového v období tvého dětství, když ho srovnáme s mým? Digitální edice života. A věř, že vůbec není jednoduché popsat, o co se jedná...

Do života nás všech vstoupil fenomén internetu, a nejprve jsme byli uneseni z toho, jak rychle se najednou nesou informace, byť rádio jako médium na rychlosti příliš neztrácelo. Brzy jsme si s nadšením posílali maily, které usnadnily komunikaci (na druhou stranu zmizela péče, se kterou jsme si psali dopisy). Následně jsme na internet uložili veškeré vědomí lidstva a začali na to uložení spoléhat natolik, že se všeobecný rozhled stal vlastností, jejíž význam už je spekulativní. Proč si pamatovat, co se stalo 25. února 1948, když si to najdu během tří klepnutí prstem? Proč si vůbec něco pamatovat, když je všechno uloženo na tom internetu? A to ani nechci pomyslet na to, že jsme se přestali zabývat tím, s jakým záměrem mnozí informace na ten internet ukládali a v jaké formě...

No a pak internet přinesl sociální sítě, čili místa, kde člověk tráví spoustu času, byť neopustí obývák.

Co přesně to je, Alberte?

Představ si, že kromě tohoto života, ve kterém zatím nestíháš rozpoznat, co je ruka moje a co maminčina, si ještě vytvoříš svůj otisk a v něm budeš sledovat, jak se lidem líbíš. Když ano, budou tě lajkovat, když ne, ztratí o tebe zájem. Přičemž zájem je to, o co primárně jde. Čím lákavěji budeš své já prezentovat, klidně bez ohledu na realitu, tím větší úspěch sklidíš. Čím výraznější tvůj názor zazní, tím víc vyvolá reakcí. Čím hlasitější, tím lepší – jen si posledních pár let pokládám otázku, nakolik významné to všechno je. Rozumíš? Jde mi o to, jak velký význam začínáme přikládat tomuto způsobu komunikace. Jak daleko nás dokážou stanoviska a postoje ze sítí dostat. Jak velký vliv přikládáme těm, kteří dokázali získat statisíce přátel či příznivců, aniž by reálně vykonali cokoli zaznamenáníhodného. Jak bleskovou rychlostí přikládáme jejich stanoviskům význam. Jak sledujeme informace o závažných tématech naší doby od leckdy nedospělých influencerů raději než od vědců, kteří dlouze studovali a bádali.

A teď si, Alberte, představ, že právě sociální sítě dokážou ovlivnit směřování nás všech. I v mojí práci je evidentní, že nebýt na nich přítomen je téměř nemyslitelné. Když jsem před čtrnácti lety sledoval nástup Facebooku u nás, bral jsem to jako zábavu; ale teď už jsou sítě připouštěny jako relevantní zdroj informací… Ale možná ze mě, milý synu, mluví jenom neschopnost stárnoucího muže pořádně si tenhle nový svět osvojit. Možná, že to prostě neumím, a tak zaujímám bojácný postoj. A možná, že právě ty, který do toho světa vstoupíš jako do světa už definovaného, budeš tím, kdo mi popíše jeho skutečný význam...

V neposlední řadě jsi vstoupil do zvláštní doby koronavirové.

Ještě před tím, než se nám s tvým zjevením splnilo to nejkrásnější, co člověk může od života čekat, fungoval náš svět v kosmické rychlosti. Konjunktura, zlepšování, překonávání plánů, lepší dovolená, větší auto. Vyšší hypotéka. Dostatek práce a nedostatek pracovníků.

Vir všechno změnil, svět se mu musel přizpůsobit. Zasahuje totiž nemilosrdně: bez ohledu na to, co děláš na sociálních sítích, bez ohledu na to, odkud jsi. Kdekdo si začal pokládat otázku: „Proč?“ A ještě více lidí: „Co s tím?“

Příroda opět dokázala, že naše plány mohou být velkolepé, smělé, ale hlavní kontrolu má ona. Okolnosti současné doby jsou bolestivé především pro ty, kterým odešel někdo blízký. Dotýká se to i těch, kterým se osobní nebo pracovní plány úplně proměnily.

Ti, kterým jsme svěřili volant naší země, se prý snaží situaci vyřešit, a totéž tvrdí ti, kteří drží volant v každé zemi, ale univerzální řešení neexistuje. Žádná cesta není beze ztrát a bez bolesti. Nějak se s tím musíme smířit a neustále si pokládat otázku, co říká zdravý rozum.

Jaký recept mám já, tvůj táta?

Kéž bych měl ten správný, ale uvědomuju si, že v první řadě musím být zdravý, díky čemuž neohrozím maminku ani tebe. Musím vynaložit jisté úsilí na to, aby se k vám dvěma nebezpečí nedostalo, a alespoň na dálku kontrolovat, jestli to podobně vidí babičky a dědečkové. Nic jiného jsem si z toho posledního roku neodnesl; a žádný jiný recept mě skutečně nenapadá...

Spojí-li se doba sociálních sítí s dobou koronavirovou, dostáváme se k věci, která mě poslední rok znepokojuje – k nárůstu napětí mezi námi, k novému rozdělení na Losny a Mažňáky. Polarizaci na černou a bílou. Negativní energii, jejíž plamen hýčkáme nenápadnými chybami a omyly.

V době přeplněných nemocnic, kdy mnozí lidé začínají čelit existenčním problémům, mizí o něco menší skupina lidí za hranice. Za hranice země a leckdy i kontinentu. Proti tomu, dovolí-li to finance, čas i příslušná cílová země, nemůže nikdo nic namítat, i já chápu tu touhu po klidu pod palmami, ale kde se bere potřeba informovat o tom desítkami záběrů z místa činu?

Chápu potřebu poslat přátelům fotky jako odpověď na otázku Jak se daří?, to má logiku. Ale k tomu je přece určená soukromá pošta. Nebo nevím – k čemu jsou mi informace o tom, že jedna modelka je v Karibiku, druhá na Maledivách a fitness trenér ukazuje vztyčený palec v Dubaji? Navíc leckdy s hashtagem ve smyslu „nebojte, já vám rozumím, jsem v tom s vámi, tak nějak chápu, co tam prožíváte a vláda to celý zkazila“?

Podle mě to, milý Alberte, není ničím jiným než vychloubáním, které v době sítí měníme za pojem důmyslná sebeprezentace.

Chlubit by se člověk neměl, není to hezká vlastnost, nicméně atraktivní fotka vynáší lajky, které jsou novou valutou naší doby.

Pevně doufám, že než vyrosteš, tak tahle měna devalvuje, protože hon za ní v lidech často vzbuzuje to špatné, a to je hloupé v době, která kromě disciplíny vyžaduje taky společenskou solidaritu, řekl bych…

Ale to jsem možná zašel daleko: vzhledem k tomu, co vidím kolem sebe, jsem upřímně zvědav, v jaké zemi budeš vyrůstat ty. Řekl bych, že období, které jsi strávil svým utvářením v břiše, promění naše vlastnosti na hodně dlouho.

Asi bych ti měl říct, čím se v prvních vědomých krocích života řídit, ale kéž bych to uměl bezchybně! Mám jenom pár rad.

 

... miluj maminku

Až tvé oči budou schopny vnímat na větší dálku, všimneš si v jednom našem pokoji prostoru, který je plný hřbetů s písmeny. Knihy. Výsledky práce lidí ve valné většině případů rozumnějších, než jsem já. Mnozí do nich vložili svůj odkaz, myšlenku a poznání – je to kus bohatství, o které se rozhodli podělit.

Je mi jasné, že knihy budou o tvoji pozornost soupeřit s blikajícími obrazovkami, s nabídkou rychlých sdělení a pohodlné konzumace, ale právě knihy utvářely současné autority a jejich obsah není nahraditelný, takže čti. Pod peřinou. S baterkou. Na terase, pod slunečníkem. Objevuj a představuj si různé světy, protože takové poznání ti nikdo nevezme, ty představy budou bytostně tvoje – nezůstaneš odkázaný jen na tu blikající obrazovku.

Pak taky sni. Vytvoř si snovou cestu, kam míříš. Není podstatné, jak velký ten cíl bude a jestli se ti k němu podaří dostat. Čím smělejší sen a čím poctivější putování k němu, tím překvapivější bude cesta a její křižovatky. Věř, že tě s maminkou v každém snu budeme podporovat…

Pochybuj – já vím, ono se to snadno řekne, zvlášť v době, kdy sebevědomí a přímočarost přinášejí výsledky. Ale pochybování je cestou k většímu poznání. Teprve když si člověk věci ověří, je jeho stanovisko pevné. Pochybuj vnitřně, soukromě a jen pro vlastní kontrolu. A i když se bude zdát, že ti, kteří nepochybují, tě na prvních metrech předběhnou, rozhodující bude cílová páska.

Naslouchej. Setkáš se v životě s lidmi, kteří tě nenechají vydechnout, zahltí tě slovy, budou přesvědčiví. Možná díky genům budeš mít k něčemu podobnému sklony i ty, ale naslouchej. Než spouštět nekonečný proud slov, vždy je lepší vyslechnout okolí. Naslouchání je znakem respektu, který bývá základním principem svobody. A ta je skoro tak cenná jako láska...

Měj pevnou vůli – mnohokrát v životě se stane, že se události nevyvinou dle představ. Plán padne, výsledek se nedostaví, ale nevzdávej se, zkus to znovu. A nejprve přemýšlej, co můžeš jinak udělat ty, než se obrátíš na okolí.

Jo, a miluj maminku, neexistuje silnější pouto. Mnohokrát nastane situace, kdy s ní nebudeš souhlasit, mnohokrát ti bude připadat malicherná, mnohokrát ji třeba nebudeš moci vystát. Ale je tvojí neoddělitelnou součástí a jako odměnu za to, co pro tebe udělala, jí věnuj lásku a respekt. Vyplatí se ti to.

Děkuju, Alberte, žes mě vyslechl. Mám tě rád. Táta.

 

Autor (1980) je moderátor, scenárista a dabér. Od května 2005 do loňského ledna pracoval v rádiu Evropa 2, poté odešel na zpravodajský kanál CNN Prima News, kde moderuje pořad Nový den. Každý pátek večer navíc na Primě provádí populární show Máme rádi Česko. Letos v únoru se jemu a manželce Gabriele narodil syn Albert.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama