Měsíc, na který nezapomenu. Příběhy z března 2020

Lidé

„Ta bestie“ – nazval ji jeden. Kvůli koronavirové pandemii jsem se zavřel i se seniory v domově důchodců, říká druhý. Další ale zažil, jak se lidé v izolovaném městě dali dohromady. Nákaza, která převrátila život vzhůru nohama, vyvolává strach i solidaritu. Magazín Reportér požádal šestnáct mužů a žen různých profesí, aby popsali, jak prožili březen roku 2020.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

František Kšána: 

Musíme tu potvoru udolat

Začínal v rodinném řeznictví v pražském Břevnově, nyní pracuje jako hlavní řezník v obchodě Naše maso, který v Dlouhé ulici provozuje společnost Ambiente.

 

Moje sestra je už delší dobu nemocná s leukemií. Čeští doktoři jsou dokonalí, vždycky jí fantasticky pomůžou, ale ta potvora se čas od času stejně začne zase vracet. A teď jsme ve fázi, že jí budu muset dávat svoji vlastní kostní dřeň. Odběr byl naplánovaný na květen, věděli jsme to od února. 

Odjeli jsme ještě s rodinou na hory, naštěstí to nebyla Itálie ani Rakousko. Když jsme se vrátili, už hlásili první tři pacienty s jinou bestií; koronavirem. Hned jsem byl ve střehu, protože nesmím dostat ani běžnou rýmu, aby transplantace mohla správně proběhnout. Tak jsem se domluvil s klukama z naší pracovní party, že se uklidím z první linie – z toho našeho obchodu v Dlouhé, kde to mám hrozně rád – do výrobny, kterou máme v Jenči u Prahy. Bydlím ve vesnici, která je hned vedle. Tam a zpátky je to pár kilometrů, jezdím na kole. Dohlížím na kvalitu výroby, což je součást mojí práce i v normálních časech. Protože jsme museli zavřít restaurace a propad je opravdu citelný, odvolali jsme na nějaký čas porážky a pereme se s tím, jak se dá. Vyrábíme spíš trvanlivé výrobky jako turistu a lovečák, děláme balení pro e-shopy, přemýšlíme, jak to dostat k lidem.

Snažím se být statečnej a silnej, ale když to mám říct na rovinu, bojím se dát pusu svým dětem i manželce, abych něco nechytil. Tím, že chodím do práce, se riziku vystavuju trochu víc, ale co se týče hygieny, jsme jako řezníci vydrezúrovaní. Teď navíc dezinfikujeme kliky, skoro pořád, protože viry mají rády kov, chlad a vlhkost. Na krámu v Dlouhé máme kolegu chemika a ten nám udělal speciální roztok, který rozstřikujeme na roušky. 

Dneska jsem od páté ranní připravoval expedici, před osmou jsem přijel domů, za chvíli se do práce zase vracím. Držím se, ale štve mě to. Čtyři roky se z toho ségra dostává, a pak se to kvůli takový sviňárně, kterou v Číně nedokázali včas zarazit a my na to nebyli dostatečně připravení, může celý podělat. 

Ale věřím, že všechno zvládneme!

 

Tereza Krsková: 

Denně se vystavuju riziku

Lékařka, anestezioložka, pracuje na sálech a lůžkovém resuscitačním oddělení v nemocnici. Popisuje, jak byli lidé vyděšení a jak se ona sama snažila nezbláznit.

 

Kdybyste se mě prvního března zeptali, co si myslím o koronaviru, asi bych se usmála a plácala něco o těžší chřipce. 

Zvláštní, jak rychle se pohled na věc mění. Co si myslím na konci března? Nevím.

Snažím se být optimistkou, čtu nová a nová odborná doporučení, v nemocnici sháníme ochranné pomůcky, děláme vše pro to, abychom se dokázali postavit krizi tváří v tvář. 

Bude to stačit? Zase nevím. 

Bojím se. Mám strach z těžkých časů, které zatím nenastaly. Mám strach z nemocných zdravotníků a nedostatku lidí v boji proti nákaze, který vidíme v okolních zemích. Práce je dost, ale nebudu psát nic o totálním vysílení a pacientech na chodbách, protože do této fáze jsme se ještě naštěstí nedostali. 

Čeho se bojím nejvíc? Že bych se mohla nakazit a pak nevědomě nakazit někoho dalšího, a taky že onemocním a budu muset zůstat v karanténě, tudíž nebudu jako zdravotník moci pomáhat. Riziku se vystavujeme denně, každý den přicházím do styku s lidmi z ulice, kteří potřebují akutně ošetřit, často intubujeme někoho, o kom toho moc nevíme. Chráním se, jak to jde, a to je vlastně všechno, co můžu dělat. Je to taková každodenní paranoia, stres se stal součástí života. Setkám se bez ideálních pomůcek s nakaženým, půjdu na testy, dva negativní = jsem zdravá, ale mezitím můžu být v kontaktu s dalším nakaženým. Bludný kruh.

Jak se z toho nezbláznit? Myslím, že je potřeba brát situaci s nadhledem, nepodléhat panice. Všude kolem je spousta vyděšených lidí, v autobuse skoro zlynčovali starého pána bez roušky, on přitom pomalu nevěděl, co se děje. Paniku teď opravdu nepotřebujeme a jako lékařka ji rozhodně nechci vyvolávat, proto se snažím zůstat v klidu. Krom toho, že jsem zdravotník, jsem i člověk. Taky mě vnitřně užírá, že mám sedět doma na zadku, taky mám strach o své blízké, taky bych chtěla „normálně žít“. My všichni bychom chtěli. Určitě víc než denně přemýšlet, kdo vás kde a kdy nakazí nebo jestli vážně v obchodě dojde mouka. Ale pořád jsem přesvědčená, že když teď vydržíme, tak jednou tohle všechno bude jen dlouhá historka k pivu nebo vínu s přáteli. 

Zůstávám optimistkou. 

 

Radek Vincour: 

Ve tři vás zavřeme!

Čtrnáct dní se skoro nevyspal. Práce měl jako nikdy, ale i tak si zahrál na pozoun. Radek Vincour je starostou Uničova, města, které bylo ve druhé půlce března uzavřeno před zbytkem světa.

 

Uprostřed března už v Uničově skoro všichni věděli, že se děje něco neblahého; že se tu mezi lidmi přenáší virus, což potvrzovaly odběry u žáků dvou základních škol. Přesto nikdo netušil, co se stane v noci na pondělí 16. března.

Jednání mezi hejtmanem, hygienou a starosty probíhala celý večer, a za pět minut tři zazvonil telefon s tím, že od tří platí nařízení o uzavření oblasti. Řekl jsem rodině ahoj, protože bylo zřejmé, že se nějakou dobu neuvidíme, a letěl na radnici.

Stali jsme se pokusnou oblastí, a tak to byla do značné míry improvizace. Město se probudilo do šoku, lidé ještě neměli roušky ani dezinfekci. Nepustili sem například prodavačky, které mají trvalé bydliště mimo oblast, i když se tlačilo na to, aby obchody fungovaly. Z pekárny vyjelo auto s rohlíky, ale na hranici města bylo vráceno zpátky... Zpočátku vládl chaos, který bylo třeba postupně řešit výjimkami. Nakonec bylo výjimek tolik, že přes hranice území projížděla auta tam a zpátky, z čehož plyne otázka, jestli byla velmi přísná opatření nutná...

 

Snažili jsme se řešit problémy jednotlivých lidí, řeknu příklad: Dítě je ve střídavé péči a chce za maminkou, která žije mimo území – tohle se vyřešit dá. Zařídili jsme informační linku, rozdistribuovali roušky a dezinfekční prostředky, vysvětlovali lidem, že musí zůstávat doma, a ono si to sedlo. Věděli jsme, že při troše štěstí přijde konec za čtrnáct dní, což pomáhalo. Udržet dobrou psychiku bylo zásadní, proto jsem například zahrál z radniční věže večerku na pozoun. Proto jsme pouštěli z městského rozhlasu písničky pro děti a vybízeli rodiče, ať nahrají jejich tanec. Měli jsme spanilou jízdu záchranářských vozů a vždycky v osm večer lidé nadšeně tleskali z balkonů nejen všem z první linie, ale taky sobě samým. Stmelili se. Ve frontách stáli v rozestupech, nabízeli se jako dobrovolníci... Zvlášť během těch večerních potlesků mi dojetím bylo do breku.

Jako město jsme, řekl bych, situaci zvládli – a jestli jsem obstál já, to posoudí ostatní. Až bude klid.

 

Angelika Ivana Pintířová: 

Naděje v ohlušujícím tichu

Věřím, že i když je pandemie hrozná, změní život spousty lidí k lepšímu. Snad i mně, říká sestra Angelika z pražského kláštera boromejek.

 

První březnovou sobotu jsem si udělala sanitární den, uklízela pokoj a v duchu říkala: Pane Bože, já bych potřebovala sanitární měsíc, abych zvládla, co před sebou hrnu! Takhle jsem si povzdechla – a odpověď přišla překvapivě rychle, z nečekané strany.

Najednou žiju jinak než obvykle. Kaž-dé odpoledne například trávím dvě hodiny v našem kostele svatého Karla, a když někdo potřebuje, tak si s ním popovídám, nebo mu můžu podat svaté přijímání. Během těch dvou hodin přijde v průměru dvanáct lidí, takže zbývá čas na přemýšlení. Nechci zlehčovat pandemii, ale občas mě napadá, že by mohla být k něčemu dobrá. Narušuje naši sebejistotu a stereotypní uvažování, řeknu příklad z ekologie: teď se ukazuje, že není nemožné, aby byl třeba nad Čínou čistější vzduch. 

Možná Pán Bůh chtěl, abychom se na planetě neudusili, tak vyvětral... Je pro mě povzbudivé, když vidím, jak si třeba rodiče začínají vážit učitelů, kolik se objevilo dobrovolníků, jak vystupují umělci přes internet a fanoušci je podporují...

O víkendu v půlce března ještě nebyly povinné roušky, ale já poprosila naši nejstarší sestru a skvělou švadlenu,
sedmadevadesátiletou Aloisii, aby mi jednu ušila. Řekla, že potřebuje vzor, já na to, že nemám, ale ona se v pondělí po mši vrhla na noviny, prohlédla si fotku s rouškou a za dvě hodiny mi jednu přinesla. Od té doby se v klášteře šije, a to nás symbolicky vrací do počátků řádu, protože boromejky vznikly za časů moru.

V domě je nás osmadvacet, a tak mimo pokoje roušky nosíme. Nejíme společně, ale po skupinkách, totéž platí i o modlitbách. Má to výhodu – když jsme jenom ve dvou nebo ve třech, je čas na intenzivnější rozhovory.

V televizi jsme sledovaly mimořádné požehnání Urbi et Orbi, a to byl životní zážitek. Papež František prohlásil, že postní doba přinesla ohlušující ticho, a já si uvědomila, jak to je přesné. 

Sama bych řekla, že jsme jako pacient se slábnoucím, chvějícím se srdcem, které dostalo díky defibrilátoru naději naskočit ve správném rytmu. My jsme teď taky dostali šanci přehodnotit dosavadní rytmus, platí to i pro mě. Najednou si uvědomuju, že chci žít naplno všechno to, co se děje právě teď, a zvlášť to všední, protože nevím, kdy to všední už nebude – ať jde o mši, nedělní oběd, návštěvu známých, anebo o fotbalový zápas.

 

Robert Hoffmann: 

Se staroušky pod zámkem

Coby lékař má na starosti ostře sledované zařízení, domov důchodců. Je náměstkem pro péči v Domově pro seniory Nová slunečnice v Praze. Když poslední březnový den psal tento text, požadované testy pro všechny zaměstnance byly stále v nedohlednu.

 

Rád cestuji a jako lékař se snažím sloužit jako zdroj informací o zdravotních rizicích pro své nejširší okolí. Epidemii v Číně jsem proto začal sledovat už v polovině ledna, kdy jsem všem začal radit, aby do Asie raději necestovali. Mělo to pro mě i osobní rozměr, protože na konci minulého roku se má jediná dcera rozhodla za veškeré úspory pořídit letenku na Nový Zéland a navštívit tam přítele, který na Jižním ostrově už rok pracuje. „Jaká jsou rizika, tati,“ ptala se mě před odletem, a já jí odpověděl: „Riziko vidím jediné, že tam zůstaneš mnohem déle, než plánuješ.“ A to se stalo. Dnes je Nový Zéland neprodyšně uzavřený, dcerka sedí v Airbnb u Christchurche a domů se nemá jak dostat. 

Pracuji jako náměstek pro péči ve velkém pražském domově pro seniory a březen pro mě byl měsíc nejtěžších rozhodnutí v životě. Průměrný věk mých staroušků je 87 let a jsou tak tou nejrizikovější skupinou. Základní otázky zněly – je vůbec možné je ochránit, a jestli ano, tak jak? Jako jediná možná ochrana se nakonec ukázalo naprosté uzavření domova do dobrovolné karantény. Máme v domově skvělý tým a dobrovolníky na čtrnáct dní jsem měl hned. 

Ty dva týdny teď končí a stojíme znovu před těžkým rozhodováním. Zaměstnanci jsou unavení, potřebují domů, načerpat nové síly mezi blízkými. Rychlé testy zaměstnanců v sociálních službách, které by nám velmi pomohly při „klidném“ střídání směn, jsou ale stále v nedohlednu. Rozhodujeme se zůstat ještě týden, do 9. dubna. Toto rozhodnutí je pro celý tým velmi bolestné. Jeden rozměr té bolesti mohu ukázat na sobě – dcera na Zélandu, manžel v domově pro seniory a doma dva týdny samotná manželka s cukrovkou prvního typu. Denně stříhala metr a najednou…

A více než týden naprostého uzavření navíc už nezvládneme. Pracovníci v přímé péči jsou náš největší poklad. Péče, kterou nabízíme, jsou jejich ruce. A my si je nesmíme zlomit. Proto je teď nejdůležitější zajistit rychlé testování zaměstnanců záložní směny.

 

Tomáš Salomon: 

Nejtěžší měsíc kariéry

V mládí podnikal, pak prošel řadou pozic ve finančním světě a už čtyři roky vede Českou spořitelnu. Na 1. březen pak připadají jeho narozeniny, letos byly čtyřiapadesáté.

 

Můj březen odstartoval vlastně už před koncem února, když jsme aktivovali krizový plán, který musí každá banka mít. Bylo jasné, že se blíží něco velkého, tak jsme si radši pečlivě vyzkoušeli, co, kdo, kdy a jak bude dělat.

Narozeniny jsem oslavil s malou skupinou přátel 29. února, to bylo také asi na delší dobu naposledy, co jsem byl někde ve společnosti. Nazítří už jsem si narozeniny jen připomněl doma s rodinou, ten samý den se v Česku objevil koronavirus a mně začal nejtěžší měsíc kariéry.

Museli jsme zabezpečit bezchybný provoz banky. Máme úplně odizolovanou kritickou infrastrukturu, která je nutná, aby běžel bankovní styk, což je jedna ze základních funkcí pro chod státu. Nesmí tam nikdo cizí, lidem se měří teplota a podobně. Ve všech částech spořitelny máme vždy dvě směny, které se osobně nepotkávají.

Ve vedení banky jsme také rozděleni na dvě trojice. Jedna vždycky povinně celý týden pracuje z domova, druhá se může vyskytnout v kancelářích, pak se to otočí. 

Ve stejné chvíli už jsme mysleli i na klienty. Jsem rád, že jsme zavedli odklady splátek, to lidem přináší opravdu okamžitou pomoc. Dostáváme tisíce žádostí, asi pětinu z nich nám pomáhá zpracovávat robot. Rychle se rozjel program bezúročných půjček. Mám radost, když vidím, že to celé funguje, a věřím, že řada lidí už nebude mít banky jen za ty velké vydělávající molochy, ale uvidí, že mohou být vážně užitečné, když jde v ekonomice do tuhého.

Koronavirus nezměnil jen moji práci, ale dost ovlivnil i naše rodinné plány. Měli jsme jet během března na hory do Itálie. Přišli jsme samozřejmě i o dost kulturních akcí. 

Osobně jsem se těšil hlavně do jednoho malého klubu na koncert bluesmana Seasick Stevea, to je mimořádně charismatický chlapík.

Nejvíc ale nákaza zasáhla do života našemu synovi. Studuje na zahraniční vysoké škole obor global hospitality, tedy byznys ve službách. Škola má několik poboček po světě a různé výměnné programy, a tak se 17. ledna vrátil po zimním semestru ze Šanghaje. V půlce února pak odjel na letní semestr do španělské Marbelly. Za pár týdnů už jsme ho přemlouvali, aby se vrátil domů. Moc se mu nechtělo, protože v tu chvíli to v Andalusii vypadalo ještě docela bezpečně. Nakonec odjel, stihl to v pátek před zavřením leteckých spojů a myslím, že je moc rád. Já tedy určitě.

 

Tomáš Vaclík: 

Fotbal bez fanoušků stejně není ono

Coby kluk začal hrát fotbal v devadesátých letech za Vítkovice, nyní je brankářem španělského FC Sevilla – a také české fotbalové reprezentace.

 

Jak je to vážné, mi došlo, když se odveta osmifinále Ligy mistrů mezi Valencií a italskou Atalantou Bergamo hrála 11. března bez diváků – a před stadionem ve Valencii se stejně sešlo několik tisíc lidí. V té době jsme už všichni měli zprávy z Itálie, jak to tam vypadá.

Jsem určitě rád, že se pak hrát přestalo úplně. Když jsem viděl, kolik lidí neposlechlo vládu a chtěli podpořit Valencii alespoň před stadionem, tak mi bylo jasné, že to tady ve Španělsku nepůjde ani bez diváků. Nás čekalo městské derby s Betisem, a tam i kdyby utkání proběhlo bez fanoušků, lidi by to chtěli sledovat společně, takže před stadionem by jich stejně bylo šedesát sedmdesát tisíc. Navíc fotbal bez fanoušků není ono.

Nechodíme teď na společné tréninky. Z klubu nás nekontrolují, ale každý máme svůj individuální program, který se všichni v rámci možností snažíme dodržovat. Bylo nám řečeno, že to děláme hlavně pro sebe, abychom to dodržovali, protože nikdy nevíme, kdy se začne znovu hrát, je to pro naše dobro. 

Alespoň jako rodina můžeme trávit hodně času společně, což je fajn. Nákupy nám klub neobstarává, manželka chodí občas nakoupit, má rukavice a roušku a dělá větší nákup, aby nemusela chodit ven.

Strach přímo o sebe a manželku nemám, ale spíš o rodiče, kteří žijí v Česku a normálně chodí do práce. Mají ochranné pomůcky a všechno, ale člověk nikdy neví.

To, že se odložilo fotbalové EURO, mě na jednu stranu mrzí. Mohl to být první velkej turnaj, kde jsem měl velkou šanci si zahrát, ale vzhledem k tomu, jaká je situace v Evropě, to byla jediná možnost. Celý turnaj byl roztahaný po dvanácti městech a zemích. Snad si tam zahraju i za rok.

Lidem do Česka bych řekl: všechno dodržujte, protože nařízení vedou k tomu, aby se život zase co nejdříve vrátil do normálu. Buďte silní, navzájem jeden k druhému ohleduplní a pomáhejte si, věřím, že to společně všichni zvládneme.

 

Lucie Hrušková: 

Poprvé v historii: Zavřeno!

Patří do rodinného klanu, který provozuje horské boudy Dvoračky a Štumpovka na hřebenu Krkonoš. Na horách je od mládí, spolu se sestrami nyní boudy vlastní.

 

Kam naše horská paměť sahá, nikdy jsme neměli zavřeno, jen loni a předloni na Štědrý den. Ale týden, nebo dokonce měsíc? Ani náhodou. Naše chaty jedou v jednom kuse. Jaro, léto, podzim, zima… Polívka, houska, svíčková, pivo… A tak pořád dokola. 

Zkraje měsíce už jsme se začínali chystat na nejrušnější moment sezony, poslední březnový víkend se okolo chat a na svahu pod nimi pravidelně koná velká party Never Summer. Živá kapela, drinky, skoky pro lyžařské a snowboardové triky. Loni se tu za víkend otočilo tři tisíce lidí, letos bylo ticho. Zrušili jsme i tradiční ples naplánovaný na půlku dubna. To je moje srdeční záležitost, spolu s lidmi z lyžařského areálu na něm vždycky uzavíráme sezonu. Tak až napřesrok.

Když přišlo nařízení zavřít restaurace, vzali jsme to, jak to je. Další den, v sobotu, jsme ještě otevřeli okénko. Jenže bylo zrovna krásně, na horách spousta lidí a od okénka se v jednu chvíli táhla snad stometrová fronta. To by se s karanténou moc neslučovalo, tak jsme v neděli radši už ani neotevřeli.

Personál odjel domů, za březen si ještě vydělali, v dubnu dostanou šedesát procent platu. Nebudeme rozhodně lidi propouštět, chceme, aby s námi zůstali. Jsou skvělí a myslím, že jsou rádi, že u nás mají celoroční práci.

Nahoře na boudě jsme ale teď sami, jenom naše široká rodina. Na tržbách za březen a duben přijdeme tak o pět milionů, ale nehroutíme se z toho. To nějak nemáme nikdo v povaze. 

A já si to, popravdě, i docela užívám. Řekli jsme si s mužem a dětmi, že budeme vstávat, až se sami od sebe probudíme. To je luxus, jaký nikdy jindy nezažijeme. Žádný skútr do školy, žádné svačiny, žádné ráno na recepci. A jsem ráda, že jsou doma děti, normálně na sebe tolik času s těmi dvěma puberťáky rozhodně nemáme.

Pro mě bude letošní březen měsícem nečekaného ticha, kdy jsme poprvé zavřeli a taky se pořádně vyspali. Ale už to docela stačilo.

 

Tomáš Čupr: 

Musíme teď pomáhat ostatním

Podnikatel v online světě. Zakladatel Slevomat.cz a DameJidlo.cz, nyní hlavní investor a šéf online obchodu s potravinami Rohlik.cz.

 

Koncem února bylo zřejmé, že se něco děje. V době, kdy ještě tisíce lidí odjely v pohodě na lyže do Itálie, jsem napsal memo zaměstnancům, ať tam nikdo nejezdí, nebo ať zůstanou čtrnáct dní doma. Zavedl jsem karanténu asi dva týdny předtím, než to udělala vláda: je ale jasné, že je něco jiného nařídit ji třem stovkám lidí ve firmě, nebo deseti milionům. Když počet případů v Česku začal růst, poslali jsme lidi pracovat domů. Museli zůstat jen lidé v provozu. Všichni trochu riskují, ale jsem přesvědčený, že kdybychom skončili, tak bychom tím fakticky jen poslali desítky tisíc lidí ven na nákupy a do front.

V průběhu března jsme udělali hodně bezpečnostních opatření. Rozdělili jsme směny a zóny ve skladu, zavedli jsme bezkontaktní doručování. Už máme dost roušek uvnitř firmy i pro kurýry. Učili jsme se za pochodu. Začali jsme každý den používat dezinfekční postřiky a ozon ve skladech.

Zájem o online nákup potravin byl v březnu velký, nedokážu ani odhadnout, jak přesně. Nebyli jsme schopni ho obsloužit. Pokud bychom měli kapacitu, vozili bychom možná pětkrát tolik. Každý den jsme trénovali nové lidi a otevírali nové služby. Byli jsme nad dvojnásobkem toho, co jsme normálně schopni denně uvozit: limitoval nás sklad, ale měli bychom vozit stále více.

S kolegy jsme si koncem března střihli za šest dní a nocí nový projekt nakupbezpecne.cz. To je technologická platforma, která každé večerce, kaž-dému lékárníkovi, každému pekařovi umožní vytvořit e-shop, nasypat svůj sortiment na web, člověk si ho od něj bezkontaktně koupí a dojde si ho tam jen vyzvednout. Udělali jsme to úplně zdarma a já doufám, že se to chytí.

Cítím, že jsme v pozici, kdy jsme měli trochu štěstí na obor a musíme teď ostatním pomáhat. Vnímám brutální situaci, kdy některým podnikatelům zmizely přes noc tržby. Dělají teď na tisíc procent stejně jako my, ale jen aby zachránili firmy. My tak začali dávat do nabídky dodavatele, které bychom normálně nepřidali. Máme v nabídce sto padesát druhů prosecca, ale zalistujeme další, protože přes nás třeba něco prodají. Přemýšleli jsme také, jak pomoct restauracím. Pokud to čte někdo, kdo si myslí, že bychom mu mohli pomoct, ať mi napíše na tom@rohlik.cz a já se budu snažit. Nejsme všemocní, lidi tady jedou naplno, nezvládneme pomoct všem, ale hodně lidem ano.

 

Jiří Suchý: 

Z nemocnice do domácí regenerace

Divadelník, hudebník a spisovatel. Roku 1959 založil s Jiřím Šlitrem divadlo Semafor, ve kterém je dodnes ředitelem.

 

Březen u mě probíhal poněkud atypicky. Já, notoricky zdravej člověk, jsem strávil jeho značnou část v nemocnici. Zmocnil se mě jakýsi virus – údajně ne korona, ale i tak mě potrápil, neb se stěhoval do různých partií mého těla a bylo nutné ho lapit. Což se nakonec povedlo.

Koronavirus jsem sledoval spíš na obrazovce a byl jsem z toho velmi smutnej. Pobyt v nemocnici jsem si krátil úvahami o tom, co bude s mým pracovištěm. Došel jsem k tomu, že premiéru muzikálu Nižní Novgorod bude nutno odložit, protože je na něm ještě mnoho práce. Bude to po čase zase naše větší produkce, a tak místo zamýšleného
24. dubna odložíme dílo na konec října.

A protože jsem dospěl k tomu, že bychom měli začít na podzim s nějakou novinkou, začal jsem ji v nemocnici psát. Na rozdíl od Novgorodu by měla být podstatně skromnější, protože co se financí týká, budeme mít určité starosti. Což je mi pobídkou. Vždycky jsem pohromy vítal, a že jich v historii Semaforu bylo. S ješitností sobě vlastní jsem brojil proti nepřízni osudu jen proto, abych si dokázal, že mě hned tak něco nezaskočí. Několikrát jsem měl už namále, ale tvářil jsem se, jako že je všechno O. K. Zatím mně to vždycky vyšlo, ale vím, že to tak nemusí být vždycky. Divadlo je zkrátka adrenalinovej sport.

V březnu mě taky zastihla zpráva o tom, že Evička Pilarová, která měla hodně co do činění se Semaforem, odešla za Waldemarem a teď spolu možná někde zpívají Ach ta láska nebeská.

Vzpomínám na její vstup do našeho souboru: úžasný hlas, ale herecky nic moc. Jenže za několik let už vystupovala ve velkých rolích na předních scénách a hrála v nejednom filmu, aniž by o jejím herectví někdo pochyboval. Byla cílevědomá, pracovitá a to přineslo ovoce.

Závěrem března jsem byl předán do domácí péče, polykám nejrůznější prášky, na pokyn lékařů nikam nechodím, s nikým se nestýkám – jen má asistentka Ajrín mi dvakrát týdně přinese nákup a úřaduje doma a oba oceňujeme užitečnost telefonu a e-mailu. A protože jsem těžkej introvert, ta karanténa mi vyhovuje. Nikam nespěchám, nikam nemůžu přijít pozdě, nikdo na mě nenaléhá, že bych měl to či ono, a já – kromě toho, že píšu tu novinku pro divadlo – využívám pobyt v této klauzuře k tomu, abych se fyzicky, ale i psychicky zregeneroval. Činím tak cílevědomě s tím, že až opustím karanténu, čeká mě notná dávka práce, a tak by se slušelo, abych byl fit.     

 

Kateřina Bímanová: 

Místo trenérky kurýrkou

Téměř třicet let je osobou samostatně výdělečně činnou v oboru fitness; pracuje jako manažerka, školitelka a instruktorka. 

 

Ve fitness se netočí velké peníze. Manžel je po operaci na půlroční neschopence a já finanční polštář nemám, přestože zastávám tři pracovní pozice, což dosud znamenalo pracovat deset hodin denně včetně víkendů. 

A najednou koronavirus řekl STOP! První šok postupně nahrazoval strach a obavy – co budu dělat, z čeho budeme žít, co bude s mým podnikáním? 

Během tří dnů jsem „zazimovala“ práci pro fitness, zrušila akce, cvičební víkendy a dovolené, školení lektorů a s „balvanem v břiše“ si uvědomila, že jsem bez práce a peněz. 

Online lekce jsem zavrhla z vícero důvodů; na internetu jich už teď je spousta, nabídka se výrazně zvýší a nemám ráda amatérismus – v paneláku, kde nemohu ani upažit, není vhodné něco vytvářet. Výdělek je navíc nejistý a já musím zaplatit složenky. 

Nejdřív byla možnost shlukování třiceti osob, a tak jsem oprášila certifikát nordic walking a strávila neděli vyhledáváním a prošlapáváním tras, které jsem chtěla, spolu s osobními tréninky, nabídnout svým klientkám. Ale vládní opatření dále přiostřila. A byla jsem zase v háji. 

Co na tom, že mi je skoro šedesát a ve svém oboru jsem na relativní špičce? Ego muselo stranou.

Stal se ze mě kurýr. Než jsem poprvé vyslovila větu „Dobrý den, tady je kurýrní služba, do 10 minut vám doručíme balíček. Budete doma?“ nebo když jsem dostala od jednoho starého pána dvacku dýško, bylo mi všelijak. Hned první den mi vlastní auto, které do té doby šlapalo jako hodinky, vypovědělo službu a já zůstala viset s plným kufrem balíků někde uprostřed trasy. Nějak jsem to vyřešila a zásilky ještě v noci doručila. 

Pak balíky „došly“ – největší objednávací šílenství pominulo a brigádníci byli bez kšeftu. Stala se ze mě operátorka: „Dobrý den, u telefonu Katka Bímanová ze společnosti Národní pokladnice, hovor je monitorován, čím vám mohu pomoci?“ Devítihodinová šichta plná hovorů s milými postaršími osobami. 

Vím jistě, že v budoucnu nebudu nadávat, když mi nedoručí zásilku přesně na minutu, a nebudu naštvaně švihat s telefonem, pokud mi někdo z call centra zavolá.

 

Jan Unger: 

V létě obléknu montérky

Většina českých kapel si dává v lednu a únoru prázdniny. Platí to i pro Zrní, kteří se chystali odstartovat sezonu novou deskou a šňůrou v březnu. Vypráví šestatřicetiletý zpěvák kapely Jan Unger.

 

Přes zimu jsme dokončovali desku Nebeský klid, a když jsem slyšel o koronaviru, říkal jsem si, že máme přehnaný strach z nějaké chřipky. Šestého března jsme desku vydali a já měl příjemný pocit. Těšil jsem se, že ji předvedeme naživo – turné mělo patnáctého začít v brněnském Mahenově divadle. Desátého jsme měli soustředění, přijeli i zvukaři nebo osvětlovači, a toho dne vláda zakázala akce nad sto lidí. Nadávali jsme, že to je kravina, protože jsme všichni dorazili plným metrem, ale začali jsme si o nemoci zjišťovat víc a pochopili, že to smysl dává a turné nebude.

Naštěstí jsme si loni něco našetřili, to nás zajistí na dva měsíce, a pak nám 24. března pomohl živě přenášený koncert z Lucerna Music Baru, což byl zvláštní zážitek – písně končily do ticha, chyběl potlesk. V závěru mi docházely síly, protože když necítíte zpětnou vazbu, je to náročné. Dívala se ale spousta lidí, vybralo se sto osmdesát tisíc, a to jsou další peníze, které pomůžou. Spousta fanoušků si nechává poslat i desku – chtějí nás podpořit, máme na ně štěstí.

Nepočítám s tím, že by se uskutečnily letní festivaly, všechno se rozjede na podzim. Náš kytarista už si našel brigádu, rozváží jídlo, a já mám tady na vesnici, kde s rodinou žiju, kamaráda zedníka, kterému přes léto budu pomáhat. Vesnice se jmenuje Lubná u Poličky a zdejší životaběh se příliš nezměnil. Když jsem byl v prázdné Praze, působila apokalypticky, ale u nás jsme všichni pořád buď na zahradě, nebo v lese. Starosta vyzval lidi, ať přinesou ušité roušky, o den později jsme měli ve schránce čtyři kousky, sousedské vztahy tu jsou bezvadné.

Hodně se věnuju malým synům, tu-hle jsem jim postavil dřevěný domeček. Víme, že se letos musíme uskromnit, ale jsme na tom líp než spousta jiných. Nic moc mi nechybí, jen bych si zahrál. Dost se na podzim těším.

 

Libuše Jarcovjáková: 

Z Madridu do domácího pobytu

Česká fotografka, jejíž dílo veřejnost více objevuje až od loňska, kdy způsobila senzaci na festivalu ve francouzském Arles: její tamní soubor se podle britského deníku Guardian stal Výstavou roku 2019.

 

1. března. Poslední madridská snídaně. Sedím venku, piju pomerančovou šťávu a promítám si v hlavě noční jízdu po narvaných barech. Těch polibků, dotyků, podání rukou... Samá podnětná setkání: galeristka z Rotterdamu má zájem, galerista z Barcelony má zájem, podnikneme spolu velké věci, bude to skvělé. Odpoledne jedu na letiště. Roušku na obličeji nemá nikdo. 

6. března. Je po křtu naší knihy Evokativ. Přišla spousta lidí, mám radost. Oběd se zajímavým mužem, který by mohl podpořit naši činnost. Vítáme kaž-dou pomoc, protože máme s kurátorkou Lucií Černou velké plány. Diskutujeme o příštím týdnu. Čeká nás cesta do Brna, přednáška v Horní Bečvě a křest knihy slovenského fotografa v Bratislavě. Jsem vyčerpaná a vůbec se na takové cesty necítím.

8. března. Budím se s teplotou, kašlu, bolí mě na plicích. Přemýšlím, zda můžu být nakažená. Samozřejmě, že můžu, vždyť Madrid byl už v době mého pobytu zasažený. 

Znovu myslím na všechny lidi, které jsem v uplynulých dnech potkala, objala, políbila. Zkouším volat na hygienu, ale marně. Rozhoduju se, že nikam nepojedu, a vzdávám pokusy někam se dovolat. 

Teplota nepřesahuje 37,5.

16. března. Jsem doma už deset dní. K ránu mne budí existenční strachy. Ve snu se pokouším dezinfikovat nějaké prostory či události a nakonec zjišťuji, že není co dezinfikovat, protože vše probíhá online. Mám přesně stanovený program – minimálně pět hodin denně sedět u skeneru a zpracovávat archiv – a ten se mi daří beze zbytku plnit. Ničí mne nervozita a špatné zprávy. 

30. března. Dvacet pět dní doma. Stýská se mi po lidech, městech, vůních, jídlech a chutích. Nebojím se o svůj život, nebojím se o své blízké. Věřím, že to dáme. Zvykám si na pocit, že tenhle stav může trvat ještě dlouho. Snažím se znovu a znovu nacházet hlubší smysl tohoto všeho. Zaháním noční chmury a strachy. Vařím si kávu a dívám se do slunce. Chystám se na další den.

 

Jan Vondráček: 

V něčem mi to připomnělo povodně

Hereckou kariéru začínal v Dejvickém divadle, od roku 1996 je jeho domovskou scénou Divadlo v Dlouhé, za roli Lelia ve Lháři získal Cenu Alfréda Radoka. K mnoha inscenacím, v nichž hraje, složil hudbu, hraje na mnoho nástrojů a je nadšený zpěvák.

 

V BŘEZNU měla mít u nás v divadle premiéru komedie Bez roucha. A najednou bez roušky ani ránu. Je těžké někomu zvenčí vysvětlovat, jak náročná je práce v divadle a kolik to stojí energie. Nebudu se o to tedy ani pokoušet. Ale zkoušení bez premiéry je něco jako dostat na olympiádě křeč do nohy v cílové rovince. Na druhou stranu, jsou i horší věci na světě…

Tenhle BŘEZEN mi v něčem připomněl povodně, kdy se voda v hledišti našeho divadla zastavila metr od stropu a nikdo z nás během následného uklízení netušil, co bude dál. 

Takové pohromy, ať už vypadají jakkoli beznadějně, mají ale i jeden pozitivní rozměr. Začnete si víc vážit jindy tak samozřejmých věcí, probudí se netušené schopnosti a s nimi i vlna solidarity. Zvlášť teď, kdy jde o zdraví i životy. 

V tuto chvíli je potřeba šít roušky, rozvážet dezinfekci, hlídat děti těch, kteří musí do práce, snažit se povzbuzovat lidi kolem nás. Ale až bude po všem, pokusíme se našimi inscenacemi zase vrátit energii těm, kteří jí teď vydávají nejvíc a jimž patří náš vděk za statečnost a profesionalitu. A samozřejmě i těm, na které tíha teprve dolehne. Herce, kteří přicházejí o práci, nevyjímaje.

Krizové situace mají ještě jednu vlastnost. Často se v nich odhalí, kdo jakou hru hraje. „Musíme táhnout za jeden provaz,“ zní teď ze všech stran. Jistě. Ale jako herec, který se musí zabývat i významy slov a vět, bych rád upozornil, že to neznamená totéž jako „držet hubu a krok“, jak se v posledních dnech často některým lidem plete. 

A dovolte mi ještě jeden bonmot: Pokud nás herce prezident a zároveň vrchní velitel ozbrojených sil ve svém televizním poděkování komunistické Číně posílá do domovů důchodců, abychom obveselovali nejohroženější skupinu obyvatel, pak buďme šťastni, že válčíme „jenom“ s koronavirem. 

BŘEZEN je také moje oblíbená písnička od Petra Skoumala: „Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem, březen za kamna vlezem, chvíli tam budem a pak zase pudem…“ Tak si držme palce, abychom, „až pak zase pudem“, vyšli správnou nohou a správným směrem. 

 

Milena Holcová: 

Výchovný políček lidstvu?

Vystudovaná právnička, cestovatelka, autorka scénářů a knih, z nichž poslední se jmenuje Já nic, já Mohamed a je pokusem o přiblížení postavy islámského proroka českým čtenářům. Matka tří dětí a babička sedmi vnoučat.

 

První týden. Za čtrnáct dní máme odjet lyžovat do Itálie. Už podvacáté stejné místo, stejná parta. Napjatě posloucháme, jestli naše destinace spadá do ohrožených, pokud ne, jsme odhodláni vyrazit i se třemi vnučkami. 

V úterý sauna, ve čtvrtek na večeři vnoučata a potom ještě vinárna s kamarádkami. V pátek kryocentrum a pocit, že pro svoji imunitu dělám, co můžu. Všechno je nafouknuté, vláda sbírá body. O nic přece nejde. 

Druhý týden. Zprávy z Itálie nás nutí měnit plány. Vyrazíme tedy do Rakouska, Alpy jako Alpy. Přidávají se k nám dvě rodiny. 

Ve středu jedu do Brna. Normální život včetně plných obchodů. Proč ale zavřeli saunu i kryocentrum? Situace v Itálii se vyhrotila, stejně tak v Rakousku. 

Takže opět měníme plány, volba padá na Jeseníky. 

V sobotu procházka po vylidněné Praze, sluníčko, svařák z okénka. Něco na té pandemii je. 

Třetí týden. V Ramzové se nás sešlo šest dospělých a čtyři děti. Miniaturní kuchyně, na koupelnu pořadník. Známe se čtyřicet let, ale tohle bude zkouška. 

Větší děti se přesouvají na wi-fi, protože školní úkoly, přece. Dospělí se přou o smysluplnosti různých opatření. Zavřené sauny? Zákaz odjezdu na chalupu? Zůstat raději doma než vyrazit do přírody? Posloucháme děsivé scénáře a váháme, čemu věřit. 

Hodně času trávíme venku. Nachlazení nejsme, roušky nemáme, nikoho nepotkáváme. 

Konflikt. Část tlupy chce odjet vlakem do Jeseníku na nákup. Druhé části se takové jednání zdá nezodpovědné. 

Spor kolem dodržování pravidel. Jde o smysl, nebo o literu? Na jedné straně padají slova jako „co kdyby“, „pořádek“, „kdyby si každý“… Na druhé „smyslem je nešířit virus, to dokážeme i bez izolace“. 

Cestou jsme se nedostali s nikým do kontaktu, tváře skrýváme za šátky, na nic nesaháme. Hned po příjezdu si pečlivě umýváme ruce. Smysl zvítězil nad literou. Dusno vyvanulo. 

Čtvrtý týden. Po návratu šijeme roušky, potom jdeme nakoupit. „Držte odstup! Nepřibližujte se k sobě!“ Ani manželé nesmí stát vedle sebe. Vidím uštvané prodavačky s orosenými brýlemi a přihazuji do košíku čokoládu. „To je pro vás,“ říkám paní v kase. „Ať vidíte, že si vaší práce vážíme.“ Chvíli na mě zírá. „To ja němůžu, ani nemám chuť, dajtě si sama.“ – „Ale, no tak.“ – „Němůžu, schovajtě to, než ma někdo uvidí. Ale stě hodná.“ Zboží je v regálech každopádně dost.

Není to všechno jen zasloužený výchovný políček lidstvu? 

 

Radek Kašpárek: 

Svatební hostina skončí v osm

Michelinem oceněný šéfkuchař pražské restaurace Field se třináctého března oženil. Bylo to na poslední chvíli: o pár dnů později by už osmatřicetiletý Radek Kašpárek s partnerkou museli svatbu odložit.

 

Začátek března jsme s mojí nastávající strávili na předsvatební cestě v Emirátech, což byla klika; cestu posvatební už bychom nezvládli.

Svatbu jsme měli v pátek 13. března, když už byla situace napjatá – třetím dnem trval nouzový stav a restaurace sice otevřeno mít mohly, ale jen do osmi. 

Takže ano, obřad na Novoměstské radnici zvládneme v pohodě, ale co bude večer? No nic: v Čestlické Vejmrdě jsme se sešli ve tři, a za pět hodin se toho stihne spousta...

Den před svatbou jsem zavřel Field, ačkoli se do osmi makat dalo – pro nás to nemá smysl, protože nejvíc hostů chodí na večeře. Pak začala karanténa, kterou jsem prvních pár dnů vnímal jako posvatební odpočinek, ale brzy si přiznal, že tohle bude průser pro celou gastronomii. Začalo mi být jedno, jestli obhájím michelinskou hvězdu, protože já potřebuju něco jiného – plnou hospodu! 

Field je specifický tím, že dvě třetiny hostů přijíždí ze zahraničí, ale teď budeme muset překopat koncept a vyrazit naproti české klientele: čímž myslím třeba to, že nabídneme zkrácené degustační menu, které bude mít šest místo deseti chodů.

Začneme s tím, jak to jenom půjde. V březnu nešlo nic – my například nemůžeme jídlo rozvážet, protože si hrajeme s každým detailem na talíři, a kdybychom večeři zavřeli do fólie, já se pod to nepodepíšu. 

Něco ale dělat musíme, tak jsme se podobně jako spousta jiných dohodli, že v dubnu začneme vařit jednoduchá jídla pro potřebné – lepší než sedět doma.

Jinak ve Fieldu letos bude cílem pokrytí nákladů. Doufal jsem, že nás nenechá padnout vláda, ale po pár týdnech si nejsem jistý tím, jestli nás spíš politici nepovažují za nenažrance, kteří si vozí zadky v luxusních autech. Uvidíme. Snad si někdo všiml toho, kolik turistů jezdí do Česka za špičkovou gastronomií; a snad se nějaké pomoci dočkáme.

Ale ta naše svatba byla skvělá!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama