Vlídný průvodčí

Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Právě jsem se vrátil z nahrávacího studia. Byl jsem tam s dalšími sedmi lidmi celé dva týdny, a musím o tom teď napsat. Ne snad proto, že by se v mém životě v průběhu posledního měsíce nic jiného nestalo nebo že si jednoduše nic jiného nepamatuju, ale proto, abych se alespoň trochu zbavil vjemu, který přebil úplně všechno ostatní. Ten pocit je teď ve mně a rozpouští se velmi pomalu: sobě tak pomůžu a vám to alespoň trochu objasním.

Pobyt ve studiu je náročnej. Skupina jedinců se zavře dovnitř, naladí se na stejnou vlnu, abnormálně se soustředí a snaží se dohromady nahrát dobře to, co si dopředu připravila. Nebo nepřipravila, a teď to na místě vymýšlí.

Nahrávání s sebou nese mnohá úskalí. Vztahová, fyzická, technická, časová, finanční a další.

Vždy, když TO (nahrávání) skončí a přijde návrat do reality, prožívám opakující se stav. Jsem mimo. Jsem podrážděnej. Jsem rozhozenej. Jsem v divný bublině, která má železobetonový kraje, co se rozpadaj velice pomalu. Jsem neschopnej se hned zařadit do normálního průběhu existence člověka, ale přitom se tvářím, že jsem v pohodě a zařazenej.

Takhle to je vždycky.

A proč to tak je?

 

Protože jsme urvali z vesmíru jedenáct písní, které tady zůstanou navždy. A to není zadarmo. Vždycky v tom člověk nechá kus mozku, duše a srdce. A čím pořádněji to dělá, tím je návrat do reality tvrdší. Ale průběh a výsledek jsou většinou lepší. Jde o to, na co máš, co chceš a co tomu hodláš dát. Pak nahrávání skončí a ty jsi v šoku, protože jsi jel jinou rychlostí a teď se musíš vrátit. Tak to je, a jestli si myslíte, že se lituju, myslíte si to špatně. Každý, komu o něco v jeho práci jde, to takhle má.

Postupem času jsem si na tenhle pocit zvykl, vím, že časem odezní, ale do smrti si budu pamatovat chvíli, kdy jsem kdysi seděl sám ve vlaku z Ostravy do Brna. Jel jsem ze studia Citron, kde jsem zůstal poslední čtyři dny sám a snažil jsem se tam dozpívat a dopsat naši třetí desku. To se mi nějakým zázrakem povedlo, ale mentálně to bylo fakt přes čáru mojí hlavy. Všechno jsem dodělal, domyslel a dohrál, sedl jsem do vlaku a jel jsem na koncert.

V jednu chvíli jsem se koukal z okna a najednou jsem věděl, že mi asi hrábne. Že jestli se okamžitě něco nestane, tak to přijde. Pak se najednou z mraků vynořilo slunce, do vagonu vstoupil průvodčí a řekl: „Přistoupili?“

A díky tomu jsem já nakonec z vlaku předčasně nevystoupil.

Ale bylo to blízko.

Zřejmě to byl vlídný průvodčí.

Takhle na člověka dopadá nahrávání.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama