Mozek září, duše žádá o pomoc. Nadané děti

Report

Ve škole mívají děti s vysokou inteligencí většinou úspěchy, i když ne vždy. V řadě jiných směrů mohou ovšem dost strádat. Hůř si hledají kamarády, ve škole mohou vyrušovat. Některé sužují psychické problémy či existenciální tíseň. A velká část jejich potíží zůstává úplně neobjevená. Pomůže jim, když na to budou rodiče i školy myslet.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Babička Jiřího Grosmana dává občas k dobru historku o tom, jak jejího vnuka kdysi fascinovala řecká mytologie. Když se ho pak ve školce jednou před Vánoci zeptali, na co věří, malý Jirka bez váhání odpověděl, že na olympské bohy.

Když spolu sedíme jednu srpnovou sobotu v dejvické kavárně, vypráví mi Jirka ještě jednu historku. Když se v deseti letech dostal na víceleté gymnázium, jeli s třídou na seznamovací kurz, kde jedna z her spočívala v tom, že každý řekne svoji oblíbenou kapelu. Jirka oznámil, že má ze všeho nejradši Mozarta. Na další čtyři roky byl prý ve škole za exota – s přezdívkou Mozart.

Dnes čtyřiadvacetiletý Jiří Grosman pochází z hudební rodiny. Maminka hraje na housle v orchestrech, mimo jiné v Melody Makers Ondřeje Havelky, kde se seznámila s Jirkovým tátou. Když byly Jirkovi čtyři, přestěhovala se rodina z pražských Dejvic do malé středočeské obce Drozdov, kde chodil na první stupeň do tamní malotřídky. Pak přešel na víceleté gymnázium v blízkých Hořovicích a po dalších čtyřech letech na známé pražské Gymnázium Jana Keplera. Bakalářský titul získal na University College London v oborech politologie, filozofie a ekonomie. Nyní studuje druhým rokem ekonomický výzkum na pražské univerzitě amerického typu CERGE-EI.

Už odmala Jirka vyhledával společnost dospělých, s nimiž rád diskutoval a pořád se na něco vyptával. Malotřídka v Drozdově, jak zpětně hodnotí, pro něj byla „dobrá volba“. V jedné třídě nejprve seděli pohromadě prvňáci, druháci a třeťáci. V druhé pak čtvrťáci a páťáci. Velkou výhodou bylo, že Jirka mohl poslouchat výklad určený pro starší děti a taky se občas zapojit. Ale už tady začal narážet na to, že není jako ostatní. „Kluci ze třídy mne moc nebrali. Nosil jsem tehdy brýle, byl jsem tlusťoučké dítě a proti mně stáli samí sportovci,“ vzpomíná Jirka po letech. Pocit vyčlenění, který tehdy začal, mu prý dodnes trochu komplikuje navazování vztahů.

S učením neměl nikdy obtíže, nejvíc ho bavila matematika. Školními institucemi proplouval bez výraznějších problémů. Narazil, až když se chystal na vysokou školu. „Mnoho lidí se z Keplera dostává na Oxford nebo Cambridge. Když slýcháte, že na to máte i vy, potvrzuje to ve vás pocit jisté výjimečnosti,“ konstatuje Jirka, který zároveň dodává, že ho prestižní pražská škola v řadě věcí velmi pozitivně formovala.

Na Oxford se nedostal, což pro něj bylo velké zklamání. „Žijete v iluzi, že jste geniální a že vás nic nemůže zastavit. Pak najednou dostanete facku a řeknete si ,Aha, tak nejsem‘,“ komentuje svůj první neúspěch. Zpětně vidí, jak se ho lidé kolem něho snažili celý život podporovat v tom, aby měl dobré výsledky. Tím v něm zároveň také posilovali nároky, které sám na sebe kladl. Měl pocit, že musí být nejlepší. „Ale co když pak najednou nejlepší nejste? S tím jsem si úplně poradit neuměl.“

Následně ho přijali na univerzitu v Londýně, dlouho ale pochyboval, zda se tam jen nesnaží naplnit ambice vypěstované během předchozích studií. „Měl jsem v Praze krásný byt, hrál jsem na saxofon v několika kapelách – váhal jsem, zda to mám vyměnit za drahý a náročný život v Londýně. Zároveň mi ale celou dobu jelo hlavou, že přece takovou příležitost nemohu promarnit, že když mě tam vzali, musím tam prostě jít,“ popisuje své tehdejší pocity Jiří Grosman.

 

 

Nejen výkon

Sklon k hloubavosti, snaha vidět za obzor, pátrání po smyslu a principech věcí. Tak by se daly charakterizovat nadané děti podle Lenky Eckertové, šéfky Nadace RSJ, jejíž hlavní náplní je pomáhat přemýšlivým dětem, aby vyrůstaly v prostředí, které je přijímá, rozvíjí a podporuje.

Definice nadaných dětí ve školském zákoně je poměrně vágní, zjednodušeně řečeno jsou to děti, které dovedou v některém školním oboru podávat mimořádné výkony. Pomocným, i když příliš úzkým kritériem může být hodnota IQ. U nadaných dětí se obvykle pohybuje mezi 115 až 129, u těch mimořádně nadaných přesahuje IQ 130 a často je i vyšší.

Za osm let, co stojí Lenka Eckertová v čele nadace, poznala stovky příběhů takových dětí a jejich rodin. Zároveň má ale i osobní zkušenost – jako matka nadaných dětí. „Kdybychom šli do osobnostních charakteristik, jsou to často děti přecitlivělé, někdy předrážděné nebo se silně vyvinutým smyslem pro spravedlnost,“ dodává.

Docentka Šárka Portešová, která se na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity problematikou nadaných dětí dlouhodobě zabývá, říká, že existují v zásadě dva hlavní směry, jak k takovým jedincům přistupovat. Ten první, řekněme výkonový, stojí na tom, že se má dětem poskytnout dostatek prostoru k tomu, aby byly schopny naplnit svůj potenciál a dosáhnout nejlepších možných výsledků odpovídajících jejich talentu.

Poslední dobou se však více prosazuje druhý směr, který počítá s tím, že mimořádné rozumové nadání ovlivňuje celý osobnostní vývoj. Jiná schopnost poznávání ovlivňuje také jiný způsob komunikace, jiné prožívání. „Tyto děti jsou už v nízkém věku schopny promýšlet věci do důsledků, uvažovat abstraktně, přenášet si získané znalosti do jiných situací i oborů,“ říká Šárka Portešová. To jim ale může na druhé straně znesnadňovat život tím, že trpí většími obavami, protože jsou schopné vnímat „velká nebezpečí“. „Běžné malé děti se bojí čerta nebo tmy. Ty nadané mívají strach například z virů, válek nebo vysychání pitné vody,“ popisuje docentka Portešová s tím, že zároveň ve svém nízkém věku nemají odolnost dospělých, a tak mohou podléhat hlubším strachům či později depresím.

Ve škole se nadaným dětem většinou daří, ale není to rozhodně pravidlem. Pokud je to ve škole nebaví, a i to se stává, tak vyrušují nebo jsou přehnaně aktivní. Některé se hodně ptají, což může učitele otravovat. Anebo se naopak „odpojují“, tedy neposlouchají a nezapojují se do výuky. Nemusí také zapadnout do kolektivu, protože vybočují svými znalostmi nebo přehnaným zájmem o učivo.

„Z toho, co jsem měla možnost vypozorovat a přečíst, se to hodně liší u holek a kluků,“ poznamenává k tomu Lenka Eckertová z Nadace RSJ. Holky, které jsou sociálně víc napřed, podle ní dokážou často upozadit svoje kognitivní potřeby. Svoji oblíbenou matematiku tak vymění za hru s kamarádkami. A tím se stane, že nikdo neobjeví jejich talent. Možná ani ony samy. Kluci naopak bývají výraznější ve svém chování – a právě proto se pak častěji dostávají do pedagogicko-psychologických poraden. Posílají je tam proto, že se špatně soustředí, jsou hyperaktivní, vyrušují při hodině. A pokud mají štěstí (protože ani poradny neumějí vždy nadané děti rozpoznat), zjistí se, že důvodem jejich chování je vysoká inteligence.

 

Davy nepoznaných

Počet těch, kteří projdou specializovanými pedagogicko-psychologickými poradnami, a získají tak na své nadání oficiální potvrzení, se pohybuje kolem dvou tisíc.

Podle nedávno vydané zprávy České školní inspekce ovšem české školy vykazují takových dětí mnohem víc – konkrétně 68 tisíc nadaných a necelých tisíc mimořádně nadaných dětí, kterým poskytují různou míru podpory.

Odhady přitom předpokládají, že v populaci je výskyt jak nadaných, tak mimořádně nadaných dětí o poznání vyšší. Ze zhruba milionu českých školáků by měla být dvě až tři procenta mimořádně nadaných a dalších devět až dvanáct procent nadaných.

Zpráva školní inspekce o nadaných dětech a jejich podpoře je hodně kritická. V Česku v současné době neexistuje koncepce, která by nadaným dětem ve školách přinášela podporu, učitelům často chybějí dostatečné kompetence k tomu, aby si s nimi uměli poradit, a mnohdy vlastně ani nevědí, že takové děti ve třídě mají.

Tým docentky Portešové proto vyvinul speciální počítačovou hru pro prvňáčky, která odhaluje různé formy rozumového nadání. Učitelé tak mohou dostat první signál, že takové dítě ve třídě mají, a mohou jeho rodiče nasměrovat do poradny.

Systém je nastavený tak, že když má dítě „razítko“ z poradny, má nárok na podpůrná opatření. To může spočívat ve větším přísunu učební látky či speciálních pomůckách, ale dítě by především mělo dostat podporu od pedagogického sboru. To první školy ještě jakžtakž dodat dokážou, to druhé už málokdy, často schází kapacity či příslušné znalosti, jen malé procento pedagogů absolvovalo kurzy pro práci s nadanými dětmi. A někdy schází také vůle. „U dítěte s IQ lehce nad sedmdesát bude každému učiteli jasné, že potřebuje speciální podporu. Pokud ale má IQ 140, a je tak stejně daleko od průměru jako to první, může mít pedagog pocit, že přece nic nepotřebuje,“ popisuje Šárka Portešová.

 

Začít včas

I přesto, že by školy potřebovaly jasnou koncepci a větší podporu, existují takové, které to zkoušejí zvládnout i za stávajících podmínek. Takovou je například základní škola na Janáčkově náměstí v severomoravském Krnově. Tamní radnice se v roce 2008 rozhodla zrušit segregovanou zvláštní školu a děti z ní umístit do čtyř klasických „základek“ ve městě.

Na Janáčkovo náměstí tehdy čerstvě nastoupil nový ředitel Karel Handlíř. Byť byl zprvu k začlenění nových žáků skeptický, rozhodl se vzít to jako výzvu – a vytvořit takové prostředí, kde by každé dítě mohlo „naplnit svůj vzdělávací potenciál“. Povedlo se, škola je dnes odborníky považována za opravdu dobrý příklad.

Velký důraz se tu klade na práci učitelů – kantoři se ve dvojicích či trojicích společně připravují na některé vyučovací hodiny, chodí se do hodin navzájem dívat, aby měli zpětnou vazbu a inspiraci. Hodně se pracuje s dětmi ve skupinách, což má lepší výsledky, než když učitel jen přednáší od tabule.

Loni se ředitel rozhodl, že se škola kromě slabších dětí začne více zaměřovat i na ty nadané. „Už dlouho víme, že tyto děti nedosahují ve vzdělávacím systému toho, čeho by mohly,“ říká Karel Handlíř. Sami prý ve škole zjistili, jaké to je, když je na druhém stupni frustrované dítě, které nemá žádný důvod být problematické, ale přesto je. Nakonec se ukázalo, že mělo mimořádné nadání, které ovšem nebylo včas odhaleno. A na druhém stupni už není jednoduché s tím začít pracovat.

Škola se za finanční podpory kraje domluvila na spolupráci s Nadačním fondem Qiido, který podporuje vzdělávání dětí s mimořádným intelektovým nadáním. Fond během minulého školního roku proškolil čtyři učitele a od tohoto září rozjíždí ve škole v prvních třídách pilotní program. „Pomohli nám také u zápisu s diagnostikou dětí, které se jevily jako nadané. Teď víme, že jich máme devět z celkem 69 prvňáčků. To číslo mě překvapilo, čekal jsem ho nižší,“ říká ředitel Handlíř.

Pro nadané prvňáčky mají přichystané takzvané samostatné projektové vyučování: když se začnou v hodině nudit, budou si moct pracovat na svém. Proškolení učitelé budou žákům pomáhat, aby své bádání zvládali a dokázali si práci dobře naplánovat. „Chceme je ale zároveň efektivně zapojovat i do skupinové práce. Záleží nám na tom, aby byli součástí kolektivu,“ dodává ředitel.

 

Ze školy do školy

Čtrnáctiletý Štěpán (jméno je na přání rodičů změněno) se součástí kolektivu nikdy nestal, alespoň prozatím. Za svých osm školních let stihl projít už čtyřmi školami a načas i domácí výukou.

„Na začátku nám nepřišlo, že by se nějak odlišoval. Ale je pravda, že už dva roky před nástupem do školy uměl číst a psát. Zábavné nám tehdy přišlo, že už si v pěti letech četl týdeník Respekt,“ vypráví Štěpánův táta. Postupem doby se ovšem ukazovalo, že to „geniální“ dítě nemá nijak jednoduché. „Vždycky působil dospěleji. Rád věci analyzuje, zároveň to ale mnohdy není adekvátní jeho věku. Hodně řešil třeba válku na Ukrajině. Velmi se zajímá o politiku a veřejné dění, ale to, co se stalo letos v únoru, neuměl – stejně jako mnoho dospělých – zpracovat,“ říká jeho otec a dodává, že to s sebou může přinášet chmury a skleslost.

Do první třídy se Štěpán těšil, brzy ale začal vyrušovat. „To nás přivedlo do poradny, kde řekli, že je mimořádně nadaný. Následoval přesun do nové školy, která měla třídu pro nadané děti. Tam ale nezapadl, jeho spolužáci byli exaktně zaměření, na rozdíl od Štěpána, kterého zajímají humanitní vědy,“ vypráví otec. Pak přešel v druhé třídě do běžné třídy v té samé škole, ale scénář se opakoval. Opět nezapadl do již vytvořeného kolektivu. A tak rodina zkusila ve třetí třídě už třetí školu, blíž jejich bydlišti. Ani tam to ale nebylo ono.

Na prospěch to vliv nemělo, stejně se ale jeho rodiče shodli, že syna nechají doma a bude mít individuální vzdělávací plán. Štěpán se doma učil rok a půl. Všemi těmito peripetiemi se ale stalo, že ztratil zájem o vzdělávání, na školu začal tak trochu kašlat. Zároveň téměř odvykl kontaktu s vrstevníky.

To se projevilo po nástupu na osmileté gymnázium, se spolužáky ve třídě i po třech letech vztahy navazuje jen obtížně. „U vrstevníků má pocit, že si s nimi nemá co říct. Třeba mi vypráví, jak oni ani nevědí, kdo to byl Alois Rašín. Neříká to tak, že by byli hloupí, spíš nedokáže pochopit, že to nevědí,“ říká jeho otec a zároveň rozbíjí představu, že mimořádně nadané děti mají skvělé studijní výsledky. Štěpán je nemá. Mnoho věcí ho nebaví, nevidí v tom smysl, a tak se to učí jen tehdy, když je to nezbytně nutné. Naopak rád čte filozofické knihy a má přečtené třeba i celé dílo Franze Kafky. Ale ani to není úplná výhra. „Když po něm na gymnáziu chtějí předložit čtenářský deník, má problém přijít s něčím, co mu uznají za adekvátní,“ poznamenává Štěpánův otec. Špatně taky nesl přepadové testy a obecně hodně direktivní způsob výuky, které měl v oblibě jeden z jeho pedagogů z osmiletého gymnázia. „Z toho byl extrémně vystresovaný – až mu z toho začaly padat vlasy,“ poznamenává jeho otec.

 

Problémy na duši

Mimořádně rozumově vyspělé děti mohou mít zvláštní projevy chování. Mohou protestovat, protože jim nebude dávat smysl, co po nich učitel zrovna chce. Nebo přemýšlet nad rámec běžného, což může některé pedagogy otravovat nebo zdržovat.

Z nadaných dětí se dokonce mohou stát i děti ohrožené. Mohou být vypuzovány z kolektivu, zažívat šikanu, cítit se osamělé, prožívat větší strach a obavy.

Loni na podzim běžel v České televizi seriál Ochránce. Hlavní postavou byl školský ombudsman, který se snažil rozkrýt pozadí různých konkrétních problémů, jež se na školách objevují. Jeden z dílů seriálu pojednával i o nadaných dětech – a byl to příběh tragický. Žák základní školy svoji vyčleněnost vyřešil tím nejradikálnějším způsobem, vzal si život.

Podle Lenky Eckertové to takto může končit i v reálném životě. „To, že máte doma chytré dítě, neznamená, že se nebude trápit. Otázkou je, zda se s tím někomu svěří,“ říká Lenka Eckertová.

Že se něco neblahého děje, si mohou všimnout rodiče. Dítě se to ale právě před nejbližšími může snažit tajit. Šanci rozpoznat duševní nepohodu má také škola – například když je dítě najednou zamlklejší nebo nepodává výkony jako dřív. „Přála bych si, aby pedagogové byli citliví a zajímali se o to, jak se dětem ve třídě daří, nejen o jejich vzdělávací výsledky,“ říká Lenka Eckertová.

 

Aby byly šťastné

O světě dětí, které přemýšlejí jinak, než je běžné, ví své rodina Ambrosových z Olomouce. Postupně se jim narodily tři děti: Michael, kterému je dnes čtrnáct, o dva roky mladší Marie a za další tři roky ještě Matouš. Verdikt z poradny zněl pokaždé stejně – mimořádné nadání. I přes tuto shodu ovšem každé jejich dítě potřebuje trochu něco jiného.

„Když byli malí, bylo to opravdu náročné. Pořád se na něco ptali, ale byly to otázky opravdu do hloubky. S dědou se například Míša ve čtyřech letech dohadoval, zda je jaderná elektrárna tepelná, nebo ne,“ vypráví maminka Petra, která pracuje jako speciální pedagožka.

Dnes už to mají rodiče jednodušší, mnoho informací si děti najdou samy, a když potřebují ti mladší něco vysvětlit, zamíří za nejstarším bratrem.

Ten si v loňském školním roce sám zašel na olomouckou univerzitu, kde nabízejí středoškolákům program Badatel. Přestože ještě nedosáhl požadovaného věku, do programu jej vzali a zadali mu projekt, na kterém nyní pracuje. Zároveň má slíbeno, že může letos chodit na univerzitu na některé přednášky.

Mladší dcera takové ambice zatím nemá. Chodí na církevní gymnázium, které si sama vybrala a které neklade takové nároky na výkon. Chce si zatím hlavně užívat mimoškolní aktivity a běžný život. Nejmladší Matouš je živé, hravé a přitom hloubavé dítě. Vymýšlí a maluje stroje nebo vojenskou techniku a sní o tom, že jednou vymyslí užitečný stroj na ekologický pohon.

Podle Petry Ambrosové musejí nadané děti vynaložit podstatně vyšší úsilí k tomu, aby se začlenily a naučily se žít v běžné společnosti.

„S Míšou jsme chtěli využít jeho potenciál na sto procent, aby byl úspěšný a v životě vynikal,“ popisuje její muž Miroslav Ambros, programátor a analytik. Postupem let však rodiče změnili názor. „Když jsme měli děti tři a viděli, jak je každé jiné a na jaké problémy narážejí, pochopili jsme, že chceme něco jiného. Nejdůležitější pro nás je, aby byly šťastné a dělaly to, co opravdu dělat chtějí,“ říká Petra Ambrosová.

 

Barbora Postránecká je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement