Patka napravo, patka nalevo

Inzerát: Divadlo ve Zlíně hledá maskérku a vlásenkářku. Janě Bílkové je dvacet, pracuje v kadeřnictví a o parukách a líčení neví vůbec nic. Což taky u pohovoru hned přizná, ale oni ji stejně vezmou, asi proto, že je sympatická. Po měsíci si Marie, Janina šéfová a zároveň jediná kolegyně, zlomí ruku. Načež uběhne 25 let a z Jany Bílkové je jedna z nejžádanějších (filmových) maskérek v Česku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Budík zvoní v pět, a to v lepším případě. Nástup kolem šesté je všeobecně považován za rozumný, někdy se totiž začíná točit i dřív, hlavně když se brzy rozednívá nebo když jsou na place herci, kteří odpoledne musejí odjet do svých divadel na večerní představení.

Jana Bílková rozsvěcí zářivky v maskérně, což je prý moment prvního šoku. „Člověk se musí naučit sám na sebe vůbec nekoukat!“ směje se. Načež do křesla usedá první herec či herečka, tvář (taky) pomačkanou a oči (taky) podkreslené tmavými kruhy. Jenže to se za chvíli změní: „Standardní čas na filmové nalíčení a učesání je tak čtyřicet minut. Dvacet make-up, dvacet vlasy. Samozřejmě když nejde o něco složitého,“ vysvětluje Jana Bílková.

Složité mohou být dobové účesy, třeba taková pokládaná vlna à la 40. léta, jakou nosila Kateřina Winterová coby manželka Tomana ve stejnojmenném filmu režiséra Ondřeje Trojana. Tenkrát před osmdesáti lety, když byla pokládaná vlna „in“, bývala jejím základem silná trvalá. Ta už se ale dneska nedělá, a tak Jana Bílková během natáčení Tomana každé ráno tančila kolem hřebíkovitě rovných vlasů Kateřiny Winterové, až vlnu vykouzlila, načež pak za herečkou celý den běhala po place se síťkou, kterou jí nasazovala hned, jak režisér zavolal „stop“.

Složité může být někoho hodně zestařit.

Nebo mu vyrobit silně opuchlý obličej.

Složité je líčit herce, který na sebe nechce nechat sáhnout.

Ale většinou, říká Jana Bílková, je ta práce báječná.

I když budík zvoní v pět.

 

Rozmáchnout se 

Jana Bílková, ročník třiasedmdesát, pochází ze Zlína, respektive Zlínu (tehdy Gottwaldovu) blízké vesnice. Vyučila se kadeřnicí, což nebyl žádný dětský sen, spíš rozumová volba. Nastoupila do salonu – a zanedlouho narazila na zmíněný inzerát zlínského divadla. „Hned jsem věděla, že to musím zkusit. Divadelní svět se mi strašně líbil. Ta představa, že do něj budu patřit...“

Jana se začala učit divadelní líčení. „Zlínské divadlo je veliké, do hlavního sálu se vejde nějakých šest set lidí. Takže se při líčení herců musíte rozmáchnout.“ Silná vrstva make-upu, pudr, výrazné oční stíny, dlouhé umělé řasy, tvářenka, rtěnka. „Některé herečky, většinou ty starší, které už to umějí a mají své grify, se líčí samy. Někdo se to naopak nenaučí nikdy!“

Paruky. Jejich výroba je složitý proces, začíná detailním proměřením hercovy či hereččiny hlavy a výrobou takzvané montury, což je základ, jakási „čepička“ z velmi jemného materiálu, například tylu. Do ní se pak vpichují jednotlivé vlasy, po jednom, dvou, třech, říká se tomu poutkování a je to šílená piplačka. „Výroba jedné paruky zabere tak deset dní intenzivní práce.“ Jana vysvětluje, že zatímco pro divadelní paruky se používají asijské vlasy, které jsou pevnější, pro filmovou kameru jsou naopak vhodnější vlasy evropské, jež jsou jemnější a tvárnější.

Ve Zlíně strávila Jana Bílková skoro deset sezon, a když pak měla (v roce 2001) odejít do Prahy, bylo jí dost úzko. „V oblastních divadlech je to většinou tak, že lidi z technického zázemí, jako jsou maskérky, garderobiérky nebo kulisáci, nastoupí a zůstanou až do důchodu. Pro mě byl Zlín rodina, a tak byl odchod do Prahy hrozně těžký.“

Nicméně s odstupem osmnácti let lze s jistotou říct, že šlo o krok správným směrem.

 

Pupendo

Telefonát. Jana Bílková už bydlí v Praze, volá jí kamarádka produkční, původem taky ze Zlína. Jan Hřebejk bude točit Pupendo a hlavní maskér František Příhoda k sobě někoho potřebuje. „Nemám se ho zeptat, jestli by tě nevzal?“ Jana se trochu ostýchá, s filmem má zatím minimální zkušenost. A teď rovnou Hřebejk?

Ještě před odjezdem ze Zlína obvolala Jana velká pražská divadla. Národní, Stavovské a tak dál. Všude jí řekli, že může okamžitě nastoupit. Jenže kamarádi i partner na Janu naléhali, ať není tak hrr. Ať prý chvíli počká, zůstane na volné noze, zkusí místo divadla raději film.

„A tak jsem za Františkem Příhodou opravdu zašla, on už byl tehdy starší pán. Byl hrozně milý. Řekl, že chce, abych líčila a česala ženské a on že bude dělat chlapy. Což mi vyhovovalo, a tak jsem nastoupila.“

Nervózní pak Jana Bílková ani moc nebyla, snad i proto, že v době natáčení Pupenda už byla těhotná. „Můj mozek byl tím pádem zaměstnán i něčím jiným.“ Poslední klapka Pupenda padla 3. října 2002 a přesně o měsíc později se Janě Bílkové narodila dcera Ema. Hned následujícího roku Jan Hřebejk začal točit Horem pádem a Jana byla zase u toho. „Tehdy už jsem chápala, že ne divadlo, ale film je moje budoucnost. S malým děckem je divadlo paradoxně časově náročnější, z domova musíte odejít odpoledne a vrátíte se pozdě večer.“

 

Maskér vs. hádéčko

Filmové líčení je úplně jiné než divadelní. „Jak už jsem říkala, v divadle se můžete, respektive musíte rozmáchnout. Vezmete tělku, to je takový tuhý divadelní make-up, houbičku, a jedete. Kytujete!“ směje se Jana Bílková. „Filmové líčení naopak musí být velmi jemné a precizní.“

Jana říká, že nejdřív herce vždycky pozoruje. Jak se hýbou, jakou mají mimiku, jak jejich obličeje reagují na světlo. „Když má třeba někdo velký nos, můžete ho opticky zmenšit například tmavším odstínem pudru. Nebo jen zmatněním, někdy to stačí. Hlavní je nic nepřehánět, zvlášť teď, kdy se točí na kamery s vysokým rozlišením. Klasický filmový materiál byl měkký, ale hádéčka jsou proti nám, všechno je na nich vidět!“ Jana vysvětluje, že tu a tam raději nechá herci na obličeji koukat nějakou žilku, než aby se pak na plátně dala rozeznat vrstva make-upu.

Ranním nalíčením a učesáním pochopitelně maskérova práce nekončí. Jana vysvětluje, že obvykle celý natáčecí den běhá za herci po place, hlídá, aby se nikomu nic nerozmazalo nebo aby někdo neměl v jednom záběru patku doprava a v dalším doleva. „Všechno musí sedět, navazovat. I když se scéna jede podruhé, potřetí, počtvrté, herci musejí vypadat pořád stejně. Což je trochu náročnější třeba u scén, kdy mají herci vyběhnout do deště. Pak je potřeba je komplet vysušit, učesat, znovu nalíčit. Nebo když se točí rvačka, krev. Ale i to se samozřejmě dá zvládnout.“

Na průměrný český film je třeba nějakých pětatřicet až čtyřicet natáčecích dnů. Ideální stav by samozřejmě byl, kdyby šlo o pětatřicet až čtyřicet za sebou jdoucích natáčecích dnů. Jenže to se nestane skoro nikdy, respektive nikdy, natáčení je vždycky roztahané minimálně do mnoha měsíců, někdy dokonce i několika let. A ta patka musí pořád sedět!

Příklad: Jana momentálně zase natáčí s Ondřejem Trojanem, stylizovanou komedii Bourák. „Teď jsme točili scénu, kdy je rodina v domě. Ovšem příchod do toho domu budeme točit na podzim.“ Proto si Jana všechno fotí, každý den pořídí spoustu snímků, které jí později pomohou rychle se zorientovat. Udržet všechno v paměti je nad lidské síly.

Patka se tedy pohlídá.

Ale co když třeba herci ztloustnou?

„No to by samozřejmě neměli. Ale stává se to.“

 

Trochu pytlíkujeme

Co se děje, když jde filmová maskérka do kina? „Snažím se na filmy nekoukat jako maskérka, ale jako divák,“ směje se Jana Bílková. „Ale samozřejmě, že si všimnu. Jak skvělých masek, tak třeba i chyby. Ale není to tak, že bych na ni číhala.“

V Česku je profese filmového maskéra pořád jaksi univerzálnější než v zahraničí. Ve velkých filmových zemích, jako jsou (samozřejmě) třeba Spojené státy, je úplně běžné, že vedle sebe pracují vlasař, vlásenkář, maskér a efektář. „U nás to pořád tak nějak pytlíkujeme, všichni dělají všechno, a někdy to není úplně ideální.“

Hlavní rozdíl spočívá ve výrobě a využití masek. Pokročilé stáří, velmi opuchlý poraněný obličej a mnoho dalších efektů už se make-upem prostě vyrobit nedá a potřeba jsou právě silikonové masky. Jejich výroba je snad ještě složitější – a rozhodně mnohem nákladnější – než výroba paruk. Jana říká, že v českém prostředí se opravdu komplikované masky pro speciální efekty používají minimálně. „Ne že bychom to tady neuměli dělat, i u nás už jsou specialisti, ale je to fakt drahé.“ Drobná zranění, boule, opuchliny, škrábance i tržné ranky čeští maskéři běžně vyrábějí sami, Jana Bílková vysvětluje, že na trhu už je dnes spousta kvalitního materiálu, se kterým se dobře pracuje. Ale masky jsou masky. „Kdo viděl třeba Atlas mraků, umí si představit, o čem mluvím.“

 

Olejíček

Dotazy, které musejí padnout:

1. Je pravda, že herečky jsou při líčení trpělivější než herci?

Jana Bílková říká, že v té nejobecnější rovině snad ano, ale spíš platí, že trpělivost je velmi individuální záležitost. Obě pohlaví se každopádně v maskérně velmi často učí texty (které už mají dávno umět!).

2. Je mezi českými herci a herečkami někdo legendárně netrpělivý?

Je. Jde o známého českého herce mezi padesátkou a šedesátkou, který, kdyby nemusel, nenechá si na obličej vůbec sáhnout. Nejraději by si jej jen (sám) namazal dětským olejíčkem, což ale vždycky nejde, neboť dotyčný se leckdy objevuje v pohádkách, kde mu maskéři lepí na bradu vousy. Jana o inkriminovaném herci hovoří s něhou, ovšem jméno nakonec zveřejnit nechce, „aby si to někdo nevyložil jako pomluvu“.

3. Vysněná práce Jany Bílkové?

„Strašně by se mi líbil film ve stylu Moulin Rouge. Kabaret, výpravné líčení. Když děláte ‚dobovku‘, to znamená film z nějakého konkrétního historického období, pořád se musíte něčeho držet. V šedesátých letech se nosily oční linky, tak děláte linky. Ale v Moulin Rouge se nemuseli držet ničeho. Nádherné, rozmanité líčení i účesy. To by se mi líbilo.“

Patka, vážení diváci, ovšem musí navazovat i v kabaretu.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama