A most unusual gin

Kultura

Dva kamarádi, muž a žena, pijí a vyprávějí si – tak začíná povídka psaná pro zářijový Reportér.

Audio
verze

Jedu autobusem na kopec Cibulka. Žije tam Eva, odvěká známá, ročník 45. Většinou sedáváme u ní v kuchyni. 

Teď je však horký srpen, lidi dole ve městě plavou ve vlastním potu. Tady na kopci se ale mezi planými slívami a hromadami zbytečných prken protahuje chladivý větřík, a tak dřepíme na zahradě, pálíme na ohništi jen tak pro forma suché klacíky a cucáme víno.

„Tak vykládej – co je tam u vás dole novýho?“ vybízí mě.

Líčím směs různých příhod, večírků, průserů, drbů, reflexí, názorů. 

„Mě ale spíš zajímá, co ty... S Mařenkou jste, doufám, spolu.“

„Ta tě moc zdraví, přijela by bejvala ráda, ale je u ségry v Olomouci.“

„Já se tě ptám, jestli jste spolu.“

„Samozřejmě.“

„No a co ty? Píšeš?“

„Tuhle jsem měl epileptickej záchvat, tak to jde ztuha...“

„Hovno záchvat, měls nejspíš panickou ataku. Muj muž byl neurolog, nó, nechme to bejt. Všecko je možný a nic neni jistý. Onehdy se Fíkovi stalo, že rovnou támhle u Uhelnejch skladů začal mlátit hlavou do zdi, že umírá. Znáš ho, při jeho figuře to byly strašidelný pecky. Držel se za srdce, tak jsem volala houkačku. Vzít mě s sebou nechtěli, tak jsem si pro něj jela příští den. Byl už v klidu, taky nejspíš nějaká ta ataka. Doktor mi ve zkratce sdělil, že srdce má dobrý, ale jinak že je v hajzlu.“

Fík je Evin nápadník. Dvoumetrový nemluvný řimbaba.

 

„A co – už je dobrej?“

„Dobrej, dyť je to chlap jak kostelní věž, akorát si nevšimnul, že si ten den vzal do práce PET flašku s fernetem, myslel, že je to jeho obvyklý řídký kafe s trochou rumu, kterýho pije litry. Teď je to mezi náma zrovna trochu nahnutý, no. Občas dělá, že mě nevidí, nebo se vymlouvá, že někam spěchá a tak...“

Aniž chci, unikne mi povzdech.

„Ale no dyť máš pravdu, jsem blbá. V tomhle věku se pouštím po hlavě do sakra špatně rozdanýho dobrodružství. Vidím v zrcadle, jak jsem zestárla. Synek na mě kouká a říká: Nojo, mámo, se nediv, když chytne stará stodola... A má pravdu, nešlo to ukočírovat. No já za to nemůžu, dyť to začalo tak, že ty dva chlastali u mě v kuchyni – jak syn, tak Fík, a najednou tohle... A syn, místo aby mě podržel nebo aspoň politoval, říká, prokrista co blbneš, mámo, podivej se na sebe... Žes mi neporadil dřív, povídám mu... Ale byla jsem nějakej čas v prdeli, to je fakt. Celá rodina na mě koukala vyděšeně. I ten vnuk to poznal...“

„Máš kolem sebe rodinu,“ říkám. „Buď ráda. Naši se rozprchli, odstěhovali, umřeli, že by mi zbyl někdo, s kým je možný pokecat, to ani náhodou.“

„Hovno ráda, já jsem spíš solitér. Už bych měla dřepět na lavičce a krmit holuby, a místo toho se zamiluju do chlapa vo čtrnáct let mladšího! No ale je aspoň nějaká sranda! No, takže Fík... Já vlastně nevim, co s nim je. Miloval to v tý svý předešlý práci, teď ale přesedlal na opravu autíček.“

„Autíček?“

„Závodní auťáčky na autodráhu, co já vim... Zato jinej můj kamarád, co dělal léta v kotelně, ztratil práci, protože mu ji vzaly ty outsourcingový firmy... Jako by v tý kotelně, kde makal, někoho ohrožoval! Tam jsou přece odjakživa lidi, jejichž jediný ambice jsou ticho a klid. Jo, jenže když někdo nad sebou nesnáší afektovaný blbce s navoněnejma fousama, má v týhle době reálnou šanci chcípnout hlady... Důvod, proč ho vyšoupli, byl, ač to přímo neřekli, že je podle nich divnej... Samozřejmě je jinej! Je rád zašitej, poctivě přikládá koks a vyleze, jen když mu končí šichta nebo když si potřebuje dát frťana. Teď si ho teda chodí dávat ke mně do kuchyně. Sedí a mlčí. Tak sedím a mlčím taky, co s chlapem, kterej nemluví...“

„Chodíš teda ještě k Uhelnejm skladům?“ ptám se namátkou.

„Občas se tam doškrábu, ale je to daleko, radši to zařizuju tak, že sedávaj tady u mě doma. Je to moje studovna, ta kuchyň... Zajímá mě, jak kdo pokračuje v tom boji s časem. Rub věci je, že s tebou všichni chtěj pít a pořád ti cpou do hlavy ty problémy svoje... Minulej tejden už se mi zasek disk a já povídám dost – mozek se přecpal! Běžte, miláčkové, do háje, a zase někdy přijďte! 

To pak je hotová radost, když je dva dny klid. To pak Verče, vnučce, utírám kapesníkem na dětským hřišti po dešti houpač, klouzač, kladkovej spouštěč a sleduju ty rozzářený oči... Občas nedosáhnu nebo je kapesník už mokrej, tak hledám novej, hekám, nadávám. A pak Verunka roztáčí atrakce a já jako ozvěnu slyším variace na svoje kuva drát, do pidele, nasrat...“

 

V koutě zahrádky se opírá o kůlnu omšelý dřevěný houpací kůň původně natřený na bílo.

„Já vim,“ mávne rukou Eva, „chybí mu jezdec. Tenhle postřeh tu slyším každou chvíli. Jezdec bejvala Verča, dokud byla malá. Fík má zas vzadu za dřevníkem motorku, kterou tam, ač byla fungl nová, nechal z furiantství stát. Za poslední dva roky mu komplet obrostla svlačcem a zrezavěla. Vyhrožuje, že ji dá do pojízdnýho stavu, ale zatim to neudělal. Chceš se na ni mrknout?“

„Ani ne.“ 

„Tak mi eště nalej – stačí, stačí! A co ty?“ mění téma Eva. „Ani nevím, kde hákuješ a jestli se to dá utáhnout v týhle zkurvený době.“

„Nesmí člověk chtít moc času pro sebe.“

„Nesmí, viď... I ten muj dospělej jedináček, otec Verči, hákuje od rána do večera, což jsem si v jeho případě nikdy nedokázala představit... No teda zaplať bůh, že nemá čas se propadat do sebe... Tvoje Mařenka má taky už staršího syna, nemá?“

„Je mu patnáct. Poslední dobou je uraženej, když máma přijde domu picnutá, takže se snažíme nekalit do noci.“

„Nojo, no... Ale až von pozná, co je láska, tak taky vyměkne, neboj. Pořád jsou to ovšem děti, to nikdy neskončí. Kluci jsou na mámu fixovaný. I ten muj dospělej synáček se těžko smiřuje s tim, že má mámu takovou jinou, samostatnou, odstřihnutou... Stal se z něj rodinnej typ a já se směju, co mi zbejvá... Von, postiženej autismem, se najednou snaží to celý šéfovat... Kde vy jste se s Mářou vlastně poznali?“ zajímá ji.

„To je dost bizarní příběh.“

„Sem s nim.“

„Je pozdě.“

„Hovno pozdě, máš tady ještě lahev merlotu. Pít nemusíš, hlavně povidej...“

 

„V roce 2014 se začátkem listopadu konalo vyhlášení ceny Josefa Škvoreckýho. Já tam byl nějak za porotu nebo ze solidarity nebo tak. No a hlavní cenu obdržel Martin Reiner za román o Ivanu Blatným.“

„Blatnýho mám ráda – tu cenu obdržel správně.“

„Správně, jo. Jenže potom pan Krištof, hlavní figura na scéně, tu cenu Martinovi předal a povídá, že je rád, že ji získává zrovna on, kterej nemá hluboko do kapsy, neb letos může předat jenom tu fyzickou cenu, peníze bohužel nejsou. Reiner na to ohromeně: To jako nedostanu ani korunu? Mrzí nás to, ale ne, řek Krištof.

Načež se v Martinovi probudil moravskej hurikán a všechny, jak jsme tam byli, pozval na chlastačku. Kde to přesně bylo, to takhle po šesti letech nevím, ale výsledek byl, že to rotovalo smrtelně rychle. Na jednotlivce připadla zhruba celá lahev nějaký tý lepší whisky. Asi i něco k zakousnutí, nicméně při tomhle množství jsme byli všichni svorně na plech.“

„Svým způsobem důstojná oslava Blatnýho památky,“ přikyvuje Eva a šťourá proutkem v ohni.

„Jo. Jenže aby toho nebylo málo, měl jsem ten večer číst v divadle Archa, v takovým pořadu. Tam jsme teda dojeli, ale číst jsem opravdu nemoh. Naštěstí tam byl kamarád, kterej má metrák dvacet, takže se u mikrofonu sice taky fest kymácel a improvizoval, ale zvládnul to za mě. Prostě kamarád.“

„To byl zřejmě Kahuda, kterýho ráda čtu – no, teda jak co.“ 

„Byl to von.“

„A co ty? Koukals na to?“

„Mě nenapadlo nic schůdnějšího než jít do baru a dát si trojitý kafe. Jenže tam u stolku seděla sympatická osůbka a smála se jak veverka, tak jsem si bez nějakýho úmyslu sednul k ní. Řeč se mi částečně vrátila, tak jsme si docela dlouho povídali. Hlavně si pamatuju na ten její úsměv, s tou lehce vpáčenou dvojkou vpravo nahoře.“

„Jasný.“

„Jasný bylo jenom to, že pije gin Hendrick’s. Nevim, co mě to popadlo, už tak jsem byl nejopilejší v životě, ale dal jsem si s ní taky. Mluvili jsme a mluvili a furt jsme se smáli.“

„To se na uvítanou musí.“

„Jenže ty giny lítaly pořád pryč. A sbližovaly nás. Většinou když se s někým takhle hrozně picneš, tak odpadneš, kdežto tohle bylo přesně vybroušený osudový setkání...“

„Já z vás upadnu, a dál?“

„Dál se mi to už trochu zatemňuje, údajně jsme stáli u šaten za sloupem a nekonečně dlouho se líbali. Načež jsme seděli zase u stolku a Mařen se mi pokoušela na ubrousek napsat svoje telefonní číslo. Ubrousek se trhal, bylo několik pokusů na několik ubrousků. Nakonec jsem ji přemluvil, aby jela ke mně, že se jí ani nedotknu, o čemž nepochybovala, a že v tomhle stavu je jediný řešení taxík. Svalíme se teda do taxíku, začnu ji znova objímat a až po delší chvíli si všimnu, že vedle mě sedí nějaká úplně cizí ženská.“

„Samozřejmě taky opilá.“

„Jo.“

„Nalej mi eště bílý, prosim tebe. Co dál?“

„Dál jsme vystoupili. Přespala teda, ale ani jsem se jí nedotk, měl jsem hlavu plnou Mařenky. Tahle měla naštěstí rozum – když jsem se vzbudil, už tam nebyla. Tak jsem hrábnul do kapsy pro ty ubrousky s telefonními čísly a rozprostřel je před sebou po peřině. A jak si je skládám, s hrůzou vidím, že je každý numero jiný. Některý trojčíslí se shodujou, další částečně, jiný vůbec. No, bylo k polednímu, tak jsem začal ty kombinace vyťukávat. Zhruba třináctkrát šlo o omyl, ale nakonec to přece jenom zvedla ona. 

To jsme teda pěkný čunčíci, viďte, povídám. To jsme, na to ona. Můžu vás teda pozvat na tu procházku? říkám. Slíbili jsme si totiž procházku, nebo se mi to aspoň zdálo možný. Ráda, na to ona. A to je všecko.“

„Šli jste na procházku?“

„Jo. Ke zřícenině letohrádku Baba, sraz na Kulaťáku. Nervózní jsme ze sebe byli fest, i po líbačce v Arše jsme si pořád vykali. Vystoupali jsme teda na kopec, drobně pršelo, tam jsme se posadili na kluzkou lavičku. Normálně je tam odtud vidět město jak na talíři, ale ten den se pod náma válel akorát šedivej opar. Měl jsem s sebou pro sichr třetinku tullamorky, tu jsem postavil vedle sebe, déšť zesílil, tak jsme se zvedli a uháněli. Až tam někde dole v baru Alibi jsme si dali dva zdravotní panáky a začali jsme si tykat. Tu lahev jsem tam samozřejmě zapomněl.“

„Od tý doby jste spolu?“

„Jo.“

„Tak ji moc pozdravuj, človíčka, co se usmívá; to je dneska zázrak, pořád jí to hraje v těch očích...“

 

Najednou je tma. Ohýnek přeskakuje z větve na větev taky už nějak líně, z posledních sil.

„No, jsem ráda, žes našel sílu mě navštívit, příště přijeďte oba. Já sebou půjdu – ááá – švihnout do peřin.“

 

Zhášíme oheň, jdeme k brance. Najednou se Eva svalí na záda jako obrovský brouk do kvetoucích keřů. 

„To jsou mý bergénie,“ hlásí, „ale proč se v nich válim? Blbě od žaludku mi neni, hlava se mi nemotá, jenom to tělo ňák padlo.“ 

Keře jsou obsypány bílými květy, Eva má bílé gatě, bílou mikinu, bílé mikádo. Chvíli mi trvá, než nahmátnu její ruce. Má překvapivě silný stisk, asi proto, že hrála od mládí tenis. Na čtvrtý pokus ji stavím na nohy.

„Jestli to není tim,“ bručí, „že jsem poprvé koupila víno tady v košířský vinotéce, teda ve vinotéce vůbec poprvé, protože jinde nešlo zaparkovat. Takže teď vím, kde mám strop – když je víno dobrý, klidně dvě sedmičky, ale né tak rychle jako s tebou... A hlavně už nikdy tenhle kyselej šalvostr. Tak ahoj,“ mává mi, „jdu přece jenom padnout na postel. Hlavně si přečti, trumbero, jestli bus míří na Kavalírku, nebo na Šmukýřku!“

„Jenže já nemám brejle.“

„Tak se někoho zeptej!“

 

Vily a vily a vily. Jdu mezi nimi vzhůru, vidím dvě protichůdné zastávky, jenže zaboha nevím, která je ta správná. Možná teda zase ta panická ataka, říkám si, zní to líp než epilepsie. Eva koneckonců žila půlku života s neurologem, něco o tom ví. 

Ze zatáčky se vyhoupne autobus, mávnu na něj, posadím se, stanici jedu v klidu. Pak se pro jistotu zeptám spolucestujícího, jestli míříme na Kavalírku. 

„Kdepák, pané,“ volá tento, „to musíte na opačnou stranu, ale fofrem, teď už maj dlouhý intervaly!“

Sotva vyskočím do tmy, bus u stanice v protisměru zabouchne dveře. Vydávám se tedy v klidu dolů serpentinami. Ptačí švitoření se mísí s hučením městského organismu. Míjím divně hranatý kostel sv. Jana Nepomuckého, přelezu klandr tramvajové refýže, opřu se o něj a čekám na poslední šestnáctku.

 

 

Emil Hakl (1958) 
 
Jeden z nejznámějších soudobých českých spisovatelů. Dvojnásobný držitel Magnesie Litery za nejlepší prózu (2003 a 2014) a nositel Ceny Josefa Škvoreckého (2010). Vlastním jménem Jan Beneš, podle jeho novely O rodičích a dětech byl natočen celovečerní film.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama