Vojtěch Dyk: Moc tomuhle světu nerozumím

Lidé

Byl nejspíš poslední krásný den roku 2020; ostré slunce, v Praze deset stupňů. Sraz jsme si dali na hraně Letenské pláně, kde sedneme na obrubník, hluboko pod námi šedá řeka, za ní Staré Město… A hele, ve Vltavě plave chlap! No a podívej, oni tady běhaj zajíci – nádhera! Když se po dvou hodinách zvedneme, vůbec nám není jasné, jestli vznikl dobrý rozhovor, ale my dva jsme si dobře popovídali. Poslední dobou si lidé povídají míň než dřív, zdá se. Což Vojtu Dyka mrzí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ty jsi tady na Letné vyrůstal, viď?

V Letohradské, dvě stě metrů odsud. Půl dětství jsem strávil v Letenských sadech a jejich blízkém okolí, věčně jsme hrávali hokej na kolečkových bruslích. Dnes už by to nešlo, jezdí tam auta.

 

Potkával jsi letenského patriota Vláďu Mišíka?

Toho jsem zaregistroval až v amatérském divadle Radar, kde se mnou v dětství hrála i jeho dcera Bára Mišíková – no a zhruba v patnácti jsem už docela logicky začal chodit na Vladimírovy koncerty do Malostranské besedy. Letos jsme spolu byli nominovaní na Anděly, a já měl radost, že vyhrál on, zaslouží si to, jeho deska Jednou tě potkám je skvělá… Měl jsem pocit, jako by se tím všechno hezky uzavřelo. 

 

Pokud vím, ty jsi ale trávil dětství ve světě jiné muziky.

Spíš v jiném, jakémsi vlastním světě. Muziku jsem naštěstí dělil jenom na dobrou a špatnou, přičemž já, samozřejmě, poslouchal tu dobrou.

 

Například?

Například Twenty 4 Seven.

 

To mladší čtenáři, díky bohu, neznají.

Tak ať si to najdou. Tereza Pergnerová uváděla v Esu píseň Is It Love a já to miloval! Ale zároveň jsem miloval i rockery typu Kurta Cobaina a zhulence typu Boba Marleye, chodil jsem do sboru, od deseti let zpíval ve Státní opeře a poslouchal Carminu Buranu i Carmen. Táta studoval klasický zpěv, mámina rodina byla jazzová, čili já si už ve školce řekl, že muziku nemá cenu škatulkovat...

 

Už ve školce? Jsi vtipnej. Ale tvůj táta, literární historik Radko Pytlík, je podle mě ještě vtipnější: takový hospodský vypravěč v nejlepším slova smyslu.

To jo, hospodským vypravěčem táta vždycky byl a zůstává. Představ si, že jsem několikrát zašel sám například k Hrochovi a tam mi řekli, že bohužel, máme plno, a vy navíc nejste štamgast… Tak tohle by se mi s tátou nestalo – ten otevírá dveře do všech staropražských hospod.

 

Jednou se mi chlubil, že je opilec, a já se zeptal, proč to říká, když opilcem evidentně není. Odpověděl: „Bohužel nejsem. Ale jenom proto, že mi to nedovolil žlučník!“

No jo... Ale myslím, že tímhle jsme se dostali k poměrně závažnému tématu. Můj táta se posledního tři čtvrtě století do hospod nechodí ožírat, ale pábit a naslouchat, prostě setkávat se – což se teď, na konci listopadu, nesmí. Zákaz, je zavřeno. A já mám pořád ještě občas pocit, že se mi taková absurdita jenom zdá. Doufám, že za tím zákazem je dobrý úmysl, trocha opatrnosti není nikdy na škodu, ale tady se nám sáhlo na zásadní lidskou potřebu kmenit se, která v nás je od prehistorie, protože samotáři jaksi umírali. Taky se ti po hospodě stýská?

 

 

Šíleně. Za prvé proto, že v české hospodě bývá naprosto unikátní krásná atmosféra, kterou bych zapsal mezi nehmotné poklady lidstva; a za druhé proto, že jak lidé v moderním světě ztrácejí schopnost vyprávět, tak u třetího čepovaného piva se na ni přece jen často rozpomenou.

A to je další téma. Máš pravdu, že nejspíš nevyprávíme tolik jako předchozí generace, ale co hůř – my dokonce ztrácíme slovní zásobu, protože se svým mobilem si ve větách košatých nepokecáš. Což mě štve, a tak jsem si po deseti letech zase pořídil klasickou tlačítkovou Nokii.

 

Proč přesně?

Tak předně jsem už cítil hrozící závislost. Vytáčelo mě, jak moderní telefon neustále láká mou pozornost, tak jsem se proti tomu rozhodl bojovat. Možná je problém v tom, že úplně nerozumím současnému světu: neustále například slyším, abych se konečně pořádně vydal na půdu Instagramu nebo Facebooku, ale mně se nechce, to prostředí mi přijde přinejmenším zvláštní, ne-li hloupý. Chápu, že díky němu můžu propagovat svou práci a tak dále, ale děsí mě představa, že strávím část života nahráváním fotek a videí například vlastních dětí na sociální sítě, což se očekává, protože soukromí prodává ve voyeurské společnosti ze všeho nejlíp a fotka dítěte má větší zásah než skvělá fotka z nahrávacího studia… Jsem rád, že na to téma narážíme, protože mě zajímá dlouho a během korony jsem o něm přemýšlel víc než kdykoli dřív.

 

K čemu jsi dospěl?

K tomu, že v tomhle ohledu snad našemu světu ani rozumět nechci... Mám pocit, že jsme otupělí. Aby dnes bylo cokoliv slyšet, je potřeba křiklavý headline, jinak to vyšumí. Společnost je nastavena na co nejvyšší výkon, a to často nedovoluje jít do hloubky; naši předkové by nic nechápali. Řeknu příklad z hudby: Strávil jsem teď spoustu času ve filmové roli Josefa Myslivečka, což byl slavný skladatel v osmnáctém století, a Mysliveček musel nosit dlouho v hlavě obrovské množství hudby, kterou nakonec sepsal do not. A my? Zmáčkneme jednu malou klávesu a hned slyšíme celý orchestr. Neříkám, že to je nutně horší, ale rozhodně to je jiné. Technika nám pomáhá, výkon naší práce díky ní stoupá. Ale zbytek se, podle mě, rozmělňuje, a výkonnost představivosti naopak upadá.

 

Háček je v tom, že bez sociálních sítí se zpěvák tvého typu roku 2020 neobejde. 

Chápu, a zároveň nechápu. Nedávno mi nabídli holicí strojek za to, že se s ním vyfotím na Instagram, což byla prča. Vlastně mě ale štve, že jsem tlačený k tomu, abych přistoupil na tuhle hru. Proč? Vždyť já mám, ty vole, zpívat! Nemůžu se zbavit pocitu, že takovými fotkami trošku devalvuje naše osobní cena.

 

Ale představ si, že by ti nabídli porsche!

To by bylo mnohem lepší, uznávám, už bych měl holicí strojek v porscheti, to bych asi bral... Nechci soudit, každý ať si dělá, co chce, však i ze mě se třeba v sedmdesáti nakonec stane ovlivňovač. Jenom konstatuju, že se všechno zrychluje, což vede k povrchnosti. Ani ty sociální sítě podle mě už nemají funkci, kterou mít měly, protože neslouží primárně k mezilidskému propojování. Anebo možná pro někoho slouží; to jen mně nepřijde srdíčko pod fotkou něčího dítěte jako propojení, ale jako nesmysl... A úplně největší fór je v tom, že naši rodiče čtyřicet let bojovali proti sledování ze strany estébáků, ale my teď všichni na Instagramu bojujeme o co nejvíc sledujících – slovo sledující je trochu děsivé. Kdo má spoustu sledujících, ten ztrácí tajemství; a tajemství je nejen v umění bytostně důležitá věc. S tímhle válčím nejvíc, to mi zatím nejde překonat... No nic: podle mě prostě na internetu kvalitní sdružování nezažiješ. Nepochopíš tam, jaké je zajít s blízkými do divadla, a nikdy si nepopovídáš tak přirozeně, z oka v ok a z ucha v uch, jako třeba my dva tady. Ne?

 

Souhlas. Dvě hodiny souvisle kecat, to je radost a dar. Ale opakuju: Jestli chceš uspět, sociální sítě brát vážně musíš.

Nebo se na to, když jsi náturou pankáč, případně nějaký Tom Waits, můžeš i úplně vybodnout… Ale abych se vrátil k tomu, jak jsem to momentálně vyřešil: telefony mám dva. Ten chytrý leží doma coby sběrač zpráv z různých whatsappových skupin a tak dále, a u sebe mám ten hloupý, kdyby mě někdo potřeboval nutně zastihnout. Od doby, kdy mě tohle řešení napadlo, jsem v mnohem menším stresu než dřív; a celkem v pohodě zvládám i tu koronu, na kterou bych samozřejmě mohl nadávat, protože jsem například dvakrát – v obou případech marně – přesouval velké turné, a tak podobně.

 

Co bez toho chytrého mobilu děláš, když se třeba ztratíš?

Co asi? Tak zaprvé mě to nutí předem trochu nastudovat cestu. V terénu se pak snažím zapamatovat, kudy jdu, což aspoň trošku rozkmitá mozkový závity. A když to nestačí, tak se na směr zeptám, jak bylo běžné kdysi – rozhodně mi to stojí za fakt, že už netrávím čtyři hodiny denně s očima na displeji.

 

Přemnožili jsme se

Vzpomínám, jak jsme se potkali před rokem. Jak jsi byl šťastný, že jsi natočil sólovou desku v New Yorku. Jak ses těšil, že roku 2020 přivezeš americké muzikanty do Česka. Jak tu uspořádáte velkolepé turné…

… a nic.

 

A nic. Musel sis dát nucený odpočinek, což může být fajn, dejme tomu měsíc. Pak už to fajn není.

Mně to zatím pořád ještě celkem fajn přijde. 

 

Nekecej. Už kvůli těm odloženým šňůrám jsi musel přijít o dost peněz. 

Přišel. Na druhou stranu je třeba říct, že jsem během korony natočil dva filmy a že to pro mě byly filmy zásadní. Já jsem si totiž někdy před dvěma lety definitivně řekl, že jako herec nechci navždy skončit ve škatulce hezounkých právníků a tak dále, že proti tomu naopak vědomě půjdu, a najednou přišlo něco úplně nového, zvláštního. Ozvali se dva režiséři, které bych dřív nejspíš nepotkal. Vašek Kadrnka, s nímž jsme natočili Zprávu o záchraně mrtvého, a Petr Václav, u kterého jsem si zahrál toho Josefa Myslivečka.

 

Tím chceš říct, že si na pandemii profesně nemůžeš stěžovat?

Coby zpěvák jsem měl od března jenom tři koncerty... Jenomže když se svět na jaře zastavil, tak jsem si řekl, že proti tomu můžu zkusit bojovat, což bude stát spoustu energie, nebo je druhá varianta, totiž že to radši přijmu. A já tu situaci přijal. Nechtěl jsem se věčně trápit nejistotou, co se bude dít. Prostě jsem se – chtě nechtě – rozhodl poslouchat protipandemická nařízení, protože mi nic jiného nezbývá, ale odmítl jsem se do toho hluboce emočně ponořit. S čímž souvisí potřeba hloupého telefonu – nechtěl jsem, aby mě neustále zahlcovaly zprávy o vývoji nemoci, obzvlášť proto, že mi často připadaly jako strašení. A měl jsem naštěstí dost práce s Myslivečkem; učení textu mi vyplnilo volný čas.

 

Z toho, že ti nevychází vysněné turné, ses nehroutil? Vždyť je to hrůza...

Hrůza podle mě je, když ti uřežou nohu, a i s tím lidi žijou. A třeba turné k americké desce nakonec ještě vyjde, v létě, pod širým nebem… Anebo ne – co se dá dělat? Já už třeba přestal věřit, že si někdy zazpívám před Stingem, což je koncert, na který se ve Slavkově u Brna prodalo dvacet tisíc lístků, byl samozřejmě odložen, a i kdyby se mohl konat znovu, tak tolik lidí podle mě na koncert ani v létě pořadatelé nepustí.

 

Je pro tebe Sting důležitý?

Inu, mám ho rád. Poslouchám všechno, co udělal od dob The Police dodnes. Mým životním koncertním zážitkem byl právě Sting, když hrál se symfonickým orchestrem ve Stuttgartu; krása. V té jeho muzice totiž najdeš všechny emoce i žánry – rock, klasiku, pop, balady… 

 

Chtěl sis s ním povídat?

Spíš bych se styděl. A například o společnou fotku bych určitě nežádal. Já mám fakt rád tajemství, chci si snít.

 

Ty už jsi se slavnými světovými hudebníky několikrát vystupoval…

… to jo, a největším zážitkem je, když zjistíš, že se díky podobnému smýšlení můžou přirozeně stát i tvými přáteli. Když jsme vystupovali se zpěvákem Kurtem Ellingem a já mu později napsal, že jsem v New Yorku, tak mě vřele přivítal, vzal na koncert, kde s ním hrál i saxofonista Branford Marsalis, pak jsme spolu mohli zajít na pivo, a to je teda velký zážitek – ale nikoli můj cíl, protože tím je dělat svoji práci dobře. Tak, aby bavila mě, a tím pádem snad i lidi.

 

Před rokem jsem měl pocit, že bys konečně rád prorazil i v zahraničí. Přál sis to?

Do korony, pak mě to opustilo. Nechtěl jsem žít v napětí, a najednou mi došlo: Cvoku, o co se snažíš? Možná se ze mě stal flegmatik a určitě fatalista: jestli má něco přijít, přijde to. Třeba i zahraničí.

 

Za jak velký průšvih pro lidstvo vlastně koronavirus považuješ?

Pandemie je samozřejmě velký průšvih ekonomický, ale jinak? Že by to byl pro lidstvo vysloveně devastující virus? To teda nevím, i když mluvím jako člověk, jehož žádný blízký kvůli němu neumřel. Mimochodem, oba rodiče ho měli, táta ve svých dvaadevadesáti, ale to o ničem nevypovídá, uznávám. Mrzí mě jiná věc: nemůžu se zbavit pocitu, že od března léčíme důsledky, a pořádně se nevěnujeme příčinám.

 

Jak to myslíš?

Neustále se řeší počty umírajících. Skoro vůbec naopak neslyším, že se lidi mají hýbat venku, jíst zdravě, doplňovat vitaminy, snažit se o harmonii ducha i těla… Nedostatek všeho zmíněného mají vytrhnout povinné roušky, a já tomu opatření vlastně i rozumím, šíření nemoci se nějak musí kontrolovat, ale pořád si říkám, kam až to naše společnost dopracovala, že teď chodíme orouškovaní a musíme se smířit s výrazným omezením osobní svobody.

 

Tak schválně: Kam jsme to podle tebe dopracovali?

Dospěl jsem k názoru, že nemoc přišla logicky, a to z různých důvodů. 

 

Například?

Přemnožili jsme se, jako se jednou za pár let přemnoží hraboši a Andrej Babiš vydělá na tom, že je vyhubí svým přípravkem. Tohle je prostě koloběh života, a my už vůbec neposloucháme koloběhy. Nevnímáme, že se od sebe podstatně liší jaro, léto, podzim nebo zima, smazali jsme rozdíly, lítáme v lednu do července, a když ne, tak aspoň tou dobou chceme jíst doma jahody… No a za tohle ignorování přirozeného koloběhu se podle mě musí trošičku platit. Jeden detail – vždyť my neposloucháme třeba cykly žen, a přitom když pochopíš cyklus ženy, žije se ti s ní mnohem líp.

 

Počkej, počkej… Ty jsi na tohle odborník?

Odborník nejsem, ale trochu respektovat se to snažím.

 

Takže například když jsou ženy, jak jen to říct…

… ve čtvrté fázi cyklu? Ve fázi čarodějky? 

 

Asi jo…

Tak se k nim samozřejmě musíš chovat mnohem ohleduplněji a nic si nebrat osobně, jinak se jednou měsíčně rozvedete, to je jednoduchý. Mám pocit, že tyhle zákonitosti lidi často ignorují; a nejen chlapi. I některé ženské se podle mě snaží zapomenout na to, že žijí v trochu jiných cyklech než muži, a přitom nejkrásnější na světě je právě ten jin a jang – celkem mě mrzí, když třeba ženské oblékáním dobrovolně mažou svoje křivky. Čím dál častěji se zbavujeme své ženskosti i své mužnosti, a to je další trend, kterému nerozumím. Zase to vede ke zplošťování. K rozmělňování... Víš, co třeba já sleduju zblízka a v přímém přenosu? Rozmělňování talentu. 

 

Dejme tomu hereckého?

Taky. Kdokoli dnes může být hercem, pokud má hodně sledujících na Instagramu. 

 

Když jsme u toho, řekneš mi ještě něco k těm svým dvěma letošním filmům?

Jsou pro mě výjimečné, protože jsem se za podobnými rolemi vědomě vydal. Věděl jsem, že chci jako herec naplnit nový prostor, a proto nejdřív musím svou nádobu vyprázdnit, takže jsem odmítl točit pár scénářů třeba i za skvělé peníze a s dobrými herci – nechtěl jsem být zase nějakým veselým ředitelem hotelu nebo něčím takovým.

 

Už tě to nebavilo?

Herecká práce je obvykle sranda, takže bavilo, ale buď můžeš zůstat navždy v jedné škatulce, nebo se zkusíš přehrát jinam. Dejme tomu, že mě to už moc nenaplňovalo duševně – i tomu se říká herecká práce, občas nad ní není špatné přemýšlet. A u mě je výsledkem fakt, že jsem letos mohl natočit dva takzvaně festivalové filmy. 

 

Co ten první, Zpráva o záchraně mrtvého?

Tam hrajeme vlastně jenom se Zuzkou Mauréry a předobrazem je scéna z jedné fáze neživota, kterou má za sebou tatínek režiséra Vaška Kadrnky. Po mozkové mrtvici ležel v kómatu a téměř bez naděje na přežití, ale překonal to svou vůlí a taky díky tomu, že ho Vašek s maminkou vytrvale volali zpátky, a nakonec mu dali svobodu rozhodnout se o svém životě. Je to hodně pomalý film; ani jsme neměli moc hrát, stačilo, že tam jsme, a pro spoustu diváků s popcornem a colou to nejspíš bude po pěti minutách nekoukatelné. Nicméně pokud přistoupíš na to, že film může mít i jakousi funkci meditační, mělo by ti to, věřím, otevřít obzory.

 

No a potom je tu hlavní role Josefa Myslivečka ve filmu skutečně velkém a ambiciózním...

Ta byla, aspoň co se týče příprav, nejtěžší v mém dosavadním životě. Na poslední chvíli vypadl původně plánovaný herec z Ruska, já dostal pár dní na rozmyšlenou, jestli chci Myslivečka vzít, přijal jsem, a až později zjistil, do čeho jsem se uvrtal. Snad rok jsem si nepřečetl normální knížku, protože jsem se denně učil scény v italštině.

 

Věděl jsi, jakou postavu to vlastně přijímáš?

Jasně, já mám barokní muziku rád. Ale samozřejmě je zvláštní, jak málo toho v Česku víme o našem skladateli, který byl v Itálii naprostou megastar a k němuž tehdy vzhlížel například i Wolfgang Amadeus Mozart.

 

Pořádně rozvinul svůj talent až v zahraničí – což sis ty donedávna taky přál.

A pořád to mám kdesi vzadu v hlavě, ale on se opravdu dokázal odstřihnout od Čech, to obdivuju. Stejně jako obdivuju třeba kamaráda muzikanta Ondru Pivce, jako jsem vždycky obdivoval Miloše Formana, chirurga Bohdana Pomahače a tak dále. Odstřihnout kořeny je těžká věc; už jenom kvůli té české hospodě, která je jiná než hospody cizí... Pochopitelně jde taky o to, v jaké době odcházíš, a mně je tady teď dobře, což trochu oslabuje nutkání – nehledě k tomu, že bych nikdy nedokázal odejít bez rodiny.

 

Nedávno ses vrátil z Itálie. Tam jste točili Myslivečka?

Jasně, třeba v Benátkách, které jsou za jiných okolností příšerně přelidněné, ale my koncem října mohli pocítit ducha města zbaveného turistů. Mazec. Když jsme přijeli, bylo azuro, a my potřebovali mlhy. Ráno jsme vstali o půl páté, z vody se kouřilo, proplouvali jsme na gondole kanály a bylo to neuvěřitelně silné. Nečekané. Temnější. Najednou vůbec ne pohlednicově romantické… Nadchlo mě to, stejně jako v jiné fázi natáčení Palermo. Ježišmarjá, říkal jsem si, tady bych chtěl prožít ještě nějaký čas...

 

Bojím se strachu

Naposledy k pandemii: Pochopil jsem správně, že se bojíš hlavně ekonomické katastrofy? 

To ani ne. Nevědět, zač si příští týden koupím jídlo, třeba bych mluvil jinak, ale to já zatím vím, ačkoliv nemám koncerty, žádný další film není v plánu a k tomu neustále řeším turné, o němž nevím, jestli se uskuteční… Pro mě je momentálně zásadní, aby události letošního roku co nejmíň poznamenaly lidství. Abychom například nezapomněli na to, že obyčejné setkávání naživo je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou máme. Věřím tomu, že ekonomiku pořád ještě můžeme rychle nastartovat, pokud ovšem v lidech nezakořenil zbytečný strach, který tu teď je. Ekonomika se totiž umí uzdravit mnohem rychleji než oslabená odvaha: připadá mi děsné, že zajdu do pěkné restaurace v šumavském penzionu, kde mají nejlepší kachnu, a tam mi číšník řekne: Vy jste z Prahy, ne? To by asi bylo lepší, kdybyste šel jinam…

 

To se stalo?

V říjnu. Čili v době, kdy na tom jižní Čechy začaly být hůř než Praha. A navíc to řekl mně, člověku, který byl kvůli natáčení testovaný patnáctkrát; každé tři dny… Takže jsem na tamní kachnu ztratil chuť, mám pocit, že ji už nedostanu, a právě takového vyplašeného podezírání a následného osočování se bojím. Podobný zážitek mám i z jara, kdy jsem šel do supermarketu bez roušky a prodavačka mě za to doslova seřvala. No a teď si představ, že nejen já, ale spousta dalších lidí nechce nebo nemůže být denně na internetu a nemají čerstvé zprávy. Potřebují, aby se k nim okolí chovalo normálně, vřele, aby jim prodavačky řekly, dobrý den, nezlobte se, u nás musíte být v roušce. Což tu ženskou ani nenapadlo, a přesně to mě děsí. Na prvním místě má být vždycky člověk.

 

A jsi teda pro to, aby se opatření uvolňovala, jak jen to jde?  

Jsem. Vezmi si školáky – ti jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, a tak si v době zavřených škol navykli trávit skoro veškerý čas na telefonech a počítačích. Což je strašné, a proto jakmile dostaneme možnost vracet se k normálu, neměli bychom říkat: Raději ne, necháme to ještě zavřené, dokud nebude jistota… Čekání na úplnou jistotu znamená podle mě zároveň i cestu do záhuby. Čím déle je člověk nesvobodný, tím víc si na to zvyká. Nakonec by se mohlo stát, že začneme nosit roušky i v době, kdy to není nutné. Bude to jako v tom fóru: V případě náledí dejme seniorům preventivně nohu do sádry, a tak dále. Což nejde. Nemůžeme se věčně bát.  

 

Třeba to už všechno brzy vyřeší očkování.

Myslíš? Já ti nevím. Ale abychom nekončili debatou o problému očkování, tak ti řeknu, že podle mě je tohle období především pro nás všechny příležitost. Příležitost uvědomit si zase hodnoty; uvědomit si sebe sama i přírodu. Pospojovat nitky v kmenech a v rodinách, naslouchat si. Tvořit v tichu. Dýchat. Dovolit si být sami se sebou v míru, ale přitom se nebát bojovat za naše svobody. Když se na to koukneš z tohohle úhlu, tak je to pozitivní epocha – já se to tak pořád snažím brát. Toť vše. Howgh.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama