Nadšený Maoravák pije plzeň a tančí haku

Lidé

Prozpěvuje si českou hymnu a tančí maorský bojový tanec haka. Při rozhovoru ve svém domě v Rotoruře na Novém Zélandu jí segedín a popíjí plzeň. Frank Tomas Grapl junior, jak zní jeho celé jméno, je synem maorské matky a otce z Moravy, který opustil Československo po komunistickém puči. Frank založil soubor Whakaari Rotorua, s nímž často vystupuje i v České republice. A rád vypráví o české kultuře a dějinách.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na stole přede mnou leží basa vychlazených plzní, hned vedle čerstvě upečená bábovka a krabice plná fidorek. Posloucháme Chinaski. Zkrátka vypadá to tady jako doma – jen kdybych právě nebyl na Novém Zélandu, konkrétně na předměstí Rotoruy na Severním ostrově. „Český pivo, nejlepší pivo,“ směje se od ucha k uchu Frank – robustní snědý muž – a otevírá první lahev. Na národní pití a jídlo nedá dopustit. A nejen to. Česká republika je, jak říká, jeho druhým domovem. Tím prvním je pak Nový Zéland; ve Frankových žilách koluje krev původních polynéských obyvatel Nového Zélandu – Maorů.

Když se muž s tvrdými rysy zasměje a k tomu utrousí pár českých slovíček, je zjevné, že jde skutečně o netypického Maora. Často má třeba na sobě červený dres české hokejové reprezentace. „Lidé se mě neustále ptají, proč nosím české oblečení, a nedivil bych se, kdyby mě hodně lidí považovalo za blázna,“ směje se, „ale na druhou stranu neznám žádného Čecha, který by nebyl blázen. A já jsem napůl Čech,“ začíná vyprávět Frank Tomas Grapl junior.

Tedy, napůl Čech. Přesněji řečeno Frankovy kořeny vedou na Moravu. „Vždycky s Čechy vtipkuju, že jsem Maoravák, padesát na padesát. A díky zkušenostem bych řekl, že Morava je o hodně víc otevřená a lidé daleko raději sdílejí své životy, jídlo, historii a taky slivovici.“

 

Součást mé duše

Frank, nebo též František, jak si říká, se narodil v roce 1982 maorské matce a českému, respektive moravskému otci. Původní vlast svého táty poprvé navštívil o pár let později, ještě v dobách komunistického režimu. „Pamatuji si, jak lidé čekali ve frontách na maso, protože ho nikde nebylo dost. Všichni řídili stará auta. Velké rodiny žily v malých bytech s černobílými televizemi. Nikde nebyly žádné barvy. Jediné krásy a barvy byly v Praze, i ta ale byla strašně depresivní,“ vzpomíná Frank.

Nakonec ale na zemi nezanevřel. „Později jsem se začal hodně učit o tradiční české folklorní kultuře, hlavně té moravské. Je součástí mých kořenů a mé duše,“ říká. Silné pouto k Česku je ostatně vidět i na domku, v němž Frank žije společně se svou matkou Tuhi. Na zdech visí české obrazy, pohledy a fotky z cest po Čechách a Moravě, skříně jsou plné českých knih.

Neskrývám svoji fascinaci nad tou rozsáhlou sbírkou, Frank se směje a vyndává na stůl několik dalších krabic s články z novin a časopisů, které si pečlivě schovává. Na jedné je zachycen na moravské veselce, na jiných s českými politiky či celebritami, třeba s hercem Jaroslavem Duškem.

Na chvíli přestanu přemýšlet a mám pocit, jako bych se přenesl do Česka. A když najednou na stole přistane tradiční segedín a Tuhi mi přeje lámanou češtinou „dobrou chuť“, je proměna dokonána. Mimochodem, guláš chutná výborně.

 

Co nejdál od Prahy

Příjmení Grapl má Frank po svém otci Františkovi, jenž emigroval nedlouho po nástupu československých komunistů k moci. „Můj otec a jeho rodina silně věřili v Masaryka a v demokracii. Neměl nejmenší tušení, kam jede. On jenom řekl, že chce jet, co nejdál to jen půjde od Československa. Na Nový Zéland připlul v roce 1950,“ popisuje otcův příchod do země na druhé straně světa.

Tou dobou neuměl Grapl senior anglicky a vlastně ani moc nevěděl, kam jede. Ale protože to uměl s auty, rychle si našel práci a za deset let vydělal dost peněz na to, aby si mohl otevřít vlastní obchod a začal zaměstnávat jiné lidi, mezi nimi i Maory. A postupně si je oblíbil. „Jeho vztahy s nimi ale rozhodně nebyly od začátku růžové. Maoři dokážou být stejně podezřívaví jako Češi,“ vypráví Frank rodinnou historii.

Někteří Maoři se prý domnívali, že se otec přátelí s jejich rodinami, aby na nich zbohatl nebo je zneužil. Jejich postoj k bělochům byl historicky komplikovaný, v 19. století občas Maoři s britskými kolonizátory válčili, maorská populace upadala, aby ve dvacátém století znovu povstala. „Myslím ale, že většina Maorů otce přijala, protože nebyl z Anglie. Byl z jiné části Evropy, o které nikdy předtím neslyšeli,“ vysvětluje Frank. Jeho táta si té důvěry vážil – a nakonec si mezi Maory našel i Tuhi, svou budoucí manželku.

Právě v té době také začal přemýšlet, že by se do své rodné země chtěl ještě podívat. A koncem sedmdesátých let se mu – podle Frankova vyprávění – podařilo do vlasti pod jiným jménem vrátit. Chtěl se především rozloučit se svými rodiči, kteří už byli staří. Nepřijel ovšem sám. S ním přicestovala i jeho manželka – a hlavně další Maoři, jejichž kulturu měl rád. Folklorní soubor tam pak jezdil opakovaně, několikrát přijel také malý Frank.

Když komunistický režim padl, vozil dál František Grapl senior maorský soubor do Československa a později České republiky. V roce 1995 naopak navštívil prezident Václav Havel Nový Zéland a setkal se též s Františkem. „Byl jsem pozván, abych se zúčastnil přivítání prezidenta Havla, s kterým jsem také při této příležitosti poobědval,“ vzpomínal František Grapl na toto setkání v roce 2001 v Novinách Náchodska.

List o něm tehdy psal v článku pod titulkem Nejexotičtější soubor přivezl na festival český emigrant. „Te Wananga je maorský soubor z města Rotorua, který předvádí originální domorodé tance. Svým vystoupením v přírodním areálu si získal velkou přízeň publika. Největší zásluhu na tom, že mohli tento atraktivní soubor vidět návštěvníci červenokostelecké přehlídky, má právě František Grapl,“ psaly Noviny Náchodska.

 

Otec byl pryč…

Čím hlouběji se dostáváme do minulosti a čím více se bavíme o jeho otci, tím emotivnější začíná konverzace pro Franka být. „Kdy ses vlastně o Čechy začal víc zajímat?“ ptám se. „Když otec v roce 2004 zemřel,“ odpoví posmutněle.

Frank sice s otcem do Česka často jezdil – dokonce se coby teenager setkal i s Václavem Havlem při jeho zmíněné návštěvě Zélandu –, ale jeho znalosti ani nadšení tehdy rozhodně nebyly tak velké jako dnes. A pak se mu náhle z minuty na minutu změnil život. „Otec byl přirozený vůdce a já najednou nevěděl, koho budu následovat. Kde je můj lídr, kde je můj nejlepší kamarád, kde je můj otec, bratr, důvěrník, nejbližší rádce? Byl pro mě vším. A najednou byl v jedné vteřině pryč a já byl na všechno sám. Kdo mě bude následovat, říkal jsem si. Já přece nejsem žádný lídr.“

Česky tehdy nemluvil skoro vůbec. Dnes na jednu stranu lituje, že ho otec neučil jazyk více, na druhou stranu se ale domnívá, že i bez jeho pořádné znalosti poznal Českou republiku lépe než většina Čechů, které zná. „Možná, že kdybych se odmalička učil česky, dnes bych přemýšlel víc jako Čech a neměl bych takový odstup. Myslím, že to byl vlastně obrácený způsob, jak mě otec učil český jazyk a kulturu. Chtěl, abych si prošel tou těžší cestou a sám zjistil, jak dokáže být život těžký, když jsi na všechno sám.“

Zdá se, že otcův přístup zafungoval, protože Frank k naší zemi dnes chová skutečně neskrývané sympatie. Jazyk sice stále moc neovládá, od smrti otce už ale byl v Česku asi dvacetkrát. A ze všeho nejvíce miluje poznávání nových lidí.

 

Boj proti pesimismu

Na základě otcova odkazu založil Frank po jeho smrti skupinu Whakaari Rotorua – v překladu Představit Rotoruu. Kulturní soubor – v němž s kytarou vystupuje i jeho matka Tuhi – jezdí do Česka, tancuje na festivalech v tradičních maorských kostýmech, pořádá besedy na školách a nabízí přednášky pro veřejnost.

„Na počátku nás mnoho lidí neznalo a nedokázali nás pochopit. Mysleli si, že za tím musí něco být, že od nich něco zásadního chceme. Upřímně, nechceme. I když, pokud mi někdo nabídne fidorky, nikdy neodmítnu,“ směje se a rovnou si jednu oblíbenou laskominu bere z krabice pod stolem.

Říká, že nyní už jeho a soubor zná více lidí, a vysvětluje, že ho baví šířit optimismus. „Je skvělé vidět, jak moc pozitivní vliv můžeme mít na ostatní. Není nic špatného na tom být pozitivní a my můžeme být malou součástí na cestě ke změně pesimismu a negativní nálady,“ říká Frank.

Skupina předvádí i legendární válečný tanec haka, který po světě proslavili ragbisté z novozélandské reprezentace, známí podle svých tradičních černých dresů jako All Blacks. „Když lidé vidí haku, mají často husí kůži. Cítí energii, oheň a odhodlání, které ve fyzické podobě vychází přímo z lidské duše. S touhle silou se rodí každý z nás, mnoho lidí se ji ale bojí v běžném životě ukázat,“ říká Frank. To ovšem rozhodně není jeho případ, jak se sám přesvědčím při názorné ukázce. „Haka představuje způsob, jak si každý z nás může dodat sebevědomí a kuráž, které v sobě odjakživa měl,“ dodává.

O tom, že energie haky je nakažlivá, svědčí i Frankovo vyprávění, jak v roce 2017 Whakaari Rotorua společně s kapelou Chinaski vytvořili světový rekord v největším počtu lidí tančících ji na jednom místě. „Na koncertě v O2 areně ji tancovalo zhruba 17 000 lidí a v tu chvíli jsem cítil, že se střecha musí každou chvíli propadnout,“ vzpomíná Frank.

 

Kde domov můj

„Dá se říct, že jsi spíš Čech, nebo Novozélanďan?“ ptám se Franka. „Nejsem na jedné, ani na druhé straně. Rád s naší skupinou a se svojí mámou jezdím do Čech, jsme velká rodina. Pokaždé si připadám, jako bych opouštěl jeden domov a vracel se zpátky do druhého. Nejlépe můj vztah asi vystihuje česká hymna. Kde domov můj? Můj domov je v srdci Evropy a v srdci Severního ostrova Nového Zélandu,“ odpovídá. A hymnu hned poté začne zpívat, což vlastně dělá docela často.

Tenhle poloviční Moravák, jak už bylo řečeno, miluje české pivo, o němž tvrdí, že je nejlepší na světě, a žádné jiné ani doma nepije. Kromě slivovice nepohrdne ani becherovkou, svíčkovou nebo bábovkou, kterou mu Tuhi často peče. Velkou zálibu ovšem našel v české historii. „Mám rád to dobré i to špatné, protože se z toho učím spoustu lekcí, které doufám zlepší jak můj život, tak i životy všech lidí okolo mě. Je důležité učit se z minulých chyb,“ vysvětluje a po chvíli dodává. „Miluji tu nádhernou sílu, která je ukrytá hluboko v duších Čechů a která se až teď, sto let od vzniku samostatného Československa v roce 1918, začíná pomalu projevovat.“

Z úst někoho, kdo v České republice nežije, to zní trochu zvláštně. „Mnoho Čechů možná dostatečně nechápe historii vlastní země. Mám pocit, že mnoho z nich to ani moc nezajímá a kvůli tomu si současné svobody moc neváží,“ prohlašuje s naprostou vážností ve tváři.

Aktuální politickou situaci komentuje s velkým zápalem a neskrývanou nelibostí. Úplně stejně, jako to dělají často a rádi lidé žijící v Česku. „Václav Havel, poslední prezident Československa a první prezident České republiky, to sám řekl: ,Bude trvat tři, možná čtyři generace, než se přemýšlení lidí změní.‘“ Mezi mnoha Čechy podle něj stále převládá strach; napříč všemi generacemi vidí mnoho podezírání a nedůvěry. „Češi se musí naučit víc věřit lidem, nejen Novozélanďanům, lidem z celého světa. Jejich prarodiče – babičky a dědečkové – jsou z generace, která byla mnoha lidmi zrazena. Lidmi, kteří se tvářili jako jejich přátelé. Stalo se z toho něco přirozeného, nikomu nevěřit a starat se jenom sám o sebe. Možná nad tím lidé ani nepřemýšlejí, ale semínko strachu je zakořeněné hluboko uvnitř mnoha z nich. Bude trvat ještě dlouho, než se vrátí zpátky česká hrdost.“

 

Zůstat svůj

Zdá se mi, jako by se Maoravák Frank opravdu v něčem podobal svému otci, Moravákovi Františkovi. I když on sám říká, že dělá spoustu věcí jinak než jeho táta. „Já do Česka vozím malé skupiny, on bral velké. My pořádáme debaty a lekce, to on nikdy nedělal. Já často zpívám českou hymnu, on ji nezpíval,“ vypráví. „Dělám to po svém, protože nechci být jako on. Nechci být lepší, chci být prostě svůj. Nikdy ale nezapomenu na jednu radu, kterou mi kdysi dal: Buď originální, buď sám sebou a lidé tě budou následovat.“

Své vysvětlení pak Frank uzavře odkazem na známého českého zpěváka, s nímž se mimochodem kdysi také setkal: „Proto mám tak rád písničku od Karla Gotta ,Zůstanu svůj‘.“

 

Autor je kameraman a publicista, spolupracuje s různými médii. Cestuje, podílel se na vybudování školy na indonéském Lomboku.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama