Petr Pavel a jeho nové sídlo: Unikátní pohled do zákulisí Pražského hradu

Pražský hrad byl v mém dětství cílem svátečních procházek, při nichž jsme s rodiči stoupali Nerudovou ulicí a vzhlíželi ke svatovítským věžím. Téměř obřadně jsme vcházeli bránou na první nádvoří pod monumentálními sochami zápasících Titánů, pokračovali do katedrály, nahlédli do Zlaté uličky a pomalu sešli po Starých zámeckých schodech.

Veřejnosti nepřístupné interiéry prezidentské části Pražského hradu jsem znal pouze z fotografických publikací. Možná to bylo právě listování těmito knihami, co ve mně probudilo touhu být fotografem. Chtěl jsem se podívat do míst běžně nepřístupných a vidět události, které se za zdmi paláců odehrávají...

Do prezidentských prostor Pražského hradu jsem se dostal až v prosinci 1989, při volbě a inauguraci Václava Havla československým prezidentem. Tehdy poprvé jsem se ocitl ve Vladislavském sále, mistrovském díle stavitele Benedikta Rieda. Havlovi v patách jsem prošel téměř všemi reprezentačními prostorami, v nichž nový prezident přijímal gratulace stovek lidí. Bylo nezapomenutelné podívat se do těch míst, navíc v ovzduší euforie z konce režimu.

Od té doby jsem se na Pražském hradě pohyboval při mnoha příležitostech. Opravdu jsem ho poznal ale až později, při práci na knihách o pražských palácích. Byl to zvláštní pocit, procházet prázdné reprezentační prostory, které jsem do té doby navštívil, jen když se tam konaly akce řízené přísným minutovníkem protokolu, v jehož rámci nezbýval čas zastavit se a rozhlédnout kolem.

Konečně jsem se mohl zahledět do detailů a odkrývat jednotlivé vrstvy minulosti Pražského hradu tak, jak je budovali architekti a stavitelé v průběhu staletí – Benedikt Ried, Nicolo Pacassi, Josip Plečnik, Pavel Janák nebo Otto Rothmayer.

Před očima mi běžel film vzpomínek na události, u nichž jsem byl osobně nebo které jsem znal z historických fotografií. Pacassiho schodištěm z Matyášovy brány jsem vyšel do reprezentačních salonů, původně vybudovaných jako rezidence panovnické rodiny: za vstupním salonem následuje Trůnní sál, místo, kde tradičně probíhají jmenování premiérů, členů vlády, soudců, profesorů, generálů. Stál jsem tu sám a vybavoval si tlačenice fotografů a kameramanů v dobách, kdy si zde podávali dveře světoví lídři, aby se mohli setkat s Václavem Havlem.

Vzpomínal jsem na defilé osobností, které za tu dobu prošly hradními salony – britská královna Alžběta II. a její syn Charles, princezna Diana, američtí prezidenti George Bush starší i mladší, Bill Clinton, Barack Obama, dále třeba britská premiérka Margaret Thatcherová, Michail Gorbačov, jenž se zasloužil o pokojný rozpad sovětského impéria, papež Jan Pavel II. a dalajlama nebo členové skupiny Rolling Stones.

Vzpomněl jsem si i na jeden nostalgický zážitek. Po abdikaci Václava Havla z funkce posledního československého prezidenta, v létě 1992, jsem byl při jeho odchodu z Pražského hradu. Procházel hradními prostory, uzavřený do sebe, občas se zastavil, rozhlížel, vzpomínal. Sešli jsme po Vázovém schodišti do Lví síně. Právě tam vznikla jedna z mých oblíbených fotografií Václava Havla. Zamyšlený prezident s pohledem upřeným před sebe, vedle něj jeho fenka Ďula, která ho sleduje, v pozadí kašna s hlavou lva a latinským nápisem SEMPER, „VŽDY“. Bylo to nějak symbolické – o pár měsíců později se totiž Václav Havel na Hrad vrátil jako první prezident samostatné České republiky.

Hrad a realita

Vraťme se ale zpět. Z Trůnního sálu jsem pokračoval do Habsburského salonu, krásné bývalé císařské pracovny, vyzdobené rodovou galerií členů rakouské panovnické rodiny, jejichž portréty nechala zhotovit Marie Terezie. Skupina fotoreportérů, jíž jsem býval členem, zde mívala velmi krátký čas pořídit pár snímků na začátku setkání státníků. Mimochodem – tradici přijímání oficiálních návštěv zde, pod podobiznami členů císařské rodiny, odstartoval prezident Masaryk.

Hradní reprezentační prostory jsou řazeny za sebou a funkčně a opticky propojené, v této enfiládě, jak se takové propojení odborně nazývá, se nachází i velký Zrcadlový salon. V dnešní době slouží k jednáním širších delegací, slavnostním obědům a státním večeřím. Ale prezident Edvard Beneš si zde po svém zvolení v roce 1935 zřídil kancelář. Představoval jsem si tu situace z historických fotografií: třeba když zde Beneš po válce, s dalšími politiky včetně vůdce komunistů Klementa Gottwalda za zády, podepisoval poválečné dekrety. Často jsem přemýšlel, proč si Beneš zařídil pracovnu právě zde, v salonu obklopeném zrcadly ve zlatých rámech. Člověk tu jen obtížně uniká svému vlastnímu odrazu. Pracovnu tu měl i Emil Hácha a Klement Gottwald. Asi jedno z nejtemnějších míst Pražského hradu, chtělo by se říct.

A takhle, s vědomím historie, jsem procházel reprezentační prostory Pražského hradu. Soustředil jsem se na detaily, atmosféru, světlo, vnímal ticho prázdných salonů a sálů, ve kterých se nejednou rozhodovalo o osudech země. Představoval jsem si, do jaké míry okolní prostředí ovlivňovalo rozhodování politiků, kteří zde úřadovali. Zde, vysoko nad Prahou, obklopeni zdobenými salony, nekonečnými chodbami, schodišti, velkými sály, parky a zahradami, vzdáleni od ruchu města – a do určité míry také vzdáleni od reality.

Autor je jeden z nejznámějších českých fotografů, získal množství ocenění.