Nasaďte si brýle, babi, za nimi jsou Benátky

Report

Píše mi kamarád, že prý v Praze otevřela největší virtuální herna v republice a že by mě to mohlo zajímat. Upřímně řečeno, nevím. A už vůbec nevím, jestli by to zajímalo čtenáře: „Vždyť jde o zábavu vyloženě pro mladý, ne?“ Kamarád okamžitě odepisuje, že jsem mimo, „virtuální realita baví i důchodce“, já žádám důkaz namísto slov: „Tak tam nějaký přiveď a uvidíme!“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Zmíněný kamarád je z jihozápadních Čech a živoucí důkaz pro mě hledal tam u nich – v době omikronu to nebyla žádná sranda.

Několik domluvených seniorů muselo nakonec do karantény, ale teď pro mě prý dvojici ne zcela typických adeptů virtuální zábavy má: „Paní je osmdesát jedna, no a přidal se i její syn, úplný Rain Man, uvidíš; oslaví tím své narozeniny.“

Vyrazili až odkudsi z Janovic, což je devět kilometrů od Klatov, a tak není divu, že jsem v Avatar Parku dřív.

Otevřu si herní menu, no a teď mě vážně zajímá: rozhodnou se ti dva změnit v kyborgy ve hře Cyberpunk?

Vyberou si Sanctum a nasadí život v kobce prázdného kláštera?

Nebo snad pojedou ve formuli Live for Speed?!

Otázky, samé otázky, nicméně výprava z Pošumaví v tuto chvíli dorazila do pražské Michle, takže vítejte, paní Marie Rejžková, a hezký narozeninový den, pane Roberte Rejžku. Jakápak byla cesta?

„Jeli jsme například přes Lužany,“ odpoví na řečnickou otázku velmi konkrétně Robert, „kde bydlel na svém zámku mecenáš Josef Hlávka.“

Překvapeně mlčím.

„Tady v Praze máte jeho most,“ napoví Robert, který vypadá jako Miloš Zeman v devadesátých letech a nejspíš je i stejně nabitý vědomostmi.

Sice se mi nepodívá do očí, ale zajímá se: „Odkud jste vy?“

Po pravdě odpovím, že z Prostějova.

„Ten znám z pořadů typu Kalendárium nebo Toulavá kamera – máte tam pěkné muzeum, zámek, divadlo, dělá se tam starorežná... A koukáte na Šlágr, když jste z té Moravy?“

Zábava se vyvíjí poněkud nečekaně.

„Nevěděl jsem, že ještě existuje.“

„Ale jo, jenom se teď jmenujou Šlágr Originál...“

Tak vida.

„No nic – určitě ale víte, že rodákem z Prostějova je Ladislav Županič...“

Jo? Tohle si pak ověřím na internetu, ačkoli Robert nevypadá na to, že by se pletl.

„... a třeba Tonda neboli Antonín Procházka pochází vedle z Kroměříže.“

Boha jeho, takové mezery – Antonína ani neznám!

„To víte,“ usměje se povzbudivě maminka Marie: „Od té doby, co máme Roberta, nepotřebujeme encyklopedii.“

 

Zachraňte Willyho!

Možná je načase přesunout se do virtuální reality, ale máme tu menší potíž – Rejžkovi poměrně logicky nechtějí dělat žádné prudké pohyby a další divočiny.

Inu, nevadí.

Herna je skutečně rozlehlá, atrakcí nabízí desítky, některé úplně vyklidněné – ponořme se například do podmořského světa.

Jenomže je tu ještě jedna a větší potíž: elegantní paní Marie si nechce sundat čepici, což by se přitom kvůli správnému utažení nezbytných brýlí poměrně hodilo.

„Jen ať si to zkusí Robert,“ vece napůl láskyplně, napůl rozhodně.

Oslavenec svolí, usedne na stoličku, oči mu zmizí pod brýlemi; takže už to bude!

 

V poslední vteřině se zeptám, kolikáté narozeniny vlastně slaví, a padesáté šesté: „Tento týden má narozeniny například i bývalý hejtman Plzeňského kraje Milan Chovanec,“ upozorňuje, „moderátorka Martina Kociánová a Dominik Hašek – říkali to v Kalendáriu. A teď se do toho můžeme pustit. Co mě vlastně čeká? Něco jako Techmania v Plzni?“

Ani ne, chystá se ponor na dno oceánu.

Napjatě čekáme první dojmy a sláva: „Dobrý, hezký, je to hodně barevný. Hejna rybiček, jako když koukám na Primu Zoom.“

Potom k Robertovi podle všeho připlouvá velryba – a to jen lehce zalituje, že nejde o kosatku, protože prý před necelými devětadvaceti lety viděl v kině film Zachraňte Willyho!.

„Ale i tak je to zajímavý, slyším šplouchání a člověk takhle zblízka vidí velrybu přece jen poprvé. Je to savec, jak si pamatuju z přírodopisu. V realitě bych nic takového zažít nechtěl, protože to bych asi nezvládl – u moře jsem byl za minulého režimu v sedmdesátém sedmém roce, kdy mi bylo jedenáct, a to v rumunské Mangalii, což je ještě padesát kilometrů pod Constantou. Udělali jsme si výlet i do Bulharska a ve Varně byla zmrzlina mnohem lepší než u nás, navíc obrovské porce...“

Necháváme Roberta s velrybou a jeho maminka vypráví, že nikdy pořádně neplaval, protože se narodil s dětskou obrnou. Na základce mu pak lékaři diagnostikovali poruchu autistického spektra: „Ale devítiletku normálně dokončil,“ zdůrazňuje, ačkoli o tom jsem absolutně nepochyboval.

Sama byla prodavačkou v Křimicích na okraji Plzně („jak se tam krouhá to zelí“), ale hlavně se o syna starala a pořád vzorně stará – jen poslední dobou cítila, jak jí už ubývají síly, protože Robert má sice mimořádný přehled o světě, ale na praktický život to není; krajíc chleba si sám neukrojí.

Tři roky sháněla celá jejich rodina pečovatelský ústav, který by přijal jak seniorku, tak i syna autistu (prý to je neuvěřitelný problém a díra na trhu), až konečně našli vstřícné Janovice.

Koncem loňského roku se tam nastěhovali a od té doby je svět zase nádherný.

 

Chci do Kraslic

Po pěti minutách Robert prohlásí, že by se mu brzy mohla zatočit hlava, sundá brýle, požádá o čaj a konstatuje, že virtuální realita špatná není, nicméně mnohem raději přece jen čte. „Lidově řečeno jsem knihomol.“

Ačkoli nedává najevo emoce, jeho následující věty nejspíš přetékají štěstím: „Před týdnem mi Iveta Toušlová, kterou možná znáte,“ ano, jistě, to dá rozum, horlivě přikyvuji, „poslala knížku Toulavá kamera 33 s věnováním ,Věrnému čtenáři a divákovi Robertu Rejžkovi‘, protože já všechny předchozí knihy opravdu pečlivě četl; čerpám z nich informace.“

Načež mamince oznámí, že by si brzy mohli vyrazit na výlet do pěkného muzea v Přešticích, kde ještě nebyli, a taky usoudí, že Klatovy, u kterých žijí teď, jsou v mnoha ohledech pohlednější než Plzeň, kde žili donedávna. „V Klatovech například mají krásný divadlo. Sice jenom jedno, ale opravdu pěkný – teď jsme tam byli na talk show s Josefem Dvořákem a Janou Poulovou. Zato divadla v Plzni,“ informuje Robert, „to je teď samá karanténa...“

Nakonec přemluvíme maminku, aby si alespoň přes čepici nasadila brýle, a vezmeme ji na asi nejklidnější ze všech zdejších atrakcí – je to vlastně známá aplikace Google Earth. Z výšky si může prohlížet svět, a do pár desítek známých míst dokonce vstoupit; procházet mezi domy, stromy, kameny...

„Výlety my máme rádi,“ říká paní Marie, „hlavně teda Robert. Jízdní řády miloval snad ještě dřív než knihy – vždycky je načte a uloží do paměti, hotovo dvacet. Dřív si kupoval každý rok tlustou bichli s aktualizovanou verzí, což potom přestali vydávat. Převedli to na internet, který on nemá moc rád, takže byl zklamaný, ale dokáže je nastudovat i přímo na nádraží. Přesně ví, co kdy kam jede, no a kromě toho můžu Roberta využít taky jako svůj diář – on mi z hlavy řekne, kolikátého a v kolik máme být u lékaře, nikam si to nepíšu. Takový je, tak se narodil... Když teď třeba zjistil, že v Janovicích pracuje ruská uklízečka, vzpomněl si na ruštinu ze základky a povídají si spolu.“

To je hezké, paní Marie, ale kam si chcete virtuálně odletět?

Prý do Kraslic.

„Protože jsem tam jezdila na prázdniny k tetě, která učila na prvním stupni,“ vysvětluje: „A protože tam vyrábějí hudební nástroje Amati a krajky.“

Mrzuté je, že z Kraslic by tady viděla jen střechy – pro zážitek ze skutečné procházky městem by to chtělo přece jen exponovanější místo.

„Tak tedy Palermo na Sicílii, kam se vdala spolužačka a občas nám na srazech ukazovala fotky.“

Palermo je nadějnější, ale ne – na procházku zve v Itálii jenom Řím, Florencie nebo Benátky.

Paní Marii nic z toho zdaleka nezajímá tak jako Kraslice, ale abychom už dali pokoj, k návštěvě Benátek svolí. Za vteřinu v nich šťastně přistane, nicméně brzy se ukáže, že pro pohyb městem je třeba mačkat knoflíky na ovladači, což se jí v jednaosmdesáti letech vůbec nechce zkoušet – tak se jen otočí kolem dokola, zlehka porozhlédne a pak si nechá pustit rychlý průlet nad celou zeměkoulí, během kterého není třeba dělat vůbec nic, jen koukat. V jednu chvíli má pocit, že viděla Tokio, hlásí i poušť, ale pak už ráda sundá brýle, protože reálné Kraslice jsou reálné Kraslice.

 

Davidová má šanci

Zatímco paní Marii už zážitky zjevně stačily, Robert ještě ke dvěma hrám svolí.

Určitě se mu prý bude líbit Fruit Ninja: „Tam jenom mečem sekáte ovoce, které lítá proti vám, třeba melouny, ananasy, jablka – asi to znáte jako starou hru na mobilu, ale s brýlemi je stokrát lepší.“

Ne, nezná: „Bohužel nehraju žádné počítačové hry, opravdu spíš čtu... Z toho vašeho Prostějova je mimochodem taky básník Jiří Wolker.“

Hra Robertovi příliš nejde, obrna ho limituje. „Rozhýbej ty ruce,“ fandíme: „Mydli to zleva zprava, udělej salát!“

A Robert se snaží, občas nějaký ten meloun přepůlí.

Jestli má radost, nevím, to nepoznám. Ale naprosto vážně si myslím, že mu hra pomohla – přinejmenším si dobře zacvičil.

„No a kromě knih nebo zeměpisu,“ vrací se pak k přerušenému rozhovoru, „mám rád i další věci. Před pár dny se mi u nás v Janovicích třeba líbilo, že jsme si společně pouštěli zajímavý dokument o Dukovanech – ale nejradši sleduju sport a nikdy mi nesmí uniknout žádná olympiáda... Teď v Pekingu už bych úplně nesázel na Martinu Sáblíkovou, které je třicet čtyři let, to spíš věřím Markétě Davidové, které je čerstvých pětadvacet – díval jste se doufám v České televizi na listopadový vytrvalostní závod v Östersundu, který vyhrála?“

To jo, to jsem viděl, ale hned vzápětí se ztrácím: „No a hodně zajímavý je teď případ skeletonistky Anny Fernstädtové, která zjistila, že má cukrovku – o čemž jste asi taky četl.“

Přesvědčuju tedy Roberta, aby si zkusil ještě nějakou sportovní virtuální hru, ale do boxu se mu nechce, motokáry prý jsou moc rychlé, na lukostřelbu si nevěří: „Snad jedině fotbal.“

Jakmile nasadí brýle, stane se brankářem, na kterého budou létat přímé kopy i penalty. Tribuny jsou plné, nad nimi ohňostroj, pak hvizd rozhodčího – a gól. A druhý. A další...

Ale občas Roberta nějaký míč přece jen trefí, virtuální realita dovede být milosrdná.

Robert se tváří pořád stejně, zatímco my okolo po každém úspěšném zásahu jásáme, že chytá jak Petr Čech.

„Petr Čech je z Plzně, s fotbalem začínal v nedalekých Nezbavěticích.“

Dobře. A Pavel Nedvěd?

„Ze Skalné u Chebu. A Oldřich Vlach z Bezděkova u Klatov.“

Vůbec netuším, za koho hrál fotbal Vlach!

„Za nikoho, to je herec, určitě ho znáte z Vesničky mé střediskové. Zmínil jsem ho jen proto, že Bezděkov je sousední obec od Janovic, kde teď s mámou bydlíme.“

 

Pád z mrakodrapu

Po fotbale už má definitivně dost i Robert, což je škoda, protože jsem ho chtěl dostat na střechu mrakodrapu: „Tam by se mi hlava zatočila určitě.“

Nic se nedá dělat, pojedu tam sám, prosím o brýle.

Najednou jsem ve výtahu, zmáčknu tlačítko – trochu to v něm se mnou drncá, po dvaceti vteřinách se dveře otevírají.

Jsem na střeše.

Díky mnoha dětským návštěvám Macochy umím odhadnout výšku, silnice je zhruba sto padesát metrů pode mnou.

Hustý!

Samozřejmě si uvědomuju, že jde o hru, ale cítím regulérní závrať. Vykročím na úzké prkno, které už je přímo nad hlubinou. Oč pomalejší dělám krůčky, tím rychlejší mám tep.

Těsně kolem mě proletí zničehonic helikoptéra – kdyby teď někdo foukl nebo nedejbože pustil nějaký ventilátor, tak se zblázním.

Vím, že se mám na konci prkna otočit a po zádech spadnout na zem, protože tam je bazének s molitanem, ale vůbec se mi nechce – zároveň je to i těch nechutných sto padesát metrů.

Nakonec se přece jenom sesunu.

Potom je chvíli tma.

A světlo – ležím na chodníku u vstupu do mrakodrapu, těsně nade mnou poletuje motýl.

Natáhnu ruku, aby si na ni sedl, nechce se mu, zato zaslechnu smích paní Marie.

Brýle dolů, loučíme se.

Kamarád, který tuhle akci vymyslí, se ještě zeptá, jestli to mělo nějaký smysl.

Odpovím popravdě: sám bych svou babičku k návštěvě virtuální herny nepřemlouval, to ne. Ale málokterý den mě poslední dobou obohatil tolik jako dnešek.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama