Amerika teprve teď zjistila, že nejsme Rusové

Report

Walter je chlap jako hora, ale když mluví o tom, co se děje na Ukrajině, v jednu chvíli se skoro rozpláče. Walter se totiž jmenuje Volodymyr Ciszkewycz – a patří k ukrajinské menšině žijící ve státě Ohio v USA. Američtí Ukrajinci, jichž je asi milion, bojují během války s bezmocí a hněvem tím, že vybírají dolary na pomoc své vlasti. A také lobbují za Ukrajinu a řeší „trumpizaci“. Tedy proč je nepodporuje část republikánské strany, kterou tradičně hodně volili.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Ukrajinská vlajka a modro-žlutý nápis „prodej pirohů každý pátek“ napovídají, že jsem u cíle. Poslední zatáčka a ocitám se na jednom z míst, která ruskou válečnou agresi na Ukrajině prožívají z celé Ameriky nejintenzivněji.

„Už se ani nemůžu dívat na zprávy. Je to, jako by se historie vracela,“ říká mi Luba Holovatá. Má bílou halenku prošívanou ukrajinskými vzory. Z auta jsem vystoupil ve městě Parma na okraji Clevelandu v americkém státě Ohio, v areálu s malým parkem a nízkou cihlovou budovou. Patří Asociaci mládeže ukrajinských Američanů (UAYA), která právě pořádá komunitní večer s jídlem, pitím, hudbou a s jednou z mnoha dobročinných sbírek na pomoc staré vlasti.

„Začala jsem trpět nočními můrami. To se mi za celý život nestalo,“ vypráví mi další účastnice večera, dvaasedmdesátiletá žena oblečená pro změnu do černých šatů. Ukrajinské motivy na nich ale nechybějí. Jmenuje se Irena Stolarová, učí literaturu na nedaleké Clevelandské škole ukrajinských studií a vede zdejší odnož UAYA. Jde o součást Asociace pro osvobození Ukrajiny, jež vznikla před sto lety coby národní hnutí odporu proti bolševikům. Tady ve Spojených státech slouží ukrajinským Američanům k udržování tradic a komunitního života, podobně jako Čechům Sokol. Ovšem též původní myšlenka osvobození je živá. A to zvláště teď. Na svobodnou Ukrajinu se tu vybírá, pije i hoduje.

 

Vzít flintu a jet

Děti napekly cukrovinky včetně žluto-modrých ukrajinských srdcí. Za příspěvek 25 dolarů, který míří na zbraně a další pomoc přímo na Ukrajinu, dostane každý také hlavní večerní chod. „Klobása je slovinská,“ říká omluvně Jessica Melnyková-Delavecchiová k porci, která mi přistála na talíři. „Jinak je to ale tradiční ukrajinské jídlo,“ vysvětluje mi, když se za ní vydávám do kuchyně, kde vládne. „V troubě připravuju kyselé zelí, tam v hrnci se vaří domácí boršč a tady smažím pirohy,“ ukazuje na obří pánev.

Je vidět i cítit, že se nacházíme uprostřed „pirohové kapsy Ameriky“ – pásu táhnoucího se od New Yorku až k Chicagu. Na tomto území žije většina z milionu ukrajinských Američanů a každoročně se tu sní asi dvě třetiny americké produkce této východoevropské speciality.

V jídelně a na terase UAYA v Parmě si na ní v pátek navečer pochutnávají desítky rodin Američanů ukrajinského původu. Po jídle se děti rozprchnou do parku na houpačky a dospělí k venkovním stolům nebo za roh do klubové hospůdky. Právě tam se po šichtě v kuchyni přesouvá i Jessica a místo hrnců plní štamgastům skleničky šnapsem. Pije se i kyjevské pivo Obolon a debatuje se o Ukrajině.

„Kéž bych byl mnohem mladší, už bych byl coby dobrovolník na frontě,“ povídá Bohdan Samokyszyn, čtyřiasedmdesátiletý veterán americké námořní pěchoty. Narodil se ukrajinským rodičům po druhé světové válce v Německu. Podobný životní příběh tu od lidí jeho generace slyším mnohokrát. A každý z účastníků tohoto folklorního dobročinného setkání má na Ukrajině stále část rodiny.

„Pořád myslím jen na to, jak bych tam nejradši hned odjela, něco udělala. Ale jsem stará, měli by se mnou jen problémy. Už patřím do šrotu,“ loudí ze sebe kyselý úsměv Luba Holovatá. S pocitem bezmoci se snaží bojovat podobně jako všichni okolo. „Posílám peníze, snažím se Ukrajinu podpořit odsud. Je mi pak líp, ale pořád cítím, že nedělám dost. Že to není jako vzít flintu a bojovat. Ale to by nebylo praktické,“ trápí starší ženu, která na komunitní akci dorazila s dospělými vnoučaty.

Mnoho zdejších Ukrajinců prý během posledních osmi let válčení s Ruskem do země svých předků skutečně odešlo. Luba vypráví o svém bývalém knězi ze zdejšího ukrajinského řeckokatolického kostela, který se vrátil na Ukrajinu, aby sloužil jako vojenský kaplan. „Když Ukrajina v roce 1991 konečně získala nezávislost, prožívali jsme neskutečnou euforii. A pak zčistajasna přijde Putin, vezme si Krym i Donbas – a teď spustí tohle. Děsivé,“ říká žena, která se také narodila v uprchlickém táboře v Německu. Ukazuje na svou blůzu ve stylu ukrajinského kroje: „Oblékám si to na ukrajinské sešlosti skoro pokaždé. Není to jen folklorní záležitost, je to symbol svobody. Za sovětských dob bylo zakázané jakkoli vyjadřovat ukrajinské vlastenectví. Jakmile jsme získali nezávislost, všichni vytáhli kostýmy z truhel po babičkách.“

 

Krví vykoupená lekce

Luba má rodinu hlavně na západě Ukrajiny, v relativním bezpečí. „Zatím je naštěstí žádná ruská raketa netrefila. Muži odjeli na východ bojovat a ženy mají všechno, co potřebují,“ vypráví mi. Naopak Irena Stolarová o svých příbuzných z Kyjeva už dlouho neslyšela. Sama kdysi adoptovala dvě ukrajinské děti a teď řídí dobročinné aktivity UAYA tady v Parmě v Ohiu. „Vybrali jsme třeba na padesát letních uniforem pro ukrajinské vojáky.“

Irena zdůrazňuje, že ač její rodiče byli Ukrajinci a ona učí ukrajinskou literaturu, rusky prý nerozumí. Snaží se tím dokumentovat to, co běžní Američané až dosud často vůbec nevnímali – co je Ukrajina a že jde o svébytnou zemi s vlastní historií. „Putin se snaží smést Ukrajince z povrchu zemského. Rusko se o to různě pokouší už tři sta let. My bráníme, co je naše a na co máme svaté právo – žít svobodně, mluvit svým jazykem, pěstovat svou kulturu a nenechat si nic vnucovat. Američani tohle nejdřív nechápali. Nerozlišovali nás od Rusů,“ tvrdí ředitelka zdejší UAYA s tím, že v Parmě to bylo trochu lepší.

Ukrajinská komunita tu tvoří dvacetinu obyvatel, je soudržná, nepřehlédnutelná, a část města se dokonce oficiálně jmenuje Ukrajinská vesnice. Jinak je ale pravda, že americká média strávila několik prvních dní letošní ruské invaze vysvětlováním, kde leží Ukrajina a že je to země velikosti Texasu. Přitom se o této zemi hodně mluvilo minimálně od prvního impeachmentu Donalda Trumpa v roce 2019: důvodem snahy o jeho odvolání totiž tehdy bylo, že žádal ukrajinského prezidenta Zelenského o kompromitující informace na syna Joea Bidena a přitom zastavil dodávky zbraní Ukrajině.

I chabé obecné povědomí Američanů o tom, že Ukrajina nerovná se Rusko, považuje Irena Stolarová za důvod, proč tu na konci února nikdo včetně zpravodajských služeb nevěřil, že Ukrajinci Putinův útok odrazí a Kyjev do několika dní nepadne do ruských rukou.

Když se tu s ukrajinskými Američany bavím o tom, co podle nich změnilo situaci, nakonec se vždy dostaneme k postavě Volodymyra Zelenského. Každý hned vypálí slavnou repliku ukrajinského prezidenta: „Nepotřebuju odvoz, ale munici!“ Jeho odpověď na americkou nabídku evakuace během prvních dnů obléhání Kyjeva se i tady ve Spojených státech okamžitě stala legendou.

„Projevil statečnost i to, že věří v Ukrajinu jako koncept. Neutekl, byť není etnickým Ukrajincem. Ukázal tím, že rozumí podstatě Ukrajiny coby státu složeného z lidí více národností a vyznání, kteří jsou schopní tolerantního soužití. Mrzí mě ale, že bylo zapotřebí války, aby to lidem tady v Americe otevřelo oči,“ říká mi mezi sousty ukrajinského cukroví Peter Fedynsky a jako důkaz přidává zkušenost z doby před anexí Krymu, kdy byl moskevským korespondentem Hlasu Ameriky: „Tehdy v Rusku sloužili někteří američtí diplomati, kteří o Ukrajině nic nevěděli. Připadalo mi to neuvěřitelné, ale bylo to tak.“

Současná silná podpora Ukrajiny ve světě ho hřeje u srdce a z americké perspektivy ji považuje za pozoruhodný obrat. „Tady ve Spojených státech jsem vždycky o Ukrajině slýchal, že to je Rusko. Američani si mysleli, že Ukrajina je něco jako Kalifornie v rámci USA – prostě součást. Nechápali, že jsme samostatná země se samostatným jazykem a historií,“ říká další ze zdejších Američanů narozených ukrajinským rodičům po druhé světové válce.

 

Pálení sovětské vlajky

Válku ve vlasti svých předků prožívají silně také příslušníci mladší generace. I proto, že zdejší ukrajinská komunita svou kulturu aktivně pěstuje. „Ukrajinština byla u nás doma první jazyk, chodila jsem do ukrajinské školy,“ říká dobrovolná kuchařka a barmanka Jessica. „A když moji američtí kamarádi vidí, jak mi u domu vlaje naše modro-žlutá vlajka, ptají se, jak mohou darovat peníze, s čím mohou pomoct, do kterého kostela zajít. Cítím od nich velkou štědrost a podporu.“

Když se v baru začnu zajímat o fotbalové šály klubů z Doněcku či Lvova a podepsaný dres Dynama Kyjev, který tu visí, s gustem se mě ujímá Walter. Přízvukem i vzezřením byste hádali klasického Američana ze Středozápadu – a měli byste pravdu, narodil se v Clevelandu. Ale stačí několik vět a odhalí se jeho ukrajinské srdce. „Já se jmenuju Volodymyr Ciszkewycz, ale pro Američany jsem to radši upravil na Walter. Doma jsme mluvili dlouho jen ukrajinsky, až autoškola donutila moji mámu učit se anglicky. Taky jsem chodil do ukrajinské školy, ale na střední to začalo být s identitou těžší – tam mě Američani pořád označovali za Rusa. Až když jsem jim začal říkat, že jsou totéž, co Kanaďani, začali se čepýřit a chápat ten rozdíl.“

Walter je chlap jako hora, ale když mluví o tom, co se teď na Ukrajině děje, začne se v jednu chvíli zalykat a na chvíli se odmlčí, aby zadržel pláč. „Pořád nemůžu uvěřit, že je někdo takového zvěrstva schopný. Dřív jsme chtěli pálit sovětskou vlajku. A Rusko se od té doby nezměnilo,“ ulevuje si. Popisuje, proč se tady na americkém Středozápadě cítí být hlavně Ukrajincem: „Vyrůstal jsem s ukrajinskými kamarády. Hráli jsme společně fotbal. Ten evropský samozřejmě, tady ten jejich je hrozná nuda. Chodili jsme do folklorního kroužku tančit ukrajinské tance,“ vzpomíná.

S ukrajinskými Američany se tady v Parmě prý vídá skoro denně, víc než s přáteli z řad ostatních Američanů. „Když přijdeš do ukrajinského domova, hned tě chtějí nakrmit, nalijí ti velkou štamprli pálenky a ty nemůžeš odmítnout,“ směje se Walter, když pivem zapíjíme pirohy se zelím a klobásou. Kolem zní samé slovanské konverzace a já si místo jako na americkém Středozápadě připadám spíš jako doma. Krátce po soumraku zanechávám družné hospodské veselí za sebou a do tmy za mnou ještě vybíhá paní, která mě nepustí bez výslužky ukrajinského cukroví.

 

Ukrajinský Masaryk

Ráno je zamračené, vlny Erijského jezera – jednoho z pěti Velkých jezer USA – splývají na horizontu s šedivým nebem; panorama Clevelandu s několika mrakodrapy do tohoto pošmourného obrazu barevně docela zapadá. Kousek od centra už začíná nízká zástavba a v ní najdeme vilu s modro-žlutou vlajkou a nápisem „Stůj za Ukrajinou“. Ukrajinské muzeum a archiv má ještě druhou budovu, kde mě vítá ředitel Andy Fedynsky, obklopený výstavou fotografií ženských průvodčích zachycených na ukrajinských nádražích. Vede mě dolů do archivu a hrdě mi ukazuje sto tři let starou publikaci Upřímné slovo o stycích česko-ukrajinských. To jsou drobné radosti v těžké době, kdy se Fedynsky intenzivně vrací do časů svého působení ve Washingtonu.

Směje se, když ho přirovnávám k Masarykovi, který cestami po Americe – i právě tady v Clevelandu – lobboval za vznik československého státu. Andrew lobbuje za zachování svobodné Ukrajiny. „Zrovna jsem měl schůzku s Timem Ryanem, kandidátem demokratů pro volby do amerického Senátu. Ten Ukrajinu podporuje a strávil s námi dvě hodiny,“ říká. Boj o uvolněné ohijské křeslo může být v podzimních volbách jedním z těch, v nichž bude otázka Ukrajiny hodně na očích. Mnoho amerických Ukrajinců v Ohiu od dob reaganovského boje se SSSR volí republikány, tak jako třeba Luba Holovatá, kterou jsem o den dříve potkal v halence s ukrajinskými motivy. Teď republikánskou nominaci získal – Donaldem Trumpem podporovaný – JD Vance, který americké angažmá ve prospěch Ukrajiny odmítá. „Říkal ty věci o Ukrajině, ještě to musíme doma prozkoumat. Je těžké se v tom vyznat,“ myslí si Luba.

„Máme tu kandidáta, který je proti Ukrajině! Nevím, kde se to bere. Republikáni byli tradičně proti komunismu. Putin vzešel z KGB a historie ho podle mě vyhodnotí jako horšího, než byli Stalin, Hitler nebo Lenin. A to si pište, že budu volit podle toho, co říkají o Ukrajině!“ vzpomínám na akci UAYA a politickou část debaty s ředitelkou organizace Irenou Stolarovou.

Amerických Ukrajinců žijí v Ohiu vyšší desetitisíce, a mohou se tak stát důležitým volebním blokem. Andy Fedynsky to ví, a byť sám je demokrat, intenzivně jednal o podpoře ukrajinských zájmů i s republikány. „Ale z těch nás otevřeně podpořil a se zdejší ukrajinskou komunitou se setkal jen Matt Dolan.“ Ten v květnových primárkách neuspěl, takže pro Andyho Fedynského bude podzimní senátní volba jednoduchá.

„Vance řekl, že ho Ukrajina nezajímá a že pro něj není důležitá,“ připomíná lídr ukrajinské komunity v Clevelandu slova republikána, který se z někdejšího Trumpova kritika přerodil v jeho věrného příznivce. Fedynsky doufá, že i mezi republikány v Kongresu přetrvá podpora pomoci Ukrajině coby převažující zájem v zahraniční politice.

„Ukrajina jako země čelí existenční hrozbě. My jako američtí Ukrajinci chceme vidět mír, spravedlnost a zachování svobody i nezávislosti. Na podzim při volbách to pro nás bude hlavní téma, nejen tady v Ohiu,“ tvrdí ředitel Ukrajinského muzea v Clevelandu.

 

Autor je stálým zpravodajem Českého rozhlasu v USA.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement