Hlas ze San Piega

Ladička

02 / 06 / 2019

Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Ladička je v mém světě důležitá věc. Používám takovou malou, kterou přicvaknu na konec kytary, abych ji během koncertu mohl doladit na základě vibrací javorovýho dřeva. Malá ladička má dvě nevýhody. Ta menší potíž je, že se někdy vybije baterka, ta větší, že ji dost často vzhledem k její velikosti, a hlavně kvůli vlastní roztržitosti ztratím. Pořád kupuju nové a v hudebninách se mi smějou. 

Jedna mi vydržela abnormálně dlouho a přežila neuvěřitelné věci. Proto si zaslouží, abych jí vzdal hold. 

Poprvé se ztratila tak, že mi vypadla dírou ve futrálu od kytary, lítala po podlaze v dodávce a zapadla do nejskrytějšího koutu našeho vozu. Po pár týdnech jsem ji našel při úklidu zapatlanou od kapelního humusu. Pak jsem ji několikrát zapomněl na pódiu, ale vždycky se našel někdo, kdo mi ji vrátil. Jednou zvukař, jindy člen kapely, co hrála po nás, nebo dokonce pořadatel, který mi ji poslal poštou.

Vrchol všeho přišel ve studiu Benas, kam jezdíme s kapelou na soustředění. Kolem studia se rozkládají pole a na jednom poli jsem ji ztratil. Proč na poli? Točili jsme tam klip s Jirkou Mádlem a dětma z dětskýho centra Arpida. Jirka dělal, že hraje na klacek, a já jsem dělal, že hraju na kytaru s ladičkou. Až doma jsem zjistil, že ladičku nemám.

Po měsíci přijedu do studia a jeho majitel Míla mi podává moji ladičku. „Žena orala na poli s traktorem, přejela ji, ale všimla si toho, tak se vrátila a zjistila, že je celá a funguje, tady ji máš.“

V tu chvíli jsem věděl, že je to magickej předmět. Hlídal jsem ji mnohem víc. Ale neuhlídal.

Jednou jsem tu ladičku přendal na akustickou kytaru (protože tu z akustiky jsem ztratil, hehe). Akustiku jsem postavil na pódiu zcela výjimečně do stojánku vedle plachty. A přišlo to. Zvedl se vítr, kterej zvedl plachtu, ta porazila kytaru, uvolněná ladička se skutálela z pódia a rozbila se na pět kousků. Čtyři jsem našel hned a pátej úplnou náhodou po koncertě, když už jsem to skoro vzdal.

Doma jsem si řekl, že to nevzdám, a slepil jsem nalezené kousky vteřiňákem. Stal se zázrak. Ladička se rozsvítila. Byl to ale jen malej zázrak, protože ladička sice svítila, ale neladila. 

A tak jsem vlastně dostal radu. Znamení.

Byla to poslední a největší služba téhle výjimečné ladičky. Uvědomil jsem si, že nejhorší pro kapelu je, když je slepená, problikává, neladí a nikdo ji nehledá.

Tu ladičku jsem si nechal doma v šuplíku. Občas na ni kouknu a snad už ji neztratím.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat