Mou láskou je Itálie, mou milenkou je víno

Lidé

Narodil se v Dánsku, žije v Praze a dodává italské víno špičkovým českým restauracím. Flemming Laugesen platí za uznávaného znalce, který vozí velice speciální lahve. Je skromný, ale striktní: to skutečné, „emotivní“ víno vyrábějí podle něj jen malí vinaři spjatí s půdou. Řídí firmu Via del Vino, která má obchod v pasáži v Dlouhé ulici v centru Prahy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Krásné fotky hroznů se střídají s černobílými snímky vousatého vinaře v tvídovém saku, jenž před zámečkem třímá číši s vínem. Do známého velkého vinařství, které se těmi fotografiemi prezentuje, tak jedete vysloveně natěšení. Přivítá vás hezká slečna, která ukáže podnik a nabídne víno. Jen po tom dobrém muži v saku nikde ani stopa.

Onen podnik totiž ve skutečnosti žádného vousatého vinaře nemá, patří jakési finanční společnosti a zástupci majitelů tam jezdí jen jednou za čas. Ovšem samozřejmě mají skvělý marketing, protože si jej mohou dovolit. 

„Jsou to příběhy vymyšlené pro masový trh,“ popisuje prostřednictvím tohoto obrazu svůj náhled na vinařský velkoprůmysl dovozce vína a expert Flemming Laugesen. 

Narodil se v dánské Kodani a žije v Praze; známý italský šéfkuchař-podnikatel Riccardo Lucque o něm říká, že rozumí italskému vínu více než on sám. „Riccardo je velmi velkorysý,“ komentuje to devětačtyřicetiletý Flemming Laugesen. Svou výbornou češtinu občas proloží slovem z jiných jazyků – mluví též italsky, anglicky, německy, francouzsky (a samozřejmě dánsky). 

S Lucquem a jeho dlouholetým obchodním partnerem Ondřejem Rákosníkem vlastní firmu, která dováží víno do mnoha českých restaurací (a rozšiřuje se na Slovensko), stará se o řadu privátních klientů, pořádá degustace a má obchod v centru Prahy. Specializuje se na italské víno – s jedinou výjimkou, kterou jsou ryzlinky z Německa, z údolí Mosely. 

Náklonnost k Itálii je ostatně jedním z velmi viditelných rysů Dána Laugesena. Jde o vztah racionální a srdeční zároveň. „Dnes vím, že v Itálii umřu. Itálie je nejkrásnější země na světě z těch, které znám,“ říká. Neohrnuje nos nad jinými vinařskými zeměmi, z jeho pohledu je však nejlepší znát co nejvíce do hloubky jedinou oblast. Navíc s Itálií se potkal už před mnoha lety, dávno předtím, než se seznámil s Italem Lucquem. 

Dalším Flemmingovým rysem je, že má vyhraněný názor na víno, respektive gastronomii. Spoustu toho, co se prodává jako víno, označuje za pouhý alkoholický vinný nápoj. Skutečné, jak sám říká, „emotivní víno“ dodávají malí, „osvícení“ vinaři, obvykle rodinné firmy produkující jen menší množství lahví ročně. Jsou to lidé spjatí s půdou, nepomáhají si chemií, jsou „skromní a pracovití“. A také rádi pijí víno a vyznají se v něm – na rozdíl od slavných majitelů vinic, s nimiž seděl u stolu a kteří často nepoznají vlastní produkt.

 

Praha, 70. léta

Itálie i Česko se s životní dráhou Dána Flemminga Laugesena propletly, už když byl malý. „Osud,“ říká on sám. 

 

Shodou okolností se narodil 17. listopadu. V roce 1989, týž den, kdy v Praze komunistická policie násilně rozehnala studentskou demonstraci, slavil své dvacáté narozeniny (i když pád místního režimu prý tehdy jako „mladé ucho“ moc nevnímal). 

Československo ovšem navštívil mnohem dříve, už v době, kdy lidí ze Západu jezdilo za železnou oponu jen málo. „Měl jsem dvě maminky, které byly velké cestovatelky,“ vypráví. 

Jeho dánská „biologická maminka“ byla diplomatkou OSN a s druhou, americkou mámou (která pracovala pro různé organizace OSN) žila v sedmdesátých letech ve Vídni. Do Československa to nebylo daleko, takže Prahu navštívili všichni vícekrát. On si dnes matně vybavuje, že město tehdy bylo šedivější, jenže maminky ho milovaly.

Také první kontakt s Itálií spadá do doby Flemmingova dětství. Z Vídně cestovali dvě ženy a jejich syn malým 

fiátkem i do Benátek. A k labužnictví se prý podle rodinného vyprávění dostal ještě dříve; on si ten moment nepamatuje, ale později mu o něm vyprávěla dánská maminka, velká milovnice dobrého jídla a pití, příznivkyně ekologie a biopotravin a také velmi dobrá kuchařka. Malý Flemming prý měl v restauraci dětskou porci řízků a hranolků, zatímco ona si dávala šneky a žabí stehýnka. Chlapec chtěl ochutnat, dostal tedy sousto – a doba dětských řízků pro něj skončila, od té doby už požadoval stejné jídlo.

Cestování kvůli diplomatické službě při OSN pokračovalo. Dalším bodem ve Flemmingově dětství byl pobyt v africké Keni, kde – s nadsázkou řečeno – poprvé podnikal se zemědělskými produkty. Dánská maminka totiž znala příběh dánské spisovatelky Karen Blixenové, která v Keni žila a měla farmu (podle její knihy vznikl slavný hollywoodský trhák Vzpomínky na Afriku s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem). A ujal se nápad, že i oni si založí malou farmu; byly v ní kozy, kachny, husy a asi dvacítka slepic, o které se staral právě malý Flemming – a jejichž vajíčka prodával. Občas se u nich konaly večírky. „A když už hosté měli třetí drink, byli schopni koupit cokoli… Bylo to moje první drobné podnikání,“ usmívá se Flemming.

Vídeň a Afrika ovšem nebyly zdaleka jedinými místy, kde mladý Dán pobýval, následovaly také New York a Paříž; právě z dětství pochází znalost většiny cizích jazyků. Proto také na vysoké škole, tentokrát už zpátky v Dánsku, nejprve studoval lingvistiku. Kromě toho přišly kontakty s italštinou, jedna z maminek žila a pracovala začátkem devadesátých let rovněž v Římě a on provozoval sport, jak rychle se tam dostane z Kodaně stopem. „Můj rekord byl asi šestnáct hodin.“

Brzy zjistil, že překladatelem být nechce, začal tedy studovat sociální vědy, současně ale taky vyslyšel kamarádův návrh a odjel na půl roku do Brazílie. Po návratu už prý pocítil rodinný tlak, aby konečně něco dostudoval, získal tedy titul bakaláře v oborech ekonomie a jazyky. Když pak přemýšlel, co dál, zjistil, že by mohl jet na výměnný studijní pobyt do města, v němž se kdysi ocitl jako dítě. V Praze, na Vysoké škole ekonomické, měli program pro cizince nazvaný Středoevropská studia. 

Odjel tedy do Česka a hned druhý den svého pražského pobytu – v lednu 1995 – se seznámil s českou dívkou, kterou si nedlouho poté vzal. A také začal mluvit česky. „Čeština je asi nejtěžší jazyk, který jsem se naučil – v dospělosti to jde přece jen o něco hůř.“

 

Doba nezralosti

Flemmingovo podnikání s vínem ovšem nezačalo v Praze, ale v Kodani, kam i s manželkou na nějakou dobu odjel. Původně rozjel obchod s biohovězím, postupně se však začal věnovat právě italskému vínu. A s ním to zkusil také v Česku – poté, co se v roce 1999 na naléhání české manželky znovu přesunul do Prahy.

První léta živnostníka v oboru víno ovšem nebyla přehlídkou úspěchů. S využitím peněz, které si přivezl z Dánska, se na pražských Vinohradech pokusil otevřít enotéku, restauraci s vínem, ale šlo o příliš smělé a nákladné plány. 

Coby znalec a dovozce italského vína tedy pracoval pro restaurace a hotely, v roce 2008 otevřel s americkým obchodním partnerem vinný sklep Bona Terra, jenže ani to nevyšlo. Souvisel neúspěch s finanční krizí, jež tehdy přišla? „Ne, já prostě tehdy ještě nebyl podnikatelsky zralý,“ říká Flemming Laugesen sebekriticky.

V té době už se pravidelně stýkal se známou postavou pražské gastronomie, italským šéfkuchařem Riccardem Lucquem. Nejprve mu dodával víno, posléze se spřátelili. Rádi zkoušeli nové restaurace a jednou se Lucque svého dánského spolustolovníka zeptal, jak mu jde podnikání. Odpověď zněla, že nic moc. A tak se začala rodit myšlenka na společný projekt. 

V roce 2010 se stali Riccardo Lucque a jeho kolega Ondřej Rákosník, spoluzakladatel restaurace La Finestra in Cucina na pražském Starém Městě, Flemmingovými obchodními partnery ve společnosti  Via del Vino. „A tenhle moment otočil moji finanční a podnikatelskou existenci. Konečně jsem měl po boku lidi z oboru.“ Flemming Laugesen v této souvislosti varuje před projekty bohatých lidí, kteří nepodnikají v gastronomii – například s nadšením cestují po vinicích, pak si koupí svou vlastní, ale ve skutečnosti tomu nerozumějí. 

 

Je přísný

Pokud by se snad z předchozího popisu zdálo, že přelom milénia znamenal pro Laugesena promarněnou dobu, není to pravda. Už od druhé půlky devadesátých let se intenzivně věnoval „samostudiu“: jezdil pravidelně do italských vinařství a někdy tam i pracoval. Z jeho známých vinařů a dodavatelů se postupně stali přátelé, s nimiž, jak říká, nepotřebuje uzavírat složité smlouvy, protože jejich vztah stojí na důvěře. „Měl jsem možnost poznávat opravdové zemědělce, kteří milují práci, kterou dělají, a jsou na to pyšní.“

Naopak zemědělskou velkovýrobu Flemming Laugesen v lásce nemá. Popisuje, jak v Itálii až téměř do osmdesátých let minulého století fungoval systém zvaný mezzadria; jakýsi pozůstatek feudalismu, kdy drobní farmáři měli pronajatou půdu od velkých vlastníků a část nájemného spláceli v naturáliích, třeba v hroznech. 

Vztah ke krajině, ke konečnému produktu, se tak vytrácel. „Půda se vyčerpá, lidé musejí dělat kompromisy, pěstují monokultury,“ upřesňuje dánský znalec. Ve vinařství se možná situace v Itálii trochu zlepšila, jako v jednom z mála zemědělských oborů může být i toto malopodnikání ekonomicky relativně soběstačné: víno je „trendy a sexy“ a banky na něj půjčují. Jinak se ale na Apeninském poloostrově v mnoha ohledech praktikuje velkovýroba.

Flemming rovněž upozorňuje, že vinaři, zvláště ti větší, si rádi pomáhají chemií. A upřesňuje, že jde o jedinou potravinu, u níž podle regulí Evropské unie nemusí být uvedeno, co všechno obsahuje (s výjimkou siřičitanů coby konzervantů). Přitom prý existuje 65 různých přísad, které se do vína mohou přidávat (v procesu výroby ve vinařském průmyslu je dokonce povoleno ještě více látek), což se spotřebitel nemá moc šanci dozvědět, zákon to výrobci neukládá napsat na etiketu.

Nejsou jeho názory až moc přísné? Flemming Laugesen se začne smát. „S věkem se mírním, co se týká nutnosti hodně provokovat. Zjistil jsem totiž, že agresivní misionářství pomáhá změnit svět méně, než když se to dělá jemněji.“ 

Podobně vyhraněné názory má nicméně i na další produkty, v jejichž případě platí za odborníka a které (s výjimkou čokolády) souvisejí s italskou gastronomií; olivy, lanýže nebo foie gras – tučná husí či kachní játra, při jejichž „velkovýrobě“ se ptákům do krku cpe krmení a omezují se v pohybu. „Foie gras nabízí skvělé přirovnání k tématům, o nichž jsme mluvili,“ říká. „I u maminky, která je věřící ekoložka se vším všudy, jíme fois gras. Husy při jeho výrobě ale nejsou týrány, takže výsledný produkt je menší, pochopitelně dražší – a taky chutnější a prostě lepší.“

 

Trocha vína pro děti

Loni strávil Flemming v Itálii více než tři měsíce. Jeho cesty po vinařství ovšem nejsou žádné prázdniny. Vstává se brzy, spát se chodí pozdě. 

Zápal pro vinařství výrazně zasáhl i jeho soukromý život. „Je těžké ho spojit s rodinou, není to práce, kdy skončíte v pět odpoledne,“ říká. Manželky měl dvě, s oběma se už rozvedl, byť s oběma zůstal v dobrém vztahu. „Nejezdím do Itálie za milenkami, ale za jedinou milenkou – za vínem,“ směje se.

Své tři děti se Flemming snaží vést k dobrému jídlu a pití. 

Před pár lety předestřel v jednom rozhovoru teorii, že když dá dětem ochutnat dobré víno, samozřejmě v malinkých dávkách, nebudou do sebe v pozdějším věku lít levný alkohol. Zajímá mě, jak to dopadlo. Dcera, které bude brzy dvaadvacet, sice měla divoká léta, ale nyní už pije „vytříbenější nápoje“. Devatenáctiletý syn „nedobré věci“ určitě nepozře, teď před nástupem na vysokou školu pracuje jako číšník ve vyhlášené restauraci Eska v pražském Karlíně. 

Nejmladší dceři je deset, s ní je to prý složitější, pokud jde o jídlo: „Je vegetariánka, tvrdohlavý Viking, vybíravá, a mně to každý den u stolu trhá srdce. Ale třeba cesty do Itálie má ráda.“ Se všemi třemi dětmi podnikl Flemming letos v lednu zajímavou cestu – navštívili významného italského experta na čokoládu Claudia Coralla, který žije v Africe.

 

Už zase piju víno

Flemming Laugesen před pár lety svým nekompromisním stylem vysvětloval, že expert na víno vlastně může pít jen málo vína, což mne udivilo. „Stále to platí?“ zní proto moje otázka. „Už zase ne,“ usmívá se. „Můžu teď více relaxovat,“ říká. S blížící se padesátkou, kterou na podzim oslaví, si prý prostě chce více užívat.

Potěšující zprávou je, že i při jeho přísném přístupu už docela obstojí aktuální stav místní nabídky jídla a pití, restaurací a pohostinství: „Česká gastronomie se obrovským způsobem změnila a za poslední dva roky to ještě akcelerovalo. Což je pro mne z pracovního hlediska úžasné a přináší mi to i osobní radost.“

 

 

Suchý Pinot Grigio 

Češi by prý neměli mít předsudky, že Itálie produkuje jen kvalitní červená vína.

Je lehké, suché (a bílé), testoval jsem ho na dvou skupinách vcelku poučených konzumentů a v obou případech se setkalo se značným úspěchem: víno Pinot Grigio, ročník 2017 z vinařství Hartmann Donna z nejsevernější italské provincie Trentino Alto-Adige. 

Pořídil jsem ho v pražské Pasáži Dlouhá, v krámku Via del Vino. Firmu řídí Flemming Laugesen, podle něhož mají Češi ohledně bílých italských vín předsudky. „Itálie má dvacet klimatických typů, od jihomoravského po africký. Také má asi dva tisíce místních odrůd vína a půlku z původního genofondu tvoří bílé.“

Zmíněná lahev stojí 485 Kč, v onom obchodě jsou k dostání samozřejmě i dražší vína. Flemming Laugesen ovšem říká, že dobrá lahev se dá pořídit i pod deset eur. Připomíná jen: „Nemůžete pak ale očekávat, že bude určena k archivaci.“

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement