Každý týden nová vrstva. Život na ostrově z rákosí

Report

Na jednom plovoucím ostrově je fotbalové hřiště, na jiném zase kostel, ale nejvíc z několika desítek ostrovů z rákosí, hlíny a kořenů jich ovšem připadá na domácnosti. Kmen Uru z jezera Titicaca, ležícího skoro čtyři tisíce metrů nad mořem, žije stylem, ve kterém se mísí tradice s moderní dobou. Část rodin ubytovává turisty. Služba Airbnb je pro ně lepší než průvodci cestovních kanceláří – tedy aspoň podle některých členů kmene.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tvář ošlehaná sluncem, černé vlasy, černé oči, široký úsměv, kolíbavá chůze, bosé nohy a silné ruce – tak vypadá Felix. Většinou nosí plátěnou košili a kalhoty, jen do města si obléká triko a džíny. Felix je jedním ze zhruba dvou a půl tisíce příslušníků kmene Uru, kteří musejí neustále stavět bydlení, jinak se jim rozpadne a potopí. Domovem Uruů jsou totiž ostrovy, které si sami vyrobili a které plují na jezeře Titicaca, nejvýše položené velké vodní nádrži světa, ležící na hranici jihoamerických států Peru a Bolívie.

Felix vystudoval cestovní ruch na univerzitě v nedalekém městě Puno. Turisté zajišťují jeho rodině příjem, v čemž – jak říká – zásadně pomáhá Airbnb. Přestože levné krátkodobé pronájmy, které tato internetová služba zprostředkovává, bývají ve městech jako Benátky nebo Barcelona považovány za jednu z příčin nesnesitelně masového turistického ruchu, pro Felixe na jezeře Titicaca je to jinak. „Dřív jsme využívali jeden z nejznámějších rezervačních systémů a měli jsme tak dvě návštěvy měsíčně. Od té doby, co jsme začali používat Airbnb, jsou to tak dvě týdně. Za dva roky jsme vyřídili víc než čtyři sta rezervací. Dozvěděli jsme se o portále náhodou od jednoho turisty, který mi pomohl založit účet a ovládat ho. Finanční přínos je pro moji rodinu obrovský,“ říká Felix.

Že by příval turistů na jeho ostrov v důsledku používání Airbnb zničil prastarou kulturu, se nebojí. Naopak tvrdí, že právě tímto způsobem chce bojovat s oficiálními průvodci cestovních kanceláří, kteří si podle něj berou velké provize, když přivádějí na plovoucí ostrovy návštěvníky. Felixe v jeho boji s průvodci podporuje i manželka Milagros. Mladá, usměvavá Urijka má na sobě typické dámské oblečení, dnes je to zrovna bílá vyšívaná halenka, překrytá výrazně zeleným kabátkem s vínovými výšivkami na dlouhých rukávech, a oranžová sukně, která jí před sluncem chrání celé nohy. Hlavu zdobí pletený barevný čepec s dlouhou špičkou zakrývající z velké části vlasy.

 

 

Milagros vypráví, že dříve, když vyrobila lodičku z rákosu jako suvenýr, dostávala za ni sice stejně jako teď třicet solů, tedy v přepočtu zhruba sto sedmdesát korun. Jenže turisté platili skoro dvojnásobek průvodcům – a ti si rozdíl nechávali v kapse.

Oproti zájezdům organizovaným cestovními kancelářemi navíc turisté využívající Airbnb stráví na plovoucích ostrovech delší dobu. Zatímco cestovky je obvykle jen vysadí na ostrově, nechají je rychle nakoupit předražené suvenýry z rákosu, navléknou je do místních barevných krojů, nechají udělat pár fotek – a pak je zase hned odvezou zpátky lodí do města. Když ale příjezd organizuje Felix přímo přes Airbnb, zůstávají turisté minimálně jednu noc, jiní třeba týden a seznamují se s místní kulturou.

 

Jedna vrstva týdně

Felix svůj ostrov, který je jeho domovem, původně pojmenoval Ostrov slunce a měsíce – později název upravil a odkazuje v něm k národu Uru. Spolu s ním tam žije již zmíněná manželka Milagros, malý syn Axel, který ani na chvíli nezavře pusu, rodiče Juan del Puerto a Marta a Felixovy další dvě sestry – Edith a Noell. Felixova rodina mluví doma ajmarsky, což je řeč kmenů z And, ovládá i kečuánštinu, nejrozšířenější indiánský jazyk v Americe, a španělštinu.

Felixův plovoucí ostrov je hrubým odhadem dlouhý dvacet metrů a široký deset metrů; a neustále ho musí dostavovat. Základ tvoří husté kořeny smíchané s hlínou. Z této směsi vyrobí Uros tvrdé bloky, které důmyslně přivážou k sobě. Na tento plovoucí základ navrství postupně rákosí nazývané totora. Nejdřív jednu vrstvu, za další týden další, až rákosový ostrov dosáhne patřičné výšky a je poměrně stabilní. Felixova rodina každý týden přidává jednu vrstvu, protože spodní mezitím uhnívá a rozpadá se.

Právě to, jak je vůbec možné žít na plovoucích ostrovech, se Felix snaží vysvětlit návštěvníkům. Posadí je do křesel z rákosí a ve zmenšeném měřítku jim ukazuje, jak se dělá ostrov, a u toho vypráví o minulosti. Dřív prý místní bydleli na lodích z rákosí totora, později na ostrovech stavěli kulaté chýše, teď už mají domky obdélníkový tvar, střechu i dveře. Vše samozřejmě z rákosu.

Na plovoucím ostrově dnes už funguje elektřina, kterou vyrábějí solární panely. Právě ty Uruům změnily tradiční způsob života. Věnoval jim je už v devadesátých letech tehdejší peruánský prezident Alberto Fujimori, mezi mnoha obyvateli stále populární politik, který byl ovšem shledán vinným z korupce a násilností a skončil ve vězení.

Díky využití solární energie tak dnes na ostrovech nechybí ani internetové připojení. Felixova wi-fi ovšem není určena turistům. Internet rodina využívá jen pro sebe, aby věděla, kolik přijede hostů a kdy je potřeba je ve městě vyzvednout.

 

Požár nehrozí

Na Felixově ostrově je několik malých rákosových budov, z nichž má každá svou specifickou funkci – Uros přitom jednotlivým přístřeším říkají místnosti. Nás ubytovali v té nejluxusnější. Jako jediní máme klasickou postel, místo peřiny tu je ale ručně šitá deka. Na zdech se rozpínají bohatě zdobené výšivky, které vytvořila Milagros. Vyobrazují andské náboženství. „To je mamakoča, pačamama, pačapapa,“ vysvětluje nám hostitelka. A postupně prstem přejíždí z pumy na hada a poté na kondora. Každé z těchto zvířat představuje část života. Přítomnost, minulost a budoucnost.

Zatímco my máme pro sebe místnost o velikosti zhruba dvanáct metrů čtverečních, tedy největší na ostrově, Felixova rodina se přes den tísní v jednom přístřeší. Dominantou pokojíku je na zemi položená matrace z totory, na ní a kolem ní ležérně posedávají ostatní členové rodiny. V jednom koutě mají naskládané oblečení, v druhém ale vidím klasickou zásuvku na elektřinu.

Při vaření Uros používají oheň. Hostitelka Milagros sedí u přípravy jídel na zemi. Před chvílí dostala od Felixe s Axelem pár pstruhů, které přivezli z místní rybárny. Omývá je v lavoru a očišťuje ostrou čepelí nože. O chvíli později už je dává na rošt.

Milagros nás ubezpečuje, že požár nehrozí. Dává si pozor, v okolí je navíc pouze mokrá totora. Vypráví, že ráda při vaření využívá quinou – což je typická jihoamerická obilnina. Připravuje z ní placky, chleba, kaše, přidává ji do zeleninových polévek a zároveň ji využívá jako jednu z hlavních příloh. Uruové také žvýkají kořeny totory, které obsahují jod. Jediné maso, které se na ostrovech vyskytuje, jsou ryby nebo ulovení ptáci.

 

Komunita Uros

Přes den je na jezeře Titicaca slunečno a může být docela teplo, fouká ovšem často vítr. Felix vypráví, že slunce prosvitne každý den i v období dešťů. V chladných měsících v noci ale klesá teplota pod nulu.

Večer se rozhostí ticho a klid. V půl desáté večer už je tma, na obloze jsou vidět hvězdy a v dáli svítí rozzářené Puno, obývané více než sto tisíci obyvateli…

Ostrovy přitom nejsou postavené na jezeře náhodně. Každá rodina má své místo v komunitě, poloha ostrovů souvisí podle Felixe s dávnou minulostí a tradicí. Kromě rodinných ostrovů existují ale i ty, které slouží všem obyvatelům.

Felix nám při projížďce vypráví: „Uros mají vlastní školku, školu, dva kostely i malé zdravotní středisko. Do něj z Puna jezdí ve všední den doktor s dvěma zdravotními sestrami.“ Dvakrát denně je také možné spatřit připlouvat pojízdný obchod – loď naplněnou zbožím a potravinami, které na jezeře není možné vyrobit nebo vypěstovat. Funguje tady ale směnný obchod, Uros mění pravidelně ryby, které tu chovají ve velkém, za brambory a quinou.

Při vyjížďce po komunitě nás Felix bere na totoru a ukazuje nám, jak se rákosí řeže. Je to poměrně náročné. Po cestě potkáváme loď, která je jím zcela naplněná, naložit ji prý trvalo dva dny.

Cestou zahlédnu dokonce plovoucí fotbalové hřiště. Když se pak zeptám Felixe, jak se hraje na jezeře fotbal, odpoví, že „normálně“. „Hráči kopou do míče, a když přestřelí branku nebo špatně přihrají spoluhráči, míč spadne do vody. Hra se přeruší, někdo pro něj skočí, vyloví ho a hraje se dál,“ směje se. Místo buenos días (španělsky „dobrý den“) Felix zdraví ostatní Uruy ajmarsky „kamisaraki“.

Vypráví nám také, že na ostrovech nefunguje policie ani advokáti. Když se sousedi pohádají a nechtějí už vedle sebe žít, zvednou prý kůly a s celým ostrovem plují jinam. Pokud existují velké spory v rodině, podle Felixe se řeší tak, že se v nejkrajnějších případech ostrov rozpůlí a každý si žije dál po svém. Ale pozor! Prý tady existuje nepsané pravidlo, že se konflikty každé pondělí mažou a začne se zase od nuly – čemuž, přiznám se, v praxi úplně nerozumím.

Uruové si uvědomují svoji jedinečnost. Často se berou mezi sebou. Peruánci z města jen velmi těžko odejdou žít na plovoucí ostrov, obyvatelé jezera se zase neženou do manželství s lidmi jinde.

„Půjdeš se mnou na totoru?“ je podle Felixe nejčastější forma pozvání na rande. Pro rákos pak páry jezdívají na lodi hodně daleko. Felix o ní mluví jako o „romantickém taxi“ a tvrdí, že někdy jedou na vyjížďku dva a vracejí se vlastně už tři.

Na rozvody se zde nevěří. Manželství pro Uros představuje závazek na celý život. Dřív sňatky domlouvali rodiče, teď už to tak prý nefunguje. Svatební veselí trvá týden. Felix a Milagros vypráví, že první den patří obřadu, po něm následuje oslava na ostrově ženicha, posléze na tom, kde žila nevěsta, pak u obou svědků. Poté manželé spočítají svatební dary, a kdo z nich jich dostal víc, u toho je další oslava. Že by někdo dostal pozvánku na hostinu, to ne. Pozvánky neexistují, prostě se na párty připluje člunem.

 

Jezeřan v civilizaci

Ačkoli se Uros snaží zachovat vlastní tradice, do města občas zajedou. Hlavně na nákupy, ale taky za studiem. Tehdy své typické kroje nenosí. I přesto je Felix v džínách a triku, stejně jako další Uruové v ulicích Puna a dalších měst, rozpoznatelný. Prozrazuje ho jeho typická kolébavá chůze. Je nepřehlédnutelná. Na ostrovech totiž všichni chodí bosí. A jak se snaží chodit rovně po totoře, do které se jim nohy zabořují, snaží se balancovat ze strany na stranu. A to jim zůstává i na pevné dlažbě města.

 

Autorka pracovala jako novinářka v Českém rozhlasu a v České televizi.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama