Vybitý baterky

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Bylo další covidový ráno. Došoural jsem se doma do nahrávací mikromístnosti, vytáhl jsem ze zapnutých dětských klávesek další vybité baterky a vyhodil jsem je.

Zase jsem to v noci nevypnul.

Už dlouho hodlám koupit novej adaptér, ale vždycky na to zapomenu a strkám tam pořád další a další baterie. Nahrávám, nevypínám, vybíjím, vyhazuju a nadávám. Na druhou stranu pořád i přes ty vybitý baterky něco vzniká.

Kdyby se vybíjelo jen tohle...

Jenže nám se vybil basák Mejn. Přišlo to 25. února – po pár letech znova. Pamatuju si na to první „vybití“ dodnes. Tenkrát mi zavolal a říká: „Musím skončit. Stěhuju se do jižních Čech.“ Zrovna jsem zapínal svou dceru do autosedačky. Vůbec jsem to nečekal. Koukal jsem strnule na parkovišti přes přední sklo na lidi, jak tlačí nákupní vozejky.

„Co budeme dělat?“

 

 

A zezadu se ozval dětský hlas: „Pojedeme domů, tati.“

Pak si to Mejn po třech měsících rozmyslel a vrátil se. Rozhodl se, že dojíždění se dá zvládnout. Byli jsme nadšený. Vydržel to šest let.

Díky za ně, Mejne. Neměl jsi to jednoduchý. Po každým koncertě jsi musel nasednout do auta a řídil jsi mnoho kilometrů polorozpadlou káru. Bylo to tvrdý. Jsem rád, že se ti nic nestalo. Nikdo z nás zbylých tří by to nedal. Ale nakonec došly síly i tobě.

Čekal jsem, že to dřív nebo později přijde zase, a když to přišlo, smál jsem se. Vlastně mi to nepřišlo vůbec tak strašný jako minule. Kdy jindy, když ne teď.

„Jak se můžeš smát?“ ptá se mě do telefonu ubrečená manažerka.

„Nevím. Prostě to tak je. Někoho najdeme. Teď hrát stejně nemůžeme, tak na to bude víc času.“

Potom mi to samozřejmě líto bylo, ale že se nahlas směju, udivilo i mě samotného. Asi nějaká ochranná reakce přetíženýho mozku. V totálně převrácený době není čas řešit o něco méně horší zprávy.

Pak mi to došlo! Vždyť on začal a skončil na tom samým místě. Do kapely jsme ho přibrali tak, že jsme ho před dvaceti lety náhodou potkali na náměstí v Pardubicích, když jsme měli vyrazit na koncert a náš basák to zabalil. Mejn jel místo něj a zůstal s námi dvacet let. Poslední koncert odehrál na online akci před pár týdny o sto metrů dál v Divadle 29.

Po tom únorovým koncertě jsem se šel projít, došel až do centra na to náměstí, kde jsme ho před lety s bubeníkem potkali. Dal jsem si u „lehce ilegálního“ okýnka svařák a čekal jsem, jestli někdo nepůjde kolem s basou na zádech. Nekecám. Trochu jsem tomu věřil.

Scéna z filmu se nekonala.

V lehce postvánoční únorové atmosféře mi do uší zazněla píseň Can’t go back od Primal Scream.

Zase jsem se zasmál a nenápadně jsem ve tmě tančil. Cejtil jsem úlevu. Cejtil jsem, že všechno dobře dopadne, a šel jsem v klidu domů.

Za pár měsíců to skutečně přišlo. Už máme novýho basáka. Jmenuje se Kryštof Mašek a děti zase začaly chodit do školy.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Autor také napsal

Reklama