Neopouštěj nikdy cestu válečníka!

Lidé

Pro jedny je už moudrým duchovním guruem, pro druhé spíše náhodným generátorem motivačních vět, ale na jednom se shodnou všichni: žádný jiný sport v Česku nezažívá takový nárůst popularity jako MMA, „smíšená bojová umění“, a nadšení ještě vzroste, protože právě on, sedmadvacetiletý Jiří Procházka, letos začne bojovat o titul nejlepšího bojovníka planety.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Docela nedávno, na podzim, strávil pět dní v maringotce, kde byla naprostá tma a ticho – třídil si tam myšlenky.

Když má ale mluvit, mluví: hodně mluví o své duchovní cestě, což by u jiného mohlo začít nudit, ale on třeba najednou hlasitě luskne prsty, zhluboka se nadechne a dlouze vydechne, v desetině vteřiny rozřízne vzduch čepelí vystřelovacího nože, který vykouzlil odkudsi z kapsy...

... a tak ho nepřestáváte fascinovaně sledovat.

Teď třeba Jiří Procházka vypráví o svém zatím posledním souboji, který měl na Silvestra ve městě Saitama na japonském ostrově Honšú.

Celý ten den vypadal následovně: „Po probuzení jsem si v hotelu sedl k oknu a očima fixoval anténu na střeše nedaleké budovy, což je můj způsob, jak se naladit. Nejdřív se soustředím na to, že jsem tady a teď, pak ale pozornost rozšiřuju; snažím se vnímat nejen to, co je přede mnou a ve mně, ale třeba i to, co je za mnou. Mysl je najednou prázdná a já prostě jen jsem...“

Potom si dá dva kilometry klusu, do kterého občas zařadí i sprint, aby se zadýchal. „Doběhnu na pěkné místo, kde se proskáču a zkouším, co bych chtěl dělat při zápase, takže to vypadá, jako bych zápasil s neviditelným soupeřem. Občas do toho dám plnou sílu, jak spíš vnímám svůj dech, každopádně jsem koncentrovaný a zase už neexistuje nic jiného než TADY a TEĎ.“

Poklusem nazpět, do sprchy, na snídani. „Vážíme se den před zápasem, to mám povolených třiadevadesát kilo, ale teď můžu jíst cokoli; v podvečer budu vážit devadesát sedm. A tak si dávám spoustu rychlých sacharidů: mísu ovesných vloček, zeleninu, ovoce...“

Po snídani sbalí tašku a jede se svými trenéry autobusem do haly: „O zápase už se nebavíme, není třeba, jenom tak na pohodu tlacháme.“ V hale doktoři zkontrolují, zdali je Jiří v pořádku, a nechají ho podepsat formulář, ve kterém stojí, že ať se v ringu stane cokoli, bude to na jeho zodpovědnost. „Pak ležím v šatně, občas na chvíli usnu – a v podvečer mě zavolají k zápasu.“

Je vlastně jedno, kdo stojí proti němu. Soupeře nijak neuráží, neprovokuje, nevšímá si jich; těší se na začátek: „A měl bych snad bejt nasranej?“

Těsně před zápasem se hluboce nadechne nosem (což předvádí i při rozhovoru) a zapálí v sobě roznětku: „Zahořím takovým způsobem, že se ze mě stane něco strašnýho.“

 

Při samotném boji se už ovšem často usmívá, a za necelé dvě minuty soupeře knokautuje, což se dalo očekávat – Jiří Procházka poslední čtyři roky jenom vyhrává.

Soupeř leží omráčený na zemi, vítěz si hodí přes ramena českou vlajku a ano, pocit má dobrý.

„Jednal jsem, jak jsem jednat chtěl,“ shrnuje po pár týdnech, „efektně souboj ukončil, takže dobře odvedená práce. Byla to radost, ale podobnou radost mám i teď,“ vrací se do přítomnosti, „když spolu děláme rozhovor...“

Ten silvestrovský zápas byl přece jen výjimečný – Jiří už věděl, že se po něm s japonskými fanoušky zdraví naposledy: „Díky,“ naznačil to v závěrečném proslovu, „že jste mi tady dali možnost vyrazit vstříc hvězdám!“ V Japonsku bojoval posledních pět let, soutěž tamní organizace Rizin ovládl. Ve své váhové kategorii už marně hledal soupeře – a na prahu roku 2020 přišel čas na změnu.

Na což ale po zápase nemyslel – těšil se na hotel, kde si dá pivo a vítěznou cigaretu.

Že zítra Japonsko opustí možná navždy, to ho moc nedojímalo. „Dojetí je pojem,“ říká, „kterého by se mysl ráda chytla, ale já vím, že by to bylo kontraproduktivní. Prostě jsem si jen řekl, že tady bylo krásně, a těšil jsem se z toho, stejně jako jsem se těšil na to, co přijde dál – a pak jsem šel spát.“

 

Smrt? Přijímám...

Japonsko ho duchovně ovlivnilo – Jiří Procházka se stal novodobým samurajem, a to je přerod, na který by si před deseti lety (kdy býval diskotékovým rváčem z jihomoravských Hostěradic) nevsadil nikdo.

Připomeňme si: dnes je Jiřímu sedmadvacet.

Jeho otec, který pracoval u speciálních jednotek rychlého nasazení, zemřel právě v sedmadvaceti letech na mrtvici. „Bylo mi šest. A mám pocit, že kdyby nezemřel, tak bych dnes rozhodně nežil život, který žiju: ale jak mi chyběl mužský vzor, tak jsem si svou cestu musel složitě objevovat. Právě proto jsem se už jako kluk hodně rval – chtěl jsem dokázat sám sobě, že dokážu čelit strachu.“

Coby teenager nebýval žádný lumen: „Vzali mě na střední školu zaměřenou na ochranu osob a majetku, ale já nejdřív ani nevěděl, že bych ji měl zakončit maturitou, nezajímalo mě to. V prváku jsem říkal: ,Na téhle škole jsem proto, abych mohl bydlet s kamarádem na internátě a abychom spolu mohli chodit do posilovny,‘ protože sport mi byl vším – pomalu jsem se tehdy vrhal na thajský box.“

Bojové pokroky si Jiří ověřoval na ulici a může být rád, že neskončil v kriminále. V sedmnácti dostal podmínku za těžké ublížení na zdraví: „Tehdy šlo o to,“ vypráví, „že jednoho kamaráda zmlátil na zábavě ve vedlejší vesnici, ve Skalici, jeden obrovský chlap. O pár dní později měl tu drzost přijet na zábavu k nám do Hostěradic, tak jsme po něm vystartovali, on vzal roha, běžel zpátky k autu, ale na náměstí jsme ho sekli a dokopali; byl na tom pak špatně...“

Zajímavé je, co Jiří řekne teď: „Líto mi to není – co jsem chtěl udělat, to jsem udělal. Přijímám ty rvačky a průsery jako součást sebe sama, byl to můj vývoj.“

Ta slova mi sice připadají zvláštní, ale jen do chvíle, kdy si přečtu zásady samurajského morálního kodexu bušidó, kterým se v posledních letech řídí: „Nelituj toho,“ čtu jedno z přikázání, „co jsi kdy vykonal.“

I další přikázání jsou pozoruhodná, například tohle: „Dokud praktikuješ bušidó, nevyhýbej se smrti.“

Najednou dává smysl všechno to, co mi Jiří o svém vztahu ke smrti povídal: „Zatím bych se loučil nerad,“ řekl, „protože cítím, že mám světu co dát, ale kdyby byla smrt nevyhnutelná, tak ji přijmu s otevřenou náručí a půjdu dál. Důležité je žít smysluplně, obohatit tenhle svět, a potom vědomě, beze strachu umřít...“

Filozofii Jiřího Procházky zhuštěnou do čtyř slov najdu až na samém konci kodexu bušidó – zní následovně: „Neopouštěj nikdy cestu válečníka!“

 

Já. Jsem. Teď.

Že je silný, to bylo jasné záhy. Roku 2011 se stal mistrem republiky v thajském boxu a přešel k drsnější soutěži MMA.

Už tehdy podvědomě hledal filozofii, ze které by mohl vycházet, ale začínal poněkud nahodile: když se dočetl, že slavní boxeři často drží před zápasem sexuální půst, šel do toho taky, a klidně měsíc strávil v tomto směru asketicky (dnes už mu stačí abstinovat poslední týden před soubojem).

„Ale jinak šlo dlouho jen o to, že jsem dával do každého tréninku všechno,“ vzpomíná, „a nic víc se nedělo.“

Zrod nového Jiřího Procházky se datuje květnem 2014 – tehdy mu docvaklo, že nestačí mučit vlastní tělo, a začal trénovat mysl.

Od trenéra Jaroslava Hovězáka totiž dostal Knihu pěti kruhů, životní dílo nejslavnějšího samuraje Mijamota Musašiho (1584–1645), a ta ho silně zasáhla; dodnes ji má neustále u sebe jak arcibiskup Bibli.

„Na první četbu té knihy nezapomenu,“ říká Jiří. „Připravoval jsem se zrovna na důležitý zápas s Viktorem Bogutzkým, držel přísnou dietu bez cukru, chodil jako živá mrtvola a stejně musel dřít, byl jsem v prdeli, ale čím víc jsem četl, tím jasněji mi docházelo, že můžu žít úplně jinak, nově. Začal jsem se soustředit na dech a vnímat do hloubky sebe sama. Pochopil jsem, že musím udržovat vlastní mysl za všech okolností klidnou a nehybnou. Pokroky byly úžasné, a vůbec nejzásadnější zjištění znělo následovně: JÁ JSEM. JSEM TEĎ. Udělám všechno pro to, abych prožíval přítomný okamžik a sebe sama. Nastoupím cestu válečníka – a už ji neopustím.“

 

Ahoj, špatná myšlenko

Změnil se. Začal vyhledávat samotu. S některými starými kamarády si najednou neměl co říct. Hodně meditoval: „Vyrazil jsem třeba na horu Matterhorn, tam se utábořil a potom meditoval dva dny – svítilo prudké slunko, takže mi natekl ksicht, vypadal jsem pak jak netvor. Bylo to ale nutné, protože právě takhle můžu silně vnímat sám sebe a třídit myšlenky; zbytečné nechat odplout, jiné si ponechat. Tím své ego očistím,“ dodává trochu pateticky, což se mu stává, „a ono pak jen září.“

Jistěže existují i šampioni, kteří ke svým vítězstvím duchovno nepotřebují, ale ti jako by s Jiřím nesdíleli stejnou planetu – vždyť on se dnes už vlastně ani nepovažuje za sportovce. Je válečníkem, samurajem, slova boj a život jsou synonyma: „Většina soupeřů se svým egem upíná jen na zápas; to je cíl, pro který dřou, a potom třeba vyhrajou, ale co se stane? Odjedou na dovolenou, užijí si peníze a slávu, ale brzy zjistí, že uspokojení vyprchává, protože skutečné uspokojení přinese jedině klid v přítomném okamžiku. A přesně to je cílem mé cesty...“

Po více než pěti letech mentálního tréninku dovede Jiří Procházka cíleně pracovat se svými smysly: „Vím už, jak někdy zvýšit jejich pozornost a jindy je vypnout. Dokážu naplno slyšet nebo cítit, ale pochopil jsem třeba i to, že bolest je jen pocitem těla, kterému pozornost věnovat nemusím – vypnu receptory a necítím ji. Hodně jsem pracoval s dýcháním, takže dnes už se dokážu jedním nádechem okysličit stejně efektivně jako kdysi po minutě, což extrémně pomáhá v boji... A mimochodem, naučil jsem se vytěsňovat destruktivní myšlenky, zvlášť když se opakují. S absolutní vážností myslím na věci dobré, těm špatným s láskou řeknu, ,ahoj, už vás nepotřebuju‘, a ony odejdou; takhle jednoduše my můžeme nakládat sami se sebou.“

Možná bychom se těm řečem mohli smát, ale vlastně nemůžeme, Jiří Procházka má nerozstřelitelný argument pro jejich váhu.

Od doby, kdy nastoupil samurajskou cestu, jenom vítězí.

 

Hele, padá asteroid

Žít s ním musí být těžké a zároveň skvělé.

Těžké z toho důvodu, že je výsostně dominantním typem, alfa samcem, a vůbec se tím netají. „Potřebuju klid,“ říká, „a proto například nedovolím partnerce, aby do mě nějak ryla. Jak umím být přísný na sebe, tak jsem přísný i na svoje okolí – chci, ať roste se mnou. Kdo vydrží, bude žít harmoničtěji než dřív, kdo růst nechce, ten ať se oddělí. Chci ovládnout sebe sama, ale aby se mi to dařilo, musím mít pod kontrolou i dění okolo sebe.“

A jaké jsou naopak výhody života s Jiřím Procházkou? Rozhodně se například nemusíte bát – což mi dojde v té chvíli našeho rozhovoru, kdy vysvětluje, jak jeho vymeditovaná mysl přijímá úplně všechno, co se právě děje. „Dejme tomu, že na nás teď padá asteroid,“ přehání. „Ani to mě nesmí překvapit; okamžitě tu situaci přijmu a začnu jednat.“

Tak schválně. Co kdyby do místnosti vtrhl terorista?

Přesně to je onen moment, kdy Jiří nevídanou rychlostí vytáhne z kapsy prvotřídní japonský nůž a jedním prstem vystřelí čepel: „Věřím, že bych to vyřešil automaticky, elegantně, hned...“

Vyděšený by nebyl, tomu pevně věří: „Umím už hladinu strachu zklidnit tak, že pro mě jsou i nejhorší situace jasné, a díky tomu můžu tančit v bouři.“

 

Na cestě k titulu?

V polovině ledna se stalo nevyhnutelné: dávno neporažený Jiří Procházka podepsal kontrakt s americkou organizací UFC, která sdružuje vůbec nejlepší bojovníky, a tím ohlásil vážný zájem o mistrovský titul.

Ve své váhové kategorii do třiadevadesáti kilogramů je na světovém žebříčku třináctý, a tak alespoň zpočátku nebude jasným favoritem.

Třeba prohraje, což ho ovšem nestresuje.

„Věřte mi,“ přísahá, „pro mě je už mnohem důležitější, jestli předvedu krásný výkon, jestli budu mít sám sebe pod kontrolou, jestli neuhnu od své strategie. Rozumíte? Klidně můžu prohrát, když zároveň ukážu lidem hezký, ladný pohyb; když pochopí, že jsem se skvěle ovládal. Lepší je důstojně prohrát než vyhrát divně, což se mi párkrát stalo. V některých zápasech jsem bohužel soupeře nebral úplně vážně, nechal jsem sebou házet, nechal se škrtit... Což o to, borec se na tom škrcení nakonec utavil a já ho dodělal, ale dobrý pocit jsem mít nemohl, protože jsem tomu souboji nevládl.“

O prvním zápase v UFC, který ho čeká na jaře, zatím příliš nepřemýšlí: myšlenky na budoucnost podle něj zbytečně odvádějí pozornost od současného momentu, do kterého chce být ponořený.

Aktuálně, začátkem února, je Jiří Procházka na lyžařském kurzu se svými spolužáky – studuje brněnskou Fakultu sportovních studií, konkrétně obor speciální edukace bezpečnostních složek.

Hodně tedy běžkuje, večer si dá pivo. I na horách dostává denně otázku, jestli se může stát světovou jedničkou. Trpělivě odpovídá: „Především chci být spokojený, ale samozřejmě, že plánuju vyzvat na souboj ty nejlepší na světě a ukázat jim i divákům krásu svého boje, své cesty. Věřím, že ta cesta je správná. A pokud opravdu je... tak bych snad zvítězit mohl.“

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement