Bilance starého harcovníka Slavoje

Lidé

Významný sexuolog Slavoj Brichcín stále pomáhá pacientům v Psychiatrické nemocnici Bohnice, kde býval od roku 1986 primářem. Donedávna plánoval, že v pětaosmdesáti letech odejde do důchodu, své slovo ale nesplní. Kulaté narozeniny oslavil 7. února: „Zatím si jen snižuju pracovní úvazek na dvakrát sedm hodin týdně,“ směje se. „Pacienty definitivně neopouštím.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na žádný rozhovor nemám náladu, pane redaktore, ale jestli si uděláte jeden večer volný, pokusím se zavzpomínat, co asi mohlo být v mém životě důležité nebo pozoruhodné – a vy si tak poslechnete bilanci starého harcovníka, platí?

 

•••

Mou pubertální touhou bylo věnovat se literární vědě, jenže tenhle sen se záhy rozplynul.

Maturoval jsem roku 1952, kdy už bylo jasné, že moji oblíbení literáti nemohou publikovat a některé knihy z gymnaziální knihovny se vyřazují. Medicína mi byla pomaturitní komisí doslova přidělena, stejně jako později umístěnka do dobřanské psychiatrické léčebny. Dnes vím, že možnost volby je příznakem svobody, ale tu měl v padesátých letech málokdo...

Když jsem při přijímacím rozhovoru na plzeňské lékařské fakultě o svém zalíbení v literatuře upřímně vyprávěl, moudrý docent Kos předpověděl, že toho psaní bude v medicíně dost.

Což dnes potvrzuju: doposud jsem napsal víc než dva tisíce soudních posudků, ať už psychiatrických, nebo sexuologických.

Můj starší bratr byl – jak se tehdy říkalo – promovaný psycholog, a po třetím ročníku medicíny mi vyjednal stáž na pražské psychiatrické klinice. Při tamních vizitách jsem mohl vídat sedmdesátiletého profesora Zdeňka Myslivečka, váženého (českého) zakladatele slovenské psychiatrie, jeho pozdějšího nástupce ve funkci přednosty kliniky profesora Vondráčka nebo docenta Roubíčka bádajícího nad experimentálními psychózami. Vzpomínám i na hypnózu, jak ji tenkrát aplikoval asistent Horvai, ale nejvíc mě zaujala skupinová psychoterapie, kterou na poliklinice praktikovali manželé Knoblochovi – pochopil jsem, že touto cestou se chci po promoci vydat.

 

•••

Stalo se, že téhož roku pětapadesátého jsem se seznámil jako zdravotník na letním táboře pro mentálně hendikepované děti se svou příští manželkou, která tam byla v roli družinářky – dostal jsem za úkol chránit ji jako safeguard před agresivními žáky pomocné školy. A tuhle roli nedostatečně plním dodnes; letos tomu bude dvaašedesát let...

Přesně v té době jsem vzal studium medicíny zodpovědně, svůj zájem jsem zaměřil na psychiatrii a neurologii, a věděl jsem, že mě nemine umístěnka do dobřanské léčebny.

Roku 1958 nás tam z absolventů plzeňské fakulty poslali šest, a měli pro to důvod. Služby v Dobřanech nebyly snadné – připadalo nám, že největší české psychiatrické zařízení má víc primářů než sekundářů. V léčebně s dvanácti sty pacienty přes noc sloužili jen dva lidé. Pavilony byly přetížené chronickými pacienty i novými příjmy a někdy jsme nově přijaté nemocné museli ukládat na provizorní slamníky v chodbě, než se ráno našlo lepší řešení.

Víkendy jsme sloužili od pátečního rána do pondělního odpoledne. Kromě pavilonů všeobecné psychiatrie nás volali k naléhavým situacím na interní oddělení, neurologii, pedopsychiatrii nebo plicní pavilon, i na oddělení pro epileptiky. Odměna za jednu noční službu v korunách tenkrát uhradila sotva jednu snídani. Na druhou stranu šlo o velkou příležitost ke klinické praxi i odbornému vzdělání, protože dobřanská léčebna byla v padesátých letech útočištěm kádrově nevyhovujících pracovníků z akademických pracovišť a klinik.

Na seminářích nás udivovali svými znalostmi korunní princ pražské kliniky docent Nevole, primáři Hanzlíček (později v Praze šéf Výzkumného ústavu psychiatrického), Bašný, neurolog Brož, internista Prusík, psycholog Urban a psychoanalytik Havlíček – samé výrazné postavy našeho oboru.

 

•••

Na tři dobřanské roky vzpomínám rád – do jiného kraje mě vyhnal až nesplněný příslib bytu. Chtěl jsem do jižních Čech, ale bylo třeba najít osobu ochotnou pracovat ve zdravotnictví západočeském a udělat výměnu typu „kus za kus“.

Když se to zdařilo, mohl jsem zakotvit v Českých Budějovicích, kde právě primáři psychiatrie Klenovi onemocněl jeho jediný sekundář. S ohledem na tři děti i na vzdálené dojíždění, ale především na nouzový personální stav pracoviště jsem získal v krajském městě byt.

V některých jihočeských okresech tou dobou zcela chyběla psychiatrická ambulance, takže když se personální vybavení na lůžkové části zlepšilo, vyjížděli jsme do okresních měst ordinovat sami.

Naše oddělení bylo malé, jediné pro osm okresů, příjmů jsme měli bezpočet. Museli jsme hospitalizace zkracovat, a riskovat tak brzkou návratnost těch propuštěných. Nejbližší léčebnou pro dospělé nemocné byly právě vzdálené Dobřany, kam od nás odjížděly sanitky s nedoléčenými pacienty.

Běžně jsme léčili účinnými elektrokonvulzemi (takzvanými elektrošoky) nebo atropinovými kómaty – sice jsme docílili nejkratší ošetřovací doby v republice, ovšem za cenu jen krátkodobých léčebných úspěchů.

Rád vzpomínám, jak jsme s kolegyní Filipovou v nepřítomnosti primáře Klena rychle vyklidili z oddělení klecová lůžka jako nepotřebná a nehumánní; a abychom snížili obvyklou hrůzu z elektrošoků, kolegyně je začala aplikovat v celkové anestezii.

 

•••

Situace mrňavého budějovického pracoviště byla zoufalá, a proto v šedesátých letech vyrostla samostatná čtyřpodlažní budova pro psychiatrii, tehdy jako jediná nová v Čechách a na Moravě. Moderní pracoviště přitáhlo další kolegy a podnítilo chuť k inovacím – začalo období nadšené spolupráce mladého lékařského kolektivu.

V nejvyšším patře jsme zřídili stanici pro neurotiky. Pracovali jsme tam metodou „náhradní rodiny“, která pro pacienta spočívala v úkolu zvolit pro každou významnou osobu svého reálného životního prostředí představitele z řad ostatních účastníků psychoterapie a pak s nimi po celé trvání léčebného pobytu procvičovat své konfliktní situace z minulosti i přítomnosti. Bylo potěšením sledovat, jak precizně volili vhodné osoby do cvičných rolí – když přišel na návštěvu nemocnice skutečný partner či spolupracovník a choval se právě tak, jak už předtím na přehrávkách s jeho představitelem skupina pozorovala, srdce svědků zaplesala. Léčený člověk takhle dostával šanci procvičovat si nové vzorce chování a vyhnout se opakování předchozích zaběhaných a málo adaptivních stereotypů.

Velkou pomocí pro tyto nemocné se stávala i arteterapie, kterou na místní pedagogické fakultě učil a u nás prakticky rozvíjel charismatický doktor Milan Kyzour.

Se zadostiučiněním jsme prožívali případy, kdy absolventi zdejší terapie dokázali odolat své touze po nadužívání léků, po odchodu ze zaměstnání, po rozvodu, po kýžené invaliditě, anebo když přestali být marginalizováni v původním kolektivu.

 

•••

Skupinová psychoterapie byla mou srdeční záležitostí, a přesně nevím, proč jsem posléze přepřáhl k sexuologii – motivy rozhodování bývají jedinci často skryty. Navenek by jednou z motivací mohl být rozpor, který jsem pociťoval mezi křesťanským svědectvím o lidské svobodě a mezi tísní, s jakou prožívali sexualitu křesťané v rodinách, které jsem poznával pracovně i občansky.

V polovině šedesátých let jsem stážoval v pražském Sexuologickém ústavu. Šlo o pracoviště působící na mne jako ohnisko pozitivní deviace uprostřed jinde opakovaných frází o vyšší nervové činnosti a péči o duševní zdraví v socialistické společnosti. Vedl je laskavý profesor Hynie, který dokázal uhájit existenci i úroveň ústavu v nepřízni doby. Spoluvytvořil koncepci české sexuologie, sepsal zásadní monografie, proškolil zájemce o obor. Když roku 1974 předával svůj přednostenský post profesoru Rabochovi, v českých a moravských městech už fungovaly sexuologické ambulance.

I České Budějovice zřídily sexuologický ordinariát při psychiatrickém oddělení a já se stal sexuologem pro osm jihočeských okresů. Na ambulanci přijížděli lidé zblízka i z dálky – tehdy s jízdenkou na účet zdravotní pojišťovny – probrat s lékařem své sexuální nesnáze.

Pacientů bylo mnoho, účinných farmak málo, a coby východisko se jevila sexoterapie čili metodická řada úkolů v postupném erotickém sbližování páru. Šlo o jakýsi sexuální trénink v sedmi lekcích. Pacienti si odnášeli domů texty s názornými obrázky intimního chování, které měli procvičovat do příští návštěvy ambulance, a myslím, že úspěch přinášela především vzájemná komunikace obou partnerů o intimních potřebách.

Srovnám-li dnešní léčení sexuálních dysfunkcí předpisem tablet a odesláním receptu (mnohdy cestou SMS), napadá mě, zda se partnerská empatie časem neocitne v takzvaném postavení mimo hru...

Hojné byly úkoly znalecké, zadávané lékařům orgány činnými v trestním řízení.

Znalecká odbornost byla odměňována směšnými částkami, ale předností tehdejší praxe byla expertiza ve dvou; na každém posudku se podíleli dva odborníci a mladší znalci mohli čerpat z erudice zkušenějších kolegů. Na sexuologické posudky byl v jižních Čechách zván jako jeden z dvojice právě budějovický ordinář, a tak jsem víkendy želbohu nevěnoval vlastním pěti dětem, ale ťukání na psacím stroji.

Neuměl jsem se vzdát skupinové psychoterapie na lůžkové části, ač sexuologická ambulance žádala plné nasazení. Střídal jsem tedy obden obě pracoviště, pociťoval dlouhodobé přetížení, ale nevyhořel.

 

•••

Za normalizace znal každý zdravotník svůj kádrový strop. Já přijal ordinariát jako pozici vrchností přidělenou, nešilhal po jiných, ale jednoho dopoledne na poliklinice zvoní telefon: „Dobiášová. Nechtěl byste u nás primariát?“

To volala ředitelka bohnické léčebny, a moje reflexní odpověď zněla: „Vlastně proč ne?“

Netušil jsem, že v Bohnicích tou dobou pacient sexuologického ochranného léčení, ošetřovaný na psychiatrickém pavilonu bez zaměřeného léčebného programu, zbavil života během víkendové propustky dvě oběti. Nutně potřebovali sexuologa, a ještě lépe specializované oddělení pro sexuální delikventy.

Pak ale následovalo kádrování. Praktikující katolík a vedoucí funkce? Nevídáno. Po roce jsem usoudil, že si našli straníka, a přestěhoval se s rodinou do jiného bytu v Českých Budějovicích. Za další půlrok padlo rozhodnutí: opravdu budu zakládat nové oddělení v pražské léčebně. Dodatečně jsem se dozvěděl, že zdejší krajský odborník profesor Študent musel ujišťovat stranické činitele, že „Brichcín v Praze ministrovat nebude“, ačkoli já tuto službu nikdy v životě nekonal.

 

•••

Ve druhé polovině roku 1986 jsme procházeli s psychologem Petrem Weissem mužské bohnické pavilony a vyhledávali pacienty vhodné pro specifickou terapii, od ledna ’87 nové oddělení zahájilo provoz. Sexuologičtí pacienti (vděční za vyčlenění z dosavadního prostředí mezi psychotiky) ochotně v léčení i na „dozařízení“ pavilonu spolupracovali.

Slíbili jsme si, že už žádný z našich pacientů nebude vraždit, a to se zdařilo. Zda jde o šťastný souběh okolností, o výsledek poctivé práce na vytvoření náhledu u pacientů, nebo o obojí, nevíme.

Důležité je, že v prvním desetiletí sexuologického oddělení se kriminální recidiva s daleko menšími delikty prokázala jen u jedné desetiny celého souboru léčených, a s dalšími přibývajícími roky od proběhlé hospitalizace přečinů u propuštěných přibývalo. Porovnávali jsme naše výsledky se zahraničními, nepoměrně lépe vybavenými středisky pro léčbu sexuálních delikventů, a nemuseli se za nic stydět...

Byl velký rozdíl mezi projevem léčených sexuálních delikventů, jak jsem je znal z více než dvacetileté ambulantní praxe, a mezi chováním těchto osob v kolektivu při ústavním léčení. Během hodinového rozhovoru člověk před zdravotníkem udrží společenskou masku, ale ta po jednom nebo druhém roce ústavního pobytu odpadá. Množí se afektivní poruchy a střety s náročným denním programem, ale taky roste sebepoznání z poskytované zpětné vazby.

Naštěstí jsem nikdy netrpěl odporem k ošklivým zločinům, které vedly k odsouzení pachatele a nařízenému léčení – při seznámení s dědičnými vlivy i výchovnými nedostatky ve vývoji před osudovým selháním a s porozuměním vrozené anomálii jsem se vůči postiženým mužům nemohl obehnat hradbou odbornické nadřazenosti.

Energii, kterou jsem vynakládal, pak vyvažovaly zprávy o přiměřené adaptaci a nenápadném občanském životě osob propuštěných z ústavního léčení.

 

•••

Práce mě odměnila i jinak: všichni sekundáři našeho bohnického oddělení zůstali věrni oboru, a jsou to významná jména: Ondřej Trojan, Hana Fifková, Dagmar Křížková, Jana Spilková, Martin Hollý. Psycholog Petr Weiss je profesorem sexuologie.

Dvaatřicet let už máme Bohnické sexuologické dny, a k ziskům můžu připočíst i prosazení institutu zabezpečovací detence pro neléčitelné delikventy.

Je mi osmdesát pět a říkám si: Dík za ty dary – a za manželčinu trpělivost!

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama