Pavel Pafko: Do penze odejdu, až budete chtít

Lidé

Vzpomínka stará sedm let: Snažil jsem se vyjet na kole do alpského kopce, ale nešlo to, byl na mě příliš prudký. Ze skupinky cyklistů přede mnou se odpojil drobný šedovlasý muž, věkem už dědeček, sjel dolů, dal mi ruku na záda a začal mě tlačit. Takhle jsem poznal slavného chirurga Pavla Pafka, který začátkem letošního července slaví osmdesátiny. Stále je stejný. Stejně jako tehdy se na mě zlobí: „Neříkejte, že jsem slavný. Nejsem.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ještě pořád šlapete do krpálů na kole?

Samozřejmě.

 

A není to už náhodou elektrokolo?

Zatím ne. To si nechávám – pokud budu živ – na dobu po devadesátce.

 

Kolik kilometrů najezdíte ročně?

Moc to nemá smysl měřit, protože střídám kolo silniční s horským, ale průměrně zhruba tři tisíce.

 

To je neuvěřitelné.

Jak, neuvěřitelné? Vezměte si, že profesionálové najezdí ročně těch kilometrů i přes třicet tisíc!

 

Na vás je vidět, jak výrazně se často liší věk v občanském průkazu od věku biologického. Čím to, že jsou někteří osmdesátníci vlastně pořád docela mladí?

Délka života je dána jednak geneticky, a potom taky způsobem, jakým ho žijete. U některých lidí genetika způsobí, že jsou degenerativní změny organismu rychlejší než u jiných – jestli budete mít jako šedesátník třeba Parkinsona nebo Alzheimerovu chorobu, to moc neovlivníte. Ale potom jsou faktory, které ovlivnit můžete.

 

Životospráva a pohyb?

Přesně tak. Já asi patřím mezi ty šťastné, kteří mají díky genetice naději na delší život, a pokud jde o ten zbytek, tak se snažím genům pomáhat. Vidím mnoho svých vrstevníků, kteří jako by život pomalu vzdávali. Říkají mi, Pavle, co se furt honíš na kole nebo na kajaku, vždyť si sedni, popij vínko, poslední léta si užij... Jenomže každý z nás chápe termín užívání si jinak.

 

Vínko si občas dáte, ne?

A víte, že ani ne? Já alkohol nepiju, maximálně pivo po jídle nebo přípitek šampaňským, když někde musím. Militantní abstinent nejsem, ale abych někde seděl, pil víno a koukal do dáli, to ne. V životě mám jiné radosti.

 

Zdá se mi to, nebo ještě poměrně nedávno bývali osmdesátníci stařenky a starci?

To se vám nezdá, průměrný věk se prodlužuje. Když za mého mládí přivezli do nemocnice devadesátníka, tak jsme se na něj chodili dívat jako na raritu, a dneska tam máme devadesátiletých spoustu.

 

Tušíte, jak se to bude vyvíjet dál?

Život se bude dále prodlužovat, ale zásadní otázka zní, jaká bude ke konci jeho kvalita.

I ta se neustále zvyšuje, ne?

Zvyšuje se, jenže finální fáze už bohužel úplně kvalitní být nemůže, a teď jde o to, jak bude dlouhá. Vezměte si mlýnek na kávu anebo vysavač – dlouho fungují, ale v závěru už občas drhnou a sem tam vypovědí službu. Samozřejmě je možné, že váš vysavač funguje stoprocentně, načež zničehonic klekne, a to je třeba člověk, který běží maraton a dostane na trati infarkt. Častěji ale ten vysavač nejdřív hapruje, a teprve později klekne úplně, takže ho musíte vyhodit. A tohle je ten velký sociální problém, který nás zcela jistě čeká: lidé budou žít déle, tím pádem výrazně přibude starých i nemocných, a teď je třeba vymyslet, jak o ně dobře pečovat.

 

Vy nevypadáte jako opotřebovaný mlýnek na kafe. Ještě operujete?

Pořád, ale více se snažím pomáhat. Kolegům opakuju, že půjdu do penze, kdykoli budou chtít, protože zcela jistě nepracuju kvůli tomu, abych si vydělal peníze...

 

... nýbrž?

Nýbrž kvůli tomu, že mě to mezi nimi těší. A vlastně už operuju vzácně, jednou za týden nebo za dva. Jinak spíš při operacích asistuju mladším – snažím se je něco naučit.

 

 

Nechoď rovnou ke kase!

Je vám tedy osmdesát let. Jaké jsou vaše nejstarší vzpomínky?

Týkají se konce války, kdy mi byly čtyři roky. A občas se k nim, mimochodem, vracím, když přemýšlím o současné migraci do Evropy, která lidi názorově tolik rozděluje.

 

Tak tohle mi, prosím, vysvětlete.

Žili jsme v Bratislavě, a když začalo ve čtyřiačtyřicátém roce bombardování, tak můj otec rozhodl, že vezme maminku, moji sestru i mě k příbuzným do vesnice Važec v podhůří Vysokých Tater, protože ve městě nebylo bezpečno – bomba zničila dům hned vedle nás. Samotný otec se ale do Bratislavy vrátil, musel dál pracovat, a takhle vypadá migrace, při které jde o život: muži zůstávají, ženy a děti prchají. No a potom máme druhý typ migrace, ekonomický. Ten znám taky z naší široké rodiny, protože několik jejích členů odešlo stejně jako mnoho jiných Slováků za dob krize mezi dvěma světovými válkami do Spojených států.

 

Odcházeli sami?

Většinou ano. Chtěli zabezpečit rodinu a domů posílali peníze, stejně jako v současnosti spousta Ukrajinců u nás. Čili tohle je typ migrace, při kterém odcházejí muži kvůli penězům, a já když v posledních letech sleduju, kdo se snaží přijít do Evropy, tak vidím přes sedmdesát procent mladých mužů. Nijak to nehodnotím, jenom konstatuju: tato migrace je z výrazné části ekonomická.

 

A řekl jste mi už tu vaši nejstarší vzpomínku?

Řeknu vám ji teď, nebo hned dvě. Pod Tatrami se už objevili Sověti, které pak ale Němci ještě zatlačili zpátky na východ, a až později přišli ti Sověti definitivně. Takže vzpomínka první: Přebývá u nás jakýsi německý důstojník, který si v noci dává pod polštář pistoli. A druhá: Ruští vojáci mě vozí na koni, což se mi strašně líbí.

 

Jak jste žil, když vám bylo dvacet?

Roku 1960? To jsem byl svobodný mladý muž, což je stav, na který později vzpomínáte vždycky s radostí, protože jste neměl žádné závazky. Studoval jsem ve třetím ročníku na pražské medicíně a už tehdy si přivydělával jako demonstrátor, jakýsi pomocný vyučující na anatomii. Jinak to byla skromná doba – z domova mi posílali čtyři sta korun měsíčně, promoční šaty jsem měl staré, přešité po strýci, ale tohle vůbec nevadilo. Nikdo nic neměl, nebylo komu co závidět. Vrcholem, k němuž mohla rodina vzhlížet, bylo auto a chata, a například k moři jsem se prvně podíval až jako šestadvacetiletý.

 

Tehdy ve třeťáku jste už věděl, že chcete být chirurgem?

Přál jsem si to. Medicína má širokou škálu možností, počínaje psychia-trií, při které vlastně ani moc nepotřebujete ruce, až právě po chirurgii, která je manuální prací, a mě lákala manuální práce víc; nehledě k tomu, že rád vidím rychlé výsledky. Psychiatr se svými pacienty někdy uzavírá smlouvu i na celý život, zatímco v chirurgii je během několika dnů všechno jasné.

 

Přesuňme se do roku 1980. Jak jste se měl coby čtyřicátník?

Konec socialismu zůstával v nedohlednu, ale já nebyl žádný revolucionář – spíš jsem se maximálně věnoval své práci, abych mohl pomáhat lidem okolo sebe. Ničím jsem se moc nenechával rozptylovat, politiky si spíš nevšímal. Například v novinách jsem obvykle četl jenom sport a počasí, což byly rubriky s poměrně zaručenými zprávami. Další zprávy tak zaručené nebyly, ale já si říkal, že to nezměním, a nechtěl jsem plýtvat energií, která se dala vložit do medicíny.

 

Takže jste makal od rána do večera?

Vlastně ano, náš přednosta mě vy--užíval hodně, ale tím pádem jsem taky rostl, takže to bylo dobře – nic v životě není zadarmo. Taky jsem už měl tři dcery, a byl šťastný. Spokojený doma, což jsem dodnes, spokojený i v práci. Co chtít víc? Samozřejmě že jsem nebyl nadšený politikou nebo tím, že nemůžu volně cestovat, ale to jsem bral jako okolnosti, na které nemám vliv.

 

Zažil jste někdy i etapu, během níž jste spokojený nebyl?

Jednou jsem měl vážně nemocnou manželku, a jednou i nejmladší dceru, tehdy jsem se trápil. Naštěstí všechno dopadlo dobře.

 

A teď vzpomeňme na rok 2000, kdy už jste byl slavným chirurgem.

Slavný nejsem. Dneska máme na spoustu akcí extra vchody pro VIP, ale mně to připadá směšné, protože kdo je vlastně VIP? U nás na pražské klinice je VIP dejme tomu ministr nebo prezident, ale starosta města Čáslavi už ne. Jenže pro primáře v nemocnici čáslavské pan starosta nejspíš VIP bude, záleží na úhlu pohledu. A já opravdu nejsem slavný, nanejvýš známý. Za což může fakt, že jsme v šestadevadesátém roce operovali Václava Havla, jenže tehdy bylo v České republice zcela jistě třicet až čtyřicet dalších chirurgů, kteří uměli totéž co my a mohli prezidenta operovat taky. Vybral si nás, ale tohle bych nedramatizoval.

 

Tak jak jste se měl jako čerstvý šedesátník?

Dělal jsem přednostu kliniky, tehdy jsme už tři roky transplantovali plíce, no a jinak se musím opakovat: Byl jsem spokojený, což bych moc přál i vám. Buďte happy. Myslete na to, že úplně na všem můžete najít něco negativního, ale za každou cenu to dělat nemusíte. Jeden příklad: Jsou lidi, kteří nadávali na každého předsedu vlády, ať už to byl Klaus, Paroubek, Nečas nebo Topolánek, vyberte si. Za každého byli nespokojení, nešťastní, jakoby frustrovaní... a mně je jich líto.

 

Dnes působíte jako reklama na stáří; věčně usměvavý, dobře naladěn. Nemusíte se do toho nutit?

Neznám osmdesátiletého člověka, který by se vzbudil, vyskočil z postele, rozeběhl se a aspoň trošku ho nebolela například kolena, ale radujme se za to, co je, protože já znal taky mnoho lidí, které už v osmdesáti nic nebolí. Děkujme za to, že žijeme. A mysleme na to, že člověk, který neustále běduje, se nakonec ocitne v izolaci, sám, čímž ještě prohloubí své neštěstí.

 

Přemýšlíte o tom, kdy a jaká bude vaše poslední operace?

Nedělejte z toho, prosím, Hollywood. V životě to nevypadá tak, že bych naposledy odložil skalpel a kamera by zabírala moji lehce rozechvělou ruku. Nevím, která operace bude poslední, stejně jako nevím, jestli tohle není můj poslední rozhovor. Do budoucnosti nevidíte.

 

Kdyby vás vnoučata poprosila o zásadní rady do života, co jim řeknete?

Nepochybně bych zmínil poctivost a pracovitost. Taky bych naznačil, že v životě obvykle nedojde moc daleko člověk, který myslí od začátku ka--riéry hlavně na peníze, protože začít u kasy je špatně. Tohle svým mladým kolegům občas říkávám: Hoši, kdybyste v samoobsluze šli rovnou ke kase, tak si tam můžete koupit akorát žvýkačky. A proto neblázněte, nejdřív projděte celým kšeftem! Protože když jste poctiví a pracujete dobře, tak i ty peníze nakonec přijdou.

 

Uprostřed řeky infekce není

Několika posledním měsícům před vašimi osmdesátinami se nejspíš ještě dlouho bude říkat „doba koronavirová“. Jak jste ji prožil?

Krásně. Kolegové mi doporučili, abych coby senior zbytečně neriskoval, takže jsem zůstal doma. Když jsem uvažoval o tom, co se děje, řekl jsem si, že první epidemie začaly až spolu se zemědělskou revolucí, kdy lidé přestali být jen sběrači nebo lovci a začali se shlukovat do vesnic. Z toho lze lehce vyvodit, že individuum pohybující se v přírodě není infekcí ohroženo, a proto jsem jezdil na kole, chodíval po lese se ženou nebo jezdil na kajaku. Ubezpečuju vás, že když jedete prostředkem Vltavy, žádnou koronavirovou infekci nedostanete, takže pro mě to byl víc než jeden měsíc naprostého klidu.

 

Po špitále se vám nestýskalo?

To víte, že postupem doby jsem se už těšil na kolegy i na práci. Na druhou stranu jsem měl čas přemýšlet o tom, co se vlastně odehrává, a některé věci byly zarážející.

 

Například?

Tak předně mi bylo líto, kolik lidí žije až zbytečně ve stresu. Víte, dokud jsem sledoval pečlivě statistiky, měla Česká republika zhruba třicet mrtvých na milion obyvatel. Nic nechci zlehčovat, dokonce bych řekl, že všichni, kdo tu proti pandemii bojovali, odváděli bezvadnou práci, za což je třeba poděkovat, ale těch třicet lidí na milion není nic mimořádného. Tak například o tomhle jsem přemýšlel. O tom, že třicet lidí zemře v České republice každých dvacet dní na rakovinu plic, v naprosté většině kuřáků, a nikdo to nijak zvlášť neřeší.

 

Chápu správně, že vás zarážela mediální odezva?

Přemýšlel jsem, proč je někdy tak přepjatá, až vyvolává paniku. Když jsem například v novinách viděl titulek „Smrt si bere staré“, tak jsem si v duchu říkal, jestli se ve svých osmdesáti nemám schovat pod postel, aby si mě smrt nenašla. Podobné věci mi připadaly zvláštní: jeden večer třeba v televizi hrála jakási filharmonie, všichni houslisti v rouškách, ale klarinetista měl v roušce dírku a mocně vydechoval na členy orchestru, sedící okolo něj.

 

Ano, podobné situace byly tragikomické.

Byly? Nebyly? Ať si každý odpoví sám.

 

Jak si odpovídáte vy?

Já když jsem jel na cyklostezce podél Berounky a na břehu míjel sedícího rybáře s rouškou, tak jsem si říkal: K čemu ji asi tak má?

 

Sám jste se o sebe vůbec nebál?

Ne. Za posledních šedesát let jsem pracoval s mnoha infekčními pacienty, a pořád tu jsem... Už tím, že vyjdete na ulici, čelíte jakémusi riziku, a ono není dobré, pokud lidi žijí ve strachu; stres negativně ovlivňuje imunitu. Každý máme trochu jinou psychiku a u části obyvatel bohužel letos na jaře vznikly psychické problémy; počet depresí podle psychiatrů stoupl výrazně. A někdy možná zbytečně.

 

Menší kostka stačí

Dostal jste už od života všechno, po čem jste toužil?

Tak touhle otázkou jste mi připomněl jeden kreslený, velmi jednoduchý vtip. Jsou na něm vlastně jenom dvě kostky, jedna velká, druhá malá. Pod velkou kostkou je napsáno CO CHCEME, a pod malou kostkou je napsáno CO POTŘEBUJEME. To je celé. A vlastně ani nejde o vtip, spíš o filozofii.

 

Ve skutečnosti totiž potřebujeme jen velmi málo z toho, co chceme?

No samozřejmě. Vždyť si vemte, jak lidé hromadí majetky, o kterých pak ani nevědí, jestli je ještě mají, nebo nemají, a v jakém jsou přesně stavu: jenom je vlastní. Já mám naštěstí jiné nastavení – v životě jsem se snažil přizpůsobit svoje touhy reálným možnostem. Nepotřeboval jsem kupit věci a je mi líto lidí, kteří neustále něco chtějí. Oni tím pádem mají svou kostku tak velikou, že se nikdy nedá obsáhnout, řeknu příklad: Dejme tomu, že můj soused má mercedes, což je auto, které já jsem nikdy neměl a mít nebudu, protože na něj prostě nemám. Co s tím?

 

Máte dvě možnosti. Buď o tom vůbec nepřemýšlet, anebo závidět.

A ta druhá možnost, ta je strašná. Nemůžu přece denně chodit okolo mercedesu a říkat si: „Krucifix, jak to, že já jezdím ve škodovce?!“ Ale jsou takoví lidé, kteří pak ovšem prožijí frustrovaný život – nikdy neobsáhnou onu velkou kostku, o které jsme mluvili.

 

Zase abychom z vás nedělali asketu: Máte šest starých motorek.

Ano. Šest motorek, ale jenom jeden zadek. Když se v zimě chodím na ty veterány dívat, žena mi pak často říká: „Ty jsi se byl zase kochat, viď?“ Každý máme nějakou radost, ale je dobré k těmhle radostem přistupovat rozumně a pokorně. Já chápu mladé lidi, že chtějí auto, chatu nebo zájezd k moři, o tohle jsme se taky snažili, ale čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že věci hmotné nejsou tolik důležité.

 

Dlouho vyhrožujete, že až jednou opustíte nemocnici, začnete chodit po okolí Prahy a opravovat turistické značky. Je ta doba blízko?

Blíží se. Stejně jako se blíží konec života, což beru jako přirozený fakt, na kterém je příroda založená. Neslibuju, že začnu malovat značky, i když možné to je; ale berte tu představu spíš jako symbol. Chtěl jsem tím říct, že i když už člověk nechodí do zaměstnání, tak je dobré být často v přírodě a aspoň trochu pomáhat – třeba právě v tom, aby se jiní zo--rientovali v lese. Neboli tím, že obnovíte značku, prospějete jiným i sám sobě... No a k té přírodě možná ještě jeden postřeh: Mám trochu strach, že se od ní dnešní mladí lidé vzdalují, stejně jako od všeho, co je přirozené, a přiklánějí se k zážitkům umělým, virtuálním. Nasadíte si brýle, které vás dostanou mimo realitu – z čehož až mrazí.

 

Takže tohle je vaše další rada vnukům? Nevzdalujte se přírodě?

Rozumní mladí lidé to snad vědí, tak kéž jich není málo. Víte, v něčem má tahle generace život složitější, protože my jsme na tom opravdu byli všichni plus minus stejně, nekonal se takový konkurenční boj, drželi jsme hodně po kupě. Dnes je společnost často postavená na jedinci, který maximálně maká, podle toho je pak zaplacený, ale vlastně je čím dál víc sám. Nevím. Snad se pletu.

 

Dáváte si u příležitosti osmdesátin nějaké předsevzetí?

Tipněte si.

 

Nedáváte.

Správně. Já nevím, jestli až dnes sednu do auta, tak z něj taky vystoupím. Zažil jsem lidi, kteří měli velká předsevzetí, ale nakonec z toho auta nevystoupili. V mém povolání vídáme častěji než jiní konec života – a z tohoto úhlu pohledu se na svět dívám.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement