Alfou ve své vlastní smečce

Lidé

Závodí na psích spřeženích, je mistryní České republiky i Evropy a několikrát se účastnila extrémních severských závodů. Mushingu, jak se tato disciplína nazývá, se začala věnovat až kolem třicítky, od té doby má ovšem svou smečku sibiřských huskyů pevně pod kontrolou. „Tím, že jsem dominantní, jsem nedala prostor pro vznik alfy ve smečce,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Mlhavé nedělní odpoledne v Horním Maxově v Jizerských horách. Kolem chalupy je ospalé ticho; překvapivé vzhledem k tomu, že se na zahradě nachází necelá dvacítka psů, sibiřských huskyů, přičemž další polehávají v domě. Odpočívají, dospávají noční návrat ze závodů.

Dům, zahrada a především psi patří Janě Henychové, patrně nejznámější české musherce, závodnici na psích spřeženích. Její cesta k této sportovní disciplíně nebyla přímočará, ona asi ani – v českém prostředí, kde jízda sněhem na psích spřeženích nemá velkou tradici – přímočará být nemůže.

Jana měla odmalička ráda polární plemena, ale prvního severského psa v rodině pořídil její dědeček. „Myslel si, že bude pěkně dekorativní k babiččině výstavní skalce. Kříženec huskyho a malamuta, Kim, však usoudil, že skalka a záhony jsou pro jeho pobavení, a tak byli nakonec rádi, že se jim podařilo udržet alespoň částečně dekorativní trávník. Kytky padly za vlast během Kimíkových výkopových prací,“ vypráví.

Jana, odmala aktivní sportovkyně, krotila Kimovu povahu společnými výlety na kole po Jizerských horách, ale jinak to vypadalo, že se bude její život ubírat docela obvyklým směrem. V Jablonci nad Nisou, kde se narodila, vystudovala strojní průmyslovku. Pak zamířila na univerzitu do sousedního Liberce, kde získala titul inženýrky v oboru konstrukce sklářských a keramických strojů, další maturitu má ze sklářské uměleckoprůmyslové školy v Železném Brodě. A nějaký čas se skutečně živila jako konstruktérka sklářských pecí.

Jenže k psům ji to stále táhlo. Postupně založila chovatelskou stanici a odchovala první štěňata. V roce 1999 podnikla první expedici do Finska, v roce 2000 začala se zvířaty závodit. A nakonec zvítězila touha věnovat se svým psům naplno, v roce 2004 se stala profesionální musherkou.

Jana Henychová získala status první ženy cizinky, která kdy dokončila nejsevernější závod psích spřežení na světě – Finnmarkslopet, jenž vede mrazivou norskou provincií Finnmark. A do Skandinávie se letos vydala opět, aby se v pátek osmého března postavila na start tohoto závodu: tentokrát zvolila prodlouženou trasu o délce 1 200 km.

 

Pouto se severem

Jana Henychová tráví zimy pravidelně ve Švédsku – i se svými psy. V zasněžené přírodě tam vyhledává tratě vyježděné sněžnými skútry, které jsou pro psy přívětivější; nemusejí se pak při tréninku brodit hlubokým sněhem. „Kdykoli se objevím někde víc na severu, tak mám pocit, že to je něco, co znám. Že jsem tam v minulém životě musela žít. Všechno má najednou logiku a je přirozené. Na těch bílých pláních vnitřně přehodím pomyslnou výhybku a je tam ze mě trochu jiný člověk.“

Na jaře, po trénincích a závodech na severu, se vrací domů do Čech – samozřejmě i se svými psy. Ti se pak stávají, s nadsázkou řečeno, jejími pracovními partnery. „Tehdy jsou Jizerky plné škol v přírodě a já pak mám denně třeba čtyři exkurze. Děti chodí k pejskům, já jim povídám o mushingu, ukazuji sáně... A takhle to pokračuje až do konce školního roku. Během prázdnin a podzimu provozuji dětské tábory,“ odkazuje na celoroční aktivity, které dětem i dospělým nabízí její Husky škola. Jde například o přednášky, pobyt u psů nebo jízdu s nimi na koloběžce, káře nebo saních či takzvaný dogtrekking (zjednodušeně řečeno forma orientačního závodu na dlouhé vzdálenosti, kdy závodníkem je člověk se psem).

Když je teplo, tedy od jara až do podzimu, mohou psi trénovat jen málo, už v patnácti stupních se, jak vysvětluje Jana Henychová, přehřívají. „Běhají jen ráno, když je rosa, nebo večer. V největších letních vedrech jsme zavedli siestu a se psy chodím ven třeba až od pěti do jedenácti.“ Jediná příležitost, kdy zvířata během teplejších měsíců závodí, je takzvaný canicross, tedy běh se psem – v případě psů Jany Hanychové se ho účastní děti, které jí se zvířaty pomáhají.

 

Alfou mezi psy

Jana má v současnosti dvacet pět psů, ve všech případech jde o plemeno sibiřský husky.

Zpočátku měla pouze fenky, avšak to se změnilo. „Na závod holky nemají takovou sílu. Ve spřežení jsou většinou dobré vpředu v roli leaderů, protože bývají bystřejší. Vzadu se ale osvědčují kluci, kteří to odtáhnou.“

Fenky a psi se mezi sebe nepletou, i když v zásadě žijí společně: jisté tlaky ovšem panují uvnitř těchto skupin, ačkoli ve smečkách Jany Henychové institut alfa samce a alfa feny nefunguje.

Jak sem zapadá ona? „Já tam zapadám tak, že to myslím smrtelně vážně,“ směje se. „Tím, že jsem dominantní, jsem nedala prostor pro vznik alfy ve smečce. Kdyby v tak velké skupině psů začaly boje o vrchní pozici, já bych to vůbec neměla v rukách. To, co smí a nesmí, jsem jim vysvětlila, už když byli maličcí. Takže to teď nemusí být o fyzických trestech, ale pouze o zvyšování hlasu.“

Musherka Jana Henychová závodí výhradně se sibiřskými huskyi, i když ji to vlastně znevýhodňuje. Vítězná spřežení totiž obvykle tahá plemeno nazývané alaskan, celým názvem aljašský saňový pes nebo též aljašský husky. Jde o čistě pracovní plemeno, křížence severských psů, jejich úkolem není vítězit na výstavách a splňovat vzhledové standardy, ale vyhrát závod. A alaskani jsou vyšlechtění speciálně pro tahání saní, jsou silní a mají velkou výdrž.

„Mně se ale sibiřští huskyové vždycky líbili, mám to plemeno ráda,“ vysvětluje. V chovné stanici začínala právě s nimi, tak je prý kvůli závodění „nevymění za jiné“. „Kromě toho si myslím, že komu to neběhá s jedním plemenem, nebude mu to běhat ani s tím vylepšeným. Není to tolik o psech, ale spíš o člověku a o tom, jak s nimi pracuje. Když se jim věnuji, můžu si dovolit i dlouhé závody. Sice dojedu za všemi, co mají alaskany, ale dojedu. A s větším respektem.“ Ne každý, jak říká, umí závodit s vědomím, že se třeba neumístí; záleží na nastavení každého člověka.

Sibiřští huskyové mají jiné výhody, podle Jany Henychové jsou to psi, kteří se o sebe postarají. Jejich tisíce let dlouhá historie je svázána s jedním z původních národů Sibiře, s Čukči, kteří s nimi jezdili po tundře na lov: psi tohoto plemena tak v sobě například mají dodnes zakódováno, že musí šetřit sílu, aby zvládli i zpáteční cestu domů.

„S tímhle vědomím psi i závodí. Alaskany kříží tak, aby se tato zábrana zresetovala. Takže ti to pálí hlava nehlava. Pak už záleží na musherovi, jak je povede. Zda zabrání tomu, aby se psi úplně vyřídili a nemohli v závodu pokračovat. Sibiřský husky tohle téměř nikdy neudělá, protože má svou soudnost. Takže já se starám o to, aby na závodech byli dobře nakrmení, natrénovaní, prostě v dobrém rozmaru. Nechávám je odpočinout a snažím se být pozitivní motivátor. Dost důležitý je i můj vlastní klid. Kdybych začala hysterčit, budou nervózní i psi.“

 

Jen chtít někdy nestačí

Jaké má Jana Henychová další plány? Dokdy by vlastně chtěla závodit? Zatím neví, v Norsku však prý má ona, ročník 1971, o dvacet let starší kamarádku, která stále závodí. „Evidentně to jde i ve vyšším věku,“ říká. Fyzická kondice, vysvětluje Jana, problém není. „Mám tolik práce kolem domu a psů, že to je trénink sám o sobě. Stačí mi posilovat střed těla, cvičím pilates.“

To, co jí do budoucna může situaci komplikovat, jsou spíše peníze. „Tréninkové pobyty ve Skandinávii i startovné jsou velké položky a já nevím, jak dlouho ještě budu schopna na ně během roku našetřit. Poslední dobou se před odjezdem na sever vždycky zapřísahám, že to je už naposledy.“

Ostatně právě kvůli penězům se musela vzdát i svého vysněného závodu Iditarod na Aljašce, který je nejslavnějším a se svými 1 600 km pravděpodobně i nejtvrdším závodem psích spřežení na světě. Rozhodnutí bylo o to těžší, že Jana už v minulosti splnila kvalifikační podmínky úspěšným dokončením závodů Finnmarkslopet a Femundlopet.

„Jen letecká přeprava psů a vybavení na Aljašku by vyšly zhruba na 1,5 milionu korun. Nehledě na to, že i za pobyt a další související náklady tam tvrdě zaplatíte a startovné vyjde na čtyři tisíce dolarů.“ Nejde však jenom o peníze, Jana také přemýšlela o nebezpečí, včetně rizika, jemuž by mohli být vystaveni její psi. „Ostatně i u mě platí, že v minus čtyřiceti končí sranda, a na Aljašce se můžete potkat třeba s teplotou minus padesát. Ve Skandinávii je to naproti tomu vlastně pořád ,sranda‘, protože kdyby se cokoli pokazilo, tak to tam zabalím a za dva za tři dny jsem i se psy autem doma. Když se přepravujete letecky, je to komplikovanější.“

Nicméně i startovné v evropském Finnmarkslopet vyjde na více než pětatřicet tisíc korun. A sponzory, kteří by závody zafinancovali, Jana nemá.

„Podporuje mě firma, od které dostávám krmení pro psy na zimní sezonu, od jiné společnosti mám slevu na maso, pak na oblečení a postroje a poslední dva roky umožňuji fanouškům sponzorovat jednotlivé psy a přispět na provozní výdaje. Jde tedy spíš o věcný sponzoring. Peníze si, až na drobné finanční dary a podporu od kamarádů, musím vydělat právě prostřednictvím Husky školy a akcí spojených s mými psy.“ Krmení, tedy granule a maso, ji stojí asi deset tisíc měsíčně. A náklady na veterinu má Jana relativně nízké, v průměru zhruba dvacet tisíc korun za rok.

„Psi jsou naštěstí zdraví. Nemají moc co kde chytit.“ Jednak jsou očkovaní, což je beztak povinné kvůli závodům, pravidelně je také odčervuje, případné průjmy psů umí léčit sama a dává obecně důraz na prevenci. „K cizím psům se snažím nechodit ani na závodech. To je totiž ideální příležitost, jak pochytat nějaké choroby. V péči mi pomáhá pes BJ, to je zdravotník. Když někomu začne něco olizovat nebo očichávat, vím, že se na to musím jít podívat blíž. Umí taky ostatním vytáhnout klíště nebo štěňatům vypadávající mléčný zub.“

 

Psí máma

Psi mohou závodit od osmnácti měsíců, trénovat pak většinou od jednoho roku, ale záleží na konkrétním psovi. „Teď mám dvě štěňata z Norska, jsou jim dva roky a trénovat teprve začínají. Podle mě se víc vyplatí na nic netlačit a dát psovi čas, aby dorostl, než do něj od roka rvát kilometry.“

Nová štěňata získává Jana obvykle jen od svých psů a pouze v případě, že potřebuje omladit závodní tým. Na prodej štěňata nechová. „Teď už tři roky žádná z mých fenek štěňata neměla. Jsou sice roztomilá, ale musím mít na paměti i to, že je to minimálně na dalších patnáct let, takže chci být opatrná.“ U Jany totiž psi tráví celý svůj život, na dožití je nikam neodkládá. Závodit přitom přestávají zhruba kolem osmi let. „Mladí psi do závodění dávají svou výbušnost, bláznivost. Když to některého přestane bavit, tak ztratí chuť s ostatními držet krok, je z toho otrávený. Když se psy pracujete, poznáte to.“

Že Janě skutečně jen stačí „kouknout, aby viděla“, je patrné už při samotné návštěvě. „Trávíte-li se psy tolik času, pak víte, kdy jsou v pohodě nebo naopak někomu něco nevyhovuje, něco není v pořádku. Pak stačí pozorovat a přijdete na to,“ říká s tím, že spojení, které se svými psy má, se těžko vysvětluje. „Jsem s nimi prakticky pořád, a tak když se pak ocitnu mezi více lidmi, je na mě těch impulzů příliš. Zjistila jsem, že vjemy z ,lidské smečky‘ už jsou na mě trochu moc, ta psí mě naopak uklidňuje.“

 

Kouzlo zasněžené pláně

Na extrémních závodech ji přitahuje dálka a posouvání limitů, které musí se psy zvládnout. „Všichni tam máme stejné strasti. Občas je nám zima, občas máme hlad, štvou nás ty samé věci. Zároveň ale spolu stále jedeme kupředu.“

A právě v tom Jana vidí největší kouzlo. V České republice se jezdí se spřežením pouze kratší okruhy, ale tisíc kilometrů je něco úplně jiného. „Právě ta cesta je na tom to úžasné. Dvanáct dní jsem v tom prostoru až na výjimky jen sama se svou hlavou. Pak mi na mysl chodí různé zasuté vzpomínky, detaily dávných situací, které jsem dřív neviděla. Najednou se na věci koukám z jiných úhlů, docházejí mi další souvislosti z vlastního života.“

Největší Achillovou patou se pro ni na trati může stát boj s vlastní únavou a pochybnostmi. „Potom se začnu sama sebe ptát, proč to dělám. Paradoxně mě tyhle otázky zastihnou nejčastěji na checkpointech, kde se odpočívá. Dokud jsem venku a jedu, je to v pohodě, ale jakmile vlezu do tepla, dolehne na mě únava. Když se tam pak vzbudím, hlava se točí a ptá se, proč tam jsem,“ směje se. „To pak musím překonat ten pocit zmaru, vykopat se ven, znovu vymrznout a uvědomit si, kolik úsilí stálo se sem dostat. Pak se zase zaraduju, že tu jsem.“

„Na dlouhých závodech mi pomáhá i fakt, že tam mám své psy, o které se starám. Když se o někoho staráte, jste ve větší pohodě, než když se máte starat jen sami o sebe. A hlavně, ti psi mě tam nenechají,“ vysvětluje.

 

Autorka působila jako zástupkyně šéfredaktora serveru Měšec.cz, nyní je na rodičovské dovolené.

 

 

Žena se spřežením
Výběr úspěchů Jany Henychové
 
Několikanásobná vítězka mistrovství České republiky v disciplíně pro čistokrevné psy a „long trail“ o délce 222 kilometrů.
Několikanásobná vítězka mistrovství Evropy v kategorii čistokrevných psů.
Několikrát dokončila extrémní norský závod Finnmarkslopet (trasy na pět set i tisíc kilometrů).
Dokončila norský závod Femundlopet na 600 km.
Čtvrté místo ve švédském závodě Polarditans na 300 km.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama