Pozor, vyletí Ptáčci!
14. března 2021
Reportér 03/2021 · Číslo 79
Pozor, vyletí Ptáčci!
Zvětšitfoto Tomáš Binter
Co to, sakra, mělo znamenat?! Po dvou hodinách povídání si nejsem jistý, jestli se mi tihle sourozenci nezdáli. Martině Ptáčkové je třiadvacet, jejímu bratrovi Josefovi devatenáct, oba jsou mnohonásobní mistři světa v bojových sportech, ale vůbec na to nevypadají – a ani se nezdá, že by své medaile nějak extra prožívali. Působí jako takřka dokonalá stvoření, a přitom tím nejsou protivní, naopak, což je zvláštní kombinace. Tohle by chtěl ze svých dětí vychovat každý.
Mám dceru a syna. Jsou od sebe skoro čtyři roky, takže stejně jako Martina a Josef Ptáčkovi, ale tím podobnost končí.
Moje děti se denně hádají a občas bohužel i řežou, zatímco Ptáčkovi jsou podivuhodně sehraná, láskyplná, nerozdělitelná dvojka.
„Jsme jako siamská dvojčata a myslím, že se nikdy pořádně nerozdělíme,“ říká devatenáctiletý Josef. „Jednou si plánujeme pořídit bydlení kousek od sebe, ideálně v dvojdomku, abychom neztratili kontakt…“
Nutno podotknout, že i oni dva se řezali a dodnes občas řežou, ale pokaždé v rámci tréninku, čímž bychom se mohli vrátit na začátek příběhu.
Když bylo Martině osm let, měla pocit, že ji spolužáci šikanují, a oni asi i šikanovali, protože byla baculatá šprtka a vůbec – divná holka. (Což je dodnes, dovede si to přiznat: „Jestli máte občas pocit, že jsem myšlenkami mimo, tak jsem. Sama dodnes nevím, jakou mám povahu – umím být ta nejdrsnější, ale zároveň i nejjemnější. Ve škole pro mě bylo vždycky těžké napsat popis sebe samé, protože opravdu nevím…“)
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
