Pozor, vyletí Ptáčci!

Lidé

Co to, sakra, mělo znamenat?! Po dvou hodinách povídání si nejsem jistý, jestli se mi tihle sourozenci nezdáli. Martině Ptáčkové je třiadvacet, jejímu bratrovi Josefovi devatenáct, oba jsou mnohonásobní mistři světa v bojových sportech, ale vůbec na to nevypadají – a ani se nezdá, že by své medaile nějak extra prožívali. Působí jako takřka dokonalá stvoření, a přitom tím nejsou protivní, naopak, což je zvláštní kombinace. Tohle by chtěl ze svých dětí vychovat každý.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Mám dceru a syna. Jsou od sebe skoro čtyři roky, takže stejně jako Martina a Josef Ptáčkovi, ale tím podobnost končí.

Moje děti se denně hádají a občas bohužel i řežou, zatímco Ptáčkovi jsou podivuhodně sehraná, láskyplná, nerozdělitelná dvojka.

„Jsme jako siamská dvojčata a myslím, že se nikdy pořádně nerozdělíme,“ říká devatenáctiletý Josef. „Jednou si plánujeme pořídit bydlení kousek od sebe, ideálně v dvojdomku, abychom neztratili kontakt...“

Nutno podotknout, že i oni dva se řezali a dodnes občas řežou, ale pokaždé v rámci tréninku, čímž bychom se mohli vrátit na začátek příběhu.

Když bylo Martině osm let, měla pocit, že ji spolužáci šikanují, a oni asi i šikanovali, protože byla baculatá šprtka a vůbec – divná holka. (Což je dodnes, dovede si to přiznat: „Jestli máte občas pocit, že jsem myšlenkami mimo, tak jsem. Sama dodnes nevím, jakou mám povahu – umím být ta nejdrsnější, ale zároveň i nejjemnější. Ve škole pro mě bylo vždycky těžké napsat popis sebe samé, protože opravdu nevím...“)

Otec ji vzal na kroužek základů bojových umění, prvních pár lekcí vypadalo beznadějně, ale potom náhle šikana skončila. „Začala ovšem pro mě,“ upozorňuje Josef, „protože ségra potřebovala údery na někom trénovat, což mě následně donutilo k tomu, abych se pustil do bojových sportů taky...“

 

 

 

Dispozice má každý z nich úplně jiné. Martina, která už sesbírala osm světových titulů (nejdřív z kickboxu, později z disciplíny hand to hand combat), je překvapivě nešikovná. – Dokonce bych řekla, že jsem neschopná. – Spíš jde o to, že ti strašně dlouho trvá, než se něco naučíš. Po dlouhém drilu tu činnost vypiluješ k dokonalosti, zatímco já jsem línej... – ... ale šikovnej, všechno ti jde hned. – Pokud se k tomu teda dokopu. Každopádně ty seš tahoun, kterej všechno zařídí. – Jo, a ty jsi dotahovač. Já chci mít všechno rychle a dobře odvedený, abych se mohla pustit do dalších věcí, který se ti nejdřív zdají šílený – jako třeba nedávno, když jsem přišla s tím, že bychom mohli vést workshopy proti šikaně na Filipínách, a tys mě poslal do háje. Já vysvětlovala, že semináře onlajn zvládneme i v době pandemie, trochu jsme se ještě hádali, pak zase skámošili, a nakonec se do toho pustili. – Myslím, že teď už si každý udělal obrázek, a ano, je to tak: Vlastně ani nevím, v kolik vstáváš, protože já mám ještě noc. – Teď za lockdownu, když je všechno zavřený, docela pozdě, brácho. Někdy až o půl sedmé...

 

Zmalovaná jako panda

Je trochu s podivem, že z nich už média neudělala hvězdy – vždyť tihle dva jsou ještě ke všemu pěkní lidé.

Zvlášť Martina klame tělem, protože s modrýma očima, nevinnou tváří a hustými světle hnědými vlasy po zadek vypadá jako jemné děvče – asi nepřekvapí, že má ve sportovních kruzích přezdívku Princezna bojovnice.

„Některé moje modřiny nevidíte,“ směje se, „a na tváři teď nemám nějakého monokla spíš shodou okolností a proto, že nejsou zápasy; ale občas jsem zmalovaná jako panda. Snažím se zvládat několik životů naráz, a tak se třeba stalo, že jsem se na módní přehlídce procházela ve svatebních šatech, ale pod okem jsem zrovna měla takový šlic, že to nešlo zamalovat, a tak jsme divákům raději rovnou vysvětlili, že nejsem obětí domácího násilí, ale pouhou sportovkyní...“

Áčkovými celebritami zatím sourozenci nejsou proto, že si zvolili méně známé, neolympijské disciplíny.

„Samozřejmě,“ říká Martina, „že jsem jako holka o účast na olympiádě stála hodně.“

V devatenácti, když už byla světovou šampionkou v kickboxu, se dokonce rozhodla, že si přibere úplně jiný sport, se kterým by se mohla dostat na olympiádu zimní: totiž saně.

„Jenomže při tréninku na mistrovství republiky jsem ve Smržovce nezvládla poslední zatáčku a kolečkové saně mi rozdrtily chodidlo, čímž začalo poměrně depresivní období – lékaři říkali, že budu mít vleklé potíže s chůzí a na vrcholový sport můžu zapomenout. Tehdy jsem si ale konec nechtěla připustit, takže jsem s bráchou začala trénovat jen na jedné noze – a za půl roku bylo zase dobře... Každopádně od té doby už zůstávám u sportů bojových a odmítám experimentovat.“

Jistou naději na olympiádu by měla, kdyby se naplno pustila do boxu, který jí jde a baví ji, ale Martina má pocit, že by si tím zavřela cestu k disciplínám, které jí jdou ještě líp, což je v první řadě takzvaný hand to hand combat: „Jde o bojové umění využívané různými ozbrojenými složkami, a to hlavně v zemích bývalého Sovětského svazu,“ vysvětluje. „Bojujeme v kimonech a trošku se to podobá MMA; povoleno je téměř vše, dokud se soupeř nevzdá. Já jsem první evropskou nositelkou černého pásku, čehož si nikdy nepřestanu vážit…“

Brácha Josef je na tom podobně – bojových sportů dělá na solidní úrovni dvanáct (!) zároveň, ale tím hlavním je pro něj neolympijský grappling. „Na sobě nemáme kimono, ale upnuté kraťasy a tričko, za což se nedá chytit, takže používáme úchopy například nohou, rukou nebo hlavy; snažíme se soupeře shodit na zem a následně škrtíme nebo páčíme, což takhle zní morbidně, ale jakmile soupeři dochází kyslík nebo ho něco opravdu bolí, tak vzdá a tím náš zápas končí.“

Pojem bolest znamená pro oba sourozence něco úplně jiného než pro normální smrtelníky; obzvlášť Martina ji dovede velmi potlačit. „Pamatuju si, že hodně bolelo to chodidlo po masakru na saních, ale jinak nevím. Jasně, občas mě něco bolí, ale nedokážu říct, jestli hodně, nebo málo. Kdyby mi někdo řekl, že málo, budu mu věřit, ale kdyby řekl, že jde o příšernou bolest, tak vlastně taky. Někteří doktoři si myslí, že tím schválně provokuju, ale já opravdu nevím...“

Brácha Josef na rozdíl od ní aspoň každé zranění rozumně řeší, nechá si ho zkontrolovat a důkladně ošetřit, protože nechce, aby se ozvalo později, ale pokud se vrátíme ke snům o olympiádě, tak i u něj jsou spíš teoretické. „Z tuctu mých sportů přichází v úvahu judo, v němž nemám výsledky, kterými bych se mohl kvalifikovat, a už teď v devatenácti vím, že coby judista na rozdíl od grapplingu světovým šampionem nebudu...“

S čímž tak úplně nesouhlasí sestra: „Nebuď skromnej. Kdybys na tom chtěl zapracovat, šanci máš, vždyť právě hlavně při boji na zemi jsi hrozně šikovnej.“

Načež Martina dodá důležitou věc: „Ale mně osobně už ta ztráta všech snů o olympiádě nevadí, protože mám priority jinde.“

 

Diplomacie vítězí

Jde o to, že oba sourozenci jsou podobně jako fotbaloví Klapzubáci amatéři a zvlášť Martina už vnímá i největší světové turnaje spíš jako zážitek než coby středobod veškerých svých snah.

„Je docela vtipné,“ říká, „že mé největší soupeřky v hand to hand combat pocházejí z těch postsovětských republik, kde mají mnohem větší podporu než my Evropané. Vlastně je zajímavé, že ještě vítězím, protože ony studují vojenské školy a trénují neustále, vysoko v horách, ve vedru. Když někdo třeba z Uzbekistánu vyhraje šampionát, dostane stádo ovcí, zatímco my? Pokud už obdržíme finanční odměnu, tak pokryje ubytování a letenku, často ani to ne; odvezeme si dobrý pocit.“

Kdyby jim šlo o peníze, přeorientovali by se na čím dál populárnější MMA, a nejspíš by se i brzy prosadili, jenže oni na to nemají povahu.

Mezi jejich rysy patří nápadná slušnost, a opět: zrovna u nich dvou to nepůsobí podivně ani směšně. Sice vůbec nepijí alkohol, ale zábava s nimi je stejně, a tak dále: „Co se týče MMA, nelíbí se nám například to divadlo před zápasy; takzvané trashtalky, při kterých si soupeři nadávají a vyhrožují – podle nás to ke sportu nepatří. Chápeme, že jde o byznys a spoustu lidí to zajímá, ale pro nás je možná až staromódně důležitý termín fair play. Navíc se ségrou trénujeme děti, dobře víme, kolik patnáctiletých dnes na MMA kouká, a protože je ta show fascinuje, chtějí se pak taky urážet a rvát na ulici bez pravidel, což je mi líto. Pro bojové sporty to není nejlepší reklama...“

Tak pravil Josef – a Martina? Ta už tyhle problémy vnímá s nadhledem: „Jde o to, že mě poslední dobou víc než sport přitahuje diplomacie.“

Diplomacii studovala už na střední škole, teď pomalu končí studium univerzitní.

„Já studuju diplomacii taky,“ nepřekvapuje Josef, „ale na rozdíl od ségry ještě pořád považuju sport za stejně důležitý jako případnou kariéru. Každopádně s Martinou jsem zajedno v tom, že má být spíš koníčkem než zdrojem obživy...“

Je pravděpodobné, že se jim nakonec splní plány, ať už budou jakékoliv, protože školu vždycky brali vážně a schválně si k povinnostem přidávali, čímž získali zajímavé kontakty. Martina například absolvovala stáž u europoslance Zdechovského – a do Bruselu oba s Josefem jezdívali až do pandemie ještě z jednoho důvodu: trénovat fyzičku i psychickou odolnost společně s vojáky NATO.

Sourozenci jsou sebevědomí, extrovertní, Martina se navíc předloni stala českou velvyslankyní dobré vůle, má přímo za úkol šířit dobré jméno země, a tak pro ně je svět otevřený.

Jakoby nic mluví o tom, že se hned po pandemii setkají v Monaku s knížetem Albertem II. („Zajímá ho náš projekt proti šikaně, a zároveň to je velký fanoušek bojových sportů, má černý pásek v judu“) a pak mají pozvání i na Ukrajinu, kde by si mohli popovídat a – kdo ví? – třeba i zaboxovat s kyjevským starostou Vitalijem Kličkem.

Martina se chce za pár let stát „pravděpodobně první velvyslankyní v historii, která se jde po celodenních pracovních jednáních ještě porvat“. A kdyby si mohla vybírat, klidně zvolí nějakou méně provařenou zemi: „Poslední zahraniční soustředění před koronavirem jsme měli v Moldavsku, kam se turisté moc nehrnou, ale my byli nadšení – krásná příroda, skvělí lidé, dobré jídlo...“

Oba taky několikrát navštívili české vesnice v rumunském Banátu, kde se snažili věnovat tamním dětem. „Nebereme to jako práci, naopak, je to pro nás zážitek, protože tam vyrážíme mimo turistickou sezonu, kdy jsme ve vesnicích skoro jedinými návštěvníky – místní si nás zvou domů, před nikým se nepředvádějí, povídáme si a sledujeme obyčejný život. Dětem jsme třeba připravili olympiádu, při níž si vyzkoušely i bojové sporty, a máme pocit, že kdyby je někdo pořádně vedl, vyroste v Banátu několik šampionů: jsou často snaživější, vděčnější a houževnatější než děti tady u nás...“

 

A zbytek půjde snadno

Loňská sezona byla ze známých důvodů mrtvá, ale hlavně Martina věří, že se letos v květnu uskuteční mistrovství světa v Uzbekistánu, na kterém se pokusí získat další titul v disciplíně hand to hand combat. „Po roční pauze si uvědomuju, že se až nečekaně těším.“

Bratr ji v ideálním případě doprovodí, podpoří servisem, trenérskou radou, a sám si rovnou taky zazápasí; co když mu to vyjde? Na podzim pak Martina, budou-li otevřené hranice, doprovodí pro změnu bratra na šampionát v grapplingu; oni jsou opravdu nerozluční.

I nadále spolu povedou semináře proti šikaně, pořád budou učit sebeobranu děti, ženy, seniory, a dokonce i nevidomé...

Zajímá mě, jestli se na ulici někdy museli bránit oni dva, žádnou divokou historku ale nemají.

„Vždyť já se dokonce bojím chodit za tmy sama po Praze, čím jsem starší, tím je mi to nepříjemnější,“ přiznává Martina.

Její bratr se nebojí, dělal už ochranku na velkých akcích (například kardinálu Dukovi), ale v soukromí se konfliktům vyhýbá. „Když je někdo od pohledu divnej, nepotřebuju si zvyšovat ego a přejdu na druhou stranu ulice. Ale obecně samozřejmě platí, že když si před vás někdo stoupne s tím, že chce peněženku, nesmíte se vnitřně zhroutit a tím prohrát dopředu ve vlastní hlavě. Agresor by pokud možno neměl vycítit, že se bojíte, a tak je důležité, jestli třeba nejste shrbený nebo jestli se nedíváte do země...“

Ano, to je důležité.

A ještě jednu podstatnou věc řekne Josef během našeho rozhovoru – ta mi definitivně osvětlí, proč se těmhle dvěma ve sportu tak daří.

„Víte,“ utrousí jakoby mimochodem, „já i přes tu svou lenost denně běhám. Nejsou to žádné extra dlouhé trasy, ale chci, aby v součtu daly sto padesát kilometrů měsíčně. A právě při běhu mi došlo, jak důležité je určit si rozumné tempo a to pak postupně zrychlovat. Nic nepřepálit, ale nezastavit. Protože nejhorší bývá, když je člověk přemotivovanej, první dva dny na sport vletí, ale už třetí den si dává pauzu – to je pak čtvrtý den skoro zbytečný. Takže podle mě platí, že když je nějaká činnost důležitá, musíme si z ní vytvořit rutinu – a to když se povede, zbytek už jde snadno.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama