Dolů po schodech a přitom k nebi

Report

Uprostřed lesů na skále nad řekou Sázava stojí prastarý klášter. Nachází se v něm krypta, kde byly uloženy ostatky zakladatele kláštera sv. Prokopa; krypta je zvláštní tím, že ačkoli do ní scházíte po schodech, dostanete se na úroveň korun stromů, které rostou u řeky a které vidíte úzkými gotickými okny. A nejde o jediný pozoruhodný rys komplexu, který dlouho chátral... Teď se ale Sázavský klášter představuje po rekonstrukci veřejnosti.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

S tím místem se pojí legendy a vyprávění. Jedním z nich je, že zakladatel Sázavského kláštera, svatý Prokop, občas na někoho mrkne z obrazu v tamním kostele. Normálně má světec na malbě – pocházející pravděpodobně z roku 1600, tedy z doby pár set let po jeho smrti – oči zavřené. Podle více svědectví ale svatý Prokop někdy oči otevře, nejstarší záznamy o tom pocházejí už z poloviny 17. století. „Já sám jsem to nezažil, asi mám malou víru. Ale znám osobně příběhy poutníků, na něž svatý Prokop mrkl. A někteří z nich dokonce nebyli ani aktivně věřící,“ říká duchovní správce farnosti Radim Cigánek, původním vzděláním tesař, který později vystudoval pedagogiku a následně teologii.

Ale nechme teď stranou otázku zázraků, i k příběhu svatého Prokopa se ještě vrátíme. Hlavní je, že rekonstrukce Sázavského kláštera byla rozsáhlým a komplikovaným podnikem. A nejde jen o potíže s počasím nebo třeba s pandemií, která zatím nedovolovala pevně naplánovat žádné velké oslavy otevírání.

 

Tři vlastníci

Především má komplex Sázavského kláštera, jenž má kořeny v době zhruba před tisíci lety, různé majitele. Takže když stojíte před vstupní branou kláštera v centru malého středočeského města Sázava, můžete zazvonit buď na kastelánku, anebo na již zmíněného Radima Cigánka, faráře římskokatolické farnosti Sázava – Černé Budy. Když pak vejdete do areálu, můžete zahnout doprava a vstoupit do kláštera anebo jít rovně. Zhruba čtyřicet metrů kráčíte po „státním“ a pak, když už jste na dohled kostela, ocitáte se „na církevním“.

Rozdíl poznáte většinou tak, že vám to někdo řekne nebo si to někde přečtete. Občas je ale hranice viditelná. Momentálně nejvíc asi na budově prelatury, někdejšího sídla hlavy kláštera, stojící po levé straně areálu, na niž navazuje sídlo fary. Šedá opadající omítka prelatury, která patří státu, se tu jedním řezem mění v omítku novou s novými okny a opravenou střechou z modřínových šindelů na budově fary.

 

 

Celý areál Sázavského kláštera, ležící přibližně hodinu cesty autem z Prahy směr Brno, spravoval dlouho Národní památkový ústav. Pak přišly církevní restituce. O vrácení majetku zažádala římskokatolická farnost Sázava – Černé Budy, to samé udělal i řád benediktinů. (Zjednodušeně řečeno, mnišské řády jsou samostatné a nepodléhají přímo biskupům či arcibiskupům, různé žádosti souvisely se spletitou staletou historií komplexu, o níž ještě bude řeč.)

V roce 2016 vrátil stát při majetkovém vyrovnání církevní farnosti kostel sv. Prokopa, dále tu část budov, kde sídlila fara, a pozemek mezi těmito dvěma stavbami. Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v pražských Emauzích dostalo zpět menší část jedné z hospodářských staveb, budovu prelatury a část zahrad. Konvent, někdejší obydlí mnichů s křížovou chodbou a kapitulní síní, zůstal ve správě Národního památkového ústavu.

Areál měl najednou tři majitele. Dodejme ještě, že v mezičase od pádu komunismu, kdy se nevědělo, kdy a zda vůbec restituce proběhnou, se zde neděly žádné velké opravy, a to i přesto, že by si je toto starobylé místo, třetí nejstarší klášter na území České republiky, zasloužilo.

Po nějaké době od restitucí benediktini nabídli, že státu prodají většinu svého sázavského majetku zpět, což se také stalo. Ve stejné době se římskokatolická farnost rozhodla, že začne slávu tohoto významného poutního místa obnovovat, a zažádala si o evropské dotace. Restaurátorské, kamenické, truhlářské, štukatérské, sanační a další práce ve výši 120 milionů na konci jara – po dvou letech od „prvního kopnutí“ – finišovaly.

V dubnu dostala farnost povolení, že od května mohou věřící i návštěvníci vstupovat do přízemí kostela. Na jiných místech se ale bude ještě pracovat. Například střecha kostela se vzhledem k počasí bude dodělávat déle, než se původně plánovalo. „Kostel sv. Prokopa má střechu z takzvaných pražských prejzů, což jsou tašky, které se dávají do malty. A vápennou maltu můžete rozdělat jen tehdy, když nemrzne,“ popisuje komplikace s chladným počasím místní farář Radim Cigánek. Pevně ale věří, že na Svatoprokopskou pouť, která připadá na začátek července, bude už vše hotovo.

Do té doby musí ještě společně s kastelánkou Jaroslavou Matoušovou vyřešit systém, jak budou areál využívat, respektive jak moc budou společně kooperovat. „Samozřejmě si my i Národní památkový ústav přejeme, aby se návštěvníka nijak nedotklo, že přichází do areálu, který má vícero majitelů,“ říká k tomu farář Cigánek, když stojíme „na jeho půlce“.

Ani Národní památkový ústav přitom nechce zahálet s rekonstrukcí své části. „Letos se chystáme na opravu vyhlídkové neorenesanční věže,“ prozrazuje mi kastelánka Sázavského kláštera do telefonu. Další etapy oprav jsou prý na stole a aktuálně se řeší jejich financování. Mimo jiné je v plánu zpřístupnit jeskyni, kde údajně sv. Prokop během svého poustevnického života pobýval. Jeskyně, kam se nyní nesmí, se nachází hned za kostelem a je nad ní dřevěná konstrukce s plechovou střechou, aby do útrob nepršelo.

 

Muž, jenž zkrotil ďábla

Legenda praví, že svatý Prokop byl staroslovanským knězem, který měl v první půlce svého života manželku. Později se vzdal světského života a vstoupil do kláštera na pražském Břevnově, nejstaršího mužského kláštera na českém území. Traduje se, že nějaký čas žil i jako poustevník v Prokopském údolí v Praze. Kolem roku 1020 se podle břevnovského rukopisu Kosmovy kroniky přesunul na Sázavu, usídlil se tu v jeskyni nad řekou a žil řadu let asketickým životem uprostřed přírody, v modlitbách. Patrně nejznámější částí legendy je ta, podle níž ho nad Sázavou provokoval ďábel, kterého ale zdatný muž zkrotil a zapřáhl do pluhu.

Jednoho dne potkal Prokop v sázavských lesích knížete Oldřicha na lovu. U pramene nabídl knížeti vodu, která se prý proměnila ve víno. Oldřich tak poznal, že proti němu stojí svatý muž, a posléze se Prokop stal prvním opatem nově založeného kláštera na Sázavě.

Místo nad meandrem řeky Sázavy vzniklo jako centrum slovanské liturgie navazující na cyrilometodějskou tradici. Bohoslužby ve staroslověnštině však nevydržely dlouho, západní církev se oddělila od východní a centrum v Římě začalo prosazovat latinu. V roce 1096 byli staroslověnští mniši ze Sázavského kláštera vyhnáni, klášter přešel natrvalo pod benediktiny z Břevnova a pěstovala se zde pouze latinská liturgie. Z dřevěných budov se v těchto dobách stal klášterní komplex v románském slohu. Počátkem 14. století se vše začalo přestavovat: tentokrát goticky. Plány, které nakonec zhatil nedostatek peněz a následně i husitské války, byly velkolepé. Z kostela sv. Prokopa, na jehož stavbě se podíleli i dělníci hutě Matyáše z Arrasu, prvotního stavitele katedrály sv. Víta v Praze, měl vzniknout monumentální chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Do dnešních dnů se zde dochovalo torzo mohutné jižní lodi s gotickými sloupy a věží, které upoutá pozornost každého příchozího.

Neblahému osudu jiných klášterů jako Zlatá Koruna u Českého Krumlova nebo Břevnov se místní klášter naštěstí vyhnul: husitské války a rabování přečkal, nicméně chátral. Mimo jiné se propadl strop krypty pod kostelem, kde jsou uloženy ostatky sv. Prokopa. Teprve za císaře Rudolfa II. se začalo s obnovou, roku 1588 byly ze sutin vyzvednuty domnělé ostatky světce a v průvodu přeneseny do kostela Všech svatých na Pražském hradě.

Během 17. a 18. století přišel opět rozkvět – a barokní přestavby. Právě v barokním duchu se také nesly současné restaurátorské práce v kostele. „Dříve bývaly snahy ukázat všechny vývojové fáze stavby. Nyní je naopak trendem, že se vybere ta nejhodnotnější fáze, kterou má cenu zachránit, a ta se prezentuje. Dílčí fragmenty z jiných období vidět nejsou, jen se zakonzervují, aby se nezničily,“ vysvětluje Marek Wollner ze Studia acht, který mne církevní částí areálu v polovině dubna provádí. Zmíněné architektonické studio mělo celou rozsáhlou rekonstrukci na starosti.

 

Útěk před Plojharem

Osvícenecký císař Josef II. Sázavský klášter – podobně jako jiné kláštery v monarchii – zrušil. Kostel dostal na starosti farář, konvent se změnil na zámek.

Před druhou světovou válkou přišel rozsáhlý pokus o obnovu tohoto poutního místa. Benediktin a kněz Karel Method Klement, jenž na Sázavě žil, měl s klášterem velké plány. Mimo jiné si pozval architekta Jana Sokola (otce význačného českého křesťanského filozofa Jana Sokola, jenž letos v zimě zemřel). Rozsáhlou rekonstrukci kláštera, která měla vyvrcholit v roce 1953 při oslavách výročí 900 let od úmrtí sv. Prokopa, však zhatil nástup komunistů. Ti v roce 1951 areál zestátnili.

Farář Cigánek vypráví, jak právě Klement podepsal protokol, že klášter přebírá stát. Farářem tu pak zůstal ještě několik dalších let, až do roku 1957. „Klement tady zažil tu nejhorší dobu, když se tu konaly mírové poutě,“ říká farář. Ty pořádali bolševici, aby překryli náboženské poutě na Velehradě a jinde. „Jednou tu byl na pouti i Josef Plojhar, tehdejší ministr zdravotnictví a exkomunikovaný římskokatolický kněz, a Klement prý před ním utíkal někam na klášterní zahradu a později říkal svým přátelům, že se s ním nechce potkat, že by mu musel něco říct a pak by ho zavřeli.“

Architekt Jan Sokol – jenž pracoval jako stipendista v ateliéru slavného Le Corbusiera v Paříži a nakonec se stal rektorem pražského umprumu, aby ho z něj komunisté coby věřícího vyrazili – se znal s Klementem dobře. Z dochovaných dokumentů víme, že se na Sázavě pustil architekt do opravy krypty pod kostelem sv. Prokopa. „Je málo tak poetických a krásných míst, jako je tato krypta. Krypta značí, že byste měli být pod zemí, ale zde to neplatí. Tady se ocitáte v nebesích,“ konstatuje architekt Václav Hlaváček, který stojí v čele Studia acht a na rozdělanou práci Jana Sokola v kryptě se pokusil navázat.

Skutečně, i když z vnitřku kostela kráčíte po kamenných schodech dolů, přesto v kryptě se ocitáte v korunách stromů. Kostel totiž stojí na skále a jeho základy nemohou být pod zemí. Gotickými úzkými okny sem tak dopadá v různých časech i ročních dobách různě intenzivní světlo – a to vše je umocněno tím, že je krypta si---tuovaná na východ.

 

Tady všude

Co vše návštěvník nebo poutník na Sázavě po rekonstrukci uvidí? Letos poprvé se dostane i na několik nových míst: třeba přímo do útrob torza nedostavěného gotického kostela, které si dříve bylo možné prohlížet jen zpovzdálí. Vystoupat také půjde do jižní i severní empory (prostory v kostele v prvním patře po levé a pravé straně). Zde farnost chystá expozici a promítání dokumentu o klášteře. Zajímavým místem se bezesporu stane i zimní kaple v prvním patře: tady se při rekonstrukci našly pod svrchními omítkami ukryté fragmenty fresek, které se částečně povedlo odkrýt. Kostel se také dočká nových varhan.

Architektonické Studio acht Václava Hlaváčka – které má za sebou různé rekonstrukce na Pražském hradě, například kompletní opravu Letohrádku královny Anny, obnovu fasád Jižního a Západního křídla či parkové stezky v Jelením příkopu – se na Sázavě pustilo do několika inovací. Nová je železná brána u hlavního vchodu do kostela, na níž jsou z Pražských hlaholských zlomků (fragmenty liturgických textů) vykovaná staroslověnská slova o prameni a vodě. Na hlaholské zlomky pak narazíme ještě jinde. Uprostřed krypty nad nově upravenou podlahou bude viset kruhový lustr navržený studenty z umprumu a na něm budou hlaholicí vepsané úryvky o světle. Stíny slov se pak mají odrážet na zdech krypty.

Detaily jsou podle architekta Hlaváčka důležité, fungují ale až v okamžiku, kdy jsou pohromadě: „Pan farář to hezky řekl, když jsem s ním řešil, kde je zde nejsilnější stopa svatého Prokopa. A on se v kryptě tak pěkně rozkročil a řekl: Tady všude.“

 

Podobenství

Stojíme se sázavským farářem Radimem Cigánkem pod oním obrazem světce, který má občas mrknout.

Správce farnosti vysvětluje, že svatý Prokop, přestože žil před tisíci lety, je dnešnímu člověku minimálně v jedné věci podobný. Jako on kdysi, i my dneska stále něco hledáme. Také sv. Prokop řadu let hledal svou životní cestu. Byl knězem, mnichem v klášteře, osamoceným poustevníkem, opatem. „Nenacházel svou cestu hned, stejně jako ji nenacházejí mnozí z nás ani dnes,“ dodává Radim Cigánek pod malbou svatého Prokopa. Jeho oči zůstávají, alespoň pro dnešní den, zavřené.

 

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama