Němec s ruským přízvukem

Kultura

Bylo mu dvaadvacet, vrátil se z vojny a zjistil, že půlka kamarádů už se rozutekla a druhá má koupenou jízdenku. A tak si taky jednu pořídil, za 96 rublů, a ze země, která měla brzy přestat existovat (SSSR), odjel do jiné, která měla taky brzy přestat existovat (NDR). Vladimir Kaminer, v roce 1990 floutek z Moskvy. Wladimir Kaminer, dnes jeden z nejčtenějších německých spisovatelů. Tvrdí, že se narodil v bazénu. Ale není to pravda.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Štěstí, jak známo, přeje připraveným. A Vladimir Viktorovič Kaminer, narozený 19. července 1967 v Moskvě, byl zkraje roku 1990 plně připraven opustit svou rodnou zem.

Vlastně byl připraven už dlouho, od školky. Ale devadesátý rok se jevil jako vyloženě vhodný, mimo jiné proto, že „gorbačovská éra se chýlila ke konci, jakkoli o tom samotný Gorbačov neměl tušení“.

A tak Vladimir prodal kazeťák (i s nahrávkami Screamin’ Jay Hawkinse), koupil lístek na vlak a vyrazil do Berlína. Do Berlína, protože Berlín byla levná a taky jednoduchá destinace, „člověk nepotřeboval vízum, stačilo pozvání“. V batohu měl šedý oblek a karton cigaret, k nimž na nádraží přidal ještě lahev vodky Privět a bledou matrjošku ležící v hrobě. Ta však Berlín nikdy nespatřila, zmizela po cestě za okolností, které Vladimir později označí za záhadné.

A teď o tom štěstí. Východní a západní Německo se na podzim 1990 měly sjednotit, ovšem ve chvíli, kdy se Vladimir Kaminer vysypal z vlaku ve stanici Berlín Lichtenberg, ještě existovala NDR. Formálně. „Ve skutečnosti už ale byla pryč a panovalo takové ,mezistátí‘, krátké období absolutní svobody, kdy si každý dělal, co chtěl.“

Příklad: Vladimir si našel byt. Ve čtvrti Prenzlauer Berg, pár stanic tramvají od Alexanderplatzu. Dvacet pět čtverečních metrů, liduprázdných, ale plně vybavených, protože předchozí nájemník se po pádu zdi neprodleně odebral na Západ. A tak se Vladimir prostě nastěhoval a žádné starosti s tím neměl, protože v bytě bylo i čisté povlečení a celá tuba zubní pasty.

Za dva měsíce divoké osidlování „Prenzlu“ skončilo: domovní správy se probraly a vyhlásily, že aktuální obyvatelé bytů jsou odteď obyvateli právoplatnými, pokud si vyřídí papíry.

A tak šel Vladimir vystát frontu, na jejímž konci na něj čekalo razítko a výměra nájmu ve výši osmnácti marek padesát.

Obživu si taky obstaral jednoduše, hned po sjednocení Německa vláda začala hrnout spoustu peněz do všemožných kulturních projektů („asi chtěli usměrnit mládež“) a Vladimir, který v Moskvě studoval divadelní dramaturgii, v Berlíně (mimo jiné) založil festival Divadlo po diktatuře, na který zval soubory z bývalého SSSR.

Podtrženo a sečteno, několik měsíců po příjezdu do stanice Berlín Lichtenberg měl Vladimir Viktorovič Kaminer všechno, co si přál: byt, práci, novou holku, spoustu zajímavých kamarádů – a nový kazeťák.

Štěstí, jak známo, přeje připraveným.

 

Kosmonauti

„Víte, co je to knajpa? Tak tehdy byla na každém rohu knajpa, nebyla to ovšem knajpa, kam by se chodilo jen pít,“ vzpomíná Vladimir.

 

Knajpa byla místem sousedských setkání, knajpa byla kulturní institucí, diskusním klubem.

„V knajpě se pořádaly přednášky na různá témata, od americké kinematografie až po ruské reálie. No a já vykládal o Sovětském svazu jako kastovní společnosti. Protože v SSSR byly hodně rozvinuté profesní kasty, jejich členové bydleli na jednom místě, existovala třeba spisovatelská vesnička, vědecká čtvrť nebo městečko kosmonautů. To si pamatuju přesně, protože vedle kosmonautů jsme měli chatu a já k nim lezl pro cigarety, měli italské ,morky‘. U vjezdu stál voják, všechno bylo hlídané, kosmonauti měli svoje obchody. A tak jsem o tom vykládal v naší knajpě a všichni se smáli a já si říkal ,Aha, asi jim to přijde vtipné‘.“

Vladimir své texty začal tu a tam publikovat v časopisech, načež přicházela pozvání na různá autorská čtení a právě na jednom takovém k němu přistoupila literární agentka: „Je čas, abyste vydal knihu.“

První Kaminerova kniha Russendisko (česky Ruské disko, 2011) vyšla v roce 2000 v mnichovském nakladatelství Goldmann a hned se stala senzací. Sto dvaadevadesát stran krátkých, vtipně psaných příběhů z (šílených) devadesátých let v Berlíně udělalo z Kaminera hvězdu. Název se nabízel sám, Kaminer už tou dobou dělal taky dýdžeje a jeho diskotéky sestávaly – logicky – jen z ruských songů.

Od té doby napsal Vladimir (respektive Wladimir, což je transkripce, kterou v Německu používá) dalších pětadvacet (!) knih, kterých se celkem prodalo přes 3,7 milionu výtisků (vyslovte před Němcem jméno Kaminer a uvidíte sami), ale Russendisko zůstává s 1,3 milionu prodaných exemplářů nepřekonáno. Dočkalo se – nevyhnutelně – i filmové adaptace (2012), i když ta se s předlohou nedá srovnat. Jeden recenzent dokonce napsal, že film přes „vtipné situace, bohatý historický back­ground a slušné herecké výkony nenaplňuje ani ta nejnižší očekávání“.

Kaminer, mimochodem, píše od samého začátku výhradně německy a říká, že psaní v cizím jazyce může každému jen a jen doporučit, protože člověk se tak zbaví pohodlnosti a návyků jazyka mateřského: najednou musí mnohem víc přemýšlet, dávat pozor, aby neudělal chybu, čímž se jeho tvorba stává úspornější a čtenář je ve výsledku ušetřen předlouhých vět plných zbytečných slov, jako je například tato.

 

Je třeba zachránit Viktora

V sobotu 5. prosince 1931 otřásl centrem Moskvy výbuch. A pak další, protože první, jak se ukázalo, nevykonal, co měl. Sovětské vedení už v létě toho roku rozhodlo, že nechá vyhodit do povětří Chrám Krista Spasitele, majestátní katedrálu z 19. století tyčící se nad řekou Moskvou na (tehdy) Kropot­kinském nábřeží. Na jejím místě měl vyrůst betonový Palác sovětů, vyrostly ovšem jen základy, načež začala válka a základy byly zase rozebrány a ocelové konstrukce použity na výrobu protitankových rozsocháčů.

Po válce myšlenka na Palác sovětů ještě chvíli žila, ale v roce 1956 ji vedení komunistické strany definitivně opustilo a ze zbytků kruhových základů vznikl obrovský venkovní bazén, na který byli sovětští inženýři patřičně hrdí, neboť s průměrem 130 metrů patřil k největším na světě a podívat se na něj přijel i Che Guevara.

Pocity řady Moskvanů ohledně celé záležitosti byly smíšené, nicméně návštěvnost bazénu se od slavnostního otevření v létě 1960 držela vysoko a častou návštěvnicí byla i inženýrka Žanna Kaminerová, která právě tady v červenci 1967 porodila syna Vladimira. „Matka mě pak vložila do akvária a odvezla domů. Po cestě jsem si v akváriu plaval sem a tam,“ popsal Kaminer na svém webu a opravdu se pak stalo, že se ho na ten neobvyklý příchod na svět zcela vyptávali v jednom televizním interview.

Vladimir Kaminer se ve skutečnosti narodil – v porodnici.

Oba rodiče byli inženýři, ateisti a rea­-listi, v Sovětský svaz a komunismus nevěřili. „V sedmdesátých a osmdesátých letech už nevěřil nikdo. Každému bylo jasné, co je režim zač, a nikdo, od generálního tajemníka až po poslední babku na trhu, neměl stran SSSR iluze.“ Rodiče, a to bylo všude stejné, se doma báli mluvit otevřeně, aby pak dítě ve škole nevykládalo, že podle mámy s tátou je generální tajemník blbec. „Zároveň ale fakt, že generální tajemník je blbec, nepředstavoval problém, protože generální tajemník byl úplně jiný svět. Lidi ho nezvolili, existoval tak nějak sám od sebe a národ na něj v podstatě nereagoval, jen si vykládal vtipy.“

Vladimir nicméně vzpomíná, jak otci pilo krev, že ho odmítají vzít do strany. „V továrně, kde pracoval, se chtěl stát vedoucím oddělení. Vedoucím oddělení ale mohl být jen člen strany. A tak otec každý rok podával přihlášku a oni mu pokaždé řekli: ,Víťo, jsi dobrý chlap a my bychom tě s radostí přijali. Ale jsi Žid a jako Žid můžeš kdykoliv emigrovat do Izraele. A nás pak budou co? Nás pak budou popotahovat.‘ Otec na to: ,Ale já přece v životě neemigruju do Izraele, co bych tam dělal?‘ A oni: ,Samozřejmě že neemigruješ. Ale... co kdyby?‘“

Viktor byl zlostí bez sebe.

Načež přišel Gorbačov, jeho glasnosť (a perestrojka) a Viktor Kaminer jednoho slunečného dne na sklonku roku 1989 poradil synovi, aby co nejrychleji valil pryč, protože svoboda, kterou Rusko prožívá, bude mít jepičí život (a taky že měla). „Otec měl takovou ideu, že evakuuje rodinu do Evropy a sám zůstane v týlu nepřítele a bude dál bojovat. Rodina, tedy matka a já, to přijala s radostí, protože naši se stejně pořád hádali a matka nekonečně snila o rozvodu. A tak jsem nejdřív odjel já, matka přijela do Berlína za rok.“

Otec Viktor zůstal v týlu nepřítele, ale taky ne moc dlouho. „On byl produktem Sovětského svazu a s novou realitou se nevypořádal. Nerozuměl jí, nevěděl, jak žít. Všechno, co měl rád, zmizelo, jeho továrnu zavřeli a on se vylekal. Za všechny peníze nakoupil pohankové kroupy – ty v Rusku platí za válečnou zásobu – vysypal je do vany, zatemnil okna a zabednil se v bytě jako v pevnosti. Tehdy někdo zavolal mámě, že Viktor přichází o rozum a je třeba ho zachránit. A tak jsme otce vyvezli do Berlína. Začal chodit do divadelního kroužku, hrál cizince, který neumí německy. Natočil jsem ho na video.“ To bylo v roce 1994. Zhruba v té samé době byl definitivně uzavřen bazén Moskva, na jehož místě o pár let později znovu vyrostl – Chrám Krista Spasitele.

 

Celofán

„Samozřejmě že existuje sovětský člověk. Od nesovětského se liší zejména uměním chodit po ledě. Zatímco nesovětský člověk věří v pevnost půdy pod nohama, ten sovětský ví, že co vypadá jako asfalt, je ve skutečnosti tenký celofán, který se dřív nebo později protrhne,“ říká Vladimir.

Olga, jeho žena, vyrůstala na Sachalinu, tisíc kilometrů severně od Tokia, deset tisíc východně od Moskvy. Sachalin (píše Vladimir v Russendisko) zná jen dvě roční období: nekonečnou zimu a kvapné, v podstatě zanedbatelné jaro, které začíná a končí v červenci, ale u místních se i tak těší oblibě, neboť zneškodní i poslední sníh.

Když bylo Olze šestnáct, odjela do Leningradu a odtud pak v roce 1990 do Berlína. S Vladimirem se poznali v půlce devadesátých let, jejich dětem je dnes dvaadvacet a devatenáct, doma mluví rusky, ale všude jinde německy, a k zemi svých předků mají vztah vlažný až nulový. Jen v jedné věci se jim ruské kořeny hodí: „V jejich generaci,“ říká Kaminer, „se považuje za trapné, když člověk nemá imigrantský back­ground. Nemáš vietnamské, africké, jihoamerické předky? Nuda! Kartoffel­kind, bramborové dítě! Ale takové prakticky neexistují. A když existují, vymýšlejí si všelijaké argentinské praprababičky.“ Zároveň ale ti, kdo se exotickými kořeny pochlubit mohou, tak činí nejraději na domácím (německém) hřišti. „Jestli totiž existuje něco, co vietnamské děti v Berlíně z duše nesnášejí, pak jsou to prázdniny u babičky ve Vietnamu, kde není rychlý internet a spí se na zemi na slamníku.“

Vladimirovy děti už do Ruska nejezdí vůbec a Vladimir sám říká, že jeho vztah k rodné zemi je taky (přinejmenším) vlažný. „Bylo to tak vždycky, nikdy jsem se v SSSR necítil doma. Snad je to tím židovským původem.“ Když Vladimir studoval divadelní institut, vyrazili se spolužáky do opery na Lady Mac­beth Mcenského újezdu. „Křesťanka se zamiluje do sedláka, otráví tchána, uškrtí muže, pak zabije sebe, všichni brečí. A já sedím a říkám ,Co je to za ptákovinu?‘. Spolužáci na to: ,Ty se všechno snažíš pochopit rozumem. Jsi Žid, nejsi Rus, nemáš srdce.‘ Aha!“

Čímž se dostáváme zpátky k sovětskému člověku, protože Vladimir, ač tedy není Rus, v sobě pořád kus sovětského člověka chová. „Nevyhnutelně! Vždyť jsem v SSSR chodil do školky, což je nejdůležitější fáze socializace. Dobře hraju ping-pong, jím pohanku, i studenou. A jsem velice kolektivní. My v SSSR jsme byli pořád v kolektivu, ve školce, ve škole, v kasárnách, sovětský člověk má silně kasárenskou mentalitu. Nulové sebevědomí. Ale zároveň rozumí složitostem mezilidských vztahů. A ví, že všechno je malicherné, což je dobře.“ A vážně? Sovětský člověk, když je sovětský až moc, umí být nebezpečný.

„Například když se ocitne v liberální společnosti. Je přesvědčen, že se všechno zhroutí, celofán se protrhne. A tak volí nacisty. Protože má pocit, že bez ostnatého drátu a mučení to prostě nepůjde.“

 

Podat Rusům ruku

Boris Němcov, někdejší ruský vicepremiér a pozdější lídr opozice, říkal: Rusko je problém hlavně pro Rusy. Nikdo jiný se ho nemusí bát, zvlášť ne země jako Česká republika, demokracie ukotvená v Evropské unii, v NATO.

To bylo v roce 2011. Od té doby Putinovo Rusko anektovalo Krym, podnítilo válku na Donbase, nelegálně pozatýkalo desítky ukrajinských občanů a odvleklo je do ruských věznic. Americká justice oficiálně obvinila hackery z ruských tajných služeb, že ovlivnili prezidentské volby v USA. Česko, demokracie ukotvená v EU a NATO, má silně prokremelského prezidenta, který drží u moci trestně stíhaného premiéra, který je mimo jiné bývalým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. A Boris Němcov je mrtvý, v únoru 2015 byl zavražděn nedaleko Kremlu.

Hned po anexi Krymu se prý Vladimira Kaminera všichni začali vyptávat. Co se to děje? Kdo je vlastně Putin? Proč to všechno dělá? A co bude dělat dál? Vladimir říká: „Ty, Evropa, sedíš u stolu. Já, Rusko, ležím na zemi. Můj stůl, Sovětský svaz, se zhroutil, a já teď nemůžu vstát, nemám se o co opřít. A tak ležím a snažím se přeřezat každou nohu tvého stolu, abys taky spadla. Nemám pilku, jen klíč. Což ale neznamená, že s tím přestanu. Budu dál urputně šudlat každou nohou toho tvého stolu, až se mi podaří něco zbořit. Česko? Proč ne? Má Zemana, ten pije. Společnost je rozdělená. A každé oslabení souseda znamená ospravedlnění mé vlastní mizerie.“

Putin? Na Silvestra vstoupil do dvacátého roku vládnutí. A nekončí, současný mandát mu vyprší v roce 2024. „Vždycky říkám, že Rusové jsou normální lidi, akorát mají problém s politickým vedením. No, můžeme se o lecčems dohadovat, ale zasévat nepřátelství netřeba, takže zůstaňme u toho, že kdyby bylo v Rusku normální vedení, byl by normální i národ. Putin lidi nemá rád, pohrdá jimi. Dává jim najevo, že jsou pro něj mizerní. A i když třeba takoví jsou, volba spočívá v tom, jak se k tomu stavíš. Buď jimi pohrdáš, nebo jim podáš pomocnou ruku. Mně podalo pomocnou ruku Německo. Nemuselo, ale podalo. Díky čemuž jsem se stal spisovatelem.“ •

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement