Podívej, rojí se vosy!

Lidé

Několikrát v životě jsem blokoval dopravu v centru Prahy. V dobách dospívání coby revolučně naladěný demonstrant za lepší svět, později jako maratonský běžec. Teď poprvé se ale stalo, že jsem sice blokoval dopravu, ale nikoho to neštvalo, kolemjdoucí se usmívali. Stal jsem se součástí kolony jezdců na vespách.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Musel jsem s tím už něco udělat. Vždycky jsem chtěl řídit – jet si, kamkoli a kdy mě napadne, ale měl jsem smůlu, nebo nevím.

Nejdřív jsem patnáct let nezvládal udělat řidičák, a když mi ho nakonec dali, hned jsem se vyboural. (Do našeho vztahu přijela automobilem žena. Jakmile jsem jí ukázal ten dávno nikým neočekávaný řidičák, povolila mi usednout za volant, jenomže ona parkuje v garáži hned vedle sloupu, a jak jsem se snažil vycouvat, bohužel jsem auto divně vytočil a do onoho sloupu nabořil bokem.)

Ačkoli mi od té doby auto nikdo nepůjčil, sen přetrvával – pořídil jsem si sice koloběžku, ale chtěl jsem jezdit rychleji, mnohem dál…

Motorku!

Na tu nemáš řidičák.

Skútr – stopětadvácu!

To leda, na tu by ti ten tvůj stačil. Jakou? Dobrou, pohodlnou a docela levnou, nebo dobrou, méně pohodlnou, dražší, ale krásnou?

Mrknu, kolik jsem už naspořil dětem na budoucí studia, a perfektní: dost na to, abych si (já jim to tam jednou doplatím) udělal radost.

Takže vespa.

Jiný výborný skútr by stál dejme tomu devadesát tisíc, nová vespa o třetinu víc, ale kupuju si mimo jiné tenhle zážitek: dvě stě padesát vesp se spanile loudá Prahou a Praha se na ně přejícně směje.

Za prvé proto, že jsou vespy roztomilé.

Za druhé proto, že na nich jezdí přátelští lidé, spousta dívek a žen, vesměs jim to sluší.

Za třetí proto, že si kdekdo vzpomene na historku o tom, kterak po konci druhé světové války napadlo toskánského podnikatele Enrica Piaggia, že vyčerpaní Italové potřebují jednoduchý dopravní prostředek, který by vyhovoval všem, i ženám – a když si roku 1946 poprvé prohlédl prototyp, nadšeně zvolal tři slova, jimiž skútr pokřtil: Sembra una vespa; vypadá jako vosa!

Za čtvrté se někomu možná vybaví, že na vespě jezdí Audrey Hepburnová s Gregorym Peckem v komedii Prázdniny v Římě z roku 1953, a to je vynikající postřeh, tento film odpálil celosvětovou popularitu, stvořil ikonu, a na tom se nic nezměnilo dodnes.

 

Lidská všehochuť

V mnoha domácnostech se odehraje následující příběh: muž chce pořídit partnerce menší motorku, a pokud na to má, vybere samozřejmě vespu. Ženy jsou potěšeny, občas se projedou, ale častěji pak na těch vespách jezdí muži, protože poznají pár výhod: můžou nasednout jen v teniskách, kraťasech a tričku nebo naopak v obleku. Neuváznou v zácpě, kdekoli snadno zaparkují, pro město vlastně ideál.

Zbývá ale spousta žen, které se s chlapy o vespu nedělí...

 

Má pražská hromadná jízda začíná před vespařskou klubovnou v Holešovicích, což je něco mezi servisem skútrů a stylovou kavárnou, ve které před startem i po dojezdu obsluhuje jedenatřicetiletá Karolína Hornová (jinak shodou náhod kolegyně, novinářka na volné noze).

Jízdu městem si nenechává ujít a během ní mi vypráví svůj příběh:

„V šestnácti jsem si udělala řidičák na motorku, ale tehdy jsem si koupila choppera,“ zasměje se, „protože ke stylu se člověk musí propracovat. Vzpomínám, jak jsem tehdy vyrazila na motorkářský sraz, ale nebylo to ono, připadala jsem si, že tam nepatřím. U vesp je výhoda,“ rozhlíží se po stovkách skútrů kolem, „že tady najdeš všechny typy lidí – od studentů, kteří si ušetřili na ojetinu za čtyřicet tisíc, přes kravaťáky, kteří jezdí do kanceláří, po cestovatele, které baví i za cenu menšího pohodlí cestování po Evropě.“

Karolína má za sebou třeba cestu do Terstu, kde je nejstarší vespařský klub na světě.

„U mě to mělo ten vývoj,“ popisuje, „že jsem na jedné z takových cest s kamarády do zahraničí objevila staré dvoutaktní stroje, na kterých se řadilo manuálně. Je to složitější, ale mě taková jízda baví víc – takže jsem si postupně pořídila ještě dvě tyhle vespy starší, jezdím hlavně na nich, a tu moderní si z garáže půjčuje máma...“

O tom, jak silná je Karolínina vášeň, svědčí následující příběh o bouračce: „Zmatená paní v autě přede mnou se zničehonic rozhodla otočit do protisměru a od té doby mám hřeb přes celou stehenní kost, která se polámala na šest kusů… Moje první myšlenka tehdy byla následující: Sakra, to asi nepojedu na vespařskej sraz do Polska! Půl roku jsem chodila o berlích, ale hned na první kontrolu jsem s tou bolavou nohou přijela na vespě…“

O tom, že by po havárii změnila dopravní prostředek, neuvažovala. „Ale je pravda,“ dodává, „že si od té doby dávám velký pozor i na místech, kde zdánlivě nic nehrozí nebo kde bych měla mít přednost.“

 

Svoboda v Berlíně

Karolína tedy zůstane vespám věrná, jen budou starší a starší; líbil by se jí třeba model Rally 200 ze sedmdesátých let.

Při jízdě si všimnu kluka, který starou vespu má: jmenuje se Maxmilián Guha, sedmadvacet let. (Tolik je jemu – jeho modrému skútru čtyřiačtyřicet.)

„Když mi bylo sedmnáct, začal jsem chodit s o rok mladší Terezkou,“ představuje mi svou dívku. „Shodli jsme se, že máme oba rádi retro design, pin-up girls a podobně a že jsme nadšení z tvarů vespy.“

Našetřili si na ojetý model a vyrazili k moři do Polska: „Já řídil, Terezka za mnou, mezi nohama jeden batoh, na nosiči druhý. Takhle jsme dávali denně dvě stě padesát kilometrů a nadšeně si uvědomili, jak jsme svobodní. Přijedeš třeba do Berlína, vyhodíš bagáž v penzionu a pak už na skútru objíždíš všechno, co chceš vidět. Později jsme si koupili ještě dodávku a vyrazili třeba do Španělska a Portugalska: v dodávce spíme, ale okolí pak poznáváme na vespě…“

I Maxmilián byl v Praze jednou sestřelen nepozorným řidičem auta, ale právě když ležel v nemocnici, všiml si inzerátu na překrásnou vespu, kterou má dnes pod zadkem: „Naštěstí jsem byl první,“ raduje se i po letech, „kdo pánovi zavolal. Přemluvil jsem Terezku, abychom sáhli do úspor na budoucí bydlení, a narvali část do veterána – vždyť ona je to stejně investice, hodnota jen stoupá…“

Ani Maxmilián se tedy vespy nevzdal. „Připadal bych si bez ní jak bezruký,“ vysvětluje. „Každé ráno vstávám s radostí, když vím, že za chvíli sednu na skútr a projedu se Prahou. V autě tyhle cesty nenávidím, ani v MHD to není ono, takže dokud neklesne teplota pod pět stupňů, není co řešit...“

Profesně se věnuje interiérovému designu, denně kvůli tomu jedná s potenciálními klienty: „A myslím, že není špatné, když po těch schůzkách jezdím na staré vespě. Podle mě to snad naznačuje, že si vážím pěkných věcí, které za to stojí.“

 

Ke kulatým narozeninám

Během jízdy narazím i na ženu, která je trochu můj případ: „Všechno začalo tím,“ vypráví dvaačtyřicetiletá Barbora Piksová, „že mě manžel nerad pouštěl za volant auta, ale já si jezdit přála.“

Bára měří 151 centimetrů, tak tajně pokukovala po malých skútrech, a v rok svých čtyřicátin si udělala radost červenou vespou. „Nejdřív jsem ji schovávala v práci a doma to oznámila až na apríla. Zpočátku mi muž nevěřil, ale nakonec to přijal, i když se o mě bojí pořád.“

I Bára se trochu bála: „Nejdřív jsem cvičně kroužila v areálu naší práce, ale pak jsem si jednoho dne přivstala za svítání, dokud jsou ulice prázdné, projela se po Barrandovském mostě z jednoho vltavského břehu na druhý, najednou měla pocit, že to půjde, a za pár měsíců se vyjezdila – nohama sice sotva dosáhnu na zem, ale vychytala jsem všechno, i složitější parkování.“

Na skútru jezdí pokud možno denně: „Pomáhá mi to čistit hlavu. Manžel se zatím nepřidal, ale dopadlo to tak, že když třeba jedeme s rodinou na chatu, všichni ostatní jsou v autě, jen já za nimi na té své krásce…“

Když dokončíme okruh Prahou a vrátíme se ke klubovně, dojde mi, že jsem nemluvil se žádným klasicky vypadajícím motorkářem – zkušeným, statným chlapem.

Vybírám čtyřiapadesátiletého Radka Moravce. „Jako kluk jsem jezdil na pionýru,“ vrací se do osmdesátých let, „ale z toho jsem pak vyrostl, založil první rodinu, vychovával děti, pak rozvod, druhá žena, s tou máme devítiletou dceru, no a tahle žena mi chtěla dát k padesátinám značkové hodinky. Poprosil jsem, ať to nedělá; že bych denně třískl zápěstím do futer. Zeptala se, co bych si teda představoval, a já po chvíli řekl, že vespu.“

Tehdy už tušil, že se kolem vespy motají lidé, se kterými by si mohl rozumět. „Věděl jsem, že často pořádají výlety a akce, a strašně se mi líbilo, jak nikdo neřeší, jestli jsi prodavačka, milionář, nebo David Matásek – prostě jsi náš…“

Radek chtěl své ženě dárek oplatit. „Bohužel ale řekla, že se mnou na žádné motorce jezdit nebude, protože kdybychom se oba zabili, co si počne dcera…“

Nebohá manželka!

„Stávající situace je taková,“ startuje Radek a pomalu odjíždí k domovu, „že dcera odpočítává čas do svých patnáctých narozenin, kdy si prý okamžitě udělá řidičák na malou motorku, a bude si přát jediný dárek: padesátkovou vespu, na které se mnou bude jezdit na srazy...“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama