Pavel Kohout: Narozen v desátém roce Československa

Jaké to je, když si uvědomíte, že Československo vzniklo před sto lety a vy jste se narodil jen o deset let později?

Jsem rád, že jsem se dožil ve slušné kondici jeho stého výročí.

Po roce 1945 jste jako mladý komunista asi neměl předválečné Československo příliš v lásce, ale jak na něj vzpomínáte dnes?

Zažil jsem první Československou republiku deset let. Mezi sedmým a desátým rokem jsem už sledoval habešskou válku i španělskou občanskou, začínala mi fáze předčasného dospívání. Největší den mého života se odehrál časně, už v roce 1938 za mobilizace. Nepamatuji něco tak velkolepého jako tenkrát, kdy chtěl bojovat i můj otec, ačkoli mu bylo osmačtyřicet, šel se přihlásit na vojenskou správu. Ale i ta úžasná vzpomínka se vytrácela, a jak byla po válce demolována spolu s demokracií, tím víc se z první republiky stával mýtus. Nebyla tak pohádková, jak ji ztělesňoval její osvícený i statečný stvořitel Masaryk, z kterého si i další generace Čechů udělaly tatíčka – ale je dodnes vzorová.

Tím, že republika nebyla pohádková, myslíte hospodářskou krizi? I váš otec, zástupce automobilky Praga pro Polsko, na pár let ztratil práci a maminka pak pletla a prodávala svetry.

Já první republiku zažil i jako vlast chudoby mnohem horší, než byla ta naše. Bydleli jsme v pražském legionářsko-úřednickém Bubenči a se mnou tam chodily do obecné školy děti z kolonie nad „Kulaťákem“, kde byl bez práce skoro každý. Rodiny, které si chtěly udržet pověst „lepších“, se o ně hlásily, takže i my jsme měli jednou týdně „chudého chlapce“ na oběd. Když mě ten náš vzal k sobě domů, zažil jsem poprvé ghetto, kde ovšem žili čeští dělníci.

Psal jste, že vás hodně ovlivnil rodinný přítel, pravoslavný kaplan Vladimír Petřek, jehož nacisté popravili, protože poskytl úkryt parašutistům, kteří zabili Heydricha. Vrací se vám ten strach, že gestapo zatkne vaši rodinu?

Toho strachu jsem si bohatě užil od června 1942 do května pětačtyřicet. Naši neskončili jako jiní na popravišti jen dík statečnosti Vladimíra Petřeka, který vzdor mučení nejmenoval své dodavatele potravin. Naše celá rodina ho poznala na padesátinách mého otce krátce před atentátem. Když se jeho snímek objevil v novinách, maminka si mě vyzvedla z gymnázia s omluvou, že máme úmrtí v rodině. Objížděli jsme příbuzenstvo s krátkým vzkazem: pokud ho někdo pozná, zabijí nás všechny.

Jak jste se s tím strachem vyrovnal?

Tehdy jsem byl evangelík, rodiče mě tím zachránili před členstvím v kolaborantském Kuratoriu pro výchovu mládeže. Byly jen dvě možnosti, jak se mu vyhnout – členství v náboženské organizaci či v uměleckém tělesu. A právě víra mně pomáhala, že jsem se zase tak moc nebál, jak bych se asi bál bez ní. Ostatně i v dobách mého pozdějšího příklonu k materialismu jsem nenapsal text, v němž bych víru zatratil. Jen k ní nepotřebuji prostředníky.

Z vaší životopisné knihy mi hodně leží v hlavě vyprávění, jak jste poprvé viděl nahou dívku v únoru 1945 – ovšem byla mrtvá, protože zemřela při bombardování Prahy v únoru 1945.