Pavel Kohout: Narozen v desátém roce Československa

Report

Pamatuje si mobilizaci z třicátého osmého, za heydrichiády se bál, že nacisté zatknou rodinu, první nahá dívka, kterou viděl, byla mrtvá – zabitá při bombardování. Podporoval komunisty básničkami, které mu spousta lidí neodpustila, pak usiloval o reformu režimu a podílel se na vzniku Charty 77. Dramatik a spisovatel Pavel Kohout oslavil letos v létě devadesátku. Mluvili jsme spolu na Sázavě, kde má funkcionalistickou vilku a velkou zahradu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jaké to je, když si uvědomíte, že Československo vzniklo před sto lety a vy jste se narodil jen o deset let později?

Jsem rád, že jsem se dožil ve slušné kondici jeho stého výročí.

 

Po roce 1945 jste jako mladý komunista asi neměl předválečné Československo příliš v lásce, ale jak na něj vzpomínáte dnes?

Zažil jsem první Československou republiku deset let. Mezi sedmým a desátým rokem jsem už sledoval habešskou válku i španělskou občanskou, začínala mi fáze předčasného dospívání. Největší den mého života se odehrál časně, už v roce 1938 za mobilizace. Nepamatuji něco tak velkolepého jako tenkrát, kdy chtěl bojovat i můj otec, ačkoli mu bylo osmačtyřicet, šel se přihlásit na vojenskou správu. Ale i ta úžasná vzpomínka se vytrácela, a jak byla po válce demolována spolu s demokracií, tím víc se z první republiky stával mýtus. Nebyla tak pohádková, jak ji ztělesňoval její osvícený i statečný stvořitel Masaryk, z kterého si i další generace Čechů udělaly tatíčka – ale je dodnes vzorová.

 

Tím, že republika nebyla pohádková, myslíte hospodářskou krizi? I váš otec, zástupce automobilky Praga pro Polsko, na pár let ztratil práci a maminka pak pletla a prodávala svetry.

Já první republiku zažil i jako vlast chudoby mnohem horší, než byla ta naše. Bydleli jsme v pražském legionářsko-úřednickém Bubenči a se mnou tam chodily do obecné školy děti z kolonie nad „Kulaťákem“, kde byl bez práce skoro každý. Rodiny, které si chtěly udržet pověst „lepších“, se o ně hlásily, takže i my jsme měli jednou týdně „chudého chlapce“ na oběd. Když mě ten náš vzal k sobě domů, zažil jsem poprvé ghetto, kde ovšem žili čeští dělníci.

 

Psal jste, že vás hodně ovlivnil rodinný přítel, pravoslavný kaplan Vladimír Petřek, jehož nacisté popravili, protože poskytl úkryt parašutistům, kteří zabili Heydricha. Vrací se vám ten strach, že gestapo zatkne vaši rodinu?

Toho strachu jsem si bohatě užil od června 1942 do května pětačtyřicet. Naši neskončili jako jiní na popravišti jen dík statečnosti Vladimíra Petřeka, který vzdor mučení nejmenoval své dodavatele potravin. Naše celá rodina ho poznala na padesátinách mého otce krátce před atentátem. Když se jeho snímek objevil v novinách, maminka si mě vyzvedla z gymnázia s omluvou, že máme úmrtí v rodině. Objížděli jsme příbuzenstvo s krátkým vzkazem: pokud ho někdo pozná, zabijí nás všechny.

 

Jak jste se s tím strachem vyrovnal?

Tehdy jsem byl evangelík, rodiče mě tím zachránili před členstvím v kolaborantském Kuratoriu pro výchovu mládeže. Byly jen dvě možnosti, jak se mu vyhnout – členství v náboženské organizaci či v uměleckém tělesu. A právě víra mně pomáhala, že jsem se zase tak moc nebál, jak bych se asi bál bez ní. Ostatně i v dobách mého pozdějšího příklonu k materialismu jsem nenapsal text, v němž bych víru zatratil. Jen k ní nepotřebuji prostředníky.

 

Z vaší životopisné knihy mi hodně leží v hlavě vyprávění, jak jste poprvé viděl nahou dívku v únoru 1945 – ovšem byla mrtvá, protože zemřela při bombardování Prahy v únoru 1945.

V ten den, 14. února 1945, jsem měl školní službu, už se neučilo, ale musela se hlídat budova pro případ náletu. Zažíval jsem první platonickou lásku k Věře Joudové, která bydlela na Vinohradech. Když nálet opravdu přišel, běžel jsem tam rozbombardovanou trasou, ta se táhla jako obludná brázda od Radlic do Nuslí. Jediné, co jsem měl v hlavě, byla Věrka, ale v troskách byl sousední dům. Pár dní nato povolali naši sextu do kaple hřbitova, kde to vypadalo jako v rekvizitárně mamutího divadla – ležely tam stovky lidí lidem nepodobných, byli žlutí. Nejblíž na dlažbě dívka, měla na palci nohy cedulku Hana Korunová 19 let, to mi utkvělo navždy. Taky že jsme pak všichni zvraceli mezi hroby, protože jsme dostali první cigaretu a rum…

 

Na povzbuzení, abyste to jako šestnáctiletý kluk zvládl?

Ano. Já byl tehdy panic ve všem…

 

Taky jste viděl v květnu 1945, jak upalují údajného esesáka. Považoval jste to tehdy za výkon historické spravedlnosti?

Dohoříval na lucerně, a otec řekl nezapomenutelnou větu, že ti, kdo to udělali, jsou zvrhlí jako Němci.

 

Žil jsem v bublině

Řekl jste: „Já se celý život omlouvám za své mladí, za své básně.“ Víte, že spousta lidí vaše básničky a aktivity po roce 1948 přes to nikdy nestrávila?

A proč myslíte, že jsem odmítl po roce 1989 všechna vyznamenání? Už když mi je nabízel Havel, řekl jsem, že mi to nejde k životopisu.

 

Když jsem si znovu četl vaše texty – texty věřícího komunisty, můj převažující pocit byl: je fascinující, jak se můžou lidi zbláznit.

Už dávno se divím stejně. Když dostanu při autogramiádách knížky z té doby, připojím k podpisu – S omluvou. Ačkoliv jsem těmi verši sotva komu ublížil, z nevědomosti jsem se, což je horší, podílel na ohlupování společnosti, takže chápu, že mnozí lidé mě nemohou mít rádi nikdy – Charta Necharta. Proto jsem se rozhodl tuhle část života nevyzmizíkovat, ale otevřít veřejnému zkoumání. Historie lidstva dokládá, že se takové oblbování koná skoro ob generaci, a já vnímám, že znovu začíná i u nás.

 

Myslíte, že by se váš život vyvíjel jinak, kdybyste se narodil už před sto lety jako to Československo?

Asi bych spadl hloub do té politické kaše, ale mě naštěstí minul její začátek. Být starší, neunikl bych asi možnosti rozhodovat mocensky o jiných osudech.

 

Jinými slovy – unikla vám možnost být v akčních výborech Národní fronty a vylučovat lidi z práce a ze škol.

Naštěstí…! V únoru 1948 jsem byl v Bulharsku, i když nechci popřít, že jsem byl duchem doma. Ale jak jsem dospíval a získával informace, sílily pochybnosti mé i mých souputníků, až jsme se stali, jak nás po okupaci v srpnu 1968 nazvala sovětská propaganda, „kontrarevolucionáři“…

 

Takže narození o deset let dříve by vás rozhodně nezachránilo od pádu do komunistické víry?

To, že jsem se stal poválečným komunistou s milionem dalších lidí, by se pravděpodobně stalo taky. Má generace byla politizována hospodářskou krizí a rozbitím republiky, což dávala za vinu kapitalismu i západním demokraciím. Povzbuzovaly nás Stalinovy rozkazy o postupu Rudé armády, které jsem s otcem poslouchal v moskevském rozhlase. Osudové bylo mé setkávání s kaplanem Vladimírem Petřekem: byl i básník, lektor mých prvních veršů, a navíc slovanský patriot. Přenesl na mě svou víru, že Sovětský svaz je pokračovatelem velkého Ruska a nenechá nás na pospas Germánům….

 

Jak si vysvětlujete, že byli lidé, stejně staří jako vy, kteří tehdy zůstali vůči stalinismu imunní?

Mohlo to způsobit rodinné prostředí, třeba důstojnické, či tradičně demokratické. Nebo větší informovanost, protože já měl za sebou černou díru protektorátu. Měl jsem své rodiče moc rád i pro tu statečnost za heydrichiády, všichni jsme po válce vstoupili do téže stranické organizace a jezdili společně na brigády. Důl Mayrovka, kde jsme s otcem fárali a maminka pracovala v třídírně, patříval ironií osudu dědovi mé budoucí ženy Jeleny Mašínové…

 

Podle dobových průzkumů v roce 1948 hodně lidí s nástupem komunistického režimu nesouhlasilo. Vy jste to nevnímal a žil jste vlastně, jak se dnes říká, v bublině?

Moderně řečeno ano, jenže ta moje tehdy aktivitou přečíslovala všechny další bubliny v republice.

 

Jinými slovy – vaše bublina komunistů byla největší a ostatní bubliny byly menší, i když kdyby se spojily, překonaly by tu vaši.

Nejsem bublinolog a oba víme, proč se nestačily spojit, když nešťastná demise pravicových ministrů předala bez zápasu Gottwaldovi klíče k vládě. Demokraty může utěšit, že by si s nimi asi i bez toho věděl rady, země byla prakticky v rukou moskevských komunistů, zatímco ti čeští na ulicích slavili porážku buržoazie. Mou víru pak nezlomily ani procesy. Předválečné sovětské měly i mezi západními intelektuály mnoho slavných obhájců přesvědčených, že „světová reakce“ chtěla lživě zničit prestiž Sovětského svazu. Mě ve snu nenapadlo, že by se státníci mohli učit nazpaměť žádost o svou vlastní popravu. Má bublina začala praskat, až když mě jako brance vezl vlak na vojnu do Karlových Varů. Kvůli utajení jel přes severní Čechy. A i když jsme mířili do poddůstojnické školy, takže ve vlaku byli samí svazáci, za tu noc jsem slyšel převážně vtipy a řeči počítané k protistátním. To už nebyli kluci ze souborů, kteří si odezírali od úst, jak je všechno krásné a my tomu pomáháme zpěvem.

 

A nebáli se před vámi říkat ty vtipy?

Jim všem bylo osmnáct, mně pětadvacet, byl jsem pro ně fotr, kterému se nevyplatily stálé odklady nástupu na vojnu. A nikdo mě neznal, protože vůbec nečetli básničky… Ale brzo jsem byl jejich, jelikož jsem jim diktoval milostné veršíky své i cizí do dopisů děvčatům.

 

Povídal jste si někdy po letech s Janem Trefulkou o tom, jak váš verš – „jednou rukou verše píšu/ v druhé držím revolver“ – zkritizoval slovy, že by ho zajímalo, co z toho děláte levou?

Dost brzy. Narůstající pochybnosti násobně potvrdil v únoru 1956 šéf sovětských komunistů Chruščov. Řadoví členové pochopili, že nešlo o drobnou chybu, ale o životní průšvih. S kamarády jsme pak přes Prahu chodili tam a zpátky třeba třikrát za noc a lámali si hlavu, co uděláme, když na tom všem neseme vinu. Tehdy začal třiatřicetiletý „velký pochod“ k listopadu 1989, jehož se aktivně účastnili i mnozí, kteří jako mladí vstoupili do KSČ těsně po válce. Byli schopni svůj omyl poznat, přiznat, pojmenovat a přispět k jeho vymýcení.

 

Oni to prostě projeli

Budete souhlasit s tím, když řeknu, že vaše procitání byl relativně dlouhodobý proces a sehrály v něm roli dvě věci – špatné svědomí a vztah s Jelenou Mašínovou, která neměla s komunismem nic společného?

Ona byla až tak militantní, že 20. března 1968 v paláci na pražském Výstavišti na diskusi tisíců lidí byla ve skupině studentů FAMU, kteří navrhli, aby se hlasovalo o vystoupení z Varšavského paktu. A v obrovském sále zatrnulo.

 

Nemýlím-li se, v tom sále byl tehdy taky předseda parlamentu Smrkovský.

A ten se zvedl a zahřměl – Soudruhu, až přijdeš domů, koukni se na mapu! Pak viditelná většina zvedla ruku proto, aby se téma odložilo, což asi prodloužilo „pražské jaro“ o pár měsíců.

 

Jak se dnes díváte na svoje tehdejší přesvědčení, že komunistická strana měla v roce 1968 podporu obyvatelstva, a tudíž mohla skutečně provést nějaké reformy?

Ta invaze dokázala, že ne, protože by to musel dovolit Sovětský svaz, a ten nesouhlasil už s trhem v ekonomice, natož s konkurencí jiné strany. Ale pravda je, že to bylo poprvé a naposledy v dějinách, aby nějaká komunistická strana získala podporu velké většiny obyvatel v prvním svobodném průzkumu veřejného mínění. Ne proto, že by náhle uvěřili v komunismus, byl to rozumný český přístup k věci. Lidé chápali, že jen s těmi „reformními“ komunisty se z toho v té chvíli mohou dostat. Právě tehdy začal náš zvláštní vztah s Václavem Havlem, on byl zvolen předsedou nestraníků ve Svazu spisovatelů, já předsedou komunistů. Brzy se mě zeptal – Máte podobný problém jako my s lidmi, kteří opravdu chtějí barikády? A já přiznal – Mnozí naši naopak tvrdí, že demokratizace straně ublíží, a chtějí zatáhnout brzdu. Domluvili jsme se, že kdykoli někdo vystoupí nebezpečně „přes čáru“, zmírní to oponent z jeho vlastního uskupení.

 

Hodně lidí podceňovalo riziko sovětské invaze. Pamatujete si někoho, kdo ji předvídal?

Že nepřijde, bylo zbožné přání. Nicméně mně tehdy nejbližší Jiří Skřivánek, jaderný fyzik, jenž šířil moje Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ, začal mít pochybnosti, které se brzy splnily. Pracoval v Řeži, získal podpisy téměř všech pracovníků, a ti to pak hodili na něho. Známý psychiatr se ho pokusil zachránit hospitalizací, ale on se tam oběsil.

 

Souhlasíte dnes s tím, že kdyby invaze nepřišla, stejně by v jednu chvíli komunistické vedení muselo, nejspíše násilně, utnout drolení režimu?

Dokonce si myslím, že by došlo uvnitř strany k „bratrovražedné“ srážce. Pražské jaro mohlo dopadnout jinak, jen kdybychom měli tak dobré politiky jako Rakušané v padesátých letech. Rakouská vláda a většina společnosti důsledně odmítala Sověty i místní komunisty. Když došlo k podobnému pokusu jako u nás, postavili se pučistům s klacky v ruce stavební dělníci…

 

Existovala někdy možnost, že by Československo nebylo součástí sovětského bloku?

Myslím, že na začátku naší cesty do nové poroby byla kapitulace za mnichovské krize v roce 1938. I když si dovedu představit, v jaké situaci byl prezident Beneš, když měl rozhodnout, zda mají zemřít tisíce lidí, v průběhu války jich stejně zahynulo na tři sta tisíc. No a následníci jako by ten sklon ke kapitulantství zdědili.

 

Zkušenost kapitulace z roku 1938 tedy podle vás spustila další kapitulace?

Hlavně tu v roce 1968. Hrozný pád vedení v Moskvě je asi to nejhorší, co jsem v dospělosti zažil. Jak mohli vůdcové, které v ulicích podporovalo téměř čtrnáct milionů lidí z patnácti, tak zklamat? Jak mohly legendy roku 1968 už po roce podepsat pendrekový zákon, místo aby se – řečeno obrazně – nabídly postavit před popravčí četu? Vždyť to patří k povolání! Reakce svobodného světa naštěstí způsobila, že Kreml neopakoval odplatu, jaká postihla vůdce i sympatizanty maďarské revoluce v roce 1956. Brzy se totiž začal na Helsinské konferenci domáhat přístupu do evropského salonu, podepsal závěrečný akt včetně části o lidských právech, takže zabijáci i mučitelé měli dočasně utrum.

 

Nebylo ještě horší než podpis moskevských protokolů pod brutálním nátlakem právě to, že v kapitulaci pokračovali i po návratu domů, kdy už se vzdávat nemuseli?

Oni se přece – s výjimkou Františka Kriegela – vzdali bez podmínek už v Moskvě, a nato začali trestat ty, kdo nekapitulovali. V komunistické straně byla pořád spousta lidí, kteří nebyli ochotni se zostudit. A vůdci pražského jara nad nimi podepsali ortel zákonem, který dovolil, aby oponenty místo ruských vojáků bili a zatýkali vlastní. Pokud národu českému Mnichov 1938 nalomil páteř, jaro 1969 ji nalomilo dál.

 

Chápu správně, že říkáte, že v Moskvě v srpnu 1968 šlo o život především vůdcům, nikoli lidem v Československu?

Nakonec ani to ne, i když taková možnost nebyla po historických zkušenostech vyloučena. Oni svou věc spoluúčastí na odvetě prostě projeli. A podobný případ byla Anticharta. Přes deset tisíc umělců svým podpisem odsoudilo text, který nečetli, a to v době, kdy už se netýralo a nezabíjelo! To už bylo selhání přímo masové. Ano, zažívám osmdesát let ze svých devadesáti pozvolný úpadek národní morálky. Ale jako rozený optimista spoléhám teď na vnuky.

 

Není to trochu přísné?

Já si pořád pamatuji, jak jsem byl na svůj národ hrdý a pyšný v roce 1938, kdy skoro všichni chtěli za svůj stát bojovat. Jak s tím srovnat nedávné tažení proti spojeneckému radaru v Brdech? Když se politické vedení opakovaně vzdává, nelze se divit, že se vzdá i národ, a stálé kapitulace způsobí, že ztrácí morálku.

 

Vy jste se po vašem vynuceném odchodu z Československa přátelil ve Vídni s bývalým tajemníkem ÚV KSČ Zdeňkem Mlynářem. Bavili jste se o tom, proč v Moskvě podepsal?

Získal jsem dojem, že si připadal jako já, když jsem měl někomu vysvětlit, proč jsem i po Chruščovově řeči zůstal dál v komunistické straně: věřil jsem, že jen v ní to mohu napravit. Mlynář se ovšem vzápětí vzdal funkcí a připojil jednoznačně k disentu.

 

Až k pádu režimu

Co jste si myslel, když jste v srpnu 1969, na první výročí invaze, pozoroval rozhánění a střelbu na demonstranty v Praze?

Dívali jsme se na to s Jelenou jako z tribuny. Šli jsme s předstihem do restaurace v nejvyšším patře tehdejšího Domu potravin na horním rohu Václavského náměstí, zůstali tam i po obědě a zažili jsme to z první ruky i s vodními děly a dýmovnicemi. Pak už ani na terase nebylo pro dým vidět, šli jsme pěšky domů a vrátili se ubrečení od slzného plynu. To byl konec pokusu o reformu – s posvěcením vůdců pražského jara, kteří podepsali pendrekový zákon.

 

Vy jste si se Státní bezpečností užil provokace, vystěhování z pražského bytu, odebrání řidičáku, stíhání vaší ženy Jeleny kvůli údajnému útoku na estébáka, hákové kříže na vašem domě na Sázavě, nakonec otrávený pes…

Otrávený „chovný pes ČSSR, Elita Rekord“ Edison Venor není zmíněn ve spisech StB, takže už věřím, že ho otrávili milicionáři tady ze Sázavy. Na střeše sklárny si zřídili pozorovatelnu, odkud je vidět až k nám. Dostal za to román Kde je zakopán pes…

 

Bavil jste se po Listopadu s někým, kdo ty operace prováděl?

V roce 1990 za mnou přišel dopravák z Kutné Hory a potvrdil písemně, že si ho i s kolegou povolal generál Ripl, dal jim hodinky za to, že chytili zloděje auta, a řekl – Teď abyste si všimli opravdových nepřátel. Já být váma, soudruzi, tak bych na křižovatce pod sjezdem z dálnice vyměnil dopravní značky a pak do Kohouta najel, až pojede v noci z Prahy, a kdyby ještě dýchal, musel by se dorazit. Ten dopravák ještě uvedl, že s kolegou celou cestu domů promlčeli a před Kutnou Horou se dohodli, že budou čekat na přímý rozkaz. Svědectví jsem předal prvnímu polistopadovému ministru vnitra, ale nereagoval.

 

Zaujalo mne, že když vám režim po roce povoleného pobytu na Západě znemožnil návrat do Československa a vy jste se ocitl ve vynuceném exilu, kritizovali vás západní levicoví intelektuálové, že sloužíte reakci.

První nenávistné hlasy se objevovaly už v tom povoleném roce 1978/9. A jakmile jsem se po „zvlastivynesení“ stal jejich spoluobčanem a konkurentem, odepsali mě jako nepřítele socialismu, jemuž i v sovětském vydání dál slepě věřili jako kdysi Pavlík Kohoutů… A těch, kdo je mohli varovat, bylo poskrovnu, v Německu vlastně jen Heinrich Böll. I Günter Grass odpadl.

 

Povídali jste si někdy s Havlem o vaší operaci v roce 1983, kdy jste obtelefonovával politiky na Západě, což přispělo k tomu, že režim politického vězně, jenž byl na umření, pustil?

Když ho pustili z nemocnice, ozval se po telefonu, a já mu řekl – Děkuj Olze, že měla ten nápad a zavolala mi, ostatní byla rutina, zavolal jsem příteli tajemníkovi kancléře, ten německému kancléři Brandtovi, ten švédskému premiérovi Palmemu a ještě týž den varovala Husáka Socialistická internacionála.

 

Vy jste si často telefonovali – i s vědomím, že to Státní bezpečnost poslouchá?

Naše názory přece znali, nikdy jsme je neskrývali. Mluvili jsme otevřeně, ovšem nikdy o tom, co konkrétně chystáme.

 

Napsal jste, že v půli osmdesátých let jste přátelům doma přestal rozumět, třeba že si dělali legraci z vašich výzev – Musíte myslet na to, co bude po Husákovi. Vy jste čekal pád režimu? Protože jste optimista?

Optimista jsem od přírody, ale už tolikrát spálený, že se svým optimismem kalkuluji a nespoléhám na něj. Ale tehdy bylo uvěřitelné, že Sovětský svaz, omezený usnesením Helsinské konference, se bude krotit, takže se otvírá šance na změnu. A když jsem z domova dostával vzkazy jako Tvé starosti bychom chtěli mít!, odpovídal jsem: Hoši, vy na to vůbec nejste připravení! No a nebyli. Proto pak museli vzít do vlády skalní komunisty, kteří u nás díky tomu přežili, a dnes dokonce zajišťují většinu vládě.

 

Ovšem o moc tehdy koncem osmdesátých let stáli i bývalí komunističtí funkcionáři. Co vám tehdy říkal Zdeněk Mlynář?

My jsme vedli otevřený dialog. Proto třeba vím, že Alexander Dubček odmítl podepsat Chartu ne ze strachu, ale z logické úvahy, že to dopadne jako dosud vždycky, tedy že Moskva si zvolí v Československu „osvícené“ komunisty, což budou oni, Dubček a Mlynář. V listopadu 1989, ráno po generální stávce, mi Mlynář telefonoval – Doufám, že neuděláš tu blbost, abys jel do Prahy, oni tě vezmou do televize a tam znemožní, abys jim nepřekážel! Ujistil jsem ho, že jsem si svůj dluh právě odsloužil a do politiky se nikdy nevrátím. Hodinu nato mu tehdy ještě Husákův velvyslanec ve Vídni nabídl své auto a on se okamžitě rozhodl. Odjel, vystoupil v Československé televizi a svou koncepcí se znemožnil sám. Věčná škoda.

 

Bavili jste se s Havlem zpětně o tom, jak jste se stal krátce po jeho zvolení jeho zahraničním poradcem – a za pár dní jím zase přestal být?

Ten příběh jsem detailně popsal v autobiografii To byl můj život?? Václav mi po pár měsících napsal, že ho to mrzí, a pozval mě na pivo k Sluncům v Nerudovce. Ale náš vzácný vztah se už neobnovil.

 

Na Havla tehdy část kolegů naléhala, že bývalý komunista nemůže mít takovou funkci.

Já jsem tuhle „zátěž“ chápal, taky proto jsem odmítl jeho nabídku, abych byl ministr kultury nebo velvyslanec ve Vídni. Ale v tu chvíli jsem se na něj hněval. On mě doslova donutil zůstat v Praze déle a pár konkrétních věcí pro něho udělat, načež uvěřil svým poradcům, že ho chci manipulovat.

 

Přátelství s Havlem už tedy nikdy nebylo takové jako dřív?

V sedmdesátých letech jsme jako psanci měli vztah, pro který mají Jugoslávci slovo „pobratim“, což sice není rodina, ale v něčem i silnější pouto. To se vytratilo docela logicky, protože měl náhle přátel přebytek a k nejlepším patřil Marián Čalfa, který se přes noc stal zaníceným demokratem, aby mohl sametově vést revoluční vládu.

 

A když potom Havel přestal být prezidentem, začali jste se znovu častěji stýkat?

Nedá se říct. Jednou jsme ho měli tady na Sázavě, ale on nás už na Hrádeček nepozval nikdy. Pak se do toho ještě vmísila jeho druhá žena Dagmar. Když tehdejší dopisovatel Frankfurter Allgemeine Zeitung, kterého jsem dobře znal, oznámil, že Havlova nová nevěsta má „chudou intelektuální výbavu“, napsal jsem do Lidových novin, že těch pár facek, které mu nemůže dát prezident, má u mě. Večer, kdy to vyšlo, mi volala nová paní Havlová, aby mně poděkovala – to byl na dlouho náš jediný kontakt. Nepozvala nás ani na jeho rozloučení s prezidentstvím v Národním. Pak jsem ještě napsal hezky o jeho filmu Odcházení, to mi řekla, že je Václav šťastný.

 

Ano, jinak ten film měl zdrcující kritiky.

Ano, hyeny se s chutí vrhly na umírajícího lva. Uvědomil jsem si už při premiéře v rodinné Lucerně, kdy autor-režisér cestou na pódium skoro upadl, že jsem zhlédl jedinečné svědectví, dovršení celoživotního díla se všemi protagonisty Havlova uměleckého i osobního života. Pak jsem se s ním vídal, když Dagmar hrála Roxanu v mé adaptaci Cyrana a vozila ho na zkoušky. Byl zdrcený z románu Ireny Obermannové Tajná kniha, kterou bezcitně označila za literaturu faktu. Ze svého až přelidněného života odcházel velmi opuštěný.

 

Nějakou dobu jste se stýkal i s Milošem Zemanem, v roce 2013 jste ho volil.

Našel jsem asi před deseti lety velmi dobrého přítele historika Radka Augustina, pracovníka krajského úřadu v Olomouci. Tedy on si našel mě na veletrhu Svět knihy, a protože byl předseda olomouckého vzdělávacího sdružení, začal mě zvát na čtení a já jeho do Vídně. Jednoho dne mi řekl, že přestoupil ze sociální demokracie do strany Miloše Zemana, který by mě rád poznal osobně. Návštěva na Vysočině mne zaujala, hostitel byl vzdělaný i zkušený muž, vydržel jsem tam sedm hodin. Podruhé mě pozval s Jelenou a jako skvělý průvodce nás vodil po svém kraji. Nato jsme ho pozvali s chotí na Sázavu a s nimi i tamní přátele, starostu, lékaře, skláře. On byl tak imponující, že mu později většina přítomných podepsala kandidaturu.

 

Ale vřelý vztah netrval dlouho, že?

Ještě mi v Olomouci mile pokřtil dvě knížky a poznali jsme prvně v životě Lány. To už mě překvapilo, že nereaguje na dopisy, v nichž jsem jako volič komentoval kladně i kriticky jeho činnost. Po třech letech jsem si požádal o audienci, abych mu přednesl důvody, proč ho nikdo ze Sázavských nechce volit podruhé. Bohužel neprojevil zájem…

 

Prý vás chtěl ten samý rok vyznamenat.

Ano, ale připomněl jsem mu, jak mně kdysi dvě navržená vyznamenání škrtli za kritické postoje prezidenti Zápotocký a Novotný, takže jsem díky nim, ač proslulý bard strany, její poctou nepolíbený – a rád bych zůstal bez státního polibku do smrti. Vyhověl mi a ušetřil nás oba skandálu. Kdybych byl zjistil, že jsem vyznamenávám s předním signatářem hudební Anticharty, byl bych šel místo na pódium domů.

 

Co byste mu vzkázal nyní?

Už nic, neboť nereagoval ani na sedm dopisů, které jsem mu – již jako otevřené listy přes server echo24 – poslal letos k jeho rozhovorům na TV Barrandov. Ty jsem sedm týdnů sledoval a snažil se s velkým porozuměním pro něho zjistit, proč není ten Zeman, jakého jsem poznal. Ale vážím si toho, že ostře odmítl útoky na naši vojenskou misi v Afghánistánu, když někteří politici zapomněli, že vojáci tu jsou proto, aby bojovali, což činí dobrovolně s plným vědomím rizika. Třeba Evropská unie je vzdor všem svým problémům dějinný zázrak a ten musíme ubránit pro naše potomky – i za cenu obětí!

 

 

Čech a Rakušan
Dramatik a spisovatel Pavel Kohout se narodil 20. července 1928 v Praze
 
Má neopominutelné místo v české literatuře dvacátého a jednadvacátého století. Mezi jeho nejznámější prózy patří román Katyně (1978) o mladé dívce učící se na popravčí, je též autorem více než padesátky divadelních her. Část jeho tvorby po listopadu 1989 zpracovala televize – tak vznikl například seriál Konec velkých prázdnin o českých emigrantech, televizní přepis divadelní hry Ecce Constantia o koncilu v Kostnici nebo film Hodina tance a lásky, odehrávající se za druhé světové války v Terezíně.
Pavel Kohout je ovšem i postavou, která má přesah do politických dějin. „S prožitkem světové krize kapitalismu a německé okupace Československa, umožněné selháním západních demokracií – komunista. Se sílící zkušeností z totality – jeden z mluvčích ,pražského jara 1968‘. Po ruské okupaci – spoluautor textu Charty 77, které dal název. S ženou Jelenou Mašínovou, scenáristkou, 1979 násilně vynesen do Rakouska. Dnes občan obou států.“ Tak charakterizoval Pavel Kohout sám sebe v krátkém životopise u svých fejetonů, které tři roky vycházely v magazínu Reportér.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama