Foglar je cool, ještě žije? Rychlé šípy pro generaci milovníků Avengers

Report

Rodičů, kteří by si přáli, aby jejich dítě alespoň nakouklo do některé z foglarovek, je jistě mnoho. Mají ale příběhy ze Stínadel, od Bobří řeky, z Řásnovky či Jezerní kotliny u dnešní generace ještě šanci? Skauti a nakladatelé věří, že ano. Začali proto oslovovat současné výtvarníky i spisovatele, aby zkusili přiblížit dobrodružný svět Jaroslava Foglara klukům a holkám, kteří vyrůstají na Minecraftu či Avengers. A mají s tím až překvapivý úspěch.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vlak zatroubí a odjede, přejdu lávku přes Sázavu. Pěšina se ztrácí v kopřivách, ale jinudy to nejde – z jedné strany řeka, z druhé prudký svah. Pak už se otevře výhled na louku, kde v letech 1925–1945 probíhaly tábory pražských skautů. Jedním z nich byl Jaroslav Foglar.

Druhou červnovou sobotu tady traktor sbírá posekanou trávu a dělá z ní balíky. „Staří skauti tady mají příští týden sraz, tak nás poprosili, ať jim to tu nachystáme. Je to hezká tradice,“ říká řidič a dodává: „O mně ale vůbec nepište, nechci mít zase oplejtačky.“

Louka i přilehlý les patří místní rodině soukromých zemědělců. „Foglarovci chtěli pořádat sbírku a brigády na obnovu našeho lesa – sežral nám ho kůrovec. Poděkovali jsme jim, že si to uděláme sami. Jenže se toho chytili novináři a udělali z toho válku.“

Sluneční zátoka je sice na kouzelném místě obkrouženém řekou, z lesů ale zůstalo torzo. Kůrovcová kalamita tak obnažila rekreační areál, který dříve patřil fotbalistům Bohemky a dnes tady soukromá firma pořádá komerční tábory pro téměř dvě stovky dětí.

Kousek proti proudu jsou Stvořidla, další legendární místo generací skautů, trampů a vodáků. „Máš štěstí, Jestřábe, že to nevidíš!“ říkám si v duchu, když míjím stánek s nafukovačkami. Pivo teče proudem, a to ještě není poledne, děti se znuděně točí na kolotoči.

Čeká mě výstup na Melechov, sedmisetmetrovou dominantu této části Vysočiny, na jejímž opačném úbočí žije žena, která „Slávu“ Foglara osobně znala – byl to bratranec její maminky. Pokochám se pohledem na koryto Sázavy plné obřích balvanů a šlapu dál.

 

Ještě něco navíc

„Rychlé šípy jsem jako kluk četl pořád dokola nebo jsem vyžadoval po tatínkovi, abychom si to četli spolu,“ říká Ondřej Müller (1966), programový ředitel nakladatelství Albatros. „Když jsem ještě neuměl číst nahlas, ukázal táta třeba na bublinu u Rychlonožky, kde byla nota, a já zapískal.“ Autor komiksových antologií a překladatel sci-fi považuje takový způsob společného čtení dodnes za jedinečný zážitek. „Jako rodič jsem to dělal podobně a myslím, že to pořád hezky fungovalo,“ říká otec dvou dospělých dětí.

Z foglarovských románů se mu nejdříve dostal do ruky Boj o první místo. „To mě nijak nenadchlo, jak tam pořád běhaj – asi i proto, že jsem nikdy nebyl žádný velký sportovec. Ale jeden spolužák měl doma spoustu dalších foglarovek, které nám půjčoval, měli jsme na to ve třídě pořadník. Stínadelské knihy mě už vyloženě nadchly a skvělé bylo, že jsme si o tom mohli s klukama povídat. Spojovalo nás to.“ Ve vzpomínkách nakladatele Müllera hraje roli také pověst něčeho zapovězeného. „V té době byl Foglar zase na indexu,“ připomíná dobu, kdy se autor po krátké přestávce opět ocitl v nemilosti režimu.

 

 

Když se později Ondřej Müller začal komiksem zabývat odborně, uvědomil si další kvality Rychlých šípů. „Po stránce scénáře i kresby je to perfektní profesionální práce. A není divu, že obstojí i dnes.“ Pro své tvrzení má Müller po ruce následující data: „Jakmile jsme Foglara začali před čtyřmi lety vydávat, zařadil se mezi naše nejprodávanější autory. A když vynecháme fantasy, což je dneska největší hit, foglarovky ve svém žánru – označme to třeba jako dobrodružné příběhy ze skutečného světa – absolutně nemají konkurenci. Například Záhady hlavolamu se prodá až deset tisíc kusů za rok.“

Ve srovnání s jinými staršími autory tak Foglar vede o parník. „Je až bolestné sledovat, kolik slavných prvorepublikových spisovatelů dnes už nikoho neosloví. Zcela zapadl František Běhounek nebo autoři, kteří se snažili psát ve stylu E. T. Setona – takové ty zálesácké příběhy z divočiny.“ Podobně dopadli Stateční kapitáni od Rudyarda Kiplinga: „Vydali jsme to znovu před třemi lety s nádhernými obrázky Zdeňka Buriana, ale čtenářů si to našlo jen málo.“ O něco lépe si vedou převyprávěná díla: mayovky od Vítězslava Kocourka nebo verneovky od Ondřeje Neffa. „Ale s Foglarem jsme na dvojnásobku,“ říká nakladatel.

Knihy ze Stínadel či od Bobří řeky dnes v prodejích překonávají i romány Karla Čapka. „Těch vysvětlení je víc. Roli může hrát i to, jak byl autor opakovaně odstrkován – režimem, různými moralisty, po revoluci došlo k další přestávce kvůli soudním sporům,“ připomíná Müller vleklý proces mezi Foglarovým synovcem a strážci jeho odkazu. „Knih o přátelství vznikalo po celé dvacáté století habaděj, nic z toho ale nemělo takovou trvanlivost. Tak si říkám, že ve foglarovkách musí být ještě něco navíc.“

 

Bobři mě nezajímají

Není tajemstvím, že jako předobraz Stínadel posloužila Jaroslavu Foglarovi čtvrť kolem Františku na Starém Městě pražském. Protože na zdejším kluzišti hraju už šestnáct let každý zimní čtvrtek hokej, začínám s pátráním po oblibě foglarovek mezi dnešními dětmi a puberťáky právě v naší hokejové partě.

„Osmiletý syn už přečetl nejmíň polovinu všech Tintinů (komiks se skautskými motivy od belgického kreslíře Hergého, který se narodil ve stejném roce jako Foglar, 1907 – pozn. red.). Žádnou foglarovku nečetl a Foglara vůbec nezná. Jestli to nebude tím, že jsem ho nikdy nečetl ani já,“ napsal mi spoluhokejista a spisovatel Jan Novák, autor knih jako Co já vím (autobiografie Miloše Formana) či Zatím dobrý (o bratrech Mašínech).

„Čau, já to nikdy pořádně nečetl, a když jsem to zkusil, přišlo mi to směšný a trochu nudný. Nezapomeň, že jsem z generace, která už mohla číst Tolkiena a koukat na Simpsonovy. Jediný, co mě zaujalo, jsou komiksový Rychlý šípy. A stejně jsem si vždycky přál, aby to bylo víc o Bratrstvu kočičí pracky,“ zareagoval spoluhráč Jan Prušinovský, režisér a scenárista seriálů Okresní přebor či Most! či filmů Kobry a užovky nebo Chyby.

Z deseti dalších otců-hokejistů ve věku čtyřicet až padesát let se k rodinnému čtení foglarovek přihlásila polovina. „O Foglarovi jsem nikdy neslyšela,“ vzkázala po tatínkovi jedenáctiletá Ema, která sice chodí do skauta, ale raději tráví čas u koní. Ani o Rychlých šípech? „Jo, ty se tu někde válej. Ale nečetla jsem to, ani ty bobry u řeky. A nezajímá mě to, není to můj typ knížek.“ – „Foglar je cool, nějaký jeho knihy jsem četl, ještě žije?“ vyjádřil se Emin čtrnáctiletý bratr Šimon. Dvanáctiletá Josefína si vybavuje „něco o ježkovi v kleci, co se pak ztratil v kanálu“. Její čtrnáctileté sestře Františce se líbily příběhy ze Stínadel: „Bylo to secret a docela bych si to přečetla znovu. Zkusila jsem i Hochy od Bobří řeky, ale to mě moc nebavilo.“

O něco lépe si foglarovky vedou v komunitní škole Létající archa v Praze na Letné. Na otázku, jakou knížku zdejší třeťáci až páťáci četli, padají při ranním společném setkání i tyto odpovědi: Záhadu hlavolamu! Verneovky! Pipi Dlouhou punčochu! Hochy od Bobří řeky! Prašinu! Posledně jmenovaná trilogie od programátora Vojtěcha Matochy (ročník 1989) na foglarovskou poetiku přiznaně a velmi úspěšně navazuje.

Když mají letenští školáci vybrat oblíbenou foglarovskou postavu, začnou se překřikovat: Vontové! Rychlonožka! Tajemný Em! Bublina! Široko! „Protože je to vlastně parkourista, když umí tak dobře skákat po zdech,“ vysvětluje jedenáctiletý Ondra. Myslíte, že takovej kluk jako Mirek Dušín může existovat i ve skutečnosti? ptám se ještě. „Asi jo.“ A jakej podle vás je? „Takovej… Vždycky musí mít poslední slovo.“

Nakonec se dostaneme i k tématu dívčích hrdinek: „Nechyběly vám v těch příbězích holky?“ zajímá mě. „Neeee!!!“ burácí chlapecké hlasy. „Nám jo,“ ozvou se maminky, které se účastní ranní sešlosti ve třídě.

 

Bratrstvo jinýma očima

Přání Jana Prušinovského jako kdyby vyslyšeli divadelníci Činoherního studia Ústí nad Labem, kteří během covidu nazkoušeli inscenaci Bratrstvo kočičí pracky. „Důvody byly i pragmatické,“ líčí jeden z autorů a režisér Jan Plouhar. „Dosloužila nám jiná inscenace pro mládež a vedení chtělo náhradu. Řekli jsme si, že uděláme Rychlé šípy, ale přišla další vlna opatření, a bylo potřeba udělat něco méně náročného na obsazení,“ říká režisér a herec, jehož tvář mnozí znají ze seriálů Slunečná, Kriminálka Anděl či nejnověji Jitřní záře. „Prostě čím míň postav, tím nižší riziko nákazy,“ doplňuje jeho kolega z ústeckého souboru Lukáš Černoch, který se na jevišti mihne jako Červenáček – jediná postava z Rychlých šípů v této hře a jeden z nejodpudivějších charakterů, jaký je v současné době na českých scénách k vidění.

Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš jsou v této hře outsideři, kterým život vyložil karty o poznání méně šťastněji než Dušínovi a spol. – chlapcům z lepších rodin, kteří si mohou dovolit vydávat oběžník TAM–TAM (neboť je sponzoruje otec Jarky Metelky), ve kterém očerňují a šikanují své úhlavní nepřátele. „Aby bylo jasno: oba máme foglarovky v krvi. Jen nám přišlo nespravedlivé, že o Bratrstvu není v těch příbězích ani zbla dobrého – jsou to prostě ultrapadouši,“ říká Jan Plouhar (1982) a Lukáš Černoch (1988) jej doplňuje: „Shodli jsme se, že s postupujícím věkem máme pro Bratrstvo čím dál větší slabost a vidíme je jako týpky, kteří si na rozdíl od Rychlých šípů musí všechno sami vybojovat.“ Jakmile došlo ke shodě na základním schématu, šlo prý psaní jednotlivých scének mimořádně snadno: „Jednou jsme se u piva tak rozjeli, že když nám hospodu zavřeli, šli jsme s notebookem ještě na benzinku.“

Dlouhé Bidlo je v ústecké inscenaci poněkud autistickým milovníkem vlaků a železnic a zároveň má poruchu růstového hormonu. Štětináč jako vášnivý milovník přírody vyniká v zahradničení a v kutilství. Nejdojemnější postavou je Bohouš: „Snaží se bojovat se systémem, ale je to spíš teoretik a paranoik. Ostatně není divu, když je mladším a utiskovaným bratrem Mirka Dušína,“ chechtají se Lukáš a Honza. Co na to publikum, které s foglarovkami nemá zkušenost? „Myslím, že není nutné znát originál. Jsou to prostě tři kamarádi, kteří se snaží páchat dobro a furt jim to nejde. Vždycky je něco špatně a není jejich vina, že to nakonec nevyjde. S tím se přece může dítě či dospívající setkávat v jakékoliv době,“ shodují se bývalí skauti. „Ostravští Hurikáni,“ upřesňuje Honza název oddílu. „Vsetínská trojka,“ hlásí Lukáš.

 

Marketér dobrých skutků

Na premiéru ústecké inscenace se přijel podívat i Roman Šantora, který má na starosti šíření odkazu Jaroslava Foglara ve stejnojmenné skautské nadaci. „Můžu říct, že se mi to ohromně líbilo, fakt je to chytře udělané,“ pochvaluje si publicista, badatel a historik – mimo jiné vedoucí skautského archivu.

Jednou z věcí, které na foglarovkách nejvíc oceňuje, je výzva k tomu, aby děti neseděly doma a vyrážely prožívat svá vlastní dobrodružství. „Pamatuju, jak Jestřábem otřáslo, když se v jeho oddíle na začátku devadesátých let rozhodlo, že se nebude na výpravy chodit každou neděli, protože rodiče chtějí trávit víc času o víkendech s dětmi,“ vzpomíná Roman Šantora (ročník 1973), který se s Foglarem znal osobně a dnes se živí i jako turistický průvodce po evropských horách.

„Za nás bylo největším trestem domácí vězení, dostat zaracha bylo opravdové neštěstí. Dnes je tím nejnáročnějším úkolem dostat děti od monitoru či displeje, rodič musí vyvinout velké úsilí, aby děti nadchnul pro reálný svět. A já věřím, že foglarovky v tomhle můžou být pořád užitečné,“ rozvíjí úvahu Roman „Bobo“ Šantora.

Aby taková snaha nezapadla ani dnes, snaží se Skautská Nadace Jaroslava Foglara hledat cesty, jak dát starým příběhům nový háv. „Ten základ – strhnout čtenáře pro konání dobra – pořád funguje. I díky tomu, že v jednom ohledu byl Foglar geniální: v umění zkratky. Dokázal vystihnout to důležité, dát příběhu spád. Ono se to málo ví, ale v Melantrichu nejdřív nastoupil do propagačního oddělení, psal reklamní slogany. Dneska bychom řekli, že byl copywriter. A je to znát.“

Foglarovky tak získávají nový „facelift“, abychom zůstali u moderního jazyka. Roman Šantora pokračuje: „Do textu se téměř nedá zasahovat, při jakémkoliv krácení by se to rozpadlo – můžeme nanejvýš nahradit nějaké archaické slovo typu šatstvo. Jdeme proto cestou nových ilustrací. A opatrně se snažíme některé příběhy rozvíjet.“

 

Se špetkou naivity

„Zrovna tuhle knihu jsem předtím nečetla, ale měla jsem jako malá ráda Rychlé šípy. Jako dítě jsem taky jezdila na tábory, mám ráda přírodu a příběhy o přátelství,“ reaguje mailem Ester Kuchynková (ročník 1993), která doplnila svými obrázky Hochy od Bobří řeky. „Jasně že jsem měla i obavy. Byla to pro mě první větší zakázka a hned taková klasika,“ říká o náročném úkolu přiblížit příběh starý osmdesát let dnešním čtenářům. Celostránkové ilustrace pojala jako komiksové panely oddělené spárami ve formě větví, květin, dýmu či slunečních paprsků.

Barbora Kyšková (ročník 1954) dostala za úkol ilustrovat knihu Tajemná Řásnovka. „Máme v rodině skautskou tradici, takže jsem v dětství četla většinu foglarovek. Zrovna Řásnovka mě ale minula, což bylo vlastně dobře – aspoň jsem nebyla tolik ovlivněná výtvarným zpracováním Zdeňka Buriana a Jana Fischera, se kterými má ty příběhy spojené většina jejich milovníků.“

Knihy Strach nad Bobří řekou se ujal výtvarník tvořící pod jménem Ticho762, do Boje o první místo se pustil Jaromír Švejdík neboli Jaromír99. Svůj vlastní příběh Plantážníci nakreslil Michal Černík aka Nikkarin: „Kombinací akce, tajemství, nadsázky, humoru, popkulturních odkazů a špetky naivity se snažím odvyprávět příběh, u kterého si čtenář řekne, že by ho chtěl zažít taky.“

Stínadelskou trilogii doprovodil akademický malíř Jiří Grus (1978). „Foglarovy romány jsem přečetl v dětství všechny a oslovily mě dramatickými situacemi a naléhavostí, až osudovostí. Samozřejmě že něco už odvál čas, ale touha něco zažít, potřeba pospolitosti a schopnost řešení konfliktů – to všechno je atraktivní i dnes,“ říká. Byl v obtížné pozici: „Musel jsem dodržovat vzhled postav, jak se ustálil v díle předchozích autorů. Vlastně jsem znovu interpretoval kultovní svět, který se vryl do paměti celým generacím. A chtěl jsem přitom nabídnout i nový výraz.“

 

I raubíří ztichnou

Ještě většímu očekávání čelí spisovatelé, kteří se odváží pustit do pokračování foglarovských příběhů. David Jan Žák (1971) vyrůstal v Prachaticích. „Máme ve městě Stínadla a kostel sv. Jakuba, takže to bylo jasný. Říkali jsme si Černí panteři a hltali jednu foglarovku za druhou. Když mi bylo asi jedenáct, dostal jsem od kluků k narozeninám ten nejlepší dárek: pražskou adresu Foglara.“

Pozdější učitel, novinář a spisovatel si se svým idolem začal dopisovat a posílal mu k posouzení své pokusy o komiks, došlo i na opakované osobní návštěvy. „Vždycky nás uvítal slovy: Kluci, mám na vás deset minut, víc ne, mám spoustu práce. Většinou z toho byla hodina i víc,“ usmívá se autor románu Návrat krále Šumavy, podle něhož David Ondříček nyní dotočil televizní minisérii. „Nedávno jsme se potkali s Jáchymem Topolem a shodli se, že foglarovky jsou láska na celý život a nejde k nim být kritický,“ říká spisovatel. „Oba jsme nosili v mládí dlouhý vlasy, být mánička bylo nejvíc. Mě ale Foglar na rozdíl od Jáchyma sprdnul: Jsi snad holka? Koukej se ostříhat!“ vzpomíná David Jan Žák, jemuž v září vyjde kniha, která tvoří „prequel“ k dobrodružství Jana Tleskače – rozvíjí příběh předcházející tomu, než se chlapec spojený s ježkem v kleci objeví v učení u tajemného Ema.

Na otázku, co by na to řekl Jaroslav Foglar, odpovídá: „Nerad viděl, když někdo používal byť jen podobné motivy. Jakmile se objevil třeba v časopise ABC příběh o klukovské partě, bral to jako vykrádání. Ale myslím, že mně by to prošlo.“ Svou domněnku dokládá historkou: „Když jsem chystal výstavu Foglar a Šumava, sháněl jsem i dopisy, které jsme mu psali jako kluci. V Památníku národního písemnictví mi řekli: Pane Žák, tam jsou stovky banánovek, nemáme šanci. Ovšem za patnáct minut přinesli desky nadepsané jeho písmem: David Žák. A byla tam všechna naše korespondence. Prý existovalo sedm lidí, jejichž dopisy si dával zvlášť… Takže by mi ten Tleskač snad prošel, ale určitě bych to s ním musel konzultovat,“ říká muž, který prý při psaní cítil Foglarův dozor: „Jako kdyby mi stál za zády a mlátil mě do palice. Asi i proto ze mě nejdřív vylezlo pět nepoužitelných verzí.“

Foglarovky předčítá i své sedmileté dceři. „Miluje Rychlé šípy, tak jí Jirka Grus namaloval obrázek: Anežka stojí na střeše baráku, Široko ji drží kolem ramen, ona má ježka venku z klece a Šípáci dole strašně bědujou, že je předběhla.“ Sílu foglarovských příběhů testuje i na žácích prachatické umělecké školy, kde nyní učí: „Pouštím jim k malování audioknihy a i ti největší raubíři obvykle ztichnou.“

 

Ve prospěch kluboven

Pořádné sousto si ukousl rovněž autor dětských knih Petr Hugo Šlik (ročník 1976), který napsal pokračování Chaty v Jezerní kotlině. „Když mě oslovili z Albatrosu a dali mi volnou ruku k výběru, hned jsem si zamluvil Chatu,“ říká vystudovaný geodet a kytarista i bubeník v kapelách Hugo a já a Neúspěšný atlet. „V určitém věku pro mě byla ta kniha hodně důležitá, mám z ní stejný vjem jako ze Stříbrného větru od Fráni Šrámka. Foglar v ní skvěle vystihl životní pocit typický pro hraniční věk mezi dítětem a dospělým – i díky tomu, že on sám nikdy úplně nedospěl.“

Když se zvěst o pokračování Chaty rozšířila, strhl se poprask nejen mezi skalními foglarovci. „Překvapilo mě, kolik lidí mi řeklo, že je to jejich nejoblíbenější foglarovka. Naštěstí jsem knihu mezitím už dopsal. Kdybych věděl, kolik lidí to má za srdcovku, možná bych neměl odvahu se do toho pustit.“ Fanoušci foglarovek se shodují, že se Petru Hugo Šlikovi podařilo trefit původní styl Chaty takřka k nerozeznání. „Když jsem to četl, pořád jsem si opakoval: Ty brďo, ten Hugo píše foglarovštějc než Foglar!“ říká David Jan Žák.

Svému kolegovi by autor tleskačovské novinky vytkl jedinou věc: „Drhla mi tam závěrečná ekologická zápletka. Foglar by tam postavu uhlobarona nedal, svět dospělých v jeho knihách visí jen jako tajemné zlo v pozadí.“ Autor Zkázy se s touto námitkou setkává často, nicméně nelituje: „Potřeboval jsem tam apel týkající se těžby surovin a obnovitelných zdrojů dát, byl to jeden z důvodů, proč to vůbec chci psát. Možná je to příliš konkrétní a na sílu, ale přijde mi zbabělé ohlížet se na případné reakce. Vždyť pro naše děti budou tahle témata v dospělém věku otázkou přežití,“ říká otec dvou synů a dvou dcer.

Část příjmů z foglarovek vydávaných v Albatrosu plyne Skautské Nadaci Jaroslava Foglara, která si přilepšuje i prodejem ježků v kleci, batohů, stolních her a sběratelských edic. Výtěžek putuje největším dílem na pomoc klubům, které mají nouzi s klubovnou. „Pro Foglara to bylo velké téma a hodně s tím zápasil. Když kdysi hledal v Praze klubovnu, obešel šest set míst, a nesehnal nic. Proto přispíváme na výkupy pozemků, financování projektů – násobíme částky, které si skautské kluby samy nasbírají,“ říká Roman Šantora.

Česká televize odkoupila práva na animovaný seriál, parkouristé chystají stínadelský muzikál s hlavním hrdinou Širokem, jedna z mladých komiksářek se chce pustit do příběhu „rychlošípáckých žen“ – Podkovy, Haha Bimbi a Vlasty… Velké pouliční hry k osmdesátému výročí Záhady hlavolamu se předloni zúčastnilo dvanáct tisíc rodičů a jejich dětí. „Využili jsme toho, jak byla Praha za covidu pustá. Hledala se vontská kronika a podobně, vyšly nám vstříc i restaurace a bary, mělo to skvělou atmosféru,“ říká autor nápadu Šantora z foglarovské nadace.

 

Co teď s Evičkou bude?

Konečně stojím na vrcholu Melechova. Posílám esemesku Evě Vorlíčkové a dostávám pokyny, jak se neztratit. Za chvíli sedím pod slunečníkem před jejím domem.

Matka paní Vorlíčkové byla Foglarova sestřenice, rodině patřily v Ledči nad Sázavou dvě továrny a množství pozemků. Ovšem jen do roku 1948… Když jí v roce 1978 zemřela maminka na rakovinu, bylo Evě šestnáct a studovala na místním gymnáziu. Komunistická ředitelka toho využila a pozvala do hodiny kronikáře, který před celou třídou prohlásil: „Naše město v minulosti ovládali továrníci a vykořisťovatelé. Je dobře, že už pomalu začínají vymírat.“

Slavný příbuzný pak do Ledče psal starostlivé dopisy v duchu „co teď s Evičkou bude?“. „Jezdit sem už ale nechtěl, tátovi psal: Zdeníku, bojím se, že už to tam bude jiný, a já to nechci vidět,“ vypráví Eva a připomíná, že právě při svých cestách do Ledče objevil začínající skaut Foglar kouzelné místo u Sázavy, které později pojmenoval Sluneční zátoka. „Už jako čtyřletý přišel o tátu, a tak sem jezdil ke svému strýci, což byl můj dědeček, který se o něj chtěl postarat. Sláva coural po krajině a narazil i na tuhle louku.“

Eva přidává ještě jeden možný důvod, proč sem spisovatel přestal jezdit: „Přišli jsme o všechno, děda šel v padesátých letech do kriminálu, bylo to dost blbý. A Sláva nebyl moc statečnej, tak možná nechtěl riskovat. Vždycky říkal: Mně jde hlavně o ty děti, já se o politiku nezajímám.“ Žena, která podepsala na konci roku 1988 Chartu 77 a v zaměstnání tajně tiskla protistátní materiály, říká: „Nevím ale, jak bych se sama zachovala, kdybych měla tak silný zájem a vizi, jako měl on.“

Podmelechovský spolek, jehož je Eva nepostradatelnou duší, nastudoval divadelní hru, kterou napsal sběratel místních příběhů a spisovatel Miloš Doležal. „Prolínají se tam epizody ze Slávova života se scénami z jeho knih. Hráli jsme to už víc než desetkrát, mimo jiné ve Sluneční zátoce. Bohužel nám to v půlce přerušil majitel tamního areálu. Ječel na nás, že mu překáží naše auta, a museli jsme jít přeparkovat,“ vypráví Eva Vorlíčková.

 

S knížkou ve vlaku

Ve vlaku ze Stvořidel do Prahy potkávám rodinu, kterou jsem ráno míjel u nedalekého Foglarova pomníku – otce s dospívající dcerou a prarodiče. Se čtyřicátníkem Radkem Nehasilem se dáváme do řeči o foglarovkách. Než se rozloučíme, zeptám se čtrnáctileté Maji s obličejem schovaným za knížkou, co čte. Prašinu.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement