Potkáš ještě většího blázna, než jsi ty

Lidé

Přes třináct let strávil Matyáš Šanda stavbou podvodní laboratoře, která bude sloužit i kosmickému výzkumu. Dlouhodobý pobyt pod vodní hladinou totiž skvěle testuje psychiku a reakce člověka na extrémní prostředí podobné tomu ve vesmíru. Spolu s partou nadšenců stanici opravdu dokončili, a navíc v ní pokořili český rekord v délce pobytu pod vodou. Projekt Hydronaut se nejenže povedl, ale zaujal i vědecký svět.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je pátek 21. srpna a v zatopeném lomu Jesenný v Podkrkonoší nedaleko Železného Brodu se do pozdního odpoledne vynořují dva muži. Na břehu je vítají desítky lidí, natáčejí televizní štáby, ale než se budou objímat s přáteli a odpovídat reportérům, odvádí je MUDr. Štěpán Novotný, specialista na hyperbarickou medicínu, ke zdravotní prohlídce. Profesionální potápěči František Harant a Matyáš Šanda totiž právě ukončili sedmidenní pobyt ve stanici DeepLab H03 Naty. V hloubce osmi metrů strávili přesně 168 hodin a 168 minut, tedy nový český rekord, a další čtyři hodiny se mačkali v návratovém modulu během dekompresního výstupu.  

Projekt Hydronaut slavil první úspěch. Cílem ovšem nebylo překonání rok starého rekordu Davida Vondráška a Václava Gabriela (168 hodin a 15 minut pod vodou), to byla jen třešnička na dortu a motivace vydržet, ale šlo o výzkum vlivu extrémního prostředí, vlhkosti, tlaku, vyššího obsahu oxidu uhličitého (CO2) a izolace na chování člověka. Na celém příběhu je fascinující, že nejde o státní ani armádní projekt, ale o práci, finance a nadšení desítek lidí, kteří projektu věnovali léta svého života. 

 

Jméno podle dcery

Na souši vypadala DeepLab H03 Naty (lodím se dávají ženská jména a dcera konstruktéra Matyáše se jmenuje Natálka) jako rozkročená moucha. Pokud fandíte vesmírnému programu, bude vám spíš připomínat měsíční modul Eagle z programu Apollo. Kosmické tvary a elegance se čtyřicetitunovému žluto-bílo-černému kolosu rozhodně nedají upřít. 

Stanice, respektive celý projekt Hydronaut slouží k výzkumu chování lidí v extrémním prostředí a ke sběru vědeckých dat využitelných mimo jiné ve vesmírném výzkumu. Nechat lidi zavřené týden pod vodou, tedy bez možnosti prásknout za sebou dveřmi, když je to přestane bavit, je totiž výzkum reálného chování a reakcí posádky i podpůrného týmu; nejde tedy o simulaci ani trenažér. O to jsou výsledky cennější.

Princip stanice, respektive výzkumu v ní prováděného, je postavený na tom, že krev potápěče se při dlouhodobém pobytu pod vodou, kde je tělo vystaveno tlaku, nasytí dusíkem. Ten při rychlém vynoření vytvoří v krvi bublinky, které mohou zapříčinit dekompresní nemoc s život ohrožujícími následky. Pokud tedy zavřete posádku na několik dní až týdnů pod vodu, je třeba počítat s tím, že její návrat se bude počítat na mnoho hodin postupného vynořování, během kterých se bublinky v krvi rozpustí.

Zkrátit výstup bez rizika poškození zdraví je možné jen při okamžitém přesunu potápěče do tlakové komory (takzvané barokomory) a následné rekompresi. To není nic příjemného, zkuste si vlézt do kovového doutníku, kde se stěží převalíte z boku na bok, a strávit v něm několik  dlouhých hodin.

To vše klade velké nároky jak na konstrukci stanice a zajištění životních podmínek posádky, tak organizaci a program dlouhodobého pobytu pod vodou.

 

Naty letěla

Projekt Hydronaut působil roky jako velkolepé divadlo. Kdo se okolo něj ochomýtl, buď si klepal na čelo, nebo se nakazil Matyášovým nadšením a charismatem. Já se k němu dostal v létě 2018 a každou následující cestu do lomu v Jesenném, kde Naty čekala na dokončení, jsem přemýšlel, jestli to Matyáš myslí vážně, nebo si ze všech dělá srandu. Příroda krásná, ale vážně přijede někdo z NASA zrovna sem? Není tohle celé fejk? 

Stanice stála, vypadala nádherně, ale neustálé posouvání termínů, ne-určitost a plány, které se nakonec neuskutečnily (návštěva kosmonauta Andrewa Feustela, přistání záchranářského vrtulníku na heliportu stanice), nepůsobily zrovna přesvědčivě. Naštěstí tu ale bylo „něco“, co nutilo věřit, že ne všechno, co trvá dlouho, je automaticky podvod. Upřímně, kolik znáte lidí, kteří investují přes třináct let svůj čas, peníze a energii a jdou krok za krokem za tím, čemu věří? 

A pak jsem viděl Naty letět. Na státní svátek, 28. října 2018, se čtyřicetitunová stanice pomalu vznesla a poprvé přistála na hladinu – jako motor jí posloužil obrovský autojeřáb. Perfektně a bez zaváhání. Žádné náklony, bubliny navíc. Matyáš, kterému evidentně spadl balvan ze srdce, vylezl na horní heliport a rozvinul českou vlajku. Sice vzhůru nohama, ale bylo to silné gesto. 

Začal jsem projektu věřit a fandit. 

Rok a půl se nic moc nedělo. Tedy zdánlivě, jen lidé z týmu věděli o stovkách neviditelných hodin, o zdravotních testech širší posádky v Ústavu leteckého zdravotnictví, o pobytu v barokomoře, všemožných jednáních s firmami, univerzitami a vědeckými pracovišti, o brigádách.

 

Projekt Hydronaut přestal být sólo akcí Matyáše Šandy a začal na sebe nabalovat desítky lidí. Vznikala komunita, ve které si každý našel svou motivaci makat zadarmo (respektive za své) a obětovat stovky hodin a pohodlí. „To je moje satisfakce. Když vidím, kolik lidí tady dře a co vše jsou ochotni obětovat. Stačí jim nechat prostor, aby se realizovali, a pak se dějou věci. Občas si říkám, co jsem to rozpoutal… ale za mnou stojí vesmír,“ usmívá se Matyáš.  

Naplno se vše rozjelo před třemi měsíci. Koronavirus, který zamíchal kartami po celém světě, ubral čas i v Jesenném. Termín prvního zanoření, oficiálně nazvaného Mission One, byl stanoven s ohledem na plánovaný psychologický výzkum, ze kterého nakonec sešlo – na srpen.

Meandrem Jizery jsem najednou kličkoval stále častěji. Reportérské „být při tom“ se změnilo v „být součástí“, protože mě bavilo nasávat energii a poznávat lidi z týmu. „Co kus, to originál,“ smála se Matyášova přítelkyně Kamila Stránská, když hledala odpověď na otázku, co mají lidé kolem Hydronauta společného. „Nepasují na ně krabičky, těžko je zařadit. Mají volnější přístup k životu, chtějí dělat věci, kterým věří, a k tomu potřebují prostor.“ 

Co myslíš, potřebuje svět vizionáře jako Matyáš, ptal jsem se jí. „Potřebuje, ale v omezeném množství. Kdyby jich bylo moc, mohl by se vychýlit ze zemské osy. Ale jsem na něj pyšná. I když je to někdy rychta.“

 

Svářeč Jirka Valášek

„Ponorčičku“ zná Jirka Valášek do posledního sváru. Prakticky celou ji svařil. „Nikdo nám neřekl, že ponorku ,uvařit‘ nejde, tak jsme to udělali,“ směje se devětačtyřicátník, který má rád černotu a smrad železa a o svařování vypráví s láskou jako o „čumění do slunce“ a trpělivosti, která už je málokomu vlastní. Množství použitého svářecího drátu za těch třináct let odhaduje na půldruhé tuny. Další čísla jako (jeho) čas a náklady ho nezajímají.

„Celej ten příběh je skvělej. Jednou v životě chceš udělat něco, co tě bude bavit, a potkáš blázna, který je ještě větší blázen než ty. Na nabídku postavit ponorku nejde říct ne, to musíš,“ filozofoval v plavkách a slunečních brýlích s bílými obroučkami na rozpáleném pontonu pár hodin předtím, než se s Leošem Mazurkiewiecem nasoukali do neoprenů a dobrovolně se zavřeli ve stanici k první tlakové zkoušce.  

Což znamenalo uzavřít horní poklop, slézt dva metry do výstupové komory a otevřít spodní průlez. Zní to rutinně, ale šlo o nejriskantnější podnik celé mise. Důvod? Nikdo nevěděl, co Naty udělá. Celá akce se musela dělat zevnitř, nejčernější scénář hrozil vniknutím vody, zaplavením hlavní komory a zřícením stanice na dno. Posádka sice měla zásobu vzduchu na několik hodin, jenže několikametrová vrstva bahna, do které by se Naty zapíchla, by potápěčům znemožnila dostat se ven spodním průlezem. Sehnat narychlo jeřáb, který by byl (pokud by vůbec byl) schopen včas vyzdvihnout desítky tun těžký kolos z vody, by zřejmě skvěle otestovalo schopnosti týmu a posádky řešit krizové situace, ale...

Proč jsi do toho šel, ptal jsem se znaveného Jirky druhý den. Celá akce totiž dopadla na výbornou, což byl důvod večer oslavovat v kiosku na místním koupališti. „Na tom se shodli všichni, že jestli jsem to blbě svařil, tak ať si tam taky chcípnu. Je to obrovská satisfakce, my jsme svařili loď, ale teď je z ní ponorka.“ Svítily mu při tom oči uspokojením. 

To Leoš Mazurkiewiec, který se kolem Hydronauta pohybuje osm let, se prý k zanoření připletl náhodou. „Prostě jsem nechtěl, aby šel dovnitř Matyáš. On má v téhle misi jiný úkol.“

O úplnou náhodu samozřejmě nešlo, Leoš se potápí do jeskyní (pouze re--kreačně, jak několikrát zdůrazní), takže je zvyklý na riziko a umí držet nervy na uzdě. Obavy, že zanoření Naty může být klidně jeho poslední ponor, si příliš nepřipouštěl. „Podělat se může kdykoliv cokoliv, ale tady to bylo hodně profesionální. Žádný amatérismus, ve vodě byli kluci záchranářští, kteří dělají fakt špičkově svou práci. Dnes můžu říct, že Matějovi za tenhle zážitek děkuji, že jsem mu dlužníkem. Bylo to skutečné a intenzivní, zase si budu trochu víc uvědomovat reálný život.“

 

Velitel a technik

Od té chvíle byla Naty pod vodou. Plně funkční a připravená na první posádku – na velitele mise Frantu Haranta, špičkového pracovního potápěče a instruktora, a svého duchovního otce Matyáše Šandu. Proč jdeš dovnitř ty, jako konstruktér budeš řešit každé vrznutí, skřípnutí, bude to stres navíc, ptal jsem se ho. „To je pravda. Ale bylo by nefér tam za sebe poslat někoho jiného.“

Stanice byla nakonec z bezpečnostních důvodů zavěšená na čtyřech popruzích pod pontonem, přece jen jde o prototyp. Pontonu nazvanému Mothership H03, pod kterým si hověla nejen stanice, ale také žlutě natřený návratový modul, kralovala bíle natřená plechová bouda Fox Box 03. Technické srdce projektu a týdenní squat Rudy Lišky. Chlapa svérázného humoru (Naty překřtil na „bandasku“), Matyášova věčného oponenta a objevitele dalších a dalších technických problémů, na které zároveň uměl najít řešení. V plechové boudě, v níž teploměr přes den ukazoval šestatřicet stupňů, jedl, spal, komunikoval s posádkou, řídicí věží a vládl kompresorům a energiím. 

„Pro mě je to každodenní práce, nic moc výjimečného. Vyřešit nějaký problém. Postarat se, aby vše fungovalo. Chci Matějovi umožnit to první nakopnutí. Aby se ten ponor udělal, nechci, aby přišlo vniveč deset let práce a úsilí, stres a ponižování se.“ Kdyby nebyl nahoře Ruda, žádný ponor by se ne-uskutečnil, shodli se Matyáš s Frantou, a vysekli mu tak poklonu. Vzájemná důvěra plyne z toho, že všichni tři už roky společně působí jako pracovní potápěči.

 

Ajťák a elektrikář

Jako byl ponton s liščí boudou srdcem projektu, protože do stanice hnal vzduch a energie, mozek představovalo řídicí centrum ve staré technické věži v areálu lomu. Místnost, ve které se stoly prohýbaly pod desítkami součástek, drátů, nedopitých čajů a plechovek od energeťáků, působila spíše jako kutloch z IT Crowd než řídicí centrum NASA, ale mělo to své kouzlo. A energii. 

Tady vznikaly IT systémy za pár kaček, které přes optické spoje zajišťovaly komunikaci se stanicí a s pontonem, přenášely údaje ze senzorů, ukládaly data. Odtud se řídila celá Mission One a dohlíželo na dění ve stanici.

Kompletní IT systém postavil František Veselý z běžně dostupné elektroniky a na serveru z druhé ruky za dva týdny. Sám a za vlastní peníze udělal práci, se kterou by v korporátu nejspíše zápasili tři lidé a spolkla by klidně půl milionu. Samotného ho překvapilo, že přístroje fungovaly v tlaku a vlhkosti, protože s tím nebyla zkušenost. 

Práce na Hydronautovi (v interním slangu „hydropunk“) měly hodně společného s dvouletou misí v Afghánistánu, kde pracoval jako logistik pro Člověka v tísni. „Ve velmi improvizovaných podmínkách jsme se snažili za co nejméně peněz vytvořit co nejlepší podhoubí pro to, aby projekt mohl fungovat.“ A povedlo se, žádný výrazný výpadek systému se během mise nekonal. „V IT jsou všechny věci vysoce logické a jakýkoliv problém má řešení. A mě baví výzvy, které nejsou úplně jasné. Navíc jsem se tu dvakrát potopil a ohmatal si Hydronauta na vlastní ruce. Takže skvělá zkušenost!“

Jan Vondra alias Muchýn stoprocentně trhnul rekord v naběhaných kilometrech po jesennském lomu. Urostlý Jihočech, který přijížděl z více než 200 kilometrů vzdálené Bechyně, byl potřeba všude a pořád. Ve věži, pod věží, ve stanici, na pontonu, každou chvíli bylo slyšet – Muchýnéééé! Bývalý student AVU a spoluautor hydroakustického projektu Auvid měl totiž na hrbu vše kolem elektřiny (hlavní přívod, veškeré dráty v řídicí věži, rozvody ke karavanům, kompresorům, pontonu, kuchyni, světlům, spotřebičům...), dále zvuk ve stanici (mikrofony pro komunikaci s pontonem a věží), vzduchové hadice zajišťující provoz elektroniky pod vodou... „Baví mě dělat na věcech, které jsou jiné. Stačilo to jen nakopnout, dát dohromady věci z různých oborů a celé zprovoznit,“ usmívá se. „Vznikl tady fantastický tým, který má ohromný přesah do různých oborů. Nikdo neřešil, kolik co stojí. Každý řekl O. K., víme, co chceme a potřebujeme, jdeme do toho. Což v normálním byznysu nezažiješ. Jdeš na hranici svých možností, makáš pod ohromným tlakem, a přitom ti to přijde skvělé.“

 

Unavený Matyáš

„Výborný pocit! Vše fungovalo nebo se vyřešilo, starali se o nás skvělí lidé, užil jsem si to!“ liboval si Franta Harant po vynoření 21. srpna. Usmíval se do televizních kamer a bylo vidět, že pracovat týden pod vodou je přesně jeho parketa. „Chtěl jsem vyzkoušet saturační potápění, k tomu jsem fanda do sci-fi a líbí se mi cestování vesmírem, takže mi Hydronaut splnil rovnou dva sny. Za to Matyášovi a celému týmu megadík!“

To Matyáš se po vynoření držel spíše stranou. Jako by radost, že vše klaplo a fungovalo, přenechal druhým. „Pořád mi to nedochází, jsem v nějakém časoprostoru. Mám v hlavě vzduchoprázdno, vymeteno. Chápeš to? Třináct let něco tlačíš, řešíš problémy – a najednou je hotovo. Potřebuji čas, aby si to všechno sedlo, abych to vstřebal a pochopil, pak pokecáme.“ 

Řekl bych, že to byla únava. Matyáš byl týdny pod velkým stresem, celý projekt ho dávno přerostl a on musel řešit obrovskou spoustu problémů. Měsíc před ponorem jsme se bavili o jeho strachu ze selhání: „Co když to druhý den nedám a půjdu ven? Toho se bojím.“ Pár dní před začátkem mise už selhání ani strach neřešil: „Já si tam jdu hlavně odpočinout.“

 

Zásobování a záchranář

O komfort a bezpečnost první posádky projektu Hydronaut se celou dobu staral tým deseti až patnácti lidí. Nadšenců, kteří si vzali dovolenou a odstěhovali se do lomu v Jesenném. Bydleli v autech, ve stanech, karavanech nebo na karimatkách v technickém zázemí. Každé dvě hodiny se střídali u monitorů, komunikovali s posádkou, kontrolovali hodnoty kyslíku, CO2 a tlaku a do velkého sešitu zapisovali cokoliv, co se v modulu odehrávalo. Unavení, ale s věčně dobrou náladou a sarkasmem. A připravení kdykoliv řešit problémy, protože každý dobře věděl, že idylka se může kdykoliv změnit v drama. 

Celou dobu byl na místě Petr Fatka, záchranář Vodní a potápěčské záchranné služby Liberec. Ke stanici se totiž několikrát denně potápěly dvojice potápěčů, kteří zajišťovali servis, transport jídla, odpadů a vzorků. „Je to pěkná makačka, žádná rek-reace,“ komentovali neustálé oblékání, svlékání suchých obleků a ponory do kalné chladné vody s minimální viditelností potápěči Honza Hůla a Janka Havlíčková.

 „Zkusili jsme to, téměř vše fungovalo a vyšlo, ale prostor pro zlepšení je obrovský. Naučili jsme se, jak udělat další misi bezpečnější, komfortnější a zajímavější,“ zamýšlí se Petr Fatka, podle kterého byly nebezpečné dva okamžiky – prvotní zanoření a tlaková zkouška a nefunkční čidla CO2. „Toho jsem se obával, protože i když byly ve stanici dva nezávislé oddělené měřáky, oba přestaly pracovat a my neměli relevantní měření oxidu uhličitého.“ Poměrně vážnou situaci, která mohla skončit evakuací posádky ze stanice, rychle vyřešily osobní vazby a ochota pomoci – vzduch ve stanici zkontrolovali liberečtí hasiči, jeskyňáři zajistili kontrolní trubičky s nasávačkou a báňští záchranáři zase speciální měřák oxidu uhličitého, kterým se měřilo až do konce mise.   

Liberecký potápěč a speleolog Ivan Rous se k Hydronautovi dostal teprve nedávno. „Fascinovalo mě absolutní nadšení a ochota vyřešit problém. Okamžitě se hledalo řešení. A to se mi líbí, je to velká motivace do normálního světa. Kdyby lidé obecně dělali to, co mají rádi a co je baví, tak by byl progres daleko větší. Myslím, že to je velikánské poselství téhle akce, že by to měla být jedna ze základních myšlenek, která by se měla rozrůstat do světa.“

 

Dotáhnout to do konce

Mission One projektu Hydronaut skončila úspěchem. Následující den se vynořila celá stanice, a tím se potvrdilo, že opravdu funguje. Data se budou postupně zpracovávat, do Vánoc by měl vzniknout filmový dokument, týmu se začaly ozývat univerzity, vědecká a výzkumná pracoviště, firmy. Následovat by měla další mise, plánuje se stavba větší stanice... Po dvou týdnech mi volal Matyáš: „Už si to trochu sedlo, ale euforie se nekoná. Samozřejmě, že mám radost, těší mě zpětná vazba zvenčí i od lidí z týmu, ale tohle je teprve půlka cesty. Nešlo o dobytí Olympu ani o překonávání rekordů, naše cíle jsou dál.“

Souběžně s čísly a grafy ovšem vzniklo ještě něco – neměřitelného a minimálně stejně důležitého. Jak říká Jirka Valášek, který celou Naty „uvařil“: „Tenhle příběh je neopakovatelnej. Poznáš, kolik úsilí a energie je potřeba, abys něco dokázal. Začít umí každý, ale dotáhnout věci do konce, to je umění. Kvůli tomu jsem tady.“ 

 

Autor je novinář a fotograf. Získal několik cen v rámci Czech Press Photo.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama