Slzy… a pak to ze mě spadlo

Lidé

Pro české fotbalisty zůstává Španělsko většinou nesplněným snem. Jen hrstka Čechů si mohla vyzkoušet tamní hvězdnou La Ligu. Momentálně jediným Čechem v nejvyšší španělské soutěži je brankář Tomáš Vaclík, jenž hájí barvy FC Sevilla. Loni na podzim ubránil proti slavnému Realu Madrid čisté konto, jeho tým vyhrál 3:0. Podařilo se mu to navzdory rodinné krizi, kterou si před zápasem prošel.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když se s Tomášem Vaclíkem bavíme v kavárně nedaleko katedrály Panny Marie v centru Sevilly, přerušují naši debatu hosté i personál: prosí o autogram nebo si s ním chtějí udělat fotku. Jeden z nejúspěšnějších českých fotbalistů současnosti jim ochotně vyhoví. „Kdybych se s tím klukem nevyfotil, zklamu ho. Pro mě to je maličkost, pro něj v tu chvíli nejdůležitější věc na světě,“ usmívá se.

Český reprezentační brankář zažil ve Španělsku svou první sezonu. Byla rozporuplná. V domácí lize loni v září rozmetala jeho Sevilla slavný Real Madrid, letos v březnu ji česká Slavia vyřadila z Evropské ligy. Sám Vaclík říká, že s prvním půlrokem byl spokojený, s druhým už méně.

I když Sevilla skončila ve španělské nejvyšší lize až šestá, pořád platí, že třicetiletý Tomáš Vaclík to dotáhl do prestižní soutěže plné hvězd.

 

Štěstí ze Žižkova

Cesta rodáka z Ostravy až na jih Španělska byla klikatá.

„Máma nás s bráchou poprvé přivedla na fotbal ve Frýdku-Místku. To mi bylo pět, bráchovi tři. Začínali jsme oba v poli. Mě na jednom zimním turnaji trenér postavil do brány, protože nepřišel gólman. Mělo to být na chvíli, jenže jak vidíte, já už tam zůstal,“ vzpomíná Vaclík.

Začátky kariéry současné gólmanské jedničky jednoho z největších klubů ve Španělsku byly skromné. Student ostravského sportovního gymnázia Vaclík sice už v sedmnácti poprvé chytal zápas druhé české ligy, ale taky se v ní zasekl: v týmu Vítkovic a následně Žižkova chytal druhou nejvyšší soutěž až do svých dvaadvaceti. „V Seville nám dělá dvojku Juan Soriano, který už v jednadvaceti chytal proti Barceloně a je v kádru jednoho z nejlepších týmů na světě. To já v jeho věku chytal druhou ligu třeba proti Hlučínu a Čáslavi,“ říká s úsměvem. „Nikdy jsem se ale nevzdal. Celou dobu jsem na sobě pracoval a ve zlomových letech jsem nikam nechodil a místo toho trénoval.“

V první lize se poprvé objevil v dresu Viktorie Žižkov poté, co se do ní tým s Vaclíkem v sezoně 2010/2011 probojoval. Nechybělo však mnoho a místo toho hájil branku Baníku Ostrava, který o něj původně jevil zájem – ale pak si vybrali někoho jiného. „Nakonec jsem šel z nouze na Žižkov, kde měl David (Nehoda, agent Tomáše Vaclíka – pozn. red.) dobrý kontakt na klub i trenéra Martina Pulpita.“ Působení na Žižkově otevřelo mladému brankáři cestu k dalšímu postupu, dost možná k tomu přispěl i neobvyklý čas začátků utkání. „Na Žižkově se hraje v neděli v 10.15, nikdo jiný v tento čas nehraje a všichni se chodí na ty zápasy dívat.“ Vaclík chytal pravidelně. Coby brankářská jednička české reprezentace do jednadvaceti let se zúčastnil Eura v roce 2011; tým se dostal až do semifinále a bojoval (neúspěšně) o třetí místo.

Na Žižkově odchytal Vaclík jeden a půl sezony a dodnes nedá dopustit na občas vysmívaného kouče Martina Pulpita. „Postoupili jsme do první ligy navzdory špatné finanční situaci klubu, kdy jsme třeba nedostávali půl roku výplatu. Trenér Pulpit nás nelitoval a dokopal nás k tomu. Byl přísnej, tréninkové dávky byly obrovské,“ říká o svém prvním pražském angažmá.

Pulpitovi tehdy dělal asistenta současný trenér Slavie Jindřich Trpišovský a v klubu s ním působil i Štěpán Kolář, který má dnes na starosti brankáře Slavie. „Štěpán si mě tehdy vzal pod křídla a hrozně mi pomohl. Měl jsem štěstí na to, že se tam sešli lidé, kteří měli fotbal rádi, nedělali to jenom pro peníze a chtěli něco dokázat,“ vzpomíná Vaclík.

 

Vizionář Hřebík

I když se Žižkov po podzimní části fotbalové ligy v roce 2011 krčil na posledním místě tabulky, o Vaclíka projevil zájem velký klub. Pražská Sparta tehdy zaplatila za mladého brankáře necelých deset milionů korun. Přestože s Žižkovem dostal v šestnácti zápasech jednatřicet gólů, tehdejší nově složený sparťanský realizační tým v čele s Jaroslavem Hřebíkem tušil, že z mladého brankáře něco bude. I na něj ostatně nedá Tomáš Vaclík dopustit. „Pan Hřebík je obrovský vizionář. Žádný další v českém fotbale není. Vidí dopředu, kam se bude fotbal vyvíjet. Byl náročný, ale taky fér. Rozhodně to nebylo tak, že si mě tam přivedl a tlačil mě,“ vypráví.

 

Pozici gólmanské jedničky ve Spartě zajištěnou neměl. O místo mezi třemi tyčemi musel bojovat s Milanem Švengerem, jemuž skvěle vyšla první půlka sezony. Jenže pražskému klubu se jarní část sezony hrubě nepovedla a ligový titul putoval na sever Čech do Liberce. A tak Tomáš Vaclík získal na sparťanské Letné pozici brankářské jedničky – což jeho předchůdce nenesl zcela lehce. „Ze začátku nám to bohužel neklapalo, protože jsme oba chtěli chytat. Nebyla to jenom jeho chyba, mohl jsem se v určitých věcech chovat líp,“ říká.

Na trenéry a starší kolegy, kteří ho měli ve Spartě na starosti, vzpomíná Tomáš Vaclík rád. Říká, že na ně měl velké štěstí. „Věděl jsem, co všechno dokázali, vyhráli, takže jsem se snažil koukat okolo sebe a nasávat zkušenosti. Vždycky jsem se snažil autority poslouchat a byl bych sám proti sobě, kdybych si od nich nic nevzal.“ Zmiňuje třeba Pavla Srnička nebo Dana Zítku. „Dodnes jsem v kontaktu s Markem Čechem, což byl naprostý profesionál a hodně mi pomohl, i ve vztahu s Švengym, protože nastavil pravidla.“

 

Ten tým měl sílu

Ani v ročníku 2012/2013 Sparta titul nezískala, zvítězila Plzeň. Se staronovým trenérem na Letné Vítězslavem Lavičkou se však přece jen začaly objevovat známky budoucího úspěchu. „Víťa je dokonalý gentleman. Uměl zvýšit hlas, ale v kabině křičel jen málokdy. Věděl totiž, která slova použít, takže nepotřeboval řvát. Dokázal si s každým povídat a nechával týmu více svobody. Začalo se pod ním pracovat podle toho, co si představoval pan Hřebík,“ říká Tomáš Vaclík.

V prvním kole vyřazovací části Evropské ligy přisoudil los Spartě hvězdnou anglickou Chelsea. Po prvním zápase v Praze, v němž Sparta doma na Letné padla 0:1, čekala Vaclíka odveta v Londýně na stadionu Stamford Bridge. Sparta se tehdy ve studené únorové Anglii ocitla blízko senzaci, když vedla 1:0 gólem Davida Lafaty; v kombinaci s Vaclíkovými výbornými zákroky dlouho držela šanci alespoň na prodloužení, kterou ovšem v nastavení parádní ranou do šibenice rozmetal Eden Hazard. „Na ten zápas vzpomínám rád, protože si myslím, že mi pak pomohl i do Basileje. Chelsea s nimi totiž potom hrála v semifinále a trenér brankářů se stoprocentně díval na jejich zápasy se Spartou a viděl i náš zápas v Londýně, který se mi povedl,“ říká Vaclík.

Sezona 2013/2014 nezačala pro Spartu dobře: letenský klub skončil v předkole Evropské ligy po porážce od švédského Häckenu. Nakonec však Sparta pod vedením trenéra Lavičky vyhrála jak ligu, tak pohár a Tomáš Vaclík zažil svůj první velký týmový úspěch.

„Ten tým měl prostě sílu,“ říká a – obvykle v přezdívkách – předkládá výčet fotbalistů, kteří se o to zasloužili. Vzpomíná na Kadeře (Pavla Kadeřábka), Krejdu (Ladislava Krejčího) nebo Bedýnku (Romana Bednáře). „Pepa Hušbauer hrál fantasticky… Hodně nám pomohlo, že přišel Bořek Dočkal. To je lídr. Inteligentní kluk, a navíc umí mluvit. Naopak David Lafata byl v kabině sice spíš tišší, ale uměl zařvat a táhl nás na hřišti.“ S mnoha hráči z té doby se dodnes přátelí. „Zrovna dnes jsem si psal s Kadeřem, předevčírem s Krejdou. Jsem v kontaktu i s Tomášem Přikrylem nebo Kubou Brabcem, kterého znám už ze Žižkova. Všichni k sobě máme blízko, protože ta sezona byla pro nás všechny první velký úspěch,“ dodává.

Mimochodem šlo o poslední nejvyšší české trofeje, které Sparta získala; Vaclík na nich měl obrovský podíl. „Je to paradox. Sparta má skvělé zázemí – Strahov, fantastická mládež, Letná, historie, nejdražší hráči, ale prostě to nějak nefunguje.“

 

Šílený švýcarský jazyk

Po úspěšné sezoně v Česku vyrazil Tomáš Vaclík na své první zahraniční angažmá – v pětadvaceti přestoupil do Basileje.

Jeho přesun po mistrovské sezoně se nerodil snadno. Jednání mezi Spartou a Basilejí se táhla, předseda představenstva Sparty Daniel Křetínský nechtěl o gólmanskou hvězdu přijít. „Mockrát se volalo panu Křetínskému, který byl hodně zaneprázdněný. Bylo dobré, že mě hodně chtěl prezident Basileje, dokonce za mnou přiletěl do Prahy. Zůstal tu asi i dva dny, čekal na pana Křetínského v hotelu,“ vypráví.

Přesun do Basileje představoval pro Tomáše Vaclíka zásadní osobní změnu. „Život tam byl naprosto super. Krásný, bezpečný město. Navíc jsme se osamostatnili – já i manželka – a narodila se nám tam dcera.“ Při aklimatizaci mu pomohlo, že za Basilej hrál už půl roku Čech Marek Suchý. Novou věcí byl i pobyt v prostředí, v kterém se hovoří cizím jazykem: švýcarské němčině, „Schwiizerdütsch“, v níž se odehrává běžná konverzace, mají potíže rozumět třeba i lidé z Německa. Standardní němčinou by se prý Vaclík nějak domluvil, i když by to nebylo „úplně top“, ale s řečí Švýcarů to bylo jiné. „Tu jsem se nikdy nenaučil, je naprosto šílená,“ směje se.

Jazykem, v kterém fungoval mimo rodinu, se tak stala angličtina. „Všichni ve Švýcarsku mají základy angličtiny, takže když jsem přišel do obchodu, mluvili jsme anglicky.“ Spolu s ním přišel do Basileje i trenér Paulo Sousa, který zavedl angličtinu v kabině. A Vaclík začal s láskou vzpomínat na učitelku anglického jazyka na ostravském gymnáziu. „Šla mi po krku, bylo to hodně složité, ale teď vidím, že to se mnou myslela dobře. Byl jsem jí hodně vděčný.“

Vaclík dnes mluví s obdivem o jazykových znalostech některých spoluhráčů v Basileji. „Například druhý gólman mluvil pěti jazyky. Stejně tak záložník Davide Callà. Ten když s náma seděl u stolu, kde se mluvilo čtyřmi jazyky, byl takhle jednoduše,“ Vaclík luskne prsty, „schopen bez problémů přepínat z jedné řeči do druhé.“

 

Jiné mravy

Pobyt ve Švýcarsku Tomáše Vaclíka, jak vysvětluje, hodně ovlivnil, a to nejen fotbalově. „I díky tomu, že Švýcaři o spoustě věcí rozhodují v referendech, musí mít místní nějaké znalosti o spoustě věcí – jak fungují finance, stát. Ta země je na strašně vysoké úrovni, ale ruku v ruce s tím jde to, že tam je všechno extrémně drahé.“

V basilejském klubu zažil Vaclík čtyři úspěšné sezony, během nichž získali tři švýcarské tituly a jednou tamní pohár. Kromě toho si připsal dvaadvacet startů ve špičkové Lize mistrů, kde dokázal se švýcarským klubem porazit Liverpool a oba manchesterské kluby – United i City.

Zkušenosti, které s tamním fotbalem má, se dost liší od českých zvyků. „Klub byl poskládán tak, že v něm byl Egypťan, Švýcaři, Švéd, Dánové, ale všechno fungovalo. Nevím, proč se v Česku často díváme na cizince skrz prsty. Vím, jak se povídá, že musíš jít na pivo, na kafe, ale v zahraničí to tak nefunguje.“ Svůj zážitek srovnává s bouřemi, které budil před pár lety příchod zahraničních hráčů do české ligy. „Třeba když do Sparty přišla spousta cizinců, najednou to bylo špatně. Je to úplný nesmysl.“

Další věcí, které si všiml, bylo, že hráči otevřeně říkali, jak dlouho plánují v týmu hrát a kdy chtějí odejít. „Všichni to akceptovali. Každý tam totiž ví, že bude mít extra motivaci dobře hrát a ukázat se na hřišti… Mohamed Elneny je teď v Arsenalu, jeho jmenovec Salah odešel do Chelsea, já jsem v Seville, spousta dalších kluků odešla do top v klubů v Bundeslize, ale představte si, kdyby se podobně choval někdo u nás. Fanoušci by mu to neodpustili a snad mu i nadávali do žoldáků, no a v dalším zápase ho vypískali,“ říká.

 

A pak jsme porazili Real

I když to tehdy Tomáš Vaclík netušil, se svým budoucím španělským klubem se poprvé osobně setkal už v Basileji. Ta totiž v sezoně 2015/2016 narazila v osmifinále Evropské ligy právě na Sevillu.

První zápas ve Švýcarsku s podstatně slavnějším španělským týmem skončil bez branek a Basilej tak logicky pomýšlela v odvetě na postup. Vaclíkův český spoluhráč, již zmíněný Marek Suchý, znal tehdejšího trenéra Sevilly Unaie Emeryho a jeho realizační tým – kdysi pod jejich vedením hrával ve Spartaku Moskva. „Suchoš s nimi po utkání mluvil. Odpověděli mu jedinou větou – doma jsme silní,“ vypráví Tomáš Vaclík. A opravdu – Sevilla na domácím hřišti švýcarský tým s Čechy Vaclíkem a Suchým s přehledem porazila. „No, půle byla 0:3 a my jsme ani nepřelezli půlku (hřiště – pozn. red.),“ směje se brankář.

A právě do týmu z města v Andalusii na jihu Španělska Vaclík v létě 2018 přestoupil.

FC Sevilla vyhrála ve své více než stoleté historii jednou španělskou ligu, ovšem mezi lety 2014–2016 třikrát za sebou Evropskou ligu. Ve městě je jejím velkým a tradičním soupeřem Betis Sevilla. „Je to velká rivalita. Myslím si, že je to podobné jako v Praze s tím rozdílem, že tam je víc klubů. Tady jsou jenom dva. Když jsme jeli na stadion Betisu, tak jsem viděl malé kluky, jak dělali sprostá gesta na klubový autobus, ale tohle k tomu patří. Město je rozdělené na fanoušky víceméně padesát na padesát,“ říká Vaclík. Jeho tým sice podzimní zápas na Betisu prohrál 1:0, ale v jarní části sezony svému rivalovi porážku FC Sevilla oplatila a Vaclík a spol. mohli v derby slavit výhru 3:2.

Do Španělska odešla česká reprezentační jednička vcelku pozdě – v devětadvaceti letech. Brankáři ovšem popírají zvyklosti fotbalového trhu, pro hráče na jiných postech by už podobně vysoký věk představoval překážku. „Pořád jsem si věřil, že mám na to, abych udělal krok výše, a hlavně jsem si to chtěl vnitřně vyzkoušet,“ vysvětluje svoji motivaci. Něco naznačit může i to, že začal opravdu tvrdě pracovat na své španělštině.

Počátek sezony zastihl jak Vaclíka, tak celou Sevillu ve vrcholné formě. Ještě v prosinci bylo mužstvo ve španělské lize na prvním místě tabulky a bez problémů postoupilo do skupinové fáze Evropské ligy. V jednom z předkol navíc Španělé vyřídili Sigmu Olomouc, již vedl trenér Václav Jílek, kterého Vaclík znal ze Sparty. „Když jsem se po zápase s panem Jílkem bavil, tak mi řekl, že se na nás dlouho připravovali na videu. Byl strašně překvapený, když jsem mu řekl, že my jsme na ně koukali asi patnáct minut... Spoluhráči mi ale říkali, že byli překvapení, když viděli, že s námi kluci z Olomouce vydrželi celých devadesát minut.“

Vrcholem první poloviny sezony, kterou navíc Tomáš Vaclík ozdobil cenou pro nejlepšího hráče La Ligy za měsíc listopad, byl pro Sevillu domácí zápas s jedním z nejslavnějších klubů světa – Realem Madrid. Český brankář měl přitom před zápasem úplně jiné myšlenky. Noc předtím strávila malá dcera v nemocnici; nakonec to dopadlo dobře, a když zápas začal, už byla doma, Tomáš ale v psychické pohodě logicky nebyl. „Odcházeli jsme z hotelu, tam byli všude kolem fanoušci a nějak to tam na mě padlo poprvé, takže jsem začal v autobuse brečet. Potom jsem se ještě zavřel v kabině na záchodě, kdy jsem taky brečel jak malej úlevou, že holky jsou v pořádku,“ vypráví. Spadlo to z něj skutečně, až když dorazili na stadion.

„No a pak jsme ten Real porazili.“

Tomáš Vaclík vychytal čisté konto při jasné výhře 3:0. Navíc se blýsknul dechberoucím zákrokem proti hvězdě Realu – Velšanu Garethu Baleovi –, který se po hodině hry dostal v samostatném úniku před bránu Sevilly.

 

To už bylo moc

Zlom znamenalo pro Sevillu letošní březnové dvojutkání v osmifinále Evropské ligy proti Slavii, kterou trénoval Vaclíkovi dobře známý Jindřich Trpišovský.

„Já jsem je dostat nechtěl. Věděl jsem, že nám nebudou sedět. Je to běhavé mužstvo, které je fyzicky nabušené.“ První utkání skončilo remízou 2:2, i když Španělé dvakrát vedli. Za týden jeli Vaclík a spoluhráči na odvetu do pražského Edenu, kde jeho, bývalého brankáře „nenáviděné“ Sparty a gólmana české reprezentace, zahrnuli slávističtí fanoušci všemožnými nadávkami.

„Čekal jsem, že to bude těžké, ale nenapadlo mě, že budu muset poslouchat, jak mi pobodají dceru. Chápu, když říkají, že jsem hovado, ale jak se to dostane do rodiny, to už je podle mě moc. Mluvil jsem pak s jedním klukem ze Slavie, prý chtěl něco k tomu říct na tiskovce, ale mluvčí ho zastavil, že by se to nakonec otočilo proti němu,“ povídá.

„Přitom já jsem slávistům nikdy nic neprovedl, pokud nepočítáte, že jsem chytal za Spartu samozřejmě,“ říká s jistým úsměvem a popisuje, jak moc jsou takové situace nepříjemné: „Blbý je, že my hráči jim to nemůžeme vrátit. My se nemůžeme otočit a něco jim říct.“

Odvetu nakonec Sevilla prohrála v prodloužení 3:4 a slávisté postoupili do čtvrtfinále.

Kvůli neúspěchu skončil na lavičce španělského klubu trenér Pablo Machín, kterého nahradil Joaquín Caparrós. Pod jeho vedením doklopýtala Sevilla v lize na celkovou šestou příčku a přišla o šanci kvalifikovat se do Ligy mistrů.

„Ve fotbale se může najednou všechno rychle otočit. Na jaře jsme se jednoduše trápili – hlavně zápasy venku se nám nedařily. Hlavní cíl, tedy postoupit do Ligy mistrů, jsme nesplnili, tak uvidíme, co se bude dít v létě.“ Přestupy bude mít v Seville v rukou světoznámý sportovní ředitel Ramón Rodríguez Verdejo, kterého všichni fotbaloví fanoušci znají pod přezdívkou Monchi. Právě pod jeho vedením dosáhla Sevilla na přestupovém trhu obrovských zisků a současně vyhrála třikrát v řadě Evropskou ligu. „Co bude chtít Monchi, to se bude v Seville dít,“ říká Vaclík o budoucnosti.

A jaké má česká reprezentační jednička osobní ambice pro další roky své kariéry? „Chtěl bych ještě něco vyhrát ve Španělsku, ale i v evropských pohárech. Taky bych si přál zachytat s nároďákem na nějakém velkém turnaji.“ Ještě před třemi lety byl brankářskou jedničkou české reprezentace Petr Čech, který ovšem oznámil konec kariéry.

A jeho nástupce Tomáš Vaclík by rád zažil s českým týmem velké turnaje. „V mládežnických výběrech jsem byl na mistrovství Evropy i světa, tak bych to chtěl zažít i v áčku,“ říká.

 

Michael Durčák píše pro Deník Sport a Info.cz. Josef Javůrek je bloger: o fotbale tvítuje pod nickem Bielsista.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama