Ivan Mládek: Hrát přestanu, až mě klepne
16. ledna 2022
Reportér 01/2022 · Číslo 89
Ivan Mládek: Hrát přestanu, až mě klepne
Zvětšitfoto Tomáš Třeštík
Před čtyřiceti lety se stal mým vůbec prvním oblíbeným zpěvákem, to jsem chodíval do prostějovské školky. Před dvaceti lety jsem se skamarádil s Ivanovým synem Štěpánem, dodnes spolu hrajeme fotbal. Ivan velkoryse toleroval naše studentské večírky, pročež zůstával mým oblíbencem a je jím stále – nejen z toho důvodu, že mi loni věnoval nádherný obraz... U příležitosti osmdesátin Ivana Mládka odemykáme rozhovor z lednového Reportéra.
Nejdřív ti, Ivane, ukážu svoji fotku z počátku osmdesátých let, kdy jsem denně poslouchal tvá elpíčka.
Předpokládám, že tě ten výjev nepřekvapuje…
Dnes už jsem zvyklý, ale když jsem v sedmdesátých letech po prvních nahrávkách zjistil, že si naše písničky oblíbily děti, hodně mě to překvapilo.
Jen a jen příjemně?
Pocity jsem měl rozpačité, protože jsem se snažil psát pro své hospodské kamarády se smyslem pro recesi; pro studenty, pro trampy, případně pro neortodoxní jazzové publikum. Děti mě ve snu nenapadly – ale milá pozornost to byla. Ony naši muziku vnutily i do domácností, kam by se jinak přes Gotty, Pilarové a Vondráčkové asi nedostala. Hlavně díky dětem jsme se vetřeli do všech koutů naší socialistické vlasti.
Ty jsi byl dětským idolem mým – kdo kdysi býval tvým?
Budeš se asi divit, ale Vlastimil Bubník.
Čili skvělý fotbalista a ještě lepší hokejista; hvězda hlavně padesátých let.
Na ledě uměl krásně kličkovat, driblovat a střílet blafáky.
Co hudebníci?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
