Žít žítkovské vědmy

Názory

Pravidelný fejeton spisovatelky a hudebnice Eva Turnové.

Audio
verze

Na Nový rok jsme se s kamarády vydali do kraje zvaného Kopanice, kde provozovaly své „bohování“ žítkovské vědmy, přírodní léčitelky nadané zvláštními schopnostmi.

Slavné bohyně Pagáčena, Fuksena či Surmena pomáhaly uzdravovat, nacházet ztracené předměty, věštit budoucnost, ale i přivábit ženicha.

A my míříme do domku poslední z nich – Irmy Gabrhelové, která zemřela v roce 2001 a své dovednosti prvorozené dceři už nepředala.

 

Čarování už je sice na Žítkové uzavřená kapitola, ale odkaz bohyň se před pár lety dostal do centra zájmu díky spisovatelce Kateřině Tučkové, která napsala román Žítkovské bohyně.

Stojíme u nedávno postavené kapličky, nový majitel Irminy chalupy, pan Mizera, se rozpovídá o tom, jaký to byl pro místní obyvatele zásah do života, když kniha vyšla. Dřív tu nebyla silnice ani ohrada, lidé chodili volně přes meze, nemuseli odpovídat na otázky zvědavců… a ač to říká ustaraně, je znát, že on se v roli průvodce našel.

Zunknem si na kuráž pálenky a vcházíme do sednice, kde Irma věštila pomocí roztaveného vosku. Vnitřek působí, jako by si jenom odběhla natrhat byliny nebo někomu vytrhnout z hlavy chlup.

Nad stolem je vyfocená Kateřina Tučková. Ptám se, co místní říkají na divadelní hru Tučkové podle její knihy. Prý ji nechtějí vidět, protože příběhy jsou vymyšlené.

Přecházíme do Irminy ložnice. Pan Mizera se rozpovídá o tom, jak se o bohyních během války doslechl i Heinrich Himmler, milovník okultismu. Zatímco třeba ve středověku končívaly na popravišti a za komunismu v blázinci, v nacistické éře byly chráněny.

Všichni cítí, že místo si svého genia loci zachovalo, Mizera podotýká, že některým návštěvníkům se tu prý dělá dost blbě, obzvláště těm, kteří mají sklon k léčitelským schopnostem. Ani on sám si tu spát netroufá. Okamžitě se probouzí moje mediální já, ztěžknou mi nohy a začnu se kácet. Vyjdu na dvorek a usedám na lavičku, kde bohyně rozmlouvaly s příchozími.

Atmosféra je tu rozhodně hustá. Nás je tu navíc asi třicet, jistým způsobem jsme taky srostlí v jakémsi rituálu, potvrzujeme svou existenci vzájemnou blízkostí, k níž vyprávění příběhů patří.

Vnímám to tak, že autorka knihy o bohyních rozhodně nepsala proto, aby se z toho stal byznys; ze silného příběhu prostě vznikl fenomén kvůli absenci tajemna v našem internetovém světě; lidé touží po nějakém rozměru, kde nejsou věci racionálně vysvětlitelné.

Za chvíli už se všichni hrnou ven, ženy jsou mírně pobledlé, vyfotíme se, pošlu fotku kamarádovi.

„Nejsem si jistý, zda by bohyně chtěly být turistickou atrakcí, musejí se v hrobě obracet,“ odpoví Tonda, který sám v létě prolézal pyramidy ostošest a vůbec neřešil otáčivý pohyb Tutanchamona v sarkofágu. Chystáme se k odchodu, někdo mi podává knihu hostů. Pod vlivem magické energie a pálenky píšu:

Po návštěvě Kopanic
zapišme si do palic
na to nemusíme býti bedny
nechme žít
žítkovské vědmy!

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama