Sousede, posuň si ten kurník

Report

Česko podalo žalobu, Polsko odvolalo velvyslance, nakonec byla podepsána mezivládní smlouva. Vyhrocený spor o důl Turów má ale ještě jinou tvář, a sice každodenní život obyvatel malebné krajiny mezi Lužickými a Jizerskými horami. Obrovská hnědouhelná jáma totiž není obklopena měsíční scenerií, jak to známe třeba z Mostecka. Z české strany sem přiléhá zabydlená oblast, kam se jezdí rekreovat hlavně Liberečané, někteří se sem i stěhují. Jiní zase uvažují o odstěhování.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Václavice leží kousek od úbočí Ještědského hřbetu. Podél úzké silnice se táhnou roztroušená stavení, u jednoho z nich právě probíhá večerní krmení králíků. „Řeknu vám to takhle. Jsme pětičlenná rodina a už si moc nevíme rady. Uvažovali jsme o stěhování, ale ceny zdejších nemovitostí na rozdíl od okolních vesnic klesají, je to takřka neprodejné,“ říká obráběč Kamil Kronus, který tady bydlí pětadvacet let. „Návštěvy nám vozí vodu v kanystrech, protože mají výčitky, že když umyjeme nádobí, nevykoupeme už večer děti. Prádlo pereme u rodičů v Liberci.“ Podobné zkušenosti s mizející vodou ve studních i potocích mají i stovky dalších obyvatel z nejbližšího okolí. A obviňují z toho důl Turów na polské straně hranic.

 

Rypadla se přibližují

Dosud nejvýznamnějšími návštěvníky Hrádku nad Nisou byli podle zdejších kronik císař Josef II. a říšský maršál Hermann Göring. Poslední dobou ale podobných oficialit začalo přibývat. V polovině ledna sem přijela ministryně životního prostředí Anna Hubáčková a brzy ji zřejmě bude muset následovat premiér Petr Fiala. Práce tu mají oba politici víc než dost.

Do útulného kusu země mezi Lužickými a Jizerskými horami se ze severu zakusuje hnědouhelný důl – v polštině kopalnia węgla brunatnego. Měří osmadvacet kilometrů čtverečních (zhruba 5 600 fotbalových hřišť), a přestože se tomuto typu těžby říká povrchová, jde o jámu hlubokou téměř tři sta metrů. Dvanáct rypadel nakládá uhlí na pásy, jejichž celková délka je osmdesát kilometrů. Pět vesnic na polské straně bylo zlikvidováno zcela, čtyři částečně, další to čeká. Elektrárna na okraji dolu má instalovaný výkon 2 100 MW, tedy větší než jaderná elektrárna Temelín. Stojí tu několik chladicích věží a komíny, z nichž nejvyšší měří 150 metrů.

Před dvěma lety státní Polska Grupa Energetyczna (PGE) oznámila, že hodlá prodloužit těžbu do roku 2044 a důl rozšířit směrem na jihovýchod. Přípravy už začaly: vykácen byl les, který tvořil z české strany poslední chabou bariéru před hlukem, prachem a zářícími reflektory. A co je nejhorší: těžba má dojít až k silnici lemované hraničními patníky.

 

Rámus a zářící skleníky

Böhmisch Ullersdorf a Oberullersdorf. Tak se jmenovaly dvě části jedné vesnice, z nichž jedna ležela historicky na českém území a druhá v Německu. Poválečný posun hranic způsobil, že dnes tu máme hranici s Polskem.

Vítají nás cedule s nápisy Oldřichov na Hranicích, respektive Kopaczów. České a polské osídlení (do roku 1945 tu žili převážně Němci, pak sem byli přesídleni Poláci z oblastí zabraných Sovětským svazem) je rozděleno úzkou silnicí a polní cestou, které se říká „neutrálka“. A také potokem, který se kousek odtud na místě zvaném Trojmezí vlévá do Lužické Nisy. Právě tady Angela Merkelová, Mirek Topolánek a Donald Tusk přeřízli v prosinci 2007 maketu hraniční závory na oslavu rozšíření schengenského prostoru.

O patnáct let později volám do jedné z devadesáti oldřichovských domácností, abych si zkusil domluvit návštěvu a zjistil, jak se žije české rodině téměř na okraji hnědouhelné jámy. „Nezlobte se, ale nepůjde to. Jsme tady úplně na ráně a nechceme na sebe upozorňovat a ukazovat, kde bydlíme. Nedávno jsem cestou s dětmi do školy zjistila divnou závadu na autě a radši nechci pátrat, jak vznikla. Opravdu ne, omlouvám se,“ loučí se příjemný, nicméně rázný ženský hlas.

V Oldřichově bydlí i Pavel Farský, místostarosta Hrádku nad Nisou, pod který osada s třemi stovkami obyvatel patří. „Nedivte se lidem, že nechtějí mluvit s novináři. V polských médiích kolují dezinformace, jak chceme Polákům zakázat těžbu, zavřít důl, připravit je o práci,“ říká čtyřicátník, který na radnici působí dvanáctý rok. Předtím byl profesionálním vojákem, sloužil kousek odtud na státním hradě Grabštejn v Centru vojenské kynologie, kde probíhá výcvik psů a psovodů.

Vzpomíná, jak za ním přijel štáb vládou řízené stanice Telewizja Polska. „Musel jsem jim říct, že jestli se ještě jednou zeptají tak manipulativním způsobem, nebudeme se vůbec bavit a rozloučíme se. Bylo znát, že nepřijeli, aby si někoho poslechli, tlačili to svým směrem. Třeba se mě pořád dokola vyptávali na pískovnu, kterou tady máme. Její rozloha odpovídá jedné setině jejich dolu, dno je v hloubce 280 metrů, zatímco oni už se prokopali k hladině moře. I takhle z prstu vycucaná věc se ale lidem může uchytit v hlavě.“

Dopady polské těžby Pavel Farský nechce dramatizovat. „Upřímně řečeno, lidi v Hrádku to netrápí. Žiju tady odmalička a až do dospělosti jsem moc nevěděl, že tady ten důl je. Vnímal jsem elektrárnu, ze které se kouřilo, navíc tehdy nebyla odsířená, takže když napadl sníh, hned zčernal. Dneska nás v Oldřichově nejvíc trápí hluk. Všechny zvuky z dolu i z elektrárny se slijí do monotónního hučení, které slyšíme hlavně v noci, zvlášť v létě při otevřeném okně. A udělá se vám z toho tik, uši máte pořád podvědomě nastražené.“

Protivná jsou pro lidi žijící u česko-polské hranice také světla skleníků na hydroponické pěstování zeleniny, které vznikly přímo u elektrárny a využívají její odpadní teplo. „Když se záře pěstíren odráží od páry a kouře, připadáme si jako v Mordoru.“

 

Hatmatilka z Googlu

Deset let byl starostou Hrádku nad Nisou současný hejtman Libereckého kraje a dodnes zdejší rezident Martin Půta. A na náměstí tohoto sedmitisícového města jsou jeho schopnosti v roli komunálního politika znát. Veřejná prostranství v památkově chráněném centru jsou velkoryse zrekonstruovaná, takže to tady vypadá spíš jako v saské Žitavě než v polské Bogatynii, což jsou sousední partnerská města.

Lidé, kteří tudy uprostřed všedního lednového dne míří do obchodů nebo vyřizovat věci na úřad, při debatě o důsledcích těžby uhlí stáčejí řeč na aktuální přeshraniční vztahy. „Jezdili jsme tam rádi nakupovat. Teď ale máme strach, že nás neobslouží, když uvidí českou značku nebo uslyší češtinu,“ říká žena středního věku, která by nerada zveřejňovala své jméno. „Nechci, aby mi tam někdo propíchl pneumatiky nebo poškrábal kapotu,“ vyjadřuje podobné obavy postarší muž, který chce rovněž zůstat v anonymitě.

Pavel Farský uvádí místní paniku na pravou míru: „Taky občas slyším různé zkazky, ale vždycky se to stalo ‚někomu‘. Zatím mi nikdo neřekl, že to zažil přímo on, ani jsem neslyšel žádné konkrétní jméno. Myslím, že kdyby se něco takového skutečně odehrálo, doneslo by se mi to,“ říká místostarosta, který považuje za problém něco jiného, a to vleklou neochotu polské strany informovat a v podstatě vůbec komunikovat.

„Až po určitém nátlaku nám dali materiál, který byl celý v polštině, pak doposlali hatmatilku z Google překladače,“ vypráví Pavel Farský a zavzpomíná na jednání s PGE: „Všechny naše námitky ohledně mizející vody smetli s tím, že jde o klimatické změny. Přitom je to kolos s takovým obratem, že kdyby se zeptali, co potřebujeme, neslyšeli by přemrštěné požadavky. Stačilo přispět na zabezpečení pitnou vodou, vybudovat val na odstínění dolu a zkusit omezit vysychání našeho území – máme tady i zemědělství, lesy, potoky...“

Města Bogytania a Hrádek nad Nisou pokračují ve společných projektech a rozjíždějí nové. „Scházíme se, zůstáváme kamarádi. Když si soused postaví kurník tak, že z něj něco ošklivého teče ke mně na zahradu, nebudu ho kvůli tomu nenávidět. Řeknu mu sousede, posuň si ten kurník. Nějak se dohadujeme, ale mezitím jsme dál sousedi. Starosta hájí důl, protože tam pracuje spousta místních obyvatel, chápu to. Jen to nesmíme tahat do osobní roviny.“

 

Bullerbyn na Uhelné

Milan Starec a Zuzana Pechová mají i mezi mnoha místními lidmi pověst radikálů, kteří požadují těžbu v dole Turów ze dne na den ukončit, a tím zbytečně vyhrocují situaci. Přistěhovali se sem před pěti lety z Liberce, kde oba dodnes pracují – mají to tam patnáct minut autem. Zuzana je proděkankou Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakulty Technické univerzity, Milan je obchodní ředitel ve firmě s diagnostikou a zdravotnickou technikou.

„Jsme oba hodně zaměření na sport a na přírodu. Dlouho jsme jezdili do Jizerek, ale ty jsou poslední dobou přelidněné, tak jsme začali vyrážet na opačnou stranu,“ vypráví Milan Starec, jak objevil zdejší malebný kraj. „Myslím, že sousedními Václavicemi jsem projížděl na kole snad patnáctkrát, ale nahoru na Uhelnou jsem nikdy neodbočil. Bylo to do kopce, ale hlavně jsem na mapě viděl, že odtamtud nepokračuje žádná značená cesta.“

Do Uhelné, kde nyní oba někdejší Liberečané se svými dětmi žijí, je zlákal inzerát na prodej historického domu. „Už od gymplu kamarádím s klukem, ze kterého je dnes profesionální památkář. Přenesl svůj zápal pro tenhle obor i na mě, takže když jsem viděl nabídku na hrázděnej barák na takhle geniálním místě, kde končí silnice a dál už je jenom les, nadchlo mě to,“ pokračuje Milan Starec.

O polské elektrárně a dolu Milan a Zuzana samozřejmě věděli, ale nepovažovali jej za nic, co by je mělo odradit. „Tehdy byl vidět jen komín elektrárny a vršky chladicích věží. Celá ta hnusná díra byla schovaná za lesem, ani slyšet skoro nic nebylo. Tak jsme si říkali: Všude něco je, přece nebudeme útlocitní, to bychom nemohli bydlet ani v Liberci, kde je spalovna s teplárnou přímo uprostřed města.“ Pro jistotu však chtěli vědět, jakou má důl životnost. A zjistili, že místo útlumu těžby plánují Poláci prodloužení do roku 2044, aby mohli důl rozšířit – právě směrem k Uhelné.

Velký starý dům téměř na samotě jim ale tak učaroval, že jej přesto koupili. „Sestavili jsme si seznam výhod a nevýhod. V jednom sloupci bylo asi deset plusů a v druhém dva minusy.“ Na první záporné místo dali tehdy Milan a Zuzana větrnou elektrárnu, která se na hřebeni kousek odtud začínala stavět, dnes tam stojí třináct vrtulí. Až na druhém místě byl Turów, který během zimních nocí, kdy mají stromy opadané listí, viděli prosvítat skrz větve.

„Můj vztek ale narůstal souběžně s polskou arogancí. Pochopil jsem, že se o rozšíření dolu vůbec nechtějí bavit, a naše ministerstvo životního prostředí vedené bývalým ředitelem Lovochemie (Richard Brabec – pozn. red.) tehdy působilo hodně bezradně. Že si PGE prosadí svou, mi definitivně docvaklo, když jsem to jednou při běhání vzal přes čáru a uviděl hektary vykáceného lesa – v době, kdy ještě vůbec neměli povolení k rozšíření těžby.“

Místo vybudování kýženého ochranného valu tak zmizela poslední chatrná bariéra proti hluku, prachu a reflektorům z Turówa. „Do té doby to tady byla idyla. Kamarád fotograf, který sem za námi jezdí ze severních Čech, kde žije mezi doly a chemičkami, začal Uhelné říkat Bullerbyn – i kvůli sousedským vztahům, které tady máme. Boj, který musíme vést, to ale hodně kazí. Stojí nás spoustu času a energie a zatím je úplně bez výsledku.“

 

Bazén jako důkaz

Velkým zážitkem bylo pro Milana Starce setkání s ředitelem společnosti PGE přímo v Uhelné. „Přijelo osm černých limuzín, ze kterých vyskákaly postavy v dlouhých černých pláštích – vypadalo to jako návštěva papeže nebo hollywoodské hvězdy.“ Poláci nejdřív v místní kapličce rozložili mapu, takže místní poprvé uviděli čáry, jak bude těžba postupovat k jejich stavením. „Pak spustili, že uhlí je jejich národní bohatství a nejefektivnější způsob, jak získat elektřinu. Načež jsme vyšli ven, kde mě ředitel Wochna vzal teatrálně kolem ramen, pokynul směrem k Polsku a povídá: Podívej na tu elektrárnu, jaký je to technologický zázrak. Já tam bohužel musím sedět, takže to nevidím, ale tobě závidím, že se na to můžeš dívat! Zůstali jsme jak opaření, bylo to jak z Monty Pythonů. Mysleli jsme, že přijdou s nějakým vstřícným krokem, ale místo toho jsme se dozvěděli, že jsme padlí na hlavu, když si stěžujeme, protože nás přece nemohlo potkat nic lepšího.“

V té době obyvatelé Uhelné ještě nevěděli o klesající hladině ve zdejším vrtu, na němž je závislý místní vodovod. „Proto jsme opravdu chtěli jen ten ochranný val. Když jsem to řekl nahlas, vzal mě ředitel podruhé přátelsky za rameno a už trochu výhrůžně prohlásil něco v duchu: Přestaňte nám dělat problémy a my vám ten val uděláme.“ Další den polská média publikovala záběry, na nichž Slawomir Wochna objímá Milana Starce. „Bylo mi proti srsti vidět se na společné fotce, pro kterou si sem de facto přijel, aby demonstroval, že probíhají jednání s místními lidmi,“ komentuje to osadník z Uhelné.

Ještě nepříjemnější byl pro jeho rodinu publicistický pořad, který loni na podzim připravila Polská televize. „Zavolali mi uprostřed pracovního dne. Měl jsem zrovna nějakou schůzku a bohužel jsem jim odsekl, že beztak dělají vládní propagandu,“ vypráví. „Všechno nahrávali, a ještě si přijeli natočit náš barák, aby ukázali, kde bydlíme. Když to odvysílali, visel jsem několik dní na Twitteru, kde nám ve velkém nadávali, abych zachytil případné výhrůžky – naštěstí se žádné neobjevily.“ Jiná reportáž zase měla dokumentovat, že si Češi úbytek vody vymysleli, orámoval ji proto napuštěný bazén na zahradě jednoho z obyvatel Uhelné. „Nikdy jsme netvrdili, že tady nemáme vodu. Poukazujeme na klesající hladinu ve zdejším vrtu, který se může během pár let ocitnout na suchu. A jasně, vždycky se najde člověk, který si napustí bazén, i když je doporučeno nezalívat,“ povzdychne si Zuzana Pechová a podotkne: „Nikdy jsme neříkali ani to, že si přejeme, aby ten důl během nejbližších let úplně skončil.“

 

Ve sprše s PET lahví

Dvanáctiletá Klára musí dělat domácí úkoly na zítřek, jejího otce čekají další hovory s novináři – před chvílí skončilo ve Varšavě další mezivládní jednání a zpravodajské servery chtějí znát jeho komentář. Loučíme se a vycházíme do načervenalé tmy – nebe je ozářené světlem z elektrárenských bloků, rypadel a pěstíren rajčat. Kolem nás svítí i okna sousedních stavení, celkem je tu dvaadvacet adres. „Náš spolek čítá šest lidí. Máme společné slepice a ovce a teď už i skupinu na Viberu a sdílený disk,“ směje se hybatel zdejších aktivit. „Když se děje něco aktuálního, naskáče mi v mobilu třeba čtyřicet zpráv denně. Na hovory s novináři je nás víc, ale stejně se pak stane, že tady chudáci z Prahy blouděj ve všední den, když nejsme doma. Tak vezmou zavděk i někým, kdo je na nás nasranej a vykřikuje, jak jsme praštěný – přece jenom jsme pro některé starousedlíky náplavy.“

Uhelná leží na návrší ve výšce 340 metrů. Dno dolu, který se má přiblížit na vzdálenost osmi set metrů, bude třicet metrů pod hladinou moře. „Nemá žádnou logiku, aby odtud voda neodtékala, i kdyby vybudovali jakoukoli stěnu,“ glosuje to Milan Starec. Zdejší osídlení přitom vzniklo jako milíř čili tábor pro výrobu dřevěného uhlí, která vyžadovala bohaté zásoby vody. „Prameniště vyschla před zhruba dvaceti lety. Kousek odtud je nádrž, která už taky zarůstá stromy. Meandr potoka, který ho napájel, mizí v terénu.“

Studny na Uhelné už také ztratily vodu, je tu ale obecní vodovod. Sousední Václavice leží níže v údolí, jsou na tom ale paradoxně hůř: vodovod tu není, a přitom tu žije několikanásobně víc lidí – téměř pět stovek. Jedním z nich je v úvodu zmíněný Kamil Kronus: „Ve studni máme sotva čtyřicet centimetrů, malinko se to zlepší jen na jaře. Voda ubývá i v potoce, odkud přečerpáváme vodu pro zvířata a na zalévání a na splachování. V zimě ale máme smůlu, hadice zamrzá.“ Průměrná domácí spotřeba na jednu osobu činí v Česku téměř 100 litrů. „U nás si vystačíme se sto padesáti litry na celou domácnost, ale musíme si to pečlivě rozpočítávat. Když je nejhůř, zajedeme natankovat k příbuzným nebo do práce, někdy si vyjdeme vstříc se sousedem. Stejně se ale občas ve sprše stane, že voda dojde, a jsme namydlený. Pak nezbývá než otevřít balenou vodu v pet lahvi.“

 

Jednání? Nevíme nic

K  probíhajícím česko-polským jednáním měl pan Kronus v lednu, ještě před podepsáním mezivládní smlouvy, několik výhrad. „Nikdo nás celou dobu neinformoval, jaké vlastně jsou naše požadavky. A bojím se, že nám chtějí ucpat hubu penězi na vodovod, který nikdo nedokáže postavit dřív než za deset let. Mezitím voda dojde úplně a co pak? Budou nás zavážet cisternama jako dobytek?“

Někteří lidé ve Václavicích využívají na předzásobení plastové kontejnery. „Soused si je začal objednávat přímo od vodárenské společnosti, pět kubíků ho vyšlo včetně dopravy na 3 300 korun. Navíc v zimě ta bedna zamrzne a domů do tepla ji nedostanete,“ říká Kamil Kronus, který pracuje v průmyslové zóně na okraji Hrádku nad Nisou, kam dojíždějí za výdělkem i desítky Poláků. „O žádných rozporech nevím, naše parta je výhradně česká,“ nechce potvrzovat zvěsti o vyhrocené atmosféře.

„Větší problém mám se sousedy tady ve Václavicích,“ rozzlobí se nakonec otec tří dětí. „Vodu taky nemaj, ale maximálně si postěžujou v hospodě, veřejně se bojí něco říct, na žádné setkání taky nepřijdou. Jenom tiše čekaj, že to nějak dopadne. Chalupáři jsou sice zvědaví, co je novýho, ale pak jenom posekaj, zagrilujou a zase odfrčej. Nás, co se nebojíme něco říct, je jen pár.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama