Zhučet se v Izraeli

Post Image

Zhučet se v Izraeli

Play icon
3 minuty
Pláž v Tel Avivu.

foto Profimedia.cz

Jak jsme jeli začátkem devadesátých let do Izraele a vezli jsme tam loutky - o tom píše v pravidelném sloupku Eva Turnová.

Když v roce 1991 skončila válka v Perském zálivu, rozhodli jsme se projet stopem Izrael. Bylo nás pět: Jakub, který právě zorganizoval první koncert Stounů v Praze, režisér Honza, herec Jirka, zpěvačka Pavla a já.

Dali jsme si párkrát sraz v holešovickém Včelíně, kde jsme se vždy „zhučeli pivem“ protivnému výčepnímu naschvál, a propásli tak pracovní dobu ambasády. Nakonec jsme víza přece jen dostali.

Honzu před odjezdem napadlo vzít s sebou dva kufry loutek od kamarádky výtvarnice:

„Budeme s nima hrát divadlo a pak je prodáme.“

„Ty umíš vodit loutky?“ ptám se.

„To se naučíme.“

Boží nápad…

Do řeckého Pirea jsme jeli třicet šest hodin autobusem, pak pokračovali lodí.

V přístavu Haifa si dáváme kafe s kardamomem, projdeme Bahajské zahrady a usteleme si na kopci Karmel v bunkru nějakého domu. Druhý den nám mladá dvojice vypráví, že lidé trávili dlouhé válečné dny v bunkrech milováním, a teď jsou všude mraky těhotných.

Ráno s kufry plnými loutek stopujeme do Tel Avivu. Vejdeme do první telefonní budky a zkusíme kontakt na režiséra Petera Freistadta. Zjišťujeme, že bydlí přímo naproti. Návštěva je velký zážitek, pouští nám film o Terezíně a dlouho si povídáme. Při odchodu dostaneme lahev vodky, které je v té době všude plno, kvůli dvěma milionům čerstvých emigrantů z Ruska. Na tržišti pak vytáhneme loutky, driblujeme s nimi o chodník a zpíváme dokola píseň Život je jen náhoda; máme ale smůlu, na každém rohu účinkují národní umělci ze SSSR, takže naším směrem nepadne ani šekel. Nezbývá, než se zase zhučet, tentokrát naschvál Středozemnímu.

Následuje vytoužená návštěva spisovatele Viktora Fischla v Jeruzalémě. Máme s sebou jeho román Kuropění. Prohlížíme si s úžasem jeho sbírku dvou tisíc kohoutů všech možných forem, od porcelánových až po živého.

Další den vystoupáme na Olivetskou horu, vcházíme do arabské kavárny, kde Jirkovi dva Palestinci nabídnou potáhnutí z vodní dýmky.

Jirka prohlásí: „To si dám.“

Mladí rozumějí „Saddám“ a začnou si s námi nadšeně povídat.

Po nevyžádané přednášce seběhneme ke Zdi nářků, vkládám mezi kameny papírek s přáním, abych se sem ještě někdy vrátila; najednou mě začnou pálit oči, ukáže se, že někdo hodil přes Zeď plynovou bombu; nebyli to Arabové, ale ortodoxní židé, kterým připadá, že muži a ženy jsou pořád moc blízko u sebe.

Loučíme se s loutkami a cestou zpátky je prodáváme pod cenou v hračkářství Gepetto v Tel Avivu.

Na trajektu se dozvídáme, že v Rusku je převrat, takže trochu váháme s návratem, ale nakonec se jen mírně zhučíme puči. Doma je doma.

A tak Honza mohl natočit svoje Šakalí léta, já jsem se seznámila s otcem svojí dcery, Jirka se stal věřícím a do Izraele jsme se vrátili všichni. Stejně jako Stouni do Prahy.

Podpořte Reportér sdílením článku