Musím znát vaše zvyky, kufry i ponožky

Byznys

Vytváří domovy pro nejbohatší společenskou vrstvu. Sám působí velmi skromně a pokorně, v požadavcích na spolupráci ze strany klientů je však neústupný. Pantelis Larcou, český architekt kyperského původu, odhaluje, jak vznikají novodobé české rezidence.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Nakolik je pro architekta náročné skloubit historický charakter budovy s požadavky klientů na moderní bydlení?

Vždy je podstatné, co dovoluje konkrétní dům. Musíme respektovat jeho historii a prvky, které k němu patří. Zároveň žijeme v jiné době, než tomu bylo kdysi, a máme jiné nároky. Musíme tedy umět zapracovat do domu individuální životní potřeby konkrétních klientů a spojit je s charakterem domu, pak to funguje.

 

Co všechno musíte o klientech a jejich potřebách vědět, když jim máte udělat dům nebo byt?

Úplně všechno. Potřebuju poznat, jak žijí a čím jsou. Jiný životní styl bude mít nejspíš bankéř a jiný umělec. Musím vědět, jak interiér svého bydlení využívají. K tomu je důležité, aby mě pustili do prostor, kde žijí dosud. Je třeba znát důvod, proč se chtějí stěhovat. Může to být třeba proto, že klienti jsou již starší a odrostly jim děti.

 

Pak by například hledali menší prostory?

Někteří ano, ale jiní naopak budou chtít prostor větší. Pokud jsou společensky založení, mohou po odstěhování dětí chtít častěji zvát do bytu další lidi, pořádat setkání s přáteli. Pak budou potřebovat sice méně ložnic, ale větší obývací pokoj či společné prostory. Každá rodina, každý pár, každý jedinec mají své individuální a originální důvody ke změně bydlení, a ty já musím znát.

 

Dobře, řekněme, že důvod už znáte. Co budete chtít vědět dál?

Začnu tím, co děláte, když ráno vstanete. Jdete hned snídat? A sednete si ke stolu? Nebo jdete nejprve do sprchy, pak se obléknete a pak teprve zamíříte do kuchyně na snídani? Všechny tyto pohyby a zvyky jsou pro architekta důležité.

 

Proč je to tak podstatné?

Protože jinak vám mohu navrhnout ložnici, koupelnu a šatnu, které nebudou pro váš život funkční. Potřebuji vědět, jestli spíte na pravé straně postele, a kam mají zamířit vaše kroky, až z té postele vstanete. Je to váš interiér, ne můj, já možná dělám po ránu úplně jiné pohyby, než potřebujete dělat vy. Totéž pak platí pro večer a pro to, kdo si kdy chodí lehnout.

 

Tedy jestli uléhají oba partneři naráz?

Pokud je jeden z páru zvyklý chodit spát dříve a druhý si ještě rád čte nebo kouká na televizi, musí na to být bydlení připraveno. Pak mohou oba z páru žít, jak je jim příjemné. Televize nebo koutek na čtení nemohou být umístěny tak, aby druhého rušily. Interiér má obyvatelům bytu sloužit, a ne vyvolávat konflikty.

Jak poskládat ponožky

Vaši klienti jsou movití, nejspíš ve svém oboru úspěšní. Takoví lidé bývají také někdy svéhlaví a sebestřední. Jsou ochotni se vám otevřít a „pustit si vás do postele“?

To prostě musejí, jinak to nefunguje. Když budu dělat šatnu, a zůstaňme třeba u šatny pánské – protože dámské mají zase jiná pravidla –, můžeme strávit klidně dvě hodiny diskusí nad uspořádáním ponožek.

 

Prosím?

Jistě. Budete mít bílé ponožky na sport, pak můžete mít vyšší světlé ponožky na běžné civilní nošení. Budete mít nejspíš sekce s tmavě modrými ponožkami, černými ponožkami a tmavě šedými ponožkami k oblekům, možná budete mít i výstřednější ponožky, protože je třeba rád nosíte na večírky. Můžete mít další ponožky, řekněme na golf nebo nevím na co ještě. Já musím vědět, kdy a k čemu jaké ponožky nosíte, aby všechny měly své místo a dobře se vám hledaly. Kdybyste se měl každé ráno nervovat hledáním ponožek, nebo mít nejdostupnější ty, které nosíte nejméně, bude to špatně. A takhle můžeme postupovat ke košilím, kalhotám, oblekům… A pořád ještě dlouho budeme v jedné pánské šatně.

 

Jak dlouho takové „poznávání klienta“ trvá? Mohou to být měsíce?

To určitě. Mám za sebou rezidence, kde jsme všechno chystali třeba i dva roky, než jsme si byli na obou stranách jistí, že to bude všechno fungovat. To, co dělám, stojí mé klienty peníze, spoustu peněz. A já na sebe nevezmu riziko, že klientovi objednám stůl třeba za tři sta tisíc a on pak bude kroutit hlavou: „Hmm, to se mi nelíbí, co s tím uděláme?“ Musím znát informace, které klient třeba nikdy ani sám netušil.

 

Které to jsou?

Donutím vás například změřit si všechny vaše kufry. Mám mezi klienty takové, kteří často létají na delší dobu pryč. Na Mallorku, na Floridu, různě. Musím naplánovat, kam všechny ty kufry doma v šatně dají. Na jakou plochu si ten velký kufr položí, když ho otevřou a jak se přitom dostanou k věcem, které si do toho kufru dávají. A abych to správně vyřešil, musím znát rozměry všech kufrů…

 

Začínám chápat, že ten proces je opravdu dlouhý.

Musíme projít úplně všechno. Začít ložnicí, o šatně byla řeč, pak koupelny, projít celou kuchyň. Je třeba vědět, jak často vaříte, co vaříte a kolik toho vaříte. Nebudu vám navrhovat plynovou desku se šesti hořáky, pokud vaříte doma jenom čaj. Ale co když jste hodně společenský a zvete dvacet lidí naráz? Pak asi nevaříte v takových chvílích vy, ale musím vám udělat oddělenou přípravnu jídel pro tolik osob najednou. A musí to být vyřešeno tak, aby pachy z té kuchyně při velkém vaření nebyly cítit v bytě. K tomu pak musí být ještě malá čajová kuchyně, protože přece nepůjdete udělat ráno čaj do velké „černé kuchyně“, to by byl úplný nesmysl.

 

Nechají se vaši klienti od vás také vést?

Samozřejmě, přece když jdu k lékaři, tak mu také neříkám, co má dělat. Vztah architekta a klienta je velice intimní. Klient musí přistoupit na to, že se mnou spolupracuje proto, abych mu pomohl. A zařízení dobrého bydlení je velká životní pomoc. Já zase musím být natolik empatický, abych mu nevnucoval svůj pohled, ale respektoval jeho životní styl. Nejsem levný architekt, pracuji s kvalitními, ale také nákladnými materiály, a nemohu přece nechat utratit klienty obrovské peníze, aby se za ně pak v bytě necítili dobře.

 

Mluvíte i s dětmi? I když jsou ještě docela malé?

Děti jsou v rodině pro rodiče to nejdůležitější a také ony musejí být doma šťastné. Jednak pro ně vytváříme jejich pokoje, ale zároveň se nesmí stát, aby se v obýváku děti necítily dobře. Takže barvy do obývacího pokoje vybíráme tak, aby se vždy líbily celé rodině. A u dětí musíme navíc plánovat i do budoucna, neděláme „jen“ pokoj pro osmiletou holčičku, rodina tam bude pár let bydlet, takže zároveň musíme myslet na to, že to bude i pokoj čtrnáctileté slečny.

 

Tradice společenských salonů

Ceny penthousů a rezidencí na exkluzivních pražských adresách dosahují mnoha desítek milionů korun. Jsou zákazníci podobně velkorysí i směrem k vybavení a zařízení bytu?

Zatím se to klienti spíše učí. Movití lidé často nemají problém utratit velké peníze za věci, kterými se mohou prezentovat navenek. Ať už jsou to skvělá auta, jachty, nebo i vnější podoba domů. Ale u interiérů je to trochu jiná situace, zvláště pokud nechtějí často zvát návštěvy. Pak si totiž musejí sami před sebou zdůvodnit, proč utratit velké peníze za skvělé věci, které ale vidí jen oni a jejich rodina.

 

Jaký by měl být optimální poměr ceny za zařízení bytu ve srovnání s pořizovací cenou bytu samotného?

To se nedá paušálně říci, ale klidně to může být dokonce až jedna ku jedné. Kvalitní interiér je produkt, který je designový, řemeslně dělaný, s velkým podílem ruční práce. Navíc s kusy nábytku, které se budou dědit a přežijí více než jednu generaci. Proč by měl mít klient, který je ochoten v Pařížské ulici utratit třeba sto tisíc za jednu kabelku, problém s tím, aby dal za křeslo dvě stě tisíc? Pravda, těch křesel bude do domu či rezidence potřebovat třeba deset.

 

Takže i interiér může vyjít na desítky milionů…

Pokud chcete skvěle zařízený a uspořádaný byt ve špičkové lokalitě se soukromou i společenskou částí, do které si budete zvát početnější návštěvy, může vás stát desítky milionů byt samotný, ale s velmi podobnou částkou budete muset počítat i na interiér a vybavení sídla. Klientů, kteří jsou ochotni takto uvažovat, je i mezi velmi zámožnými lidmi zatím jen málo. Souvisí to s tím, že na rozdíl od období první republiky a tehdejších populárních „salonů“ není dnes příliš zvykem pořádat přátelská a společenská setkání ve vlastních domech či bytech.

 

Myslíte, že tradice oněch salonů může postupně znovu ožívat?

Doba je jiná, to je jasné. Mluvíme ovšem o velmi úzké skupině velice movitých klientů a myslím, že u části z nich poroste touha po společenském životě v privátním prostředí. Aby to ovšem bylo možné, musejí na to být jejich soukromá sídla připravena a vhodně uzpůsobena. A jak už to bývá, příklady táhnou… Pokud u přátel a známých uvidí, jak skloubit soukromou a společenskou stránku bydlení, budou o tom možná také uvažovat.

 

Fantazie a pokora

Pracujete s developery exkluzivních nemovitostí. Jak to obvykle chodí? Navrhnete celý dům s uspořádáním všech bytů, nebo pracujete jen na těch rezidencích, kde si vás budoucí majitelé zaplatí?

Můžeme nakreslit a navrhnout rozvržení celého domu, jako tomu bylo u projektu společnosti Coast Capital Partners v pražské Jilské ulici (na snímcích). Ale do interiéru a detailů jdeme až s těmi klienty, kteří o to projeví zájem. To je třeba případ aktuálního Chateau Troja Residence. Tam máme připravené základní návrhy šesti exkluzivních penthousů, ale jestli se budoucím majitelům naše myšlenky zalíbí a najmou si nás na jejich realizaci, nebo zda dají přednost jiným architektům, je zcela na nich. V Česku je řada skvělých architektů, se kterými mohou klienti pracovat.

 

Vaše návrhy jsou tedy v tomto případě hlavně inspirací pro budoucí majitele?

Chtěli jsme ukázat, jak by se dalo podle nás s jednotlivými rezidencemi a jejich prostorem pracovat. Ale výsledná podoba a „nálada“ bytu se může velice lišit. Někomu může vyhovovat výrazně maskulinní charakter s výraznými a dominantními prvky, jiný se bude cítit dobře třeba v minimalistickém uspořádání s převahou bílé…

 

Jak náročná bývá komunikace s památkáři a úřady obecně?

U novostaveb je to jednoduché, tam do interiéru nikdo moc nemluví. U historických budov je samozřejmě třeba respektovat charakter stavby, klíčové stavební prvky, ale i celkového ducha. To ale neznamená, že i tak nemůžete v historickém objektu vytvořit velice moderní bydlení. Důležité je být u projektu včas a mít dostatek času, představivosti a zároveň pokory při prověřování všech možných přístupů.

 

Láska na jihu

Vy sám rekonstruujete tvrz a zámek v jihočeských Kestřanech poblíž Písku. Najal jste si na to nějakého architekta?

Ne, jsem sám sobě architektem a investorem v jedné osobě. A to je vážně těžká dvojrole. Když pracuji pro klienta, je to nakonec on, kdo se rozhodne, co chce a co ne. Kdyby bylo nejhůř a zásadně jsme se míjeli, mohu se zakázky vzdát. Být na obou stranách, vymýšlet a navrhovat, a zároveň kriticky zkoumat a následně rozhodovat, je náročné. Kdyby se to nepovedlo, nemám ani jít komu vynadat.

 

Slyšel jsem, že jste si sám navrhoval dokonce i podobu včelínů.

Je to objekt starý sedm set let a pěstování včel na jeho zahrady vždy patřilo. Když jsme znovu tvořili středověkou zahradu, nemohly by v ní pochopitelně jen tak stát dnešní klasické včelíny. Vymysleli jsme tedy, že použijeme obrovské kmeny a do nich pak dostaneme včelíny se všemi současnými vymoženostmi. Takhle postupujeme po jednotlivých prvcích, hledáme nejlepší skloubení starého a nového. Nevytváříme nějaké repliky či napodobeniny, nové části jsou viditelně přiznané, ale musejí s těmi historickými vytvářet harmonický celek.

 

Kolik let vám práce na tvrzi zabere?

Tvrz by měla být snad letos hotová, ale záměr je mnohem širší. Tvrz byla součástí historického statku, který byl samostatnou a soběstačnou jednotkou. Máme ambici oživit všechny tradiční součásti, aby se to té soběstačnosti opět přiblížilo. Takže obnovujeme pivovar, sýrárnu, masnu, chceme mít sádky, skleníky, pastviny… Chceme také panství propojit s okolím a kulturou, jak tomu bylo sedm set let. Plánujeme například zbudování restaurátorských dílen.

 

To vypadá, že máte téměř do konce života co dělat.

Doufám, že to bude hotové dříve. Chtěl bych si tu výslednou podobu taky nějaký čas užít.

 

Jak se na vaše záměry dívají místní? Neberou to tak, že přijel Pražák, který si tu chce hrát na „opravdový“ venkov?

Co Pražák? Kypřan! A ještě navíc léta bydlící v Praze. To zní jako příšerná kombinace, ne? Myslím ale, že ve skutečnosti máme s lidmi v místě a blízkém okolí dobré vztahy, založené na vzájemném respektu.

 

Česko v srdci

Dostali jsme se k vašemu původu. Pocházíte ze severní části Kypru, a musel jste tedy zažít tureckou invazi na ostrov v létě 1974.

Bylo mi čtyři a půl roku, takže si toho z invaze moc nepamatuji. Velmi dobře si už ale vybavuji další dva roky života ve stanech v uprchlickém táboře. Takovou zkušenost dítě nikdy nezapomene. V jistém směru byly naše národní osudy podobné, my jsme měli okupaci v roce 1974, vy v roce 1968. Ta vaše už ale naštěstí dávno skončila, naše ještě bohužel ne.

 

Nabízí se i další historická paralela. V roce 1974 a následujících obdobích musela opustit své domovy až třetina obyvatel Kypru. To trochu připomíná osud Sudet…

Také mne to už napadlo, a to i z pohledu architektury a celkového rozvoje, či spíše úpadku. Podobně jako chátraly Sudety nejprve po vyhnání Čechů a pak po odsunu Němců a teprve v posledních desetiletích začaly nacházet svou novou tvář, tak i severní část Kypru po vytlačení starousedlíků velmi zpustla. Kyperská a česká novodobá historie k sobě mají blíže, než by mnohé napadlo.

 

Schází vám původní vlast?

Jistěže ano, ale zároveň jsem našel nový a skvělý domov. Za jiných historických okolností bych chtěl své schopnosti určitě uplatnit v rodné zemi. To ale nebylo a není možné. Takže jsem v srpnu 1989 přijel ještě do socialistického Československa, že tu budu studovat architekturu. Za tři měsíce padl režim, všechno se změnilo a já už zůstal. Cítím se tu po těch třiceti letech doma a mám silný pocit sounáležitosti. Proto například dávám hodně energie do budování kvalitních seniorských domů. A ze stejného důvodu mi záleží na obnově kestřanského hospodářství v původní historické podobě. Česko mám v srdci.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama