Cígo mezi dvěma světy

Lidé

Hraný a dokumentární film, to jsou dvě zcela odlišné disciplíny. Český kameraman Petr Cikhart – jemuž kamarádi neřeknou jinak než Cígo – ovšem zvládá obě bravurně. Natočil oceňovaný dokument z Tibetu, coby člen týmu kameramanů získal prestižní televizní cenu Emmy. A potom vystudoval kameru hraného filmu na rovněž prestižním hollywoodském American Film Institute.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ačkoli se mu říká Cígo, co vím, tak nikdy nekouřil, ale pro jistotu se ho zeptám. Známe se s Petrem už přes třicet let, přezdívku v pokroucené podobě převzal od táty, rovněž Petra Cikharta, někdejšího československého reprezentanta v překážkovém sprintu, jemuž jeho kamarádi-vrstevníci vždycky říkali Cíge. „Ne, nekouřil. To máme skutečně asi jen kvůli tomu příjmení, třebaže táta vlastně kouřil vždycky a kouří dodnes, jak víš,“ říká mi šestačtyřicetiletý kameraman.

S Petrem (i jeho tátou) jsme se viděli letos 12. března. Jako vždy měl na posezení u piva s přáteli jen jeden večer a už zase spěchal do Los Angeles – kvůli práci. Pandemii koronaviru jsme ještě všichni u stolu zlehčovali. „A potom v letadle hned po dosednutí hlásili, že ten den byl poslední možností do Ameriky přiletět normálně, protože od zítřka už jsou všechny linkové lety mezi Evropou a USA zaraženy,“ vypráví.

V Los Angeles se Petr pár dnů chodil dívat na moře nebo jezdil běhat v rozlehlých lesoparcích nad městem. Když ale zavřeli pláže i parky, bloumal liduprázdnými ulicemi a trochu voyeursky nahlížel lidem do kuchyní a obýváků a představoval si, jak by nasvítil a natočil tu či onu scénu, které se v těch domech před ním zrovna odehrávají. Cígo totiž nikdy neuměl odpočívat a jen tak nic nedělat. A představa, že by sám měl strávit doma přes den byť jen hodinu a dívat se na televizi, aniž by to bylo z pracovních důvodů – ta ho vždycky doháněla k šílenství. Natož teď, když se veškeré práce zastavily.

„Tak jsem se rozhodl, že zas budu studovat. Zaplatil jsem si online kurzy biologie a že si doplním mezery v dějinách umění, a hlavně jsem se konečně přihlásil na scenáristiku, jak jsem si dlouho sliboval. A doma, člověče, jsem si po iks letech pořádně uklidil,“ hlásil mi Cígo ještě z Ameriky po WhatsAppu a požádal mě, abych mu pomohl vybrat gramofon, že strašně dlouho neslyšel muziku, jak se má poslouchat – s kvalitním zvukem, a nikoliv jako kulisu. 

„Stejně mi ale hrabe,“ psal po několika dnech. „Práce v nedohlednu, všichni místní kamarádi a známí fuč nebo o nich nevím. Za dva dny přiletím, KLM do Evropy slouží jednou týdně a já od nich náhodou mám nevyužitou zpáteční letenku.“ Tak se stalo, že Petr Cikhart přesně po dvou měsících přistál opět v Ruzyni, prošel testem na covid-19. A my teď můžeme zrekapitulovat jeho příběh coby filmaře-kameramana a vášnivého cestovatele, který sjezdil na sto třicet zemí a nejméně ve stovce z nich pracoval za kamerou.

 

Od Čečenska po Hollywood

I jeho první práce u filmu byla v cizině. V roce 1995 působil jako produkční čtyřčlenného štábu Vladislava Kvasničky, jenž v Čečensku natáčel válečný dokument, který pak ve své výsledné podobě nesl název Krvavý chomout. Právě tehdy se dvacetiletý mladík rozhodl stát filmařem doopravdy. Nejprve se přihlásil na pražskou FAMU v oboru produkce – a nepřijali ho. „Na FAMU jsem se hlásil jako totální ucho. Krom té jedné jediné, i když silné válečné zkušenosti, která nás celý štáb mohla stát každou chvíli život, jsem neměl a neuměl nic, a chtěl jsem dělat produkci,“ říká dnes.

V každém případě se o čtrnáct let později přihlásil na prestižní American Film Institute, studium kamery – a tam ho přijali. Přitom na AFI je tlačenice mnohanásobně větší, i přijímací nároky a kritéria jsou tam přísnější než na FAMU, respektive je to dáno obrovskou, až nepoměřitelnou konkurencí. 

Tehdy, v roce 2009, však už měl něco za sebou, a co se týká přihlašovacích náležitostí, dal si sakra záležet. Připravoval se opravdu svědomitě, a dokonce měl i písemnou přímluvu od režisérky a producentky Barbary Kopple. To je sice dokumentaristka, avšak speciálně v Americe hodně uznávaná dáma, která má navíc dva Oscary. Písemnou částí pak Petr prošel vcelku dobře a odjel do Asie točit dlouho plánovaný dokument. „Poslední část natáčení byla na Tchaj-wanu a odtamtud jsem se domů do New Yorku vracel s mezipřistáním v L. A., kde jsem cestou zaskočil k ústním pohovorům na AFI. Za měsíc mi telefonovali, že jsem přijat.“ A s ním do ročníku na hranou kameru sedmadvacet dalších lidí z celého světa – z Finska, Dánska, Holandska, Koreje, Argentiny, Portorika a ze všech koutů USA.

 

Přes Tibet

Co to znamená, když řeknu, že v roce 2009 už měl Petr Cikhart něco za sebou? Je toho více, přestěhoval se a začal pracovat v USA, natočil spoustu dokumentů, ale jeho zásadním počinem coby kameramana-dokumentaristy je celovečerní film Blindsight z roku 2006. Jde o příběh šesti náctiletých dětí-chovanců místní školy pro nevidomé v tibetské Lhase, které se pod odborným vedením (rovněž slepého) amerického horolezce Erika Weihenmayera vydávají zdolat Lhakpa Ri, populární sedmitisícový vrchol pod Mount Everestem. Zcela klíčové je mapování dosavadních osudů jednotlivých dětí-členů expedice, zejména chlapce Tashiho, jenž byl původně vlastním otcem prodán do otroctví. A velkým je i samostatný příběh německé tibetoložky Sabriye Tenberken (rovněž slepé), která do Tibetu přijela, onu místní školu ve Lhase založila a své svěřence na jejich pouti v Himálaji samozřejmě doprovází.

Kromě jiných mezinárodních ocenění Blindsight získal také hlavní diváckou cenu na Berlinale, kde tím pádem předčil i všechny hrané snímky, a londýnský Time Out v recenzi dokonce vypíchl Cikhartovu kameru a napsal, že film je celý „ravishingly photographed“. „A já, přestože anglicky umím, aspoň myslím, velice dobře, jsem najednou nevěděl, co to ravishingly znamená. Bál jsem se, jestli jsem ten film nějak nezkazil. Třeba moje práce vyznívá nudně nebo fádně. Ale Lucy Walker (režisérka filmu) a Sybil Robson (producentka) mě ujistily, že můžu být klidný, neboť je to poklona, a že dají tenhle citát – úchvatně nasnímáno – dokonce na plakáty. To víš, že mi spadl kámen ze srdce.“

Právě díky tomuto filmu se pak Cígo rozhodl jít studovat kameru hraného filmu na zmíněný prestižní American Film Institute. Ne snad, že by ho dokument přestal bavit. Ale řekl si, že možná už nic lepšího než Blindsight v dokumentu nenatočí. Čili si stanovil další výzvu – hraný film. A Blindsight tehdy shodou okolností vyhrál také AFI Fest, tedy Festival onoho zmíněného Amerického Filmového Institutu v Los Angeles. 

 

Opustit New York

Nebylo přece jen těžké začít znovu chodit do školy? V pětatřiceti? Přeorientovat se z dokumentu? „Kdepak, nejtěžší bylo odejít z New Yorku a začínat od nuly. I proto mi vyrazilo dech, že mě přijali. Lidi se mě často ptají, jak moc bylo těžké kdysi opustit vlast, Prahu, a pokoušet se uchytit v Americe, v New Yorku. No to pro mě nebylo těžké vůbec, protože jsem tenkrát ještě neměl co ztratit.“ Pravda, to mu bylo teprve jednadvacet. Jenom tu šanci chytit a už ji nepustit, o nic jiného nešlo. Teď ale měl nechat plavat všechno, co za těch patnáct let v New Yorku kolem sebe už vybudoval. „A navíc, přestěhovat se přes celou Ameriku do Los Angeles, které jsem vždycky nesnášel! Až vlastně dnes, po deseti letech, jsem si k němu trošku našel vztah.“ 

Cikhart přišel stěhováním o veškerou práci, protože při studiu na AFI rozhodně nelze makat ani u lokálního zpravodajství, natož jezdit po světě. „V New Yorku jsem samozřejmě ještě točil do posledního okamžiku, co to šlo, a do L. A. letěl až den před nástupem do školy. Neměl jsem tam ani bydlení a první tři týdny spal u kamarádů na gauči v kuchyni – přesně jako před těmi patnácti lety v New Yorku, a říkal jsem si, co tam vlastně dělám,“ vzpomíná. 

S odstupem času je s podivem, že Cígem zmítaly podobné obavy. Jako by si protiřečil. Vždyť takový byl odjakživa jeho životní postoj, vždy ho nejvíc bavilo, co ještě nikdy nedělal, a proto musel často začínat od píky. Vlastně se v tom až vyžíval. „To je pravda. Třeba jsem jel na měsíc na dva sám někam, kde jsem nikdy nebyl. Buď třeba jen naučit se místní jazyk, nebo dělat něco jiného nového. V Petrohradě jsem chodil na kurz kreslení a zbylý čas jsem trávil v obrazárně Ermitáže a studoval, jak geniálně třeba Repin pracoval se světlem. V Hongkongu jsem pojal úmysl udělat si tam kapitánské zkoušky na plachetnici.“ V Buenos Aires se po dva měsíce svého volna zdokonaloval ve španělštině a jindy se vydal linkovým autobusem napříč Afrikou či na motorce sám křižoval Japonsko… „Nebo mě baví přijet kamkoliv jen tak jako nějakej podivín z Čech, o kterých tam stejně nikdy možná ani neslyšeli, a zapojit se do jejich světa, pobýt s místními a něco se od nich naučit…“

Tak proč ty pochyby v Los Angeles při vstupu na AFI? „Bál jsem se, zda tam můžu vůbec, jako tenkrát v New Yorku, obstát. Už jsem totiž měl co ztratit.“ A také proto, že školné na AFI rozhodně není hrazeno z daní a grantů, bylo nad slunce jasné, že na studijní pobyt v L. A. prasknou téměř veškeré Cikhartovy úspory – vše, co za poslední roky vydělal u dokumentu. Stálo to všechno za to?

 

American Film Institute

Ze začátku to prý „byl dost opruz, protože nejdřív to byla v podstatě jen nalejvárna toho, jak to na AFI a v Hollywoodu chodí, jaká jsou tu pravidla a že Hollywood je pomalu jediná cesta, jak dělat filmy. A to já nemám moc rád, když mi někdo říká, co si mám myslet a jak se mám chovat.“ Ale zhruba po měsíci a půl najednou zvolna začalo kreativní období, které pak už neskončilo. Petr si uvědomil, že kolem něho je na té škole hromada skvělých lidí, kteří to mají podobně jako on a chtějí hlavně tvořit. „Když jsem třeba pro svoje cvičení přišel s nápadem na film s tančícími figurínami na střeše v centru města, hned jsem měl okolo sebe skupinku spolustudentů z ostatních oborů – jeden produkční byl z Bermud a druhý z Japonska, kostymérka z Brazílie, další holka ze severní Kalifornie – a ti všichni byli supernadšení pro to nejen realizovat ten můj bláznivej nápad, ale hlavně pro to tam být a tvořit něco společně.“

To ze světa dokumentu neznal. „Tam sice taky všichni spolupracují na daném díle, ale tohle týmové nadšení klidně i šedesátičlenného a početnějšího štábu pro jeden společný cíl, to mě hned tímhle prvním týmovým cvičením úplně dostalo. A utvrdilo v tom, že to za to tedy stojí a že tu školu dostuduju,“ říká. Učit se měl rozhodně od koho. Kromě stálých a patřičně respektovaných profesorů na AFI se ve vedení seminářů často střídá i spousta filmařských es, bývalých studentů. „To víš, že tam choděj. Allen Daviau, který se Spielbergem natočil třeba E. T., později s Levnisonem Bugsyho a se Sommersem Van Helsinga a teď v dubnu bohužel zemřel na covid, ten měl bezvadný seminář. Taky tam za náma přišel, a byl úžasný, Vilmós Zsigmond, slavný kameraman maďarského původu, jenž se Spielbergem zase natočil Blízká setkání třetího druhu, s Ciminem Lovce jelenů, s Woodym Allenem Kasandřin sen a mezitím spoustu dalších skvělých filmů jako Čarodějky z Eastwicku nebo Mavericka.“

Největší vliv na Cikharta-studenta měl ovšem prý profesor Bill Dill. Ten učil filmové vyprávění a proslul velice svéráznými, až drsnými způsoby. „On vždycky při hodnocení řekl třeba, tak teď jsem si za patnáct dolarů koupil nejlevnější lístek do druhé řady a přesvědč mě, že na ten tvůj film mám koukat. Pak třeba pokračoval: Člověče, už potřetí se koukám na hodinky nebo na telefon, zatím neuběhlo ani pět minut a já už hledám, kudy se jde ze sálu ven. A pak to analyzoval a třeba úplně rozcupoval. Ale profesor to byl vynikající a naučil nás fakt hodně.“

Snažím se, aby se mi Cígo s něčím v souvislosti s AFI vyloženě pochlubil. Ale ošívá se a spustí, jak se taky naučil pokoře, naslouchání druhým v týmu a jak moc obdivuje práci herců, jejich talent a schopnost soustředění. Nakonec se ale ukecat nechá. 

Vypráví, že po úspěšném absolvování studia dostal příležitost natáčet technicky velice náročný film Proti slunci (Against the Sun, 2015) v režii a podle scénáře Briana Falka. Točilo se převážně v Mexiku v obřích vodních a podvodních studiích Fox Baja poblíž Tijuany, která tu kdysi nechal postavit James Cameron pro svůj megafilm Titanic. Ve stejnou dobu ovšem Angelina Jolie coby režisérka natáčela v Austrálii film Nezlomný (Unbroken, 2014) a měla k dispozici dvorního kameramana bratrů Coenových Rogera Deakinse. „Ten jejich film měl samozřejmě větší publicitu, náš byl dokončen o něco později a nevešel v takovou známost. Nicméně po čase jsem byl pozván na výroční večírek Americké společnosti kameramanů a najednou se tam ke mně přitočil – ano, Roger Deakins. Mně se pochopitelně podlomila kolena.“ Aby ne, ten chlap nasnímal Bartona Finka, Vykoupení z věznice Shawshank, Big Lebowského, Předčítače a spoustu dalších filmů. Na Oscara byl několikrát nominován, až mu jej konečně dali za pokračování Blade Runnera (2017) a pak letos za válečný film 1917…

„A on mi teď se sklenkou vína v ruce tvrdí, že ten můj film Against the Sun viděl a že jsem odvedl skvělou práci, na kterou můžu být hrdý. Ho, ho, myslel jsem, že se najednou vznáším, ale radši jsem spěchal zpátky na zem. Vždyť tam se mnou stál můj profesor Robert Primes. A ten mi po chvíli, když se Roger už omluvil a rozloučil, pravil: Chlapče a já si právě myslím, že tys to natočil dokonce ještě o dost líp než on!“ Uff.

Přesně to by mohla být tečka za naším rozhovorem. Ale není. Cígo si zoufá. „Člověče, já bych točil, až bych brečel. Podle původního plánu jsem teď už měl stát na place v Punta del Este v Uruguayi. Ale co ti budu vykládat – odloženo o rok. Další natáčení, které se mi naskýtalo v Číně už jako náhradní plán, je rovněž odloženo – zatím do ledna. A tak místo toho jezdím po střední Evropě na bruslích a namlouvám si, že si aspoň udržuju fyzičku. Asi se začnu věnovat fotografii – tam si totiž pořád moc nevěřím. To je totiž zase úplně jinej svět. Půjdu mu naproti.“ – Typický Cígo, zase od nuly.

 

 

Autor je hudební producent a promotér, dramaturg dokumentárních filmů a příležitostný publicista.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement