Špatná termika

Kultura

Marta jede v autě se svým manželem a malou dcerou a na nebi vidí větroně – tak začíná povídka psaná pro březnový Reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Marta už hodnou chvíli pozorovala oblohu z okna jedoucího auta. Sledovala bílé pruhy za letadly a v duchu se bavila představou, jak by si je asi vykládala Martinka. Je to šlehačka, kterou z mraků našlehají vrtule? Cestička z cukrové vaty, kterou si piloti značí cestu zpátky?

Musí se jí zeptat, až se probudí. Pohledem sjela k její hlavičce, která se v autosedačce zase svezla příliš na stranu. To dítě to odskáče problémy s páteří, řekla si v duchu a zakabonila se. Sama ví, jaké to je, tu a tam ji záda bolí jako čert.

Tohle u své holčičky nemůže připustit, musí Martinku přihlásit na jógu pro děti. Existuje vůbec nějaká jóga pro děti? Určitě ano, Naty z aerobiku chodí s malým Ríšou na angličtinu pro kojence, což je tedy podle Marty pěkná blbost. Skoro stejná jako si říkat Naty, když se jmenujete Renata, je vám dvaačtyřicet a máte sto pět kilo. Kdo ví, jak si říká ten její připlešlý manžel, co Renatu tu a tam vyzvedává po aerobiku a pořád se tváří, jako by mu nadloubali. Nejspíš Romeo. Nebo Džery.

Na co je dobré šišlat na tříměsíční dítě „How do you do, baby? Is this howno in your pants?“, to Marta skutečně neví. Pokud jsou lidi ochotni platit za takové blbosti, proč by neexistovalo něco tak potřebného a smysluplného, jako je jóga pro děti?

Upravila Martince hlavu, jako už touto cestou nejmíň posté, a zadívala se zpět na oblohu. Do zorného úhlu jí vletělo letadlo táhnoucí větroň. Nebo že by větroň tlačil před sebou motorové letadlo? To by mi Martinka mohla věřit, uchechtla se v duchu.

Martina hravost, dětský pohled na život a neschopnost vyjádřit se okamžitě, racionálně a jednoznačně Tomášovi kdysi učarovaly. Říkal jí vílo Amálko a byl z její neuchopitelnosti úplně vedle. Což svým způsobem platí dodnes. Jenže bohužel teď je z ní vedle v úplně jiném smyslu slova.

 

Marta měla už delší dobu pocit, že se s Tomášem nenapravitelně vzdalují. Všechny její pokusy rozproudit stojaté vody vztahu, který z jejího pohledu už delší dobu nebyl ničím jiným než společnou péčí o věci a dítě, vnímal Tomáš jako projev její potrhlosti.

Vší silou se mu snažila dát najevo, jak ji jeho odtažitost trápí, ale on jako by ji už dávno považoval jen za nedílnou součást domácnosti. Třeba mu křivdí, možná ji má pořád hodně rád a myslí na ni někdy v jiných souvislostech než s ohledem na její četná selhání.

Auto projelo pod mostem a Marta na vteřinu zahlédla v odrazu okna svou tvář. S hrůzou si uvědomila, že s takovým přístupem tu vrásku mezi obočím už bude mít napořád. Rychle se pokusila narovnat kůži na čele, vyvalila oči a prudce zvedla obočí, aby vrásku zaplašila. Snad to Tomáš nezaregistroval ve zpětném zrcátku.

Větroň se odpojil od tažného letadla a vydal se na svou samostatnou cestu. Letadlo, co se tváří dospěle a samostatně, ale přitom potřebuje péči motorového doprovodu.

Marta pozorovala elegantní plynulý pohyb a představovala si, jaký asi je pilot takového stroje. Tomáš jí kdysi vyprávěl o svém kamarádovi, který větroň pilotuje. Slíbil jí, že jí ho jednou představí. Popisoval ho jako skvělého chlapa, co to v práci dotáhl děsně daleko, vždycky s ním byla sranda, kámoši ho zbožňovali, a navíc má tenhle opravdu skvělý chlapácký koníček. Tohle skutečně řekl. Chlapácký koníček. Jako by létání bylo jen pro muže, a ženy se musely spokojit s lítáním kolem domácnosti. Zlobila se tenkrát na Tomáše pro tu formulaci.

Takový pilot musí být určitě odvážný a neohrožený. Vyrovnaný a stabilní. Je na něj spoleh, musí mít perfektní nervy, zvládnuté reflexy. Marta by si sama sebe v kokpitu, zodpovědnou za životy jiných, představit nemohla. Už proto, že blinká i na kolotočích.

Jaké by asi bylo mít doma pilota, a ne nervózního nerudného účetního, který za největší projev tělesné blízkosti považuje to, že ji v kuchyni plácne po zadku a do ucha zařve „Uhni, mámo!“?

Takový pilot, to je jistě úplně jiná liga! Ostře řezané rysy, husté vlasy, tělo odolné vůči veškerým problémům, které ho můžou potkat tak blízko vesmíru. Marta si ve své zadumané chvilce jaksi odmítala připustit, že mezi astronautem a pilotem větroně může být nepatrný rozdíl. Proč by měl mít pilot řezané rysy a co přesně to znamená, vybočovalo z jejího plánu snít o nebeském hrdinovi po svém. Rozhodla se v nic netušícím pilotovi promítnout všechno to, co jí Tomáš odpíral.

Čas, něhu, pozornost. To v první řadě. Ruku v ruce jde její odepřené právo nemuset pokaždé dojídat zbytky a pořádně se vyspat. Tomáš zásadně vyžaduje čerstvé jídlo, takže zbytky dojídá spořivá Marta, a jako by to nebylo málo – Tomáš chrápe.

Piloti jistě nechrápou. Pilotům ráno nesmrdí z pusy. Piloti ve spánku neprdí. Pilot, když přijde domů, netváří se jako reklama na kyselo. Má vždycky čas na své děti a chuť na svou ženu. Když se naskytne problém, pilot jen nakrčí čelo, projede si rukou hustou hřívu a pak jde a vyřeší ho.

Větroň se mírně naklonil na stranu a zalétl za kopec. Martinka se zavrtěla a maličko ze spaní zakníkala. Hlava se jí svezla na stranu. Samozřejmě. Jako by Marta neříkala, že je na tak dlouhé cesty ještě malá.

 

•••

Vlastimil se v kokpitu nervózně ošíval. Snažil se na sobě nedat nic znát. Přece jen tam byl s cizím chlapem, který si ve svém vlastním časoprostoru ohromně užíval let. Říct mu, že je mu trochu špatně a že už se těší, až přistanou, by bylo více než zbabělé.

Vlastimil říkal klukům, že by bylo lepší neletět. Nějak si nemohl vzpomenout, který z nich ho do toho navezl. A pak si vzpomněl. „Vlasto, to dáš! Leť! Nebuď furt jen vocas, buď pták!“ poplácal ho tenkrát po rameni nejlepší kámoš s hurónským smíchem a vrazil mu do ruky papír s přihláškou.

Vlastimil nesnášel, když mu někdo říkal Vlasto. Často přemýšlel, co si sakra rodiče mysleli, když mu dali takové jméno. Maminka mu říkala Vlastíčku a otec… Jak na něj vlastně volal? Asi nejčastěji Ty, pocem. „Ty, pocem, co to je tady v té žákovské za humus?!“ Když Vlastimil trochu odrostl, začal mu otec říkat Bohouši. Přišlo mu to vtipné a Vlastimilovi to bylo celkem jedno.

Kdysi se s averzí vůči vlastnímu jménu svěřil svému nejlepšímu kamarádovi a ten mu místo doposud oblíbeného Vlasto začal tu a tam říkat Vlasti. „Oslovuju tě stejně jako svou milovanou vlast, je to pro tebe čest!“ smál se ten parchant, až se v pase ohýbal. Debil.

Větroň se s trhnutím o trochu propadl. Vlastimilův žaludek si o tom pomyslel své. Hergot, to byl nápad, nechat se do toho dneska uvrtat! Měl se na to vykašlat. Jak by mu mohlo být na gauči dobře! Mohl si chvilku poležet a pak dodělat tu poličku do dílny. Aspoň by byl doma konečně klid. Ale on ne. Za každou cenu musel jít letět. Holt zaplacený let je zaplacený let.

Letadla a všechno s tím spojené byla jeho vášeň odnepaměti. Jako dítě si vystřihoval modely z ábíčka, měl vždycky svatou trpělivost. „Vlastíčku, ty budeš jednou hodinářem!“ říkala maminka – a osud tomu chtěl, že se ukázalo… že se pěkně sekla.

Vlastíček se stal senior brand managerem, a místo aby se stal vládcem času, ztrácí jej v mítingáčích při kokotočích. Tak s kolegou říkají nekonečnému plácání egem o stůl v zasedačce při řešení nesmyslů, které o co víc jsou k ničemu, o to víc jsou drahé.

Byly časy, kdy svou práci žral. Prvního klienta nosil na rukou, všechno dělal asap, deadliny byly jeho nejlepší přítel, byl flexibilní, kreativní, motivovaný a teamový hráč. Dneska je hlavně dead a v lajně. Frustrovaný, vysátý a alergický na celý ten přiblblý korporátní slovník.

Co takhle odejít, říkal si občas ve slabších chvilkách. Byly dny, kdy byl od výpovědi nepatrný kousek. Co takhle zdechnout hlady, řekl si ale pokaždé, když se z momentálního rozčarování vyspal a mrknul na výpis z účtu.

Jsem prostě starej, pomyslel si. Nedokážu riskovat. Radši budu sloužit systému založenému na zotročování pomýlených, než bych prostě fláknul ID kartičkou o stůl. To by byla rána! Plastová kartička na překližce, tak zní vítězství.

Větroň se konečně dostal do termického proudu. Ladně, tiše a elegantně začal nabírat výšku. Vlastimil se pokusil co nejvíce soustředit na let. Užívej si to, blbče! Taky ses mohl doma hádat s ženou!

Týraný žaludek se ozval, aby poslední část věty mírně zpochybnil. S tím sklonem k alkoholismu bude muset něco udělat. Něco jiného je, když v rámci studií zajdete propařit poslední dvoustovku, která vám zbyla na účtu. Vlastimil si uvědomil, že to poslední dva roky vypadá, jako by se rozhodl propařit posledních dvě stě tisíc, které má na provozním účtu teď.

Unaveně si přejel rukou přes obličej. Poškrábal se ve vlasech, což mu znovu připomnělo jeho další životní zklamání – nebude to dlouho trvat a rozdíl mezi temenem a čelem bude už jen spíše jakási teoretická linie. Jaký asi tak může mít sex-appeal někdo, kdo si nedokáže udržet kontrolu ani nad vlastním ochlupením?

„To je paráda!“ zaslechl hlas svého spolucestujícího. Vlastimil si nemohl vzpomenout, jak že se jmenuje. Nejspíš Jirka. Nebo Jarda. To je jedno. „Támhle v dálce vidím Trosky! Vidíte je taky?“ nadšeně hulákal Jirko-Jarda.

Vlastimil si pomyslel, že mít větroň zpětné zrcátko, mohl by si jednu trosku prohlédnout pořádně v detailu.

Musí se vzchopit. Tohle kňourání je k ničemu. To se hodí maximálně pro slečinky. Jen co přistanou, začne na sobě intenzivně pracovat. Předně se přihlásí na angličtinu. Když na ni můžou chodit i mimina, zvládne to taky. A pak dá výpověď. Ne hned. Až se naučí anglicky. A až se to naučí, pojede do světa. Bude hodně cestovat a žít jako digitální nomád.

Mohl by třeba něco prodávat. Nebo učit. Na to by ale potřeboval najít někoho, kdo umí míň než on. Takových lidí moc není. Možná jedna holka z personálního. Ta je tak dutá, že kdykoliv kolem ní projde, musí se vědomě ovládat, aby jí nezaťukal na hlavu.

Možná se i rozvede. Jo, to by mohl. Svoboda je sexy. I když, jsou tu děti. A hypotéka. Kdo by koho vyplatil? Nakonec, ona žena není špatná holka, spíš taková příliš cílevědomá. No dobře, rozvod je vysloveně hysterické řešení. Nebude se hned rozvádět. Ale na cestu kolem světa ji nevezme. Aspoň ne na celou. Stejně by neměla tolik dovolené a někdo to jeho nomádství musí finančně krýt. Minimálně v začátcích.

Vlastimil mechanicky dělal, co bylo potřeba. Sledoval výšku, hlídal si přístroje a opravdu se intenzivně snažil soustředit na prožitek z letu. To mu bohužel dost komplikovala zesilující kocovina.

Do zorného úhlu se mu na chvilinku dostala silnice, která se pod nimi klikatila mezi poli. Bože, jak já závidím lidem, co jsou teď na pevné zemi!

„Jsme pěkně vysoko, co? Jakou mám doma říct ženě výšku, až se mě zeptá?“ zeptal se Jirko-Jarda.

„Řekněte klidně 185 centimetrů, jestli vás miluje, bude vám věřit cokoliv,“ neodpustil si malý vtípek Vlastimil.

„Cože? Jo takhle!“ zasmál se po malém zaváhání nad významem věty Jirko-Jarda o trochu víc, než bylo potřeba. Zjevně se chtěl zalíbit. To se pilotům stává, že jim lidi lezou do prdele, protože si tu svou chtějí zachránit.

„Vy piloti jste vždycky tak nad věcí!“ potvrdil mu domněnku Jirko-Jarda.

My piloti jsme někdy taky pěkně v loji, uvědomil si Vlastimil, když mu žaludek zahlásil, že nad věcí a nad vším ostatním bude brzy asi i jeho oběd.

 

•••

„Nějak jí ta hlavička nedrží v opěrkách, co?“ pousmál se Tomáš a mrknul do zpětného zrcátka na Martu.

„Měla jsi pravdu, asi ta cesta na ni byla zbytečně dlouhá,“ dodal a prostrčil ruku mezi sedačkami, aby Martu pohladil po noze.

„Vidělas ten větroň? Kluci mě lákají, abych si to taky zkusil, co říkáš? Třeba bych to mohl jednou pilotovat,“ zasmál se.

„Vlasta říkal, že by mě vzal. Jo, a to jsem ti chtěl už nějakou dobu říct. Prý bys mohla znát jeho ženu! Jmenuje se Renata, prý s tebou chodí na aerobik. Máme někdy přijet na kafe. To bychom mohli, ne? Renatu znáš a Vlasta je super, bude se ti líbit! Víš co, je to pilot, ti se líbí každé holce,“ mrknul na ni spiklenecky.

Marta si vybavila Renatina muže. Tak Vlasta, žádný Romeo nebo Džery.

„Hm… to se jen tak říká. Kdo by na to naletěl,“ zklamaně si povzdechla a zadívala se na kolem projíždějící vlak. V duchu si představila sexy mašinfíru a musela se sama sobě pousmát.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama