V takových domečcích by chtěl bydlet každý

Report

Před rokem by mě nenapadlo, že značnou část tohoto léta strávíme v našem vlastním venkovském minidomku, ale stalo se. Jednoho rána uprostřed května ho (rozložený na dva kusy) přivezl kamion, pak pár hodin úřadoval jeřáb, ale večer už jsme dovnitř dávali židle. I naše rodina je součástí pozoruhodného fenoménu: v Česku se – obzvlášť po začátku covidové pandemie – mimořádně zvedl zájem o pěkné bydlení na pouhých pár desítkách metrech čtverečních.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Osud mě přivedl do mnoha skupin, které se na sociálních sítích věnují domečkům. Nejčastěji si čtu tu s názvem Alternativní bydlení, kam je nás přihlášených skoro sto tisíc – sám její zakladatel Ivo Laichman je z toho čísla poněkud překvapený.

„Přišel covid, lockdowny, lidi z měst toužili zmizet ze svých bytů, a v tu chvíli se strhla lavina, ohromně nám narůstal počet členů i příspěvků. Navíc se za ty dva poslední roky v Česku mým hrubým odhadem zvýšil trojnásobně taky počet firem, které malé domečky všech možných typů nabízejí.“

Když se minidomek hodně povede (ať už reálně, nebo alespoň na fotografii), získává záplavu pochval, lajků a komentářů typu „Něco takového chci taky!“.

Začátkem léta se stal celebritou tohoto odvětví osmnáctiletý student Radek Pospíšil, který si na okraji Karlových Varů vlastnoručně postavil pěknou dřevostavbu – takzvaný tiny house – o čtyřiadvaceti metrech čtverečních. V červenci rozdával rozhovory do novin i televizí, jeho instagramový účet Můj domeček sledovalo přes dvacet tisíc fanoušků.

Když se ale o dva měsíce později zkouším zeptat na to, jak se mu přes léto bydlelo, mám smůlu – o domku už nechce mluvit.

Jeho důvod je pochopitelný a zároveň vystihuje ono lehké šílenství, které se s minidomky pojí: „Čím víc mi stoupal počet sledujících, tím větší jsem cítil povinnost něco sdílet. Sociální sítě mě tak pohltily, že pokaždé, když mi ubývali sledující nebo příspěvek dostal málo lajků, jsem hned přemýšlel, co dělám špatně. Můj mozek byl celé dny zaměstnáván tím, co budu dávat na sociální sítě...“

Vůbec nevím, jak se Radkovi přes léto bydlelo.

Projevil se jako nejen šikovný, ale taky rozumný mladý muž – zakázal si aktivitu na sítích, žádosti o rozhovor odmítá.

 

Změna plánu

Na našem rodinném příběhu nic tajného není. Sice dnes taky dostávám za každou fotku domečku tolik lajků, jako bych právě stopem projel Kongo, ale my už jsme se ženou ve středním věku a jestli od někoho chceme ocenění, tak od našich dětí. Víme, že to bude boj, protože například právě dnes mi devítiletý syn řekl, že se mu „do domečku o víkendu moc nechce, protože tam chybí nějaká pořádná zábava pro mě – třeba bazén“.

Před pár lety jsme si se ženou řekli, že přesně v tomhle období, kdy jsou děti ještě dětmi, ale zároveň možná už za deset let zůstaneme v pražském bytě sami, nastal čas na největší životní investici.

Dům na venkově!

„Nejdřív tam budeme jezdit jako na chalupu, ale jednou se do něj my dva přesuneme nastálo...“

 

Byli jsme nadšení, ale nejspíš taky naivní, protože jsme si vysnili dům originální, velký – a přitom jsme za něj se vším všudy nemohli zaplatit víc než pět milionů.

Přesto jsem optimismem strhl svou mnohem racionálnější ženu. Našli jsme si šikovné, mladé a sympatické duo architektů, dva roky spolu pilovali projekt vesnického a zároveň moderního domu, z něhož jsme pak všichni byli nadšení.

Na jaře roku 2020 začala pandemie, děti nechodily do školy: „Už abychom ten dům měli,“ nemohli jsme se dočkat, „pojďme do toho!“

Jenže pak se něco stalo. Možná jsme se spolu s architekty přehnaně rozmáchli, zcela určitě vystřelily ceny ve stavebnictví. Když jsme začátkem roku 2021 předali projekt stavební firmě, prostudovala si ho, ocenila originalitu, a konstatovala, že to je schopná postavit za dvanáct milionů.

Doufali jsme, že jde o omyl, oslovili jinou firmu, a ta nám řekla totéž. Třetí taky. Když viděl majitel čtvrté firmy mé zoufalství, rozhodl se v projektu šetřit, nahradit například nejdražší materiály, a po velkém škrtání prohlásil, že by se to „dalo zvládnout za devět milionů“.

Jenže my byli schopni dát dohromady nanejvýš těch pět!

V následujících týdnech jsme si opakovali, že se nestala vyložená tragédie, protože kde bydlet máme, ale skříplo nás to. Máme tak pěkný pozemek kousek nad Sázavou – a dál na něj budeme jezdit jen se stanem!

Už tehdy na mě občas z internetu vyskakovaly fotky různých jurt, maringotek, mobilheimů, domků z lodních kontejnerů nebo maličkých dřevostaveb. Rád jsem se pokochal, jenomže nás je doma dost; nejmíň čtyři, často pět. Zpočátku jsem si takovou variantu ani netroufal navrhnout, protože směstnáme se vůbec na nějakých třicet metrů čtverečních?

„I když podívej,“ řekl jsem pak konečně své ženě, „taková stavba má výhodu, že se dá kdykoli zase naložit a odvézt.“

Jako by na ta slova čekala – o minutu později jsme začali studovat stránky desítek firem, které se minibydlením zabývají. Pár sympatických jsme oslovili, tu nejsympatičtější si vybrali – pokud si vzpomínám, líbila se nám jedna jejich dřevostavba na fotkách, ale chtěli jsme ji přece jen výrazně obměnit, a firma (jmenuje se Borak a je ze Žiliny) ujišťovala, že to půjde, hned poslala vizualizace.

Původně jsme se hodlali vejít do milionu, ale když má člověk peníze na účtu a možnost vylepšovat, nakonec jsme si dali limit milion a půl – a koncem podzimu objednali domeček ze sibiřského modřínu o velikosti osm a půl na čtyři metry, který je ovšem tak vysoký, aby se do něj vešel i loft, kde se vyspí tři lidé.

„A kdy domek můžeme čekat?“

„Zhruba za čtvrt roku bydlíte!“

 

Venku víc než uvnitř

Až tak jednoduché to nebylo.

Počkali jsme si půl roku, ale vnímal jsem to s pochopením, protože zase už řádil covid, začínala válka, sehnat některé stavební materiály, včetně našeho sibiřského modřínu například, bylo složité, ale hlavně jsem měl pocit, že toho je na slovenské řemeslníky hodně.

Minidomky jsou zjevně odvětvím, kde hraje velkou roli šeptanda – stačí, aby se jeden kousek povedl, fotky se dostanou na sítě, a najednou...

... najednou byl únor a já si všiml, že už nás firma nemůže řešit každý den a kdykoli si řekneme, poněvadž má deset dalších, nově rozdělaných domů; že ti chlapi makají ve výrobní dílně od nevidím do nevidím a že jsou občas unavení – takový zájem nečekali.

Moc jim nepomáhal fakt, že jsme si v mezičase vymýšleli docela podstatné doplňky, například kůlnu, a hlavně velkou terasu, což byl zpětně vzato nejlepší nápad. Dnes už víme zcela jistě, že terasa je u malého domku čímsi jako obývákem, většinu léta jsme strávili na ní.

Jednou jsem se o tom bavil s propagátorem architektury Adamem Gebrianem, který pronesl pěknou myšlenku: „Když máte velký a krásný pozemek, klidně na něm můžete mít maličký dům. Problémem současného Česka jsou naopak velké domy na malých pozemcích – lidi utratí peníze za mnohem větší barák, než potřebují, a jejich pozemek končí dva metry za ním. Kdo se rozhodne pro domeček a věří, že ho firma udělá kvalitně, měl by se od té chvíle věnovat spíš bezprostřednímu okolí, aby se tam cítil dobře, protože vnitřek bude sloužit pro základní servis, ale jakmile to trochu půjde, chodí se z něj ven.“

Přesně tak. Například v našem domku je místa nakonec docela dost, na pětatřiceti metrech čtverečních máme ložnici, koupelnu, obývák s kuchyňským koutem plus pod střechou ten loft, ale stejně se tam zatím zavřeme jen tehdy, když venku prší.

 

Každý by chtěl originál

Akce trvala půl roku, ale koncem jara stál čtrnáctitunový domek na předem připravených patkách, což je jako kouzlo: jeden den nemáte na pozemku nic, pozítří začínáte bydlet.

Řemeslníci ze Slovenska ještě párkrát přijeli, bylo třeba dolaďovat drobné chyby a nedodělky, ale nezlobil jsem se, protože samotná stavba vypadá tak, jak jsme si přáli. Kdo přijde, chválí, a my se ženou jsme se shodli, že snad ani nemusí být provizoriem. Vypadá, že nás bez potíží přežije – a my dva bychom si v ní stáří dovedli představit snadno.

Při finálních dodělávkách jsem se osobně seznámil s majitelem firmy Milanem Borákem, a ten mi komplikace vysvětloval, byly to zajímavé rozhovory.

Pochopil jsem, že se s partou svých řemeslníků učí spoustu věcí za pochodu – stavební firmu má sice dvě desetiletí, ale minidomkům se donedávna nevěnoval.

„To covid,“ říká Milan Borák. „Předloni se kvůli němu zastavily velké projekty, já nechtěl propouštět, tak jsme na dílně vyzkoušeli první domek jako test – a on se povedl.“

Do té doby stavěl nejčastěji průmyslové budovy, například haly, ale teď se vrhl do odvětví, které je z jeho pohledu komplikovanější.

„Když děláte průmyslovou halu, nikdo se moc nezabývá naprostými detaily. Investorům šlo o to, abychom pracovali rychle, dodrželi postupy a normy, ale nikdo nebazíroval na tom, kde přesně bude která zásuvka.“

Musím se smát, protože Milan Borák možná mluví o nás – za ten půlrok snění jsme si se ženou domeček vymodelovali v hlavách a skutečně dlouze mluvili i o zásuvkách: jaký budou mít tvar, barvu, kam přesně patří... Když člověk jednou za život řeší tak malý prostor, i zásuvka je pro něj zásadní.

„No jo,“ čte mi myšlenky Milan Borák: „A právě tohle se učíme. Poprvé jsme v situaci, že i když nám něco z naší strany připadá racionální a správné, tak se na domek musíme dívat striktně očima budoucích obyvatel.“

Firma měla představu, že navrhne pár typů, které začne prodávat sériově, ale zatím postavili čtyřicet domů – a každý z nich je kvůli specifickým požadavkům zákazníků jiný.

„Což nás trochu ničí,“ přiznává Milan Borák: „Vidím, jak to někteří mí chlapi už odnášejí i zdravotně. Na jednu stranu máme štěstí, že je práce dost, ale oni by si ji konečně potřebovali zautomatizovat. Proto jsem se rozhodl, že na chvíli zvolníme a skutečně zkusíme nabízet jen pětici domků, které jsou podle nás nejhezčí a bezchybné.“

Kdyby to předsevzetí slyšel známý moravský architekt Marek Štěpán, který už roku 2010 přišel s prvním takzvaným Freedomkem o pětadvaceti metrech (stal se senzací – když byl krátce vystaven na pražském Václavském náměstí, navštívilo ho osmnáct tisíc zvědavců), nejspíš by se zasmál.

Marek Štěpán navrhuje kvalitní Freedomky dodnes, vzniklo jich zhruba sto padesát, ale obvykle je každý aspoň trochu jiný: „Už roku 2010 jsem věřil, že se z domečků stane trend, ale zároveň jsem věřil tomu, že je všechny budeme dělat my. Že vytvoříme řadu dobrých modulárních dřevostaveb, které pak stačí jenom opakovat, takže budu sedět v kanceláři a počítat odjíždějící kamiony – ale vývoj byl jiný. Češi jsou komplikovaní klienti, skoro každý chce něco individuálního, vymýšlejí si, i když často sami nevědí, co chtějí. Je těžké využít opakovatelnost, která by přitom domky zlevnila.“

Což nejspíš tuší i „náš“ Milan Borák, jenom si to nechce připustit: „Zajímavé je,“ říká, „že když jsme kdysi v Německu vyráběli montované domy jako přes kopírák, rodiny byly vždy spokojené, nikdo nechtěl například měnit polohu okna. Ale čím je domek menší, tím podrobněji se o všechno zajímáte, a v Česku to zjevně platí obzvlášť.“

 

Mladí mají pravdu

Překvapilo mě, že má slovenská firma drtivou většinu zakázek v Česku, ale Milan Borák to čekal.

„Strávil jsem u vás spoustu času,“ říká, „stavěli jsme třeba areál pro Hyundai v Nošovicích, znám rozdíl v národních mentalitách.“

Ten rozdíl je podle něj zásadní, zvlášť u lidí středního a staršího věku. „Vy Češi dovedete víc relaxovat a nepotřebujete se tolik předvádět po materiální stránce,“ myslí si. „Kdyby průměrný Slovák viděl konkrétně váš domek, tak řekne, že to je malé, on chce tři poschodí – jako by si neuvědomoval, že se stane otrokem obrovského prostoru. Bohatí Češi si kupují mobilní domečky, aby měli pohodu, ale v mojí generaci Slováků středního věku jsme pořád takoví, že když má soused novou fasádu, tak tu naši hned musíme opravit taky, potom střechu, plot a zase dokolečka... Jenomže život je krátký, dům si do hrobu nevezmete. A pak jednou přijde váš syn, který řekne, že něco tak velkého ani nechce, protože s tím jsou jen starosti.“

Ano – Milan Borák se předloni pustil do minidomků i z toho důvodu, že už delší dobu překvapeně pozoroval své tři syny.

„Když jsme nejstaršímu chtěli dát k osmnáctinám auto,“ vysvětluje, „řekl, že ho nepotřebuje, stejně jako velkou chalupu. Raději bude v nájmu v centru Žiliny, kde má všechno po ruce, a nehodlá ztrácet čas něčím, co pro něj znamená starost plus zbytečné náklady. Když mi tohle řekne sotva dospělý kluk, tak mám pocit, že se mám co učit.“

Nejstarší syn by si přál právě to, co táta vyrábí – mobilní domek, který se dá naložit na návěs a postavit na jiném pozemku. Líbí se mu možnost, že až jednou bude třeba, přidá k němu další modul a tím dům rozšíří; není na tom nic těžkého. A v současnosti se mu pochopitelně líbí i fakt, že jsou malé domky nízkoenergetické, což mírní stres ze složenek...

„Dnes už i já vím,“ říká Milan Borák, „že bych v domečku bydlet uměl, a možná by to bylo lepší než teď. Máme velkou chalupu, 450 metrů, a to je šílenství. Nejenže jsem otrokem, ale navíc se tam rodina obvykle rozuteče, každý trávíme čas jinde a narážíme na sebe hlavně tehdy, když jdeme na záchod. Vážně uvažuju o tom, že ji prodám a půjdu do něčeho pětkrát menšího.“

 

Tohle je 25 metrů?

Domky bývají lapačem na lajky a obdiv, pokud nejsou drahé – potom se místy začne ozývat kritika a narážky na snobismus.

I ve skupině Alternativní bydlení, jejíž členy zajímá spíš praktičnost bydlení než špičkový design, se dnes už ovšem úspěšně nabízejí minidomky s cenou vysoko nad milion.

„Viděl bych to takhle,“ říká zakladatel skupiny Ivo Laichman: „Fůra projektů se ještě do milionu vleze, pokud zájemce část práce odvede sám. Ale kdo chce hotové řešení, ten se pod něj už nedostane.“

Nad cenami přemýšlím ve chvíli, kdy si jedeme vybrat zahradní nábytek do firmy Egoé, sídlící v Bílovicích u Uherského Hradiště. I v Egoé letos vyvinuli domeček, který právě začínají prodávat (brzy ho představí na pražském Designbloku), tak jsme zvědaví.

Jmenuje se Ulita, s pětadvaceti metry je menší než náš, zároveň o něco dražší – kompletně vybavený stojí dva a čtvrt milionu.

Provází nás manažerka Barbora Očenášková: „První domek jsme dokončili koncem května, a hned potom zahájili kampaň na Facebooku, kde nás spousta diskutujících kritizovala za vysokou cenu, což mě trápí. Nejsem naštvaná na ně, ale na nás samotné, protože zatím nedokážeme vysvětlit, o co kráčí, jiným způsobem než tím, že lidi pozveme k nám do Bílovic. Do té doby se bavíme každý o jiné věci.“

Pochopíme to vzápětí, když vejdeme dovnitř – tohle že je dvacet pět metrů?

Obývák, kuchyňský kout, pohodlná koupelna, spací loft, dětský pokoj, spousta světla, rozhodně žádný kamrlík. Zpočátku mám pocit, že tu tím pádem musí spousta věcí chybět, ale nechybí nejspíš nic, všechno je jen sofistikovaně ukryté.

„Udělali jsme domek o dost vyšší, než bylo třeba,“ vysvětluje Barbora Očenášková, „což za prvé umožnilo různé úrovně podlah, a to opticky rozdělilo místnosti; níž jsem v kuchyni, výš v obýváku. Navíc skoro všude, kde stojíte, je v podlaze nějaká skříňka, a do těch se vejde to, co míváte normálně třeba na stěnách.“

Postupně zjišťujeme, že támhle se dá vysunout dříve neviditelné žehlicí prkno, támhle sušák, tady je ukrytá pračka a támhle myčka – pračku s myčkou my v našem domku ani nemáme, to jsme tam nedokázali elegantně vměstnat!

„Dobře víme, že Ulita není nejlevnější ani jedinečná svojí velikostí,“ říká Barbora Očenášková: „Podle nás je výjimečná připraveností na to, že v ní člověk může celoročně bydlet se všemi svými věcmi.“

Věřím jí, a kromě vlastních očí k tomu mám ještě jeden důvod. Barbora Očenášková je partnerkou Radka Hegmona, majitele firmy Egoé, a už čtvrtým rokem s ním (a občas i s jeho dcerou) v podobném a stejně malém domku bydlí.

„Radek vymyslel už ten náš současný a Ulitu dělal proto, aby odstranil všechny nedostatky a my se mohli přestěhovat do ní. Já to trochu považuju za hýření, v našem se mi žije dobře, ale uznávám, že Ulita je lepší, a tak se stěhovat budeme.“

Vypráví, jak kdysi bydlela sama v šedesátimetrovém bytě. „Zdánlivě to bylo velké, ale stejně jsem měla například kolo v ložnici, protože více podlahové plochy vám automaticky větší komfort nedává.“

Když se zeptám na negativa, žádnou odpověď nečekám, ale Barbora Očenášková překvapí: „Tak malý prostor nutí k tomu, že pokud vezmete věc z jednoho místa, musíte ji tam hned zase vrátit, protože jinak vzniká strašně rychle nepořádek. Pokud po jídle umyjete nádobí, všechno je v pořádku, ale jakmile ho necháte někde ležet, nastává problém...“

Potom se ženou vybereme nábytek a cestou z Bílovic se bavíme o tom, že kdybychom Ulitu poznali dřív, nechali bychom se tou praktičností inspirovat. Dodám k tomu jen jednu větu, která se zjevně stává mou mantrou: „Je to perfektní, ale za předpokladu, že se noví majitelé nevykašlou na terasu.“

 

Černá perla

Ve skupině Alternativní bydlení dnes převažuje zájem o malé dřevostavby, jakou máme my, nebo o domky z lodních kontejnerů. Zjevně opadá zájem o mobilheimy na kolech, naopak maringotky jsou stále v kurzu.

I maringotka může být zajímavým bydlením, ale pro jednoho, nanejvýš dva lidi – s rodinou bych do ní nešel.

Na Instagramu je populární maringotkový profil jménem Za dedinou, který si (opět v počátcích covidu) založil devětatřicetiletý Tomáš Milon, spolumajitel pražského tetovacího studia.

Své maringotce říká někdy „Svině“, jindy „Žrout na peníze“, a nejčastěji přece jen „Černá perla“, ale když mu ji do telefonu chválím, mávne rukou: „Ve skutečnosti zase tak krásná není, já ji jenom umím vyfotit. Využívám hezké světlo a filtry, kdo mě sleduje, ten to ví. Ukazuju spíš mou představu toho, jak by maringotka měla ideálně vypadat, ale do toho má ještě daleko.“

Když už to tu padlo, tak ano, většina z nás, domečkářů, fotí za krásného světla a filtruje, sociální sítě zkreslují – i když náš domek je samozřejmě úžasný i naživo.

Tomáš Milon pochází ze Slovenska a vypráví, jak viděl v deseti letech pohádku Perinbaba: „Kočují tam cirkusáci, strašně se mi to líbilo.“

Roku 2014 založil tetovací studio, něco v něm našetřil, ale na byt ani na chatu to nebylo – proto se rozhodl pro maringotku, kterou později umístil na vlastním pozemku v Českém středohoří.

„Koupil jsem ji před čtyřmi lety od kolotočářů za pětapadesát tisíc, dalších třináct dal za její odtah, a od té doby jsem narval do rekonstrukce dalšího čtvrt milionu. Zkušenosti jsem neměl žádné, ale když má člověk čas, po ruce internet a není úplně levej, nakonec podle mě maringotku zvelebit dokáže.“

Černá perla má čtrnáct metrů čtverečních plus terasu a Tomáš Milon tam jezdí někdy na dva týdny, často na víkend, jak se mu chce. K elektřině je připojený, má chemický záchod, pro vodu chodí k nedalekému pramenu nebo si ji vozí z Prahy. „Bez potíží tady trávím třeba vánoční svátky,“ říká, „to se mi v maringotce líbí nejvíc.“

Romantik?

„Spíš asociál…“

S ohledem na možnou ekonomickou krizi uvažuje o tom, že příští rok stráví v maringotce skoro celý. „Beztak zatím nemám rodinu, a tak je to možná poslední šance... Jo, a ještě jednu podstatnou věc chci říct – měl jsem obrovské štěstí na souseda, který mi tady vždycky s čímkoli pomůže. Takové štěstí s maringotkou potřebuješ, jinak se zblázníš.“

 

Je tu i sauna

Pokud si někdo neumí pobyt v minidomku představit, ideálním řešením je zarezervovat si na pár nocí některý z mnoha designově i architektonicky nádherných kousků, které jsou dnes už rozmístěny po celém Česku.

Bývá o ně zájem, poptávka převyšuje nabídku, ale léto končí, některé termíny se uvolňují.

Architekt Martin Kožnar je autorem ceněného domku Aranka, který vždy stojí na mimořádně pěkném místě v přírodě, čímž si turisté můžou být jistí, i když přesnou polohu dostanou až po rezervaci.

Martin Kožnar pamatuje i situaci, kdy si městské děti nebyly schopné hrát venku, zůstávaly uvnitř Aranky s mobilem, a pro takovou rodinu by minidomek neměl smysl. „Ale častěji to prostředí děti aktivuje – když třeba Aranka stála u lomů, nadšeně objevovaly okolí několik dní.“

V drtivé většině případů nuda nehrozí, protože do prostoru o rozměrech 6,8 na 2,5 metru se vešla například i sauna: „Většina lidí má pocit, že je takový domeček ideální na léto, ale se saunou to je najednou ohromný zážitek i v zimě – zvlášť když máte hned vedle řeku nebo jezero.“

Do posledního detailu dotažené domky ukazují cestu, co všechno je už možné, sauna je jen jedním z příkladů.

Aranka je kromě toho taky ekologicky velmi šetrná a téměř nezávislá na okolní civilizaci – má solární kolektory, filtruje dešťovou vodu, poslední exemplář určený do Rakouska už i kompostovací toaletu.

„Před Arankou jsem si neuvědomoval, kolik se toho dá na malinkém prostoru vymyslet, aby přitom zůstal komfortní a připomínal dejme tomu kupé Orient expresu. Dnes už bych řekl, že trend kvalitních minidomků spouští jiný trend – v dobrém slova smyslu inspiruje budoucnost malometrážního bydlení ve městech.“

 

Prozatím, ale hezky

Můj někdejší kolega z médií a poté majitel softwarové firmy Martin Michek je rodilý Pražák, v metropoli žil pětapadesát let, ale ke konci ho to táhlo na venkov, a tak si s manželkou našli velký pozemek v údolí řeky Lužnice: „Nelíbila se mi představa, jak budu coby starobní důchodce na pražské lavičce krmit holuby. Na venkově má člověk prostor, jen vyjde ze dveří, už je na procházce.“

Na pozemek okamžitě začal jezdit a nahrála mu doba – rychlý internet tam měl, a tak mohl pracovat podobně jako v pražské kanceláři.

„Trávil jsem tam spoustu času, abych se rozkoukal, poznal sousedy, vymyslel, kde co zasadit a kde má stát náš budoucí dům.“

Nejprve si s manželkou pořídili velký kempingový stan, který po čase podlehl dešti a větru, tak ho nahradili vojenským. „Když si to člověk ve stanu zařídí tak, aby nemrzl, mohl si pustit počítač a uvařit oběd, vydržet se v něm dá – my to rok a půl bez větších potíží zvládali, oproti městskému stereotypu to bylo osvěžení.“

Když začali stavět, jako mezistupeň si zvolili jednoduchou dřevěnou chatku. „Měl jsem pocit, že pokud chci postavit dobrý dům, tak u toho musím být a buď trochu dirigovat dělníky, nebo sám něco dělat. Pražský byt jsme proto prodali a poslední rok už žijeme jen v té chatce, ze které jednou bude apartmán pro hosty.“

Martin Michek chtěl jen jednu prostornou místnost, kterou si sám rozčlení tak, aby mohla být chvíli ložnicí, potom obývákem, a pak zas kuchyní. „Objednal jsem jakousi velkou stavebnici z trámků. Stálo to jen 120 tisíc, a přitom vznikla skoro třicetimetrová místnost...“

Z palet postavil bar, za ním je kuchyňský kout, do jednoho rohu umístil sprchu s pračkou, do opačného počítače a monitory: „A skutečně se ukázalo, že člověk může žít na malém prostoru plnohodnotně a bez pocitu stísněnosti.“

I když se Martin Michek brzy odstěhuje do domu, rok v chatce ho ovlivnil: „Posunul jsem se k minimalističtějším a praktičtějším představám: Došlo mi, že spoustu věcí k životu vůbec nepotřebuju. Třeba knížky jsou fajn, ale možná jich stačí dvě poličky a zbytek můžu mít v elektronické podobě…“

Ta nejdůležitější myšlenka ovšem přichází na závěr: „Uznávám, že kdybychom se s manželkou míjeli, byla by naše chatka řešením jen pro jednoho – ale my spolu naštěstí trávíme čas rádi.“

 

A co my?

My jsme pořád na začátku, léto v domku člověka těší, neprověří.

Začínáme se bavit o nenápadné zahradní budce, do které bychom umístili například tu pračku.

A k budce možná dáme pořádný sud s kamny, která ohřejí vodu. Aby s námi děti ochotně jezdily.

Aby se bylo nač těšit, i když je venku hnusně.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement