V takových domečcích by chtěl bydlet každý

Post Image

V takových domečcích by chtěl bydlet každý

Play icon
32 minut
V našem domečku je překvapivě dost místa. Ložnice, obývák s kuchyňským koutem, podkrovní loft, kde se vyspí tři lidé, a koupelna s toaletou. Většinu času ale trávíme na terase.

foto Tomáš Binter

Před rokem by mě nenapadlo, že značnou část tohoto léta strávíme v našem vlastním venkovském minidomku, ale stalo se. Jednoho rána uprostřed května ho (rozložený na dva kusy) přivezl kamion, pak pár hodin úřadoval jeřáb, ale večer už jsme dovnitř dávali židle. I naše rodina je součástí pozoruhodného fenoménu: v Česku se – obzvlášť po začátku covidové pandemie – mimořádně zvedl zájem o pěkné bydlení na pouhých pár desítkách metrech čtverečních.

Osud mě přivedl do mnoha skupin, které se na sociálních sítích věnují domečkům. Nejčastěji si čtu tu s názvem Alternativní bydlení, kam je nás přihlášených skoro sto tisíc – sám její zakladatel Ivo Laichman je z toho čísla poněkud překvapený.

„Přišel covid, lockdowny, lidi z měst toužili zmizet ze svých bytů, a v tu chvíli se strhla lavina, ohromně nám narůstal počet členů i příspěvků. Navíc se za ty dva poslední roky v Česku mým hrubým odhadem zvýšil trojnásobně taky počet firem, které malé domečky všech možných typů nabízejí.“

Když se minidomek hodně povede (ať už reálně, nebo alespoň na fotografii), získává záplavu pochval, lajků a komentářů typu „Něco takového chci taky!“.

Začátkem léta se stal celebritou tohoto odvětví osmnáctiletý student Radek Pospíšil, který si na okraji Karlových Varů vlastnoručně postavil pěknou dřevostavbu – takzvaný tiny house – o čtyřiadvaceti metrech čtverečních. V červenci rozdával rozhovory do novin i televizí, jeho instagramový účet Můj domeček sledovalo přes dvacet tisíc fanoušků.

Když se ale o dva měsíce později zkouším zeptat na to, jak se mu přes léto bydlelo, mám smůlu – o domku už nechce mluvit.

Podpořte Reportér sdílením článku