Životní shluky zlatého Jíři

Lidé

Projel cílem a vystřelil ruce s pádlem k nebi. Věděl, že je čerstvým mistrem světa. A že se docela hezky přiblížil k účasti na olympiádě. To ale nebyla jediná velká událost v letošním nabitém roce momentálně nejlepšího českého vodního slalomáře.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V květnu narození syna. V červnu státnice a ukončení bakalářského studia. Začátkem září vítězství ve finále Světového poháru na domácím kanálu v pražské Troji. Koncem září zisk titulu mistra světa na šampionátu ve španělském Seu. V polovině října svatba. A když všechno klapne, tak ještě během listopadu, před odjezdem na soustředění do Austrálie, stěhování.

Jiří Prskavec, momentálně nejlepší kajakář světa na divoké vodě, si rozhodně nemůže stěžovat, že by prožíval nudný rok. „Neplánoval jsem to tak, prostě se to sešlo. Ale mně se to stává častěji, že se všechno sejde naráz. Když jsem si vyjel účast na olympiádě v Riu, tak to taky byl titul mistra Evropy, vyjetí olympiády a maturita asi ve třech dnech – a k tomu ještě narozeniny,“ popisuje své překotné shluky životních událostí kajakář s přezdívkou Jířa.

 

Důležitá vteřina

Mistrem světa už jednou byl, v roce 2015 vyhrál v Londýně. „Letos to bylo těžší, protože jsem na mistrovství jel jako favorit, od kterého se čeká medaile. Navíc se mistrovství světa počítalo i do naší národní kvalifikace o olympiádu. Takže to byl větší nápor. Jsem moc rád, že se mi to podařilo ustát,“ říká šestadvacetiletý závodník. 

 

Díky nejlepšímu času ze semifinále jel Prskavec v Seu d’Urguell jako poslední z finálové desítky. Když projel cílem s náskokem 1,70 vteřiny před domácím Španělem Davidem Llorentem, okamžitě věděl, že vyhrál, a mohl začít slavit. A spolu s ním také početné příbuzenstvo na břehu kanálu. Oba rodiče, partnerka Tereza i s jejich synem Jiříkem, kterému bylo v tu chvíli jen něco málo přes čtyři měsíce, babička, strejda s tetou, a dokonce i pes.

Mistrovství světa rok před olympiádou bývá vždy mimořádně nabité. V některých zemích je výsledek mistrovského závodu jediným kritériem pro nominaci závodníků na olympijské hry. Jinde, jako je tomu v českém případě, hrají výsledky z mistrovství světa přinejmenším podstatnou úlohu. 

Titul mistra světa ale není důležitý jen kvůli vítězství nebo kvůli bodům do souboje o olympiádu. Má svou hodnotu i s ohledem na zájem o závodníka a také při zajišťování sponzorů a peněz na přípravu. „Loni jsem rozhodně neměl špatnou sezonu, taky jsem vyhrál celkové pořadí Světového poháru a taky jsem měl medaili z mistrovství světa. Jenže zatímco loni jsem byl o necelou vteřinu druhý, letos jsem to vyhrál. A tahle vteřina nebo dvě pak rozhodnou, jak vás vnímá širší veřejnost. Teď je to samozřejmě fajn,“ říká Jiří Prskavec.

 

Čtyři borci z jedné líhně

Ještě důležitější pak z tohoto pohledu bývá pro závodníky a závodnice v menších sportech už zmiňovaná olympiáda. Právě jednou za čtyři roky, na hrách, se totiž k vodním slalomářům upne pozornost široké fanouškovské obce. Olympijská medaile, notabene pak zlatá, může i z vodního slalomáře či slalomářky udělat v Česku národní sportovní celebritu. Jako se to stalo v roce 1992 s kanoistou Lukášem Pollertem, který vyhrál olympijský závod na stejné španělské trati, kde letos zvítězil Jiří Prskavec, nebo s kajakářkou Štěpánkou Hilgertovou, jež vyhrála olympiádu hned dvakrát.

„Olympiáda je samozřejmě zdaleka nejvíc. I když ze sportovního hlediska je to trochu paradoxní, protože je tam menší konkurence než na světových pohárech nebo mistrovstvích světa,“ naráží Jiří Prskavec na skutečnost, že v olympijském závodě smí každá země nasadit jen jednoho závodníka. On sám už si účast na hrách jednou vybojoval a ozdobil ji v roce 2016 v Rio de Janeiru bronzovou medailí.

Nasazení jednoho jediného závodníka je bolestivé pro ty země, které mají více špičkových jezdců. Vůbec nejkrutější je ovšem toto pravidlo pro české kajakáře. Ve stejném klubu USK Praha a na stejném domovském kanálu v Troji totiž trénují vítězové čtyř ze šesti posledních mistrovsví světa. Vedle Jiřího Prskavce s tituly z let 2015 a 2019 je tu také mistr světa z roku 2013 Vavřinec Hradilek a šampion z roku 2017 Ondřej Tunka. A k tomu Vít Přindiš, majitel stříbrné světové medaile z roku 2017, v tomtéž roce celkový vítěz Světového poháru a letos zlatý na mistrovství Evropy.

Tihle čtyři špičkoví světoví borci – a parťáci zároveň – si to musejí rozdat o jedno jediné místo na olympijských hrách. Nemluvě o závodnících z druhého českého sledu, jejichž výkonnost by v řadě jiných zemí na reprezentaci bohatě stačila. Nominační systém je poměrně složitý, a i když teď Jiří Prskavec po zisku titulu mistra světa zaujal nejlepší výchozí pozici, jistého ještě nic nemá. Nebudí taková domácí konkurence napětí mezi závodníky? „Jsme kamarádi, vždyť spolu jezdíme celá léta, vidíme se prakticky každý den. Víme, že tam pojede ten, který je právě nejlepší, a tak to bereme. Samozřejmě se budu snažit uspět, ale pokud bude někdo lepší, budu mu to přát,“ říká Jiří Prskavec.

 

Austrálie, druhý domov

Zanedlouho si poletí do Tokia poprvé vyzkoušet trať, na které se příští rok olympijský závod pojede. „Strávíme tam asi deset dnů, než se potom přesunu na zimní soustředění do Austrálie,“ líčí plány na nejbližší období český kajakářský šampion. 

Do Austrálie pojede Jiří Prskavec na tři měsíce, bude se připravovat na kanálu v Penrithu, kde se jely závody během olympiády v Sydney v roce 2000. Kanál i okolí dokonale zná. „Austrálie, to je takový druhý domov. Jedeme tam na přípravu už asi podvanácté. Když se to sečte, tak jsem tam dohromady strávil už jeden a půl roku života,“ vypráví český závodník. „Máme tam pronajatý dům, sami si vaříme, je to podobné jako tady v Praze. Trénuju od pondělí do soboty a v neděli mám většinou volno, tak se můžeme jet někam podívat nebo na chvíli k moři.“

Partnerka Tereza si prý pobyt v Austrálii pochvalovala i po pracovní stránce. „Má práci, kterou může dělat na dálku. A díky časovému posunu ji nikdo nezdržuje mailováním nebo telefonickými hovory, což si hrozně pochvaluje,“ vypráví Jiří. Tentokrát však Tereza pojede do Austrálie poprvé jako paní Prskavcová a cestovat s rodiči bude pochopitelně i letos narozený Jiří Prskavec nejmladší. „Rodina je pro mě důležitá. Nedovedu si vůbec představit, že bych tam měl trávit čas bez nich,“ říká závodník.

 

Z čeho to zaplatit?

Prosinec stráví Jiří v Austrálii s rodinou, ale bez trenéra, kterým je už od mala jeho otec. „Bude to zčásti suchá příprava, na vodě budu jezdit s australskou reprezentací. Táta pak přiletí po Silvestru. Tehdy tam také postupně přijíždí většina jezdců ze světové špičky a v únoru už bývá na místě hodně nabito, to se jezdí od šesti rána klidně až do osmi večer,“ přibližuje Jiří. Závodníci si společně platí za provoz kanálu, v jedné hodině může najednou jezdit až třicet lodí.

Tříměsíční australské soustředění vyjde závodníka zhruba na dvě stě tisíc korun. „Umíme být úsporní. Tím, že tam pojedu s rodinou, s trenérem, samozřejmě výdaje narostou, už jen o letenky,“ říká Jiří Prskavec, který je členem klubu USK Praha a zároveň spadá pod Vysokoškolské sportovní centrum při ministerstvu školství. S centrem má smlouvu a dostává od něj pravidelný plat.

Peníze na pokrytí přípravy si ovšem musí opatřovat sám za pomoci osobního manažera Martina Müllera. „Bavíme se o tom společně. Preferujeme partnery, kteří jsou ochotni jít do dlouhodobé spolupráce. Naše vztahy jsou nejen obchodní, ale často i přátelské a nejsou vázány na okamžité výsledky,“ říká.

 

Od mámy k tátovi

Jezdit začal v osmi letech. „Poprvé jsem v lodi seděl ještě dřív, ale to se mi moc nelíbilo. Opravdu učit jsem se to začal až v těch osmi. To je asi ideální věk, menší dítě nedokáže ovládat loď a nedosáhne pádlem do vody,“ vzpomíná na své začátky Jiří. Nejprve ho na lodi začala učit maminka. „Na začátku se každé dítě bojí, mě se to samozřejmě týkalo také. Tak je potřeba hodně trpělivosti, a tu by možná táta neměl,“ vysvětluje, proč to byla maminka, sama bývalá jezdkyně na divoké vodě, kdo bral malého Jiřího nejprve na dojezd kanálu, aby se nebál přejet přes divoce vypadající vodu. „Pak se kousek po kousku přidávají jízdy po kanálu, až se to děcko naučí nějak sjet. A někdy v té době, tedy zhruba po roce, mě převzal do péče táta,“ vypráví syn. Otec, taktéž Jiří, závodil rovněž v reprezentaci, v roce 1995 získal na mistrovství světa bronz, a jel i na dvou olympiádách, roku 1966 v Atlantě a o čtyři roky později v Sydney.

V rodinných týmech to často vře, když se potomek dostane do puberty. „Tohle my jsme si asi ušetřili díky dvouletému pobytu v Kanadě. Táta tam tehdy dostal nabídku na trénování a my s mamkou jeli s ním. A jelikož jsem tehdy neuměl moc anglicky, byl jsem na rodiče dost odkázaný. Takže jestli tam byla nějaká revolta, tak velmi umírněná,“ popisuje Jiří vztah s otcem trenérem. „Navíc se trénuje ve skupině a tam není pro nějaké individuální vztahy prostor.“

 

Počkej, ty máš ségru?

Svou ženu Terezu potkal Jiří také díky vodě. „Léta trénuju a kamarádím s Ondrou Cviklem. Od chvíle, kdy přišel z Karviné sem do tréninkové skupiny k mému tátovi, jsme spolu byli skoro pořád. Někdy spal on u nás, někdy já u něj. Trávili jsme spolu měsíce po soustředěních, povídali si skoro pořád. A za celé ty roky mi nějak nestihl říct, že má sestru. Až když jsme před pár lety vyrazili na akci Kanoista roku, představil mi ji. Koukal jsem na něj jako blázen: Počkej, ty máš ségru? No a ta ségra, to je teď moje Terezka,“ vypráví Jiří.

O ruku ji požádal už před časem, pak ale přišlo těhotenství a porod, tak se dohodli, že se vezmou až letos po skončení sezony.

Svatbu měli v půlce října a z původně plánované malé oslavy se to krapet rozrostlo. „Svatba byla krásná, přálo nám počasí, hrozně jsme si to užili. Oslava byla docela divoká, já jsem to naštěstí ukočíroval a šel jsem spát kolem jedné, ale byli tam vytrvalci, kteří to táhli až do šesté ranní,“ směje se dobře naložený muž s přezdívkou Jířa. A potvrzuje, že i dnešní vodáci umějí po sezoně slavit opravdu pořádně a poctivě: „To k tomu prostě patří.“

 

Jak vydržet déle

Po letošním úspěšném zakončení oboru sportovní a kondiční specialista na soukromé vysoké sportovní škole Palestra a získání bakalářského titulu, nyní Jiří pokračuje v magisterském studiu na stejné škole, jen v trochu jiném oboru. „Jsem rád, že mi škola vychází vstříc vzhledem k mým časovým omezením, která jsou značná. Zatímco bakaláře jsem zvládl za předepsané tři roky, u magistra to asi za ty dva roky, které by na to měly být, nedám,“ myslí si Jiří Prskavec.

Teď, v šestadvaceti letech, je zřejmě v ideálním sportovním věku. „Už mám dost zkušeností a zároveň ještě také dost sil, takže by to teď mělo být asi opravdu nejlepší,“ uvažuje. Jak dlouho se dá vlastně jezdit ve světové kajakářské špičce? „Životnost kajakářů je ve srovnání s kanoisty v průměru o něco kratší. Je tam potřeba největší výbušnost, rychlost ve všech pohybech. Ale i tak myslím, že bych po Tokiu měl určitě mít šanci bojovat ještě o jednu, možná dokonce i o dvě olympiády. Například Slovinec Peter Kauzer je ještě v šestatřiceti schopen jezdit ve světové špičce. Obecně pak platí, že delší kariéru mají většinou jezdci s dobrou technikou než ti, kteří jezdí hodně silově,“ vysvětluje Jiří, který rozhodně nikdy k žádným obrům mezi vodními slalomáři nepatřil. 

„Vlastně jsem dost dlouho byl úplné tintítko, vrstevníky jsem ve vývoji dohnal až někdy kolem osmnácti a uvědomil si, že s nimi mohu závodit a také je i porážet,“ líčí. V osmnácti si vyjel místo v dospělé reprezentaci a pak vybojoval bronz na mistrovství Evropy. „A tehdy jsem si poprvé řekl, že asi můžu být úspěšný.“

Pro další fázi kariéry prý bude potřebovat pracovat především na rychlosti. „V technice už toho asi moc nevylepším, i když ji budu trénovat dál. Potřebuji ale trénovat hlavně rychlost a výbušnost. Proto už dnes jezdím docela často na kanál do Brandýsa nad Labem, kde je málo vody a moc to neteče, takže to člověk musí pořád hnát dopředu. To bude pro mou další kariéru na vodě důležité,“ vysvětluje Jiří Prskavec, a dává tak znát, že o svém sportu přemýšlí systematicky a dlouhodobě.

Na brandýský kanál to ostatně bude mít docela blízko, bude se totiž s rodinou stěhovat do Staré Boleslavi. Když bude v novém bydlení všechno včas hotovo, nastěhují se ještě před cestou do Austrálie, pokud ne, zahájí stěhováním příští sezonu.

Na tu si prý, kromě boje o olympiádu a pak případně o medaile v Tokiu, nic většího neplánuje. „O druhém dítěti zatím neuvažujeme, dost nás dokáže zaměstnat jedno,“ usmívá se. I když, kdo ví, život a kariéra Jiřího Prskavce se přece pohybují ve zhuštěných shlucích velkých událostí.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama